ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1443.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1443/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. února 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné JUDr. J. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 9 To 28/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 52/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 6 T 52/2005, byla obviněná uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §60a odst. 1 tr. zák., za použití §58 odst. 1 tr. zák., jí byl výkon trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu. Podle §60a odst. 2 tr. zák. byla obviněné stanovena zkušební doba v trvání 5 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §226 písm. a) tr. ř. a §226 písm. b) tr. ř. byla obviněná zčásti zproštěna obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 2 KZV 25/2004. Podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněné proti výroku o vině a trestu odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně a obviněná rovněž proti odsuzující části tohoto rozhodnutí. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Praze podle §258 odst. 1, písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v odsuzující části zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsoudil ji podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a podle §39a odst. 3 tr. zák. ji pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné jako nedůvodné.
Obviněná spáchala trestný čin tím, že v období od 17. ledna 1998 do 5. prosince 2003 na celém území České republiky, částečně i pod smyšlenými záminkami, přebírala od níže vyjmenovaných fyzických či právnických osob zde specifikované finanční částky s příslibem tyto vrátit v dohodnutých lhůtách, ačkoli vzhledem k svým předchozím finančním závazkům vůči jiným subjektům a svým faktickým majetkovým poměrům, si byla vědoma nemožnosti vrácení daných půjček k stanoveným datům jejich splatnosti, což také neučinila, kdy takového jednání se dopustila v případech popsaných pod body 1 – 44 výroku o vině, kdy v daném období shora popsaným jednáním způsobila poškozeným škodu v celkové výši 13.740.120,30 Kč – následně do 12. února 2004 vrátila poškozeným postupně celkem 7.338.214,30 Kč a do současné doby tak poškozeným z daných půjček nevrátila 6.401.906,- Kč.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněná v odůvodnění obsáhlého dovolání namítá, že skutek tak, jak byl popsán a zjištěn soudy obou stupňů nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť nebyla prokázána zejména subjektivní stránka tohoto trestného činu. Nebylo prokázáno, že se zavinění vztahovalo na všechny podstatné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jakož údajně nebyla prokázána ani objektivní stránka trestného činu a jednoznačně ani subjekt skutku kladeného za vinu toliko obviněné. Soud druhého stupně podle obviněné ve výroku o trestu nezohlednil skutečnost, že již před rozhodnutím soudu prvního stupně značnou část finančních prostředků jednotlivým věřitelům vrátila a před rozhodnutím odvolacího soudu měla závazky pouze vůči jedinému věřiteli (spol. A. C., s. r. o.), který požádal o zrušení konkurzu na majetek obviněné. Soud druhého stupně se touto skutečností nezabýval a v tomto směru neprovedl dokazování, že žádná škoda způsobená není, resp. by nemusela být, pokud by soud v H. K. konkurz zrušil.
Soudy obou stupňů, že také nesprávně zhodnotily skutečnost, že obviněná měla přislíbeny vysoké půjčky od podnikatelů Ing. H., pana L. L. a společnosti M. T. L. z K. Obviněná nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že byla nereálná a naivní ve svém očekávání, že jí tyto půjčky budou skutečně poskytnuty, když neměla žádný důvod neuvěřit závazným příslibům podnikatelů, kteří se bez vlastního zavinění dostali do situace, že svému závazku nemohli dostát. Soudy pak nesprávně hodnotily tyto skutečnosti z hlediska prokázání subjektivní stránky trestného činu, neboť hodnotily očekávání obviněné ex post, tedy již se znalostí toho, že se nenaplnily a dále se vůbec nezabývaly tím, do jaké míry byla očekávání reálná chronologicky (v průběhu času). Nebylo podle obviněné prokázáno, že její subjektivní pohled na budoucí finanční situaci byl stejný v jednotlivých letech od roku 1999 až 2004. Soudy údajně nezkoumaly její pohnutky u každého jednotlivého dílčího skutku zvlášť s přihlédnutím k době, ve které mělo ke spáchání jednotlivého skutku dojít. Obviněná znovu zdůraznila, že měla každou jednotlivou půjčku krytou svým nemovitým majetkem, dle svých možností půjčky hradila nebo případně splácela a každou půjčku uznala včetně úroků z prodlení. Skutková věta je tedy podle obviněné nepřesná a nemá oporu v dokazování, a to zejména v části: „vzhledem ke svým předchozím finančním závazkům vůči jiným subjektům a svým faktickým poměrům“. Obviněná má za to, že právní posouzení skutku nemá oporu v provedeném dokazování a je přesvědčena, že její jednání nemá trestní povahu. Aby bylo možné posoudit její jednání z hlediska trestnosti, je podle ní třeba u každého jednotlivého skutku zkoumat samostatně naplnění objektivních a subjektivních znaků trestného činu podvodu.
Obviněná dále nesouhlasí s označením jejího jednání jako „vytloukání klínu klínem“ a podotkla, že pokud by vyšlo najevo, že její celkové závazky se v průběhu času snižovaly, bylo by pak možno říci, že se pokoušela tímto způsobem řešit (účinně) svou finanční situaci a její jednání bylo motivováno snahou uspokojit všechny své závazky, což podle ní vylučuje její nepřímý (natož přímý) úmysl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Soudy se též nevyrovnaly se skutečností, že obviněná před zahájením trestního stíhání a před prohlášením konkurzu na její majetek, začala prostřednictvím realitní kanceláře prodávat nemovitý majetek, aby svým závazkům dostála. Skutková zjištění, že obviněná snižovala celkový objem svých závazků, je podle ní, v rozporu s výrokem o vině i s výrokem o trestu. Pokud jde o konkurz prohlášený na majetek, obviněná uvedla, že tento stav je daleko horší než situace, kdy by podle svých možností umořovala dál své závazky a je přesvědčena, že z hlediska čistě ekonomického je (a byla) schopna najít takové řešení svých závazků, kterým by práva věřitelů nebyla zásadně dotčena. Odvolací soud se údajně nezabýval uvedenými okolnostmi o stavu konkurzního řízení, zjištěním počtu věřitelů, jakož ani škodou. Nezjistil tedy před svým rozhodnutím skutkový stav a tento nedostatek v dokazování má za následek nesprávné posouzení věci.
Skutková věta je podle obviněné nepřesná také ve vyjádření „nemožnosti vrácení daných půjček k stanoveným datům“, neboť bylo před soudem prvního stupně údajně v řadě případů prokázáno, že se obviněná dohodla s věřiteli na změně smlouvy o půjčce, na změně data splatnosti. Datum splatnosti v řadě případů nebylo obligatorní náležitostí smlouvy o půjčce a řada poškozených v řízení před soudem uvedla, že se necítí poškozeni. Podle obviněné tak v řadě dílčích skutků chybí základní znak naplnění skutkové podstaty trestného činu, a to uvedení v omyl, zamlčení skutečnosti.
Skutková věta je dále nepřesná také v tvrzení, že trestný čin měl být spáchán na celém území České republiky, když převážně místem bylo město S. a vyjádření mělo tak podle obviněné znít v různých městech České republiky. Obviněná dále brojí proti tomu, že v rozhodnutí soudu druhého stupně nebyla v souladu s ustanovením §120 odst. 2 tr. ř. označena bydlištěm, datem narození, případně místem narození nebo zaměstnáním.
Skutková podstata trestného činu nebyla jednoznačně naplněna ani s ohledem na subjekt trestného činu. Obviněná uvedla, že je vdaná a proto byli a jsou z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. Tato skutečnost má podle ní zásadní význam na výši způsobené škody, výměru trestu, atd.
Obviněná dále uvádí, že odvolací soud ve svém rozhodnutí přihlédl k okolnosti použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., ale tuto skutečnost nevyjádřil ve výroku o vině, stejně jako soud prvního stupně nevyjádřil naopak skutečnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení §40 tr. zák. Podle názoru obviněné tak nebyl splněn požadavek trestního řádu o plném souladu věty skutkové, věty právní a ustanovení o použité právní kvalifikaci.
Na závěr svého dovolání obviněná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřiměřeně přísné a v rozporu s ustanovením §125 tr. ř., neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, že tento soud neměl na paměti své postavení v trestním řízení a uchýlil se k zaujatému pojetí odůvodnění, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je údajně založeno na tvrzeních, jež nemají oporu v provedeném dokazování, řada tvrzení je nepravdivá a v příkrém rozporu s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, jakož i s dokazováním provedeným tímto soudem. Odvolací soud se podle obviněné řídil pouhými svými úvahami, které neopřel o žádný důkaz.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a zprostil ji obžaloby, nebo aby zrušil rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud zároveň nařídil, aby o případném odvolání rozhodoval jiný senát odvolacího soudu. Obviněná podala v dovolání podnět, aby předseda senátu Krajského soudu v Praze navrhl dovolacímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Pro případ, že se tak nestane žádá, aby o přerušení výkonu trestu rozhodl dovolací soud podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky obviněné založené na tvrzení, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily jí vyjmenované skutečnosti (př. že obviněná měla přislíbeny vysoké půjčky od různých podnikatelů, že obviněná měla při jednotlivých půjčkách tyto kryty svým nemovitým majetkem …), neboť takové námitky jsou podle státního zástupce polemikou s hodnocením důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně. Dovolací důvod nebyl naplněn ani námitkami, kterými obviněná soudu předkládala k posouzení alternativu průběhu skutkového děje, k níž však podle zjištěných skutkových okolností reálně nedošlo (př. škoda způsobená obviněnou žádná není, resp. by nemusela být, pokud by soud v H. K. konkurz zrušil …). Ani námitkami prostřednictvím nichž je napadán rozsah a způsob hodnocení shromážděných důkazů, kdy obviněná v podstatě namítá porušení procesně právních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (př. soud se nezabýval výše uvedenými okolnostmi stavu konkurzního řízení a zjištěním počtu věřitelů, …). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn ani výhradou obviněné, že „Skutková věta je dále nepřesná také v tvrzení, že trestný čin měl být spáchán na celém území České republiky, když převážně místem bylo město S. a vyjádření mělo tak podle obviněné znít v různých městech České republiky“. Pokud jde o námitku obviněné, že soud druhého stupně ve výroku o trestu nezhodnotil skutečnost, že značnou část finančních prostředků věřitelům vrátila, státní zástupce uvedl, že ani jí nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., neboť jimi obviněná brojí výlučně proti pravomocnému výroku o trestu. Za předpokladu, že by obviněná podala dovolání výlučně z těchto důvodů bylo by nutno její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když podle státního zástupce ani není možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů.
Za právně relevantní v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však státní zástupce považuje námitky obviněné ohledně údajného neprokázání subjektivní a objektivní stránky trestného činu, dále námitku obviněné, že v rozporu se závěrem soudu o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu je konstatování soudu, že nebýt prohlášení konkurzu na majetek obviněné, byla by své závazky hradila nadále a částečně také námitku ohledně subjektu trestného činu podvodu. Tyto námitky však státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné. Poukázal na to, že provedená skutková zjištění prokázala, že obviněná vyinkasovala od poškozených celkem 13.740.120,30 Kč a přitom současně jednala s vědomím své nepříznivé finanční situace, přičemž slibované plnění uzavřených smluv bylo závislé na budoucích nejistých událostech a s vědomím, že proto, aby takové události nastaly, nic reálně neučinila, a byla přinejmenším srozuměna s tím, že pokud tyto události nenastanou, slíbené plnění nebude moci uskutečnit vůbec anebo ve stanovené lhůtě. Otázkou zavinění se tedy soud druhého stupně dostatečně zabýval a své úvahy k ní výstižně vyjádřil. O podvodném úmyslu pak podle státního zástupce svědčí i změny splatnosti půjček, kterých dosáhla po jednání s poškozenými i za přispění slibu, že k úhradě použije finanční prostředky získané prodejem vlastního majetku. Státní zástupce dále uvedl, že soudy obou stupňů zkoumaly znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu u každého dílčího útoku pokračujícího trestného činu zvlášť. Z důkazů podle něj také nevyplývá, že by se na předmětném trestném činu jako pachatel podílela kromě obviněné ještě další osoba (konkrétně pak její manžel) a existence společného jmění manželů nehraje ve vztahu ke konkrétní trestní odpovědnosti fyzické osoby žádnou roli.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že pod tento dovolací důvod ani pod jiný dovolací důvod nelze podřadit námitku týkající se toho, že obviněná údajně nebyla v rozhodnutí odvolacího soudu označena bydlištěm, datem narození, případně místem narození nebo zaměstnáním, neboť za chybějící výrok rozsudku nelze považovat absenci údajů uvedených v ustanovení §120 odst. 2 tr. ř., když navíc tyto údaje v rozsudku soudu druhého stupně nechybí. Za námitku, která naplňuje uvedený dovolací důvod shledal výhradu obviněné, že odvolací soud přihlédl ve svém rozhodnutí k okolnosti použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., ale tuto skutečnost nevyjádřil ve výroku o vině, avšak uvedl, že ve výroku o vině je zapotřebí zvlášť vyjadřovat fakt, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti. Protože tato skutečnost nemá v rozsudku konstitutivní účinek, stačí ji vyjádřit (popisem rozhodných skutkových zjištění) v tzv. skutkové větě výroku o vině. Tuto námitku tedy státní zástupce shledal zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné JUDr. J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněná podala dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S ohledem na shora citované se dovolací soud nezabýval námitkami obviněné, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutečnost, že obviněná měla přislíbeny vysoké půjčky od jmenovaných podnikatelů, ani výhradami, že se soudy vůbec nezabývaly skutečností do jaké míry bylo očekávání obviněné, že půjčky budou skutečně poskytnuty, reálné. Nezabýval se ani námitkami, že obviněná měla při každé jednotlivé půjčce tuto krytu svým nemovitým majetkem, mzdou a podle svých možností půjčky hradila. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. neodpovídají námitky obviněné ohledně způsobené škody, když tvrdí, že škoda žádná není, resp. by nemusela být, pokud by soud v H. K. zrušil konkurz na její majetek a neodpovídají mu ani námitky, že se soud druhého stupně nezabýval uvedenými okolnostmi stavu konkurzního řízení, které brání obviněné uspokojit věřitele, zjištěním počtu skutečných věřitelů a škodou a nezjistil tak vůbec skutkový stav před svým rozhodnutím. Dovolací soud se rovněž nezabýval námitkami, kterými obviněná brojí proti rozhodnutí soudu druhého stupně v tom smyslu, že je nepřiměřeně přísné, v rozporu s ustanovením §125 tr. ř., že odvolací soud neměl na paměti své postavení v procesu trestního řízení a uchýlil se k zaujatému pojetí odůvodnění, které je podle obviněné založeno na tvrzeních nepravdivých a nemajících oporu v dokazování.
Je zřejmé, že těmito námitkami, obviněná nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněná se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněná deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnila (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. trest.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná.
Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněné soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.
Námitka obviněné, kterou brojí proti výroku o trestu rozsudku Vrchního soudu v Praze, kdy uvádí, že tento soud ve výroku o trestu nezhodnotil skutečnost, že značnou část finančních prostředků věřitelům vrátila, rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř. nenaplňuje. Ve vztahu k výroku o trestu přichází v úvahu jen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v případech, kdy byl uložen nepřípustný druh trestu nebo byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Je však zřejmé, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby.
Dovolací soud jako hmotně právní námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil výhrady obviněné, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu podvodu a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o první hmotně právní námitku, podle níž nebyla v průběhu trestního řízení prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu a konkrétně pak volní složka, když snižovala v průběhu času objem svých závazků a její jednání bylo motivováno snahou uspokojit všechny své závazky, což vylučuje nepřímý (natož přímý) úmysl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
Podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Jde o trestný čin úmyslný a pachatel již v době půjčky musel jednat v úmyslu vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněné ohledně absence úmyslu neztotožnil, neboť skutek tak, jak je popsán ve shora citované skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž také z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se soud podrobně zabýval otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu. V tomto směru byla v průběhu trestního řízení provedena také řada důkazů. Z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplynul závěr, že obviněná ke škodě cizího majetku úmyslně obohatila sebe tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Pro úmysl obviněné pak svědčí nejen velké množství jednotlivých útoků, kterými poškozeným způsobila škodu téměř 14.000.000,- Kč, ale zejména skutečnost, že obviněná v celkem 44 případech vylákala půjčky většinou pod smyšlenými záminkami a v řadě případů pod příslibem vysokých krátkodobých úroků, když si byla vědoma skutečnosti, že pro dluhy z úvěrů, které nesplácela, nebude schopna dostát svým závazkům z půjček. Od počátku tedy neměla v úmyslu plnit sliby, které dávala poškozeným a nepostupovala v souladu se smlouvami, které s poškozenými uzavírala. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém, když je zřejmé, že v průběhu tak dlouhé doby páchání trestné činnosti musela být srozuměna nejen s tím, že zapůjčené peníze nevrátí ve sjednané době, ale že je nevrátí vůbec. Existence podvodného úmyslu obviněné je přitom zřejmá i u jednotlivých dílčích případů, když jedna půjčka v krátkém časovém sledu následuje další, aniž je předchozí půjčka splacena ve lhůtě nebo aniž tato lhůta předchozí půjčky uplynula. Její celkové zadlužení přitom neustále narůstalo a přestože nebyla schopna splácet půjčky předchozí, brala si další půjčky ve statisícových částkách. Nereálnost lhůt splatnosti vyplývá i z její námitky, že půjčky splácela „dle svých možností“, tj. nebyla schopna je plně splatit. Tato námitka obviněné je tedy zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o objektivní stránku trestného činu (z hlediska vnitřní, psychické stránky), obviněná tvrdí, že nebyla prokázána a poukazuje na to, že soudy spatřovaly naplnění objektivní stránky v tom, že poškozené uvedla v omyl tím, že jim slíbila vrátit půjčené peníze v dřívější lhůtě, než tomu pak skutečně bylo. Obviněná namítá, že v řadě případů dohodla s věřiteli změnu data splatnosti a v mnoha případech nebylo datum splatnosti obligatorní náležitostí smlouvy o půjčce, a tak v řadě dílčích skutků chybí základní znak naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to uvedení v omyl. Také tuto námitku považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou, neboť z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že obviněná svým jednáním naplnila i tento znak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Neexistence lhůty splatnosti je námitkou skutkovou, v rozporu se zjištěním soudu. Změna lhůty splatnosti pak jen dokládá její neschopnost splatit půjčku ve lhůtě a nereálnost lhůty původní.
Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl, je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Může se stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že obviněná každého poškozeného u dílčích skutků svým jednáním uvedla v omyl minimálně tím, že přislíbila navrácení půjček v konkrétních, pro ni nereálných termínech. Poškozené však uvedla v omyl také tím, že jim zatajila svoji již tehdy existující celkovou značnou zadluženost. Přesto se zcela nereálně, v rozporu s jejími schopnostmi a možnostmi, zavázala ke splácení dalších půjček. Jednání obviněné je typickým jednáním pachatelů v podvodném úmyslu, kdy přes svoji neschopnost hradit své závazky z vlastních finančních zdrojů, se pak jeden dluh snaží umořit vytvořením dluhů dalších a své vlastní finanční problémy řeší na úkor a ke škodě jiných osob, zneužitím jejich důvěry.
Při posouzení námitky obviněné, kdy namítá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, a to s ohledem na subjekt trestného činu, je třeba vycházet ze základních zásad trestního řízení. Zejména pak ze zásady obžalovací zakotvené v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř., že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce a zásady individuální odpovědnosti fyzické osoby vyjádřené v ustanovení §9 odst. 1 tr. zák., kdy pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám. Je zřejmé, že obviněná jako pachatelka musí nést trestní odpovědnost za skutek, kterého se svým jednáním dopustila, když z obsahu spisu ani z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, že by se na předmětných útocích podílely kromě obviněné ještě další osoby a proti jiné osobě než je obviněná nebyla v tomto případě podána obžaloba. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že tato námitka obviněné není způsobilá naplnit uplatněný důvod dovolání, protože pod něj není vůbec podřaditelná.
Obviněná v dovolání uplatnila také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, přičemž tento dovolací důvod může spočívat ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice byl učiněn, ale není úplný. Obviněná v tomto směru však neurčila, kterými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odůvodňuje. Nejvyšší soud vycházel z obsahu dovolání a dospěl k závěru, že měla na mysli námitky koncipované pod body III a V dovolání, když namítá, že skutková věta je nepřesná v tvrzení, že trestný čin byl spáchán na celém území České republiky, dále uvádí, že nebyla v rozhodnutí soudu druhého stupně označena v souladu s ustanovením §120 odst. 2 tr. ř. a namítá, že soud druhého stupně přihlédl ve svém rozhodnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., tuto skutečnost však ve výroku o vině nevyjádřil.
Pokud se týká námitek obviněné ohledně údajných nepřesností v tzv. skutkové větě výroku o vině (ohledně místa spáchání trestného činu) považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že tyto námitky dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. nenaplňují. Z ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že popis skutku v tzv. skutkové větě musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obžalovaný uznán vinným. Naproti tomu do skutkové věty nepatří okolnosti, které nejsou relevantní ani z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, ani z hlediska individualizace skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným. Podrobný rozbor důkazní situace, vztah jednotlivých důkazů, jejich hodnocení jednotlivě i v souhrnu či bližší rozvedení výroku mají pak místo v odůvodnění rozhodnutí. Pokud by ve skutkové větě chyběly skutkové okolnosti, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeným ve větě právní, byl by založen dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O takový případ však zjevně nejde a námitky obviněné nesměřují proti porušení hmotného práva, ale proti porušení procesních ustanovení v §120 tr. ř. Z popisu skutku v tzv. skutkové větě totiž vyplývá závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a také z odůvodnění rozhodnutí, které skutkovou větu blíže rozvádí, je zřejmé, že soudy příslušná skutková zjištění učinily, včetně zjištění týkajících se místa páchání trestného činu. Tato námitka obviněné tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. nenaplňuje. Soud v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. uvedl i místo spáchání skutku a to, že jeho spáchání na více místech vyjádřil způsobem v rozsudku uvedeným a nikoli jinak, nemůže dovolací důvod naplnit, protože tuto námitku pod něj nelze vůbec podřadit. Totéž platí i pro námitku, že obviněná nebyla v rozhodnutí soudu druhého stupně označená v souladu s ustanovením §120 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud navíc konstatuje, že tato námitka není pravdivá, neboť obviněná je v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 9 To 28/2006, označena v souladu s ustanovením §120 odst. 2 tr. ř. jménem, příjmením, dnem a místem narození, jakož i adresou trvalého pobytu, zaměstnáním a titulem.
Ani námitku obviněné, že odvolací soud přihlédl ve svém rozhodnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., tuto skutečnost však ve výroku o vině nevyjádřil a neuvedl tak příslušné zákonné ustanovení ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ale ani pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je znak skutkové podstaty uvedený zpravidla v druhém a dalších odstavcích jednotlivých trestných činů, který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu. Tyto okolnosti jsou formálními znaky skutkové podstaty, které tím, že přistupují k základní skutkové podstatě, zvyšují typový stupeň nebezpečnosti pro společnost. Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. se ve výroku o vině neuvádí, neboť toto ustanovení pouze upravuje materiální podmínky trestnosti kvalifikované skutkové podstaty ustanovení §250 odst. 4 tr. zák. Hodnocení splnění materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby soudy provádí až v odůvodnění svých rozhodnutí v části týkající se právní kvalifikace a s tím souvisejícího hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolací soud dospěl k závěru, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a že tedy hmotně právní námitky uplatněné obviněnou jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně dospěl ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť obviněná ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné JUDr. J. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti námitky obviněné odpovídaly, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud o návrhu obviněné na přerušení výkonu trestu nerozhodoval, protože pro takový postup neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš