ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.148.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 148/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 7. března 2007 v neveřejném zasedání dovolání obviněných P. D., nar. 16. 4. 1963, a M. S., podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2006, sp. zn. 4 To 57/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 15/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2006, sp. zn. 43 T 15/2005, byl obviněný P. D. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a obviněný M. S. trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Obviněný P. D. byl podle §241 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a obviněný M. S. podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků se zařazením do věznice s dozorem. Soud prvního stupně současně podle §228 odst. 1 tr. ř. vyslovil povinnost obviněného P. D. uhradit na náhradě škody poškozeným Z. D. a R. D. částku 19 543,- Kč a poškozené V. z. p. částku 143 155,- Kč. Poškozené Z. a R. D. pak podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění i státní zástupce krajského státního zastupitelství odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 4 To 57/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 587/2004 Sb. a obviněného P. D. samotného nadto trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 587/2004 Sb. Obviněného P. D. odsoudil podle §222 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému M. S. uložil podle §241 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na 2 (dva) roky se zařazením do věznice s dozorem. Dále rozhodl nově i o náhradě škody.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se podle výroku rozsudku odvolacího soudu ve zkrácené verzi obvinění společně dopustili tím, že v době od 23:00 hod. dne 28. 3. 2005 do 02:30 hod. dne 29. 3. 2005 v L., ul. T., v bytě poškozené M. D., společně v úmyslu ukojit svůj pohlavní pud využili toho, že poškozená se v důsledku požití alkoholu nacházela ve stavu velmi těžké opilosti až vážné otravy alkoholem, který u ní způsobil poruchy vnímání, poznání a schopnosti obrany proti sexuálním praktikám, přičemž obviněný M. S. vsunul svůj penis do úst poškozené, aby jej takto uspokojovala a obviněný P. D. se ve stejném okamžiku pokoušel s poškozenou souložit zezadu. Poté, co se mu to nepodařilo, protože se mu pohlavní úd neztopořil, ji počal dráždit přirození hrdlem pivní láhve, zatímco obviněný M. S. jí dráždil oběma rukama klitoris a tohoto, jakož i dalšího jednání zanechal ve chvíli, kdy zjistil, že poškozená krvácí z pohlavních orgánů, v domnění, že se jedná o krvácení menstruační. Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se pak obviněný P. D. sám dopustil zkráceně tím, že z přesně nezjištěného důvodu, vědom si, že tak může poškozené způsobit vážné zranění nebo i smrt, s čímž musel být srozuměn, bez přiměřených důvodů spoléhajíc, že se tak nestane, zasunul poškozené postupně do pochvy a do konečníku dvě pivní láhve, a to tak velkou silou, až tyto pronikly do dutiny břišní, a tím poškozené způsobil zranění popsaná ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, která spolu s šokem ze ztráty krve zapříčinila dne 29. 3. 2005 v 19:30 hod., přes hospitalizaci v nemocnici, její smrt.
Proti rozsudku vrchního soudu podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která oba výslovně opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. D. (dále také jen „dovolatel“) své dovolání výslovně směřoval do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu. Je přesvědčen, že provedené dokazování během celého řízení v dané trestní věci neumožnilo soudům prvního a druhého stupně dospět k závěru o jeho vině bez důvodných pochybností. Neaplikováním základní zásady trestního práva in dubio pro reo dle jeho názoru soudy nesprávně právně hodnotily skutek, který byl předmětem podané obžaloby, stran obligatorních znaků trestného činu, a to jak objektivní, tak subjektivní stránky ve vztahu k jeho osobě. Důvodné pochybnosti o tom, jak vlastně celá událost v inkriminovaném čase proběhla, musí dle dovolatele při podrobném prostudování spisového materiálu vyvstat zcela logicky, neboť jiný zdroj informací než jeho výpověď a výpověď obviněného M. S. soudy obou stupňů k dispozici neměly a nemají. V této souvislosti dovolatel poukázal na to, že svoji vinu za jednání, ač různě právně kvalifikované soudy obou stupňů, od samého začátku popíral a popírá. Nikdy přitom svoji výpověď v dané věci neměnil a nikdy neměl důvod cokoliv zatajovat nebo zkreslovat. Poukázal na nekonzistentnost obhajoby spoluobviněného ve srovnání s jeho vlastní. Ve výpovědích spoluobviněného spatřuje mnoho nejasností a rozporů, v důsledku kterých je označil za nevěrohodné. V této souvislosti poukázal i na to, že na nejasnosti ve výpovědích spoluobviněného opakovaně upozorňoval i státní zástupce. Závěrem této části dovolání pak dovolatel zkonstatoval, že na otázky, které mohly ohrozit jeho obhajobu, odpovídal spoluobviněný zcela mlhavě, zatímco při popisu okolností, které by mohly přitěžovat dovolateli, vypovídal velmi podrobně a detailně. Přesto se však soudy obou stupňů při hodnocení provedených důkazů, aniž by se těmito rozpory ve výpovědích spoluobviněného a ve způsobu jeho popisu a vnímání skutkové situace zabývaly, přiklonily právě na jeho stranu. Naproti tomu obhajobu dovolatele označily za obhajobu provedenými důkazy vyvrácenou, a to přesto, že ve svém písemném odůvodnění velmi rozsáhle a podrobně argumentoval a na provedených důkazech demonstroval rozpory, které právě z výpovědí a obhajoby spoluobviněného jednoznačně vyplývaly. Závěry odvolacího soudu o tom, že po společném jednání se spoluobviněným popsaném pod bodem a) skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí jednal s jiným motivem, než motivem dosažení sexuálního uspokojení, čímž došlo ke změně jeho subjektivního přístupu k útoku na poškozenou, považuje dovolatel za zcela nepodložené za situace, kdy nebylo ani nalézacím soudem jednoznačně prokázáno, že to byl on, kdo ve vztahu k poškozené konal tím způsobem, který vedl k poškození jejího zdraví do té míry, že následně zemřela. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání zrušil výše označené rozsudky Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího a Krajského soudu v Brně jako soudu prvního stupně a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. S. směřoval své dovolání jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu napadeného rozhodnutí s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dle jeho názoru ze soudem zjištěného skutkového stavu vyplývá, že poškozená dala jednoznačný souhlas k uskutečnění pohlavního styku s ním a on nemohl důvodně předpokládat, že by tento souhlas následně odvolala, přičemž takto projevená vůle poškozené pro něj byla zcela relevantní i pro další průběh skutkového děje. Současně namítl, že v daném případě se jedná o tak specifický průběh skutkového děje, že ho lze za jeho jednání jen stěží činit odpovědným podle ustanovení trestního zákona, což by mělo ve svém důsledku vést z hlediska formálně právního k neuznání jeho viny.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám rozsudkem tak, že se podle §226 písm. b) tr. ř. v plném rozsahu zprošťuje obžaloby. Zároveň vyjádřil souhlas s případným projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podaným dovoláním se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ze základních obecných hledisek označila obě dovolání za přípustná. K dovolání obviněného P. D. podotkla, že jím uváděný důvod pro podání dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem odůvodnění jeho podání, neboť v něm uvedené argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Přitom s ohledem na dostupný spisový materiál lze dle jejího názoru konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jeho jednání. K dovolání obviněného M. S. uvedla, že na jeho obdobnou argumentaci orgány činné v trestním řízení reagovaly ve všech fázích trestního řízení, když především ze závěrů psychologické a psychiatrické expertízy vyplynulo, že poškozená se nacházela přinejmenším v těžkém stupni prosté alkoholové opilosti, kdy nebyla schopna se rozhodovat o obraně proti způsobu jednání obviněných. Z uvedených důvodů má státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za to, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná a navrhla proto, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiný způsob rozhodnutí, než jaký je specifikován §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obou obviněných jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že obě splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněnými uplatněné námitky skutečně lze podřadit pod některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
S ohledem na obsah dovolání obviněného P. D. na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že z dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o něž oba obvinění formálně opřeli svá dovolání, vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, v daném případě pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je tedy skutek, tak jak ho zjistil soud, přičemž v dovolání lze namítat, že soudem zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nelze v něm však nic namítat proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaká zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Jinými slovy, v dovolání nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudem s cílem dosáhnout primárně jejich změny či dokonce zvratu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští přezkum skutkového základu rozhodnutí dovolacím soudem jako soudem třetí instance. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě je tím zcela naplněno. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu dovolání obviněného P. D. je zjevné, že jeho námitky směřují toliko proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů v této trestní věci. Odvozuje-li nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od možností jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z výše uvedených námitek obviněného je však zřejmé, že de facto nenamítá extrémní nesoulad mezi soudy již učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry o naplnění jednotlivých zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, ale správnost postupu soudů prvního a druhého stupně při hodnocení provedených důkazů, které považuje za účelové a neobjektivní, a tedy i správnost učiněných skutkových závěrů, na základě nichž soudy dospěly k přesvědčení, že trestné činy, které jsou mu kladeny za vinu, spáchal. Obviněný se v zásadě domáhá jiné verze skutkového děje, než jaký je popsán ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku. S jeho totožnými námitkami, které uvedl i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se vypořádal již odvolací soud, který potvrdil závěr soudu prvního stupně o průběhu skutkového děje, když se neztotožnil toliko s jeho závěrem ohledně motivace, s níž obviněný násilně vtlačil do dutiny břišní poškozené pivní láhve, a v duchu zásady in dubio pro reo zde postupoval tak, že vycházel z varianty „přesně nezjištěného důvodu jednání“, která byla pro obviněného nejpříznivější.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání P. D. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
Námitka obviněného M. S., že poškozená dala jednoznačný souhlas k uskutečnění pohlavního styku s ním a on nemohl důvodně předpokládat, že by tento souhlas následně odvolala, přičemž takto projevená vůle poškozené pro něj byla zcela relevantní i pro další průběh skutkového děje, naproti tomu pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadá, nicméně rozhodně nemohla obstát a v žádném případě nemohla být důvodem k jakékoli změně výroku o jeho vině.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. O zneužití bezbrannosti jde tehdy, je-li oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, nebo není schopna takovému jednání pachatele klást odpor. Stavem bezbrannosti je třeba krom jiného rozumět stav bezvědomí v důsledku mdloby, požití alkoholických nápojů nebo jiných omamných látek či léků a nebo choroby, ale také stav, kdy oběť sice není v bezvědomí, avšak požitím alkoholu, jiných omamných látek, léků nebo v důsledku choroby je ve stavu takového obluzení, že není schopna hodnotit situaci, ve které má být jejího stavu zneužito k souloži nebo k jinému pohlavnímu styku.
V projednávané věci se k tomu, zda poškozená byla v době vyšetřovaného skutku ve stavu, který lze označit za stav bezbrannosti ve výše uvedeném smyslu, vyjadřoval zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, kdy po vyhodnocení získaných poznatků dospěl znalec k závěru, že chování poškozené, u níž nebyla zjištěna žádná duševní porucha ani porucha osobnosti či sexuální preference, bylo zásadním způsobem ovlivněno velkým množstvím požitého alkoholu. Ze zjištěných toxikologických ukazatelů vyvodil znalec závěr, že v době, kdy došlo k inkriminovanému ději, se poškozená nacházela ve stavu akutní otravy alkoholem, jemuž předcházel těžký stupeň opilosti, a i přes její pravděpodobnou vysokou toleranci k alkoholu nebyla schopna rozhodovat se o obraně proti způsobu jednání obviněných. Z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že poškozená původně provozovala s obviněným M. S. sexuální aktivity dobrovolně, aniž by přes značný stupeň opilosti bylo možno její stav označit za stav bezbrannosti, nicméně ze zmíněného znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že tento její stav nebyl konečný, v průběhu skutkového děje se vyvíjel a kulminoval až k vážné akutní otravě alkoholem. Pokud za této důkazní situace dospěly soudy nižších stupňů k přesvědčení, že oba obvinění, tedy i M. S., museli počítat s tím, že poškozená může být ve stavu bezbrannosti ve výše uvedeném smyslu, kdy žena není schopna se v danou chvíli svobodně a vážně rozhodovat o svém sexuálním životě, a že z jejich strany v inkriminovaném okamžiku dojde ke zneužití této bezbrannosti, a přesto se s ní rozhodli provozovat výše popsané sexuální aktivity, když pro případ, že se ve stavu bezbrannosti poškozená nachází, s tím byli srozuměni a jednali tak přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., Nejvyšší soud se s těmito jejich závěry plně ztotožňuje. Při znalecky prokázaném stavu bezbrannosti poškozené v rozhodné době a s přihlédnutím k poměrně dramatickému zvratu v průběhu inkriminovaného večera, kdy se v bytě neočekávaně objevil obviněný P. D., kterého dle vlastní výpovědi blíže neznal a který po relativně krátké konverzaci navrhl provozování sexu ve třech, nelze obhajobu obviněného M. S., podle níž nemohl důvodně předpokládat, že by původní svobodný a vážný souhlas poškozené k uskutečnění pohlavního styku pouze s ním neplatil automaticky i pro tuto, svou povahou výrazně odlišnou sexuální praktiku, akceptovat.
Proto Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání obviněného M. S. jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
O odmítnutí dovolání obviněných rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Tento postup má podklad v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik