ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1477.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1477/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. ledna 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. O., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 7 To 191/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 27/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 2 T 27/2005, byl obviněný A. O., společně se spoluobviněným S. Š. (ohledně kterého již rozsudek nabyl právní moci), uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a podle §24 odst. 1 tr. zák. soud upustil od jeho potrestání. Spoluobviněný S. Š. byl odsouzen k podmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců.
Uvedeného trestného činu se oba spoluobvinění dopustili tím, že společně dne 4. 12. 2004 v době kolem 15:30 hodin v B., okr. V., v bistru N., se před šesti přítomnými hosty a dvěma servírkami nejprve vzájemně hlasitě vulgárně slovně napadali, kdy A. O. provokoval S. Š., zejména jej nazval starým kriminálníkem, který jen dělá děcka a neplatí na ně výživné, načež S. Š. nejdříve nazval A. O. buzerantem a vyzýval jej, ať s ním jde ven, a poté jej fyzicky napadl, a to tím způsobem, že A. O. bez předchozího slovního varování udeřil pěstí do obličeje v oblasti kořene nosu, A. O. napadení ze strany S. Š. opětoval tím způsobem, že S. Š. svalil na zem, přičemž společně svalili židle, vylili nápoje umístněné na stole a následně se na podlaze bistra navzdory výzvám personálu po dobu pěti až deseti minut vzájemně fyzicky napadali žducháním a údery pěstí, přičemž odtrhnout je od sebe musela až přivolaná hlídka Policie ČR, v důsledku čehož došlo ke zranění A. O. spočívajícího v tržné rance u kořene nosu, v drobných odřeninách v obličejové části a podlitině na pravém spánku, a ke zranění S. Š. spočívající v tržné ráně s podlitinou levého obočí, přičemž ani u jednoho z nich nedošlo k citelnému omezení v obvyklém způsobu života
Obviněný A. O. podal proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 7 To 191/2006, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal A. O. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítá, že daný skutek neměl být v jeho případě posouzen jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., protože jej jako první fyzicky napadl obviněný S. Š., ten jednal neadekvátně a on se jen bránil tomuto napadení. Je proto toho názoru, že z jeho strany se jednalo o nutnou obranu podle §13 tr. zák. a měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., když intenzita jeho obrany byla přiměřená útoku S. Š., kterého držel až do příjezdu policie, jak to vyplývá i z výpovědí svědků, kteří fyzické napadení neviděli a shodli se na tom, že se po sobě jen váleli.
Oběma soudům také vytýká, že nesprávně posoudily stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, když nevzaly v úvahu, že to byl spoluobviněný, kdo jej bez předchozího varování fyzicky napadl úderem pěstí do obličeje a vzápětí znovu, a až poté se začal jeho útokům bránit tak, že jej svedl na zem a držel až do příjezdu hlídky Policie ČR. K názoru odvolacího soudu, že jsou na něj jako příslušníka Policie ČR, byť v době incidentu mimo službu, kladeny přísnější měřítka pro chování na veřejnosti, namítá, že kterýkoliv policista ve službě by se při fyzickém napadení choval stejně a jeho jednání by nebylo považováno za výtržnictví, ale policejní zákrok. Nesouhlasí s tím, že z jeho strany šlo o opětovaný útok, jak se uvádí v popisu skutku, ale snažil se pouze zabránit dalšímu napadání ze strany S. Š., držel jej až do příjezdu policie a pak ho ihned pustil. Domnívá se proto, že soudy neposoudily dostatečně všechny znaky skutkové podstaty výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ani veškerá hlediska materiální stránky tohoto trestného činu, jako intenzitu i průběh útoku, pohnutku, následky, osoby, atd. Za neprokázané rovněž považuje úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty, když se nepodařilo prokázat, že byl srozuměn s tím, že jednáním spočívajícím ve fyzickém kontaktu se S. Š., se dopustí výtržnictví.
Soudům dále vytýká, že se nevypořádaly se složitou důkazní situací, když svědci vypovídali matně, zcela obecně, neurčitě nebo si nic nepamatovali, řada z nich byla podnapilá, jejich výpovědi byly rozporné a neúplné a neposkytovaly spolehlivý podklad pro závěr, že skutečně měl v úmyslu dopustit se výtržnictví. Pokud pak hovořili o vzájemném napadání, nevyplývá z toho, že by měli na mysli fyzické napadání. Soudy tak podle jeho názoru považovaly jeho jednání za trestný čin výtržnictví pouze proto, že byl ve fyzickém konfliktu se spoluobviněným a došlo k tomu na místě veřejnosti přístupném, což však nestačí, protože ne každé napadení, ačkoliv k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností ve smyslu §202 tr. zák. Poukázal na soudní judikaturu ohledně forem výtržnického jednání a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 224/2002 a 6 Tdo 1243/2003. Jeho jednání, že s ohledem na zjištění soudu I. stupně, nelze nepochybně považovat za hrubé narušení občanského soužití, když konflikt se odehrál jen mezi ním a S. Š., týkal se jejich individuálních zájmu, nijak se nedotkl ostatních občanů a neznamenal ani podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Považuje proto za vyloučené kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a mělo by být zkoumáno, zda nejde o přestupek proti občanskému soužití. Soudům rovněž vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy (výslech zakročujících policistů, rekonstrukci, nové služební hodnocení, zprávu o pověsti S. Š. z místa kde fakticky bydlí), které mohly přispět náležitému zjištění skutkového stavu, včetně přestupkového spisu H. S., který se zapojil do konfliktu tím, že jej kopl do hlavy, což mohlo být významné pro případnou kvalifikaci jednání jako trestný čin rvačky podle §225 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání poukázal A. O. na důsledky celé události v jeho zaměstnání u Policie ČR, kde byl nucen v důsledku odsouzení ukončit služební poměr, na své bezplatné dárcovství krve od roku 1995 a evidenci v registru dárců kostní dřeně, když z tohoto jeho chování je zřejmé, že má zájem lidem pomáhat a ne ubližovat jim. Navrhl proto, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a poté aby byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Alternativně navrhl, aby bylo zrušeno pouze usnesení odvolacího soudu a tomuto bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a údajná nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Neshledal také žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Jako odpovídající uplatněnému důvodu dovolání shledal státní zástupce námitky obviněného, že skutek měl být posouzen jako nutná obrana podle §13 tr. zák. a dále, že skutková podstata trestného činu výtržnictví nebyla naplněna po objektivní ani subjektivní stránce. Za podstatné považuje státní zástupce, že vzájemné urážky spoluobviněných neměly ještě charakter výtržnosti ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. a neakceptováním výzvy S. Š. ať jde ven, dal A. O. dostatečně najevo, že nemá zájem o fyzický konflikt, který již zajisté výtržností byl. Podle státního zástupce to byl pouze S. Š., kdo naplnil skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., když úderem pěstí napadl A. O., jehož okamžitá obranná reakce, kdy útočníka povalil na zem, měla charakter nutné obrany podle §13 tr. zák., když z ničeho nebylo možno dovodit, že útok S. Š. zmíněným úderem skončil. Skutečnost, že pak vzájemně zápasili a váleli se po zemi, svědčí o tom, že nikdo neměl výraznější převahu, která by umožnila konflikt ukončit ještě před příchodem hlídky Policie ČR. Státní zástupce proto považuje uvedené námitky A. O. za důvodné a navrhl, aby bylo podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeno napadené usnesení krajského soudu a ohledně dovolatele i rozsudek soudu I. stupně, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Podle §265l odst. 1 tr. ř. aby pak byla věc přikázána Okresnímu soudu ve Vyškově k novému projednání a rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Tyto podmínky ale nesplňují námitky obviněného, že se soudy náležitě nevypořádaly se složitou důkazní situaci, že svědci vypovídali rozporně a neúplně a jejich výpovědi neposkytují spolehlivý podklad pro závěr, že měl v úmyslu dopustit se trestného činu výtržnictví, a že soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Těmito námitkami totiž obviněný nenapadá právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale namítá neúplnost dokazování, správnost soudy provedeného hodnocení důkazů a v konečném důsledku tak zpochybňuje skutková zjištění, která jsou uvedena ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Takovéto námitky ale nelze úspěšně uplatňovat v dovolání, které není dalším odvolání, ale mimořádným opravným prostředkem, řídícím se oproti odvolání přísnějším procesním režimem z hlediska přípustných námitek.
Námitkami proti právnímu posouzení skutku jsou naopak tvrzení obviněného, že jeho jednání bylo nutnou obranou podle §13 tr. zák., že byl nesprávně posouzen stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a mohlo by se jednat toliko o přestupek proti občanskému soužití.
Podle §13 tr. zák. upravujícího nutnou obranu, čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Jak již bylo výše uvedeno, je odvolací soud vázán skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů. Dovolací soud proto při posuzování jednání A. O. vycházel z popisu skutku jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně. Nepřihlížel proto k námitkám obviněného, že jej S. Š. po prvním úderu pěstí do obličeje vzápětí stejně udeřil znovu a poté, že se bránil tak, že jej svedl na zem, držel do příjezdu hlídky policie a poté hned pustil. Tyto námitky obviněného jsou totiž v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem z něhož vyplývá, že to byl právě A. O. kdo bezdůvodně a nevhodnými slovními projevy provokoval S. Š. a jeho následný vyprovokovaný fyzický útok opětoval tím, že jej svalil na zem, kde se pak vzájemně fyzicky napadali žducháním a údery pěstí, a odtrhnout je od sebe musela až přivolaná hlídka Policie ČR. Samotné vyprovokování útoku sice nevylučuje posouzení jednání provokující osoby jako nutnou obranu. V případě A. O. je ale rozhodující zjištění soudů, že vyprovokovaný útok ze strany S. Š. opětoval svým útokem a dostali se tak do vzájemného fyzického konfliktu. Proto je vyloučeno posouzení jeho jednání jako nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák., když z jeho strany se nejednalo o obranu, ale šlo o odvetu, resp. vypořádání se s útočníkem. A. Odehnal se sice snaží tvrdit, že jej S. Š. udeřil pěstí opětovně, což má zřejmě svědčit o odvracení trvajícího útoku, ale toto jeho tvrzení je nejen v rozporu se zjištěním soudů, ale nemá žádnou oporu ani v provedených důkazech. Stejné povahy je pak i jeho tvrzení, že spoluobviněného pouze „svedl na zem a držel ho až do příjezdu hlídky Policie ČR“.
K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství o splnění podmínek nutné obrany na straně A. O. postačí uvést, že státní zástupce na jedné straně jednoznačně konstatuje, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů. Na druhé straně to ale fakticky popírá, když v rozporu s těmito zjištěními o opětovaném útoku ze strany A. O., vytváří vlastní skutkové zjištění o neukončeném útoku S. Š. a obraně A. O. proti tomuto trvajícímu útoku. Není přitom rozhodné, zda A. O. stál nebo nestál o vzájemný fyzický konflikt. Podstatné je, že již soud I. stupně po zhodnocení výpovědí svědků považoval za vyvrácenou obhajobu A. O., že konflikt vyvolal a pokračoval v něm pouze S. Š.
Nejvyšší soud proto provažuje námitku obviněného A. O. o posouzení jeho jednání jako nutné obrany podle §13 tr. zák., za zjevně neopodstatněnou, když tato navíc z podstatné části vychází z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu.
K stejnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud i ohledně námitek obviněného o neprokázání úmyslného zavinění, že jeho jednání nebylo hrubým narušením občanského soužití a nebyl řádně posouzen ani materiální znak daného trestného činu.
Jednání A. O. popsané v rozsudku soudu I. stupně mělo nepochybně povahu výtržnosti, protože svoji povahou a intenzitou hrubě narušilo veřejný klid a pořádek. Pokud obviněný v souvislosti s touto námitkou poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu (7 Tdo 224/2002; 6 Tdo 1243/2003), jednalo se o odlišné jednorázové a méně závažné případy konfliktu před garážemi bez přítomnosti dalších osob, resp. na parkovišti v souvislosti s neoprávněným parkováním na vyhrazeném místě. Tyto případy, narozdíl od jednání A. O. i S. Š., se nijak nedotkly ostatních občanů a výrazněji nenarušily ani veřejný pořádek. To však nelze říct o jednání obou spoluobviněných, kteří sice řešili svůj vzájemný osobní konflikt, ale déletrvajícím násilným jednáním v prostoru bistra za přítomnosti 8 dalších osob, kdy svalili židle, vylili nápoje umístěné na stole a na zemi se pak vzájemně fyzicky napadali žducháním a údery pěstí. Není přitom pravdivé tvrzení A. O., že po příjezdu hlídky policie spoluobviněného pustil. Naopak, tato hlídka je od sebe musela odtrhnout a nebýt jejího zákroku, konflikt by tak pokračoval ještě delší dobu než pouze 5 – 10 minut.
S ohledem na tyto skutečnosti pak soud I. stupně správně dospěl také k závěru, že se A. O. také dopustil trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. úmyslně. V daném případě se sice podle názoru Nejvyššího soudu nejedná o úmysl přímý, protože obviněný nechtěl přímo způsobit výtržnost. Jeho přímým cílem bylo vypořádání se s S. Š. jako odvetou za jeho fyzické napadení pěstí do obličeje. Vzhledem k okolnostem jeho jednání ale musel být také srozuměn s tím, že jejich vzájemný fyzický konflikt současně bezprostředně naruší veřejný klid a pořádek, když jejich vzájemné slovní napadání již bylo vyhroceno natolik, že přerostlo ve fyzické násilí.
Nejvyšší soud konečně nepřisvědčil ani námitce obviněného o nedostatku potřebného stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání. I tato námitka je z podstatné části založena na jiných, než soudem I. stupně, zjištěných skutkových okolnostech (opakovaný útok S. Š. pěstí; jeho pouhé držení až do příchodu policie). Při hodnocení společenské nebezpečnosti jednání A. O. předně nelze přehlédnout, že to byl právě on kdo vyvolal celý konflikt svými nevhodnými slovními útoky na spoluobviněného S. Š. Z výpovědi svědkyně M. N. je přitom zřejmé, že tento spoluobviněný neměl zájem na žádném konfliktu a ještě ve fázi verbálních útoků vyzýval A. O., aby toho nechal. Svědkyně E. S. pak uvedla, že A. O. „je urýpaný, když má popito“. Je tedy zřejmé, že A. O. provokoval spoluobviněného, ač v té době jako příslušník Policie ČR by měl spíš zabraňovat tomu, aby byl veřejný klid a pořádek narušován vulgárními slovními hádkami. Přitom takto jednal vůči osobě, o níž věděl, že již byla soudně trestána, je pod vlivem alkoholu a měl z ní důvodné obavy, jak uvádí v dovolání. Intenzita a průběh následného fyzického konfliktu pak nejsou takové povahy, že by stupeň společenské nebezpečnosti jednání A. O. snižovaly. Ani jeho služební hodnocení, z období před celou událostí, pak není příznivé a pro opakované přestupky byl uznán nezpůsobilým služby u Policie ČR. Další okolnosti v jeho prospěch, které uvedl v závěru dovolání, pak svědčí o tom, že A. O. má jistě i řadu kladných stránek, tyto ale byly dostatečně zhodnoceny ve způsobu rozhodnutí soudu I. stupně, který u něj podle §24 odst. 1 tr. zák. upustil od potrestání. Nemůžou ale vést k závěru, že nedošlo k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání A. O. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to i s ohledem na skutečnost, že z podstatné části bylo založeno na námitkách vycházejících z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš