ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1570.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1570/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v Brně dne 28. února 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. K., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 12 To 162/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 1 T 55/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího, ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 12 To 162/2006, byl obviněný uznán vinným trestnými činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §242 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Odvolací soud tak rozhodl poté, co k odvolání obviněného a státního zástupce (v neprospěch obviněného) zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 1 T 55/2005, v celém rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že provedenými důkazy nebylo bezpečně prokázáno, že jednáním obviněného došlo k naplnění skutkových podstat trestných činů, pro které byl uznán vinným, byly porušeny základní zásady trestního řízení, zejména zásada „in dubio pro reo“, presumpce neviny a fair procesu. Konkrétně pak namítá, že převzetí péče o poškozenou nezletilou B., neznamená automaticky, že obviněný musí být přímým pachatelem násilí na tomto dítěti. Soudu vytýká, že vychází z úvahy, že jedině on měl možnost dítěti ublížit, když s ním byl jen on po celou dobu od hospitalizace matky do hospitalizace samotného dítěte, ale nezabýval se kratšími časovými úseky, kdy nutně nemohl s dítětem být (musel jít pro auto, vykonat běžné věci osobního charakteru) a není tak vyloučeno, že zranění mohla způsobit jiná osoba. Po celé řízení, že nebyl zjištěn jediný přímý důkaz svědčící o tom, že byl skutečně pachatelem, netrpí duševní poruchou, nemá ani sklony k násilí ale toliko k impulsivnímu jednání, což však není vysvětlením pro útok na dítě. Chybí tak i jakékoliv vysvětlení pohnutky ohledně pohlavního zneužití. Krajský soud, že pochybil v otázce právního posouzení skutku. Za situace, kdy neexistuje jediný přímý důkaz a ani osobnostní profil obviněného nenasvědčuje, že by měl k násilnému jednání k dítěti sklony, měly soudy obou stupňů respektovat zejména zásadu „in dubio pro reo“ a zásadu presumpce neviny a nelze sankcionovat obviněného za něco, co spáchat nemusel. Existuje značný časový prostor pro dobu, kdy ke zranění dítěte mohlo dojít a ohledně poškození hymenu je možný i časový údaj poté, co dítě bylo hospitalizováno. Poukazuje pak i na to, že většina malých dětí je stále nějak odřena a potlučena, aniž by byly vystaveny násilí nebo péče o ně zanedbávána. Důkazy v tomto směru ohledně dětí v Dětském domově, ale soud nepřipustil.
Dále obviněný namítá procesní pochybení v přípravném řízení i před nalézacím soudem. Konkrétně poukazuje na konání výslechů matky nezletilé poškozené L. Š., která jako podezřelá udělila plnou moc obhájkyni JUDr. K., která pak na plnou moc obhajovala i jeho jako obviněného. Klade otázku, proč byl stíhán pouze on a proč bylo ponecháno stranou možné trestní stíhání L. Š., ale pokud existovala vážná možnost, že dojde i k jejímu trestnímu stíhání, neměla JUDr. K. převzít jeho obhajobu, když podle §19 zákona o advokacii, je advokát povinen odmítnout poskytnutí právních služeb, jestliže v téže nebo související věci již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Tuto otázku měl zkoumat i policejní orgán a státní zástupce, zda jeden advokát může hájit zájmy podezřelého i obviněného, bez ohledu na to, že nadále žijí jako druh a družka a trestní stíhání L. Š. nebylo zahájeno. Celé řízení proto považuje za zmatečné, když došlo k porušení práva na obhajobu a veškeré úkony jsou nulitní, takže z nich nelze vycházet. Obviněný rovněž namítá, že znalec K. zpracoval doplnění znaleckého posudku na základě žádosti, která ale nebyla doručena jemu ani obhájci a s ohledem na §105 odst. 4 tr. ř., že k posouzení zdravotního stavu nezletilé B. a jeho osoby, jako skutečností zvlášť důležitých, měli být přibrání znalci dva a došlo tak ke zkrácení jeho práv.
V závěru dovolání pak obviněný uvedl, že dovolací důvod spočívá v nesprávném posouzení skutku, když provedenými důkazy nebylo bezpečně prokázáno, že jeho jednáním došlo k naplnění skutkových podstat trestných činů jimiž byl uznán vinným a byly porušeny základní zásady trestního řízení, zejména zásady „in dubio pro reo“, presumpce neviny a fair procesu. Navrhl proto, aby po zrušení napadeného rozsudku byla věc vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání konkrétně cituje jednotlivé námitky obviněného a konstatuje, že jsou zaměřeny do oblasti skutkové, případně jde o námitky, které nemohou naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těmito námitkami totiž obviněný pouze polemizuje se závěry, ke kterým dospěly soudy v rámci hodnocení důkazů a které je vedly ke skutkovému zjištění a následnému právnímu hodnocení. Obviněný se tak svými námitkami snaží docílit hodnocení důkazů v souladu s jeho představami, čemuž by následně mělo odpovídat i skutkové zjištění a právní posouzení. K námitce obviněného ohledně obhajoby advokátkou, za existence kolize zájmů mezi ním a L. Š., uvedla státní zástupkyně, že tuto nelze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a bylo by možné ji uplatnit v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který ale obviněný neuplatnil. Přesto ale považuje tuto námitku za nedůvodnou, přičemž uvádí důvody, o které tento svůj názor opírá.
V závěru vyjádření státní zástupkyně konstatuje, že zjištěný skutkový stav není v extrémním rozporu s právním posouzením věci, nebylo porušeno ani právo na obhajobu a proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Těmto podmínkám pro povahu námitek, které jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, ale námitky obviněného nevyhovují. Obecně sice namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neuvádí však jedinou konkrétní námitku, která by tomu odpovídala. Jeho námitky se vesměs týkají neúplnosti provedeného dokazování a vadného hodnocení důkazů, včetně opakovaně zdůrazněného porušení zásady „in dubio pro reo“, která se uplatňuje právě při zjišťování skutkového stavu věci. Obviněný se tak domáhá změny skutkového zjištění soudu s tím, že to nebyl on, kdo se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině rozsudku, resp. nebylo to provedenými důkazy bezpečně prokázáno a nebylo vyvráceno, že zranění nezletilé B. mohl způsobit i někdo jiný. Obviněný tak zjevně zaměňuje dovolání za další odvolání, o čemž svědčí i skutečnost, že všechny námitky uvedené v dovolání, obviněný uplatňoval již v odvolání a odvolací soud se jimi zabýval.
Dovolání je ale mimořádný opravný prostředek, ve kterém lze uplatňovat pouze vady taxativně uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Pokud odvolatel uplatní určitý důvod dovolání /písm. a) až l)/ ale jeho námitky tomuto důvodu neodpovídají, Nejvyšší soud se jimi v řízení o dovolání nemůže zabývat, protože mu to nepřísluší. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, nemůže jej proto přezkoumávat z hlediska jeho správnosti, resp. prokázanosti provedenými důkazy, ale pokud to dovolatel namítá, posuzuje pouze, zda tento skutkový stav naplňuje konkrétní namítané znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Obviněný ale v dovolání takovéto námitky neuvádí.
Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkou obviněného týkající se údajného porušení práva na obhajobu, v souvislosti s jeho obhajobou JUDr. K., protože tato rovněž stojí zcela mimo uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nemá nic společného s právním posouzením skutku. Jiný důvod dovolání obviněný neuplatnil a není úkolem Nejvyššího soudu, aby nad rámec vymezený samotným dovolatelem, přezkoumával napadené rozhodnutí i z hlediska jiných, než uplatněných důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Protože námitky obviněného uvedené v dovolání nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a současně nebyl shledán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš