ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1589.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1589/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. ledna 2007 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 5 To 69/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 4/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 50 T 4/2006, byl obviněný M. V. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2) trestným činem pokusu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 3) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks nože tzv. motýlek s čepelí délky 10 cm, který je uložen jako příloha trestního spisu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby zdravotní pojišťovně, nahradil způsobenou škodu ve výši 1.789,- Kč.
Obviněný spáchal trestný čin pokusu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. popsaný v bodě 2) rozsudku tím, že dne 15. 10. 2005 v době kolem 02.50 hod. v B. po ukončení konfliktu mezi D. P., O. D. a B. Š., které fyzicky napadal K. P., stíhaný samostatně, za to, že se zastali blíže neustanoveného cestujícího v autobusu, kterého K. P. napadal a z autobusu vyvlekl a poté, co utekl poškozený D. P., rozběhl se obviněný M. V. za poškozeným B. Š., na něhož, v úmyslu ho usmrtit, za slovního doprovodu, že jej zabije, neboť seděl již deset let za vraždu, zaútočil nožem, tzv. motýlkem s čepelí délky 10 cm, tak, že jím vedl úder směrem do levé části hrudníku poškozeného B. Š., v důsledku pootočení se poškozeného pravým bokem a úkroku levou nohou dozadu však došlo pouze ke způsobení povrchní rány délky 4,5 cm na levé horní straně hrudníku nad bradavkou a bodné rány levé paže v horní třetině zasahující 4 cm do hloubky, přičemž pouze náhodou díky pootočení se poškozeného nedošlo ke vzniku bodné rány hrudníku a zasažení levé plíce nebo srdce či velkých cév hrudníku, tedy nedošlo ke vzniku zranění, která by bezprostředně ohrožovala život poškozeného či byla smrtelná, přičemž tohoto jednání se dopustil a) poté co dne 8. 7. 1990 kolem 22.30 hod. v B. poté, co vykopl dveře bytu vnikl spolu s J. O. do bytu s nožem v ruce a po předchozím konfliktu s P. Ř., kterou kopal a způsobil jí drobné krevní podlitiny hrudníku a na pravé ruce, nožem zaútočil na poškozeného P. K., kterého dvakrát bodl do oblasti břicha a způsobil mu taková zranění, že v jejich důsledku poškozený zemřel, b) přestože rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 1990, sp. zn. 2 T 20/1990, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 3. 1991, sp. zn. 6 To 5/1991, byl uznán vinným mezi jinými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do II. NVS, a z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 11. 7. 1997 rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 1997, sp. zn. PP 110/1997, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. 1 To 475/1997, se stanovením zkušební doby v trvání pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. V. odvolání proti všem jeho výrokům. Vrchní soudu v Olomouci usnesením ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 5 To 69/2006, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 5 To 69/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které jsou podle obviněného naplněny tím, že odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl usnesením jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné, přestože rozsudek údajně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku popsaného pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ostatní výroky o vině dovoláním nenapadl. Obviněný soudům především vytkl, že nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, že neprovedly důkazy, které navrhoval a že jeho vina nebyla prokázána nade vši pochybnost. Namítl, že pachové stopy nemohou být nikdy posuzovány jako důkaz vedoucí k individuální identifikaci, a proto ani z pachových stop nalezených na předmětném noži nelze dospět k závěru, že měl v ruce nůž. Podle něj dospěly soudy k závěru o jeho vině pouze z tvrzení poškozeného, který uvedl, že obviněný směřoval útok na jeho hrudník, přestože obviněný údajně vedl ránu mimo tělo poškozeného.
Podle obviněného nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu pokusu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., který měl spáchat jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., protože poškozený neviděl v jeho ruce nůž, a zranění, která mu obviněný způsobil, byla pouze lehkého charakteru, která poškozený údajně ani nezaregistroval. Podle obviněného nešlo o zranění, které by poškozeného ohrožovala na životě. Dále uvedl, že není dána ani subjektivní stránka trestného činu, protože se k činu nedoznal. Úmysl obviněného tak lze dovodit pouze z okolností objektivní povahy, což však podle něj soudy neučinily, když nezkoumaly motiv jeho jednání. Také se ohradil proti tomu, že soudy považovaly za okolnost svědčící o jeho úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. jeho výrok: „Já tě zabiju, mně je to jedno, seděl jsem za vraždu v kriminále“.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 5 To 69/2006, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl, a zároveň jej zavázal právním názorem, aby skutek pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., nebo aby Nejvyšší soud České republiky podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám rozsudkem.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že převážná část námitek obviněného směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž podle ní dovolání napadá soudem učiněná skutková zjištění, kterými je dovolací soud vázán, když námitky proti skutkovým zjištěním nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení za dodržení zásad formální logiky, jak tomu bylo v napadeném řízení.
Podle nejvyšší státní zástupkyně jsou právními námitkami pouze výhrady obviněného k charakteru způsobeného zranění a naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že je nepodstatné, že poškozený neviděl v ruce obviněného nůž, když nůž bezprostředně před útokem a po útoku viděli čtyři svědci, kteří nůž přesně popsali a zároveň zranění způsobená poškozenému odpovídají útoku vedenému nožem. Podotkla, že poškozený registroval ihned bolestivější ránu na paži a dodatečně byl upozorněn na povrchovou ránu na hrudníku. Odmítla také výhradu obviněného ohledně charakteru způsobeného zranění, protože poškozený neutrpěl vážná zranění jen v důsledku svého úhybného manévru, kterým se vyhnul útoku obviněného, který směřoval do oblasti hrudníku. Podle ní by útok nožem způsobil bez pohotové obrany poškozeného, která rozhodně nebyla obviněným zamýšlena, podstatně závažnější následky, což ostatně vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Podle nejvyšší státní zástupkyně právě skutková zjištění soudu prvního stupně svědčí i bez doznání obviněného jednoznačně o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., jak je podrobně vyloženo na str. 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný použil, není naplněn těmi námitkami obviněného, které směřují proti soudem učiněným skutkovým zjištěním a údajně vadnému hodnocení provedených důkazů. Takovými námitkami jsou jak výtky obviněného, že soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, že neprovedly důkazy, které navrhoval a že jeho vina nebyla prokázána bez pochybností, stejně tak i výhrada obviněného proti závěrům soudů ohledně shody pachových stop nalezených na předmětném noži a srovnávací pachové konzervy, která mu byla odebrána.
Právní námitkou je pouze námitka obviněného, že jeho jednání mělo být soudy posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. vzhledem ke způsobenému následku a údajné absenci úmyslu trestného činu pokusu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud podotýká, že nelze opomenout fakt, že tyto námitky obviněný uplatňoval již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž soud prvního stupně se s nimi přesvědčivě vypořádal na str. 24 – 27 rozsudku (č. l. 340 - 343 spisu) a odvolací soud na str. 10 - 11 svého usnesení (č. l. 389 - 390 spisu). Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. V.
Nejvyšší soud vychází při svém rozhodování z toho, že subjektivní stránka trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je naplněna tehdy, pokud pachatel jedná v úmyslu, byť eventuálním, usmrtit jiného člověka. Úmysl, jako volní vztah pachatele k následku jeho jednání, musí být řádně soudem zjištěn a prokázán výsledky dokazování. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Při dokazování, zda pachatel jednal v úmyslu zavraždit poškozeného, je nutné vycházet i z okolností objektivní povahy, např. z okolností, za nichž došlo k útoku, jakým motivem byl pachatel veden, z jeho osobních vlastností a jeho vztahu k poškozenému, z toho, co útoku předcházelo a jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy důležité orgány pro život atd. Pokud z těchto okolností lze dospět k závěru, že pachatel měl v úmyslu, byť eventuálním, spáchat vraždu, je možné uznat jej vinným tímto trestným činem, popřípadě jeho pokusem (srov. č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně obsahují dostatečný a podrobný popis okolností potřebných k posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., protože je z nich patrno, že obviněný vedl útok nožem, tzv. motýlkem s čepelí délky 10 cm, tj. zbraní, o níž věděl, že je způsobilá zapříčinit smrtelná zranění, na levou část hrudníku, v níž se nacházejí životně důležité orgány, a to značnou silou, přičemž obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že pokud by rána dopadla do těchto míst, může poškozeného usmrtit. Ze všech okolností jeho jednání, mimo jiné i z toho, že na poškozeného křičel „Já tě zabiju, mně je to jedno, za vraždu jsem seděl deset let v kriminále“ lze však jednoznačně dospět k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že intenzita rány vedené obviněným byla taková, že navzdory pohotové obraně poškozeného mu obviněný způsobil bodnou ránu na levé paži v horní třetině zasahující 4 cm do hloubky. Pokud by i jen takto hluboko pronikla čepel nože do levé části hrudní oblasti, kde poškozenému jen v důsledku jeho obrany způsobila pouze povrchní ránu v délce 4,5 cm, mohl by mu útok způsobit smrtelná zranění, která se neslučují se životem.
Pokud obviněný namítl, že způsobil poškozenému jen „prostou“ újmu na zdraví, pak se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, podle kterých nedošlo ke smrtelnému zranění poškozeného jen v důsledku aktivní obrany poškozeného, který se k obviněnému natočil bokem a učinil úkrok vzad, čímž levou paží ve značné míře vykryl úder obviněného. Ke smrtelnému následku tak nedošlo nezávisle na okolnostech, které by mohl obviněný ovlivnit. V této souvislosti je nutné také odmítnout námitku obviněného, že poškozený ani zranění nezaregistroval, protože ze všech jeho výpovědí je zřejmé, že bolestivou a hlubokou ránu na paži okamžitě pociťoval.
Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že obviněný naplnil jak objektivní tak i subjektivní stránku trestného činu pokusu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.
Dovolání z důvodu podle §265l odst. l písm. l) tr. ř. lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný tento důvod opírá o druhou alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z toho, co bylo zmíněno shora, je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není dán, protože v předcházejícím řízení nebyl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není a výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2007
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek