ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.169.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 169/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. 2. 2007 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 9 To 289/2006, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 57/2005, takto:
Podle §265l odst. 2 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby výrok usnesení ze dne 31. 8. 2006, č. j. 9 To 289/2006-129, doplnil o popis skutku, jehož se uvedené rozhodnutí týká.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 10 T 57/2005, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §155 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Uvedený trestný čin měl obviněný spáchat tak, že dne 18. 12. 2004 v době kolem 11:30 hodin v B. na ulici P. , poté, co strážníci městské policie J. K. , a J. S. , zajistili odtažení osobního vozidla, z důvodů porušení ustanovení o zákazu státní ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., které bylo zajištěno odtahovým vozidlem, zabránil řidiči odtahového vozidla v další jízdě tím, že vyskočil na nákladový prostor, otevřel dveře odtahovaného vozidla, posléze do vozidla nasedl tak, že dolní končetiny měl mimo vozidlo a následně po marné výzvě strážníků městské policie k opuštění vozidla s hrozbou použití donucovacích prostředků, opakovaně nejméně 4x kopl do oblasti stehen strážníka J. K. , dále pak poté, co se ho jmenovaný snažil vyvést z vozidla tím, že ho uchopil za oděv v oblasti hrudníku, pokusil se ho obviněný opakovaně udeřit pěstí do obličeje, což se mu nepodařilo v důsledku krytí, přičemž strážník J. K. , aby zabránil dalšímu fyzickému napadání, zalehl vlastní vahou obviněného a za součinnosti strážníka J. S. se ho snažil vyvést z vozidla, což se jim podařilo až za součinnosti dalších strážníků městské policie, přičemž strážníka K. K. , kopl 1x do břicha, kdy v důsledku fyzického napadení došlo k poškození služebního stejnokroje strážníka J. K. spočívajícím v roztržení obou rukávů v podpaží, roztržení levé kapsy kalhot a ke zranění strážníka J. K. , které spočívalo v povrchní krvácející ráně na předloktí levé ruky.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 9 To 289/2006, rozhodl tak, že napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc za užití §222 odst. 2 tr. ř. postoupil Úřadu městské části Brno-sever, komisi pro projednávání přestupků.
Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) a k) tr. ř., neboť je toho názoru, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a výrok rozhodnutí je neúplný.
V úvodu dovolání nejvyšší státní zástupkyně odcitovala výrok rozsudku soudu prvního stupně a zrekapitulovala tu část jeho odůvodnění, která se týká právní kvalifikace ve výroku popsaného jednání obviněného. Konstatovala, že v něm soud prvního stupně vyslovil názor, že obviněný tímto svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., a pokud jde o formu zavinění, pak jednání obviněného zhodnotil jako jednoznačný úmysl přímý ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Společenská nebezpečnost jednání obviněného byla dle názoru soudu prvního stupně dána stupněm narušení zákonem chráněného zájmu na zajištění nedotknutelnosti veřejných činitelů vykonávajících svou činnost v souladu se zákony a dalšími normami. Své závěry opřel soud prvního stupně zejména o směrnici ředitele Městské policie B., která nepředvídá jiný způsob řešení předmětné situace, než je složení odtahovaného vozidla na k tomu určeném odtahovém parkovišti, byť současně připustil, že by bylo možno shromáždit mnoho argumentů na podporu případného složení odtahovaného vozidla ještě na místě samém, jakož i na podporu odtažení vozidla a jeho předání majiteli až na odtahovém parkovišti. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně městskému soudu vytkla, že do tzv. skutkové věty výrokové části rozsudku nepojal i skutková zjištění, z nichž se podává, že se obviněný na místo činu dostavil až ve chvíli, kdy již odtahové vozidlo s jeho vozidlem odjíždělo směrem ke křižovatce zvané L. Dále poukázala na to, že odvolací soud shledal rozsah dokazování provedeného soudem prvního stupně jako dostačující. Neztotožnil se však s jeho právním závěrem, pokud obviněného uznal vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., když jeho hodnotící úvahy označil jako výsledek jisté pochybnosti o oprávněnosti postupu strážníků v případě odtažení vozidla obviněného, které však nebyly dotaženy do myšlenkového závěru, pokud přistoupil na stanovisko, že se strážníci řídili sice diskutabilním, ale jednoznačným interním předpisem, který jim neumožňuje jiný způsob jednání, než který zvolili. Podle názoru odvolacího soudu strážníkům městské policie nic nebránilo v tom, aby za situace, kdy již bylo odtahované vozidlo naloženo na odtahové vozidlo, na výzvu dostavivšího se majitele nechali jeho vozidlo na místě složit a předali mu je a následně s ním řešili spáchaný přestupek standardním způsobem. Nic jim také nebránilo naúčtovat obviněnému jednorázový poplatek ve výši 1000,- Kč za manipulaci s jeho vozidlem dle čl. 3 bodu 10a již zmiňované směrnice ředitele Městské policie Brno. Pokud však trvali na odvozu vozidla na odtahové parkoviště, jednali od okamžiku výzvy obviněného ke složení vozidla nezákonným způsobem, jelikož zneužili zákona k tomu, aby obviněného šikanovali způsobením potíží spočívajících v cestě na druhý konec města, zaplacením nákladů za ujeté kilometry, za skladování vozidla atd. V době fyzického konfliktu s obviněným již tedy dle názoru odvolacího soudu nevykonávali pravomoc veřejného činitele a naopak sami porušovali zákon a z tohoto pohledu došlo mezi strážníky a obviněným ke konfliktu, na který se nevztahuje žádné ustanovení trestního zákona ve své hmotné části, jelikož šlo o konflikt charakteru drobné rvačky či drobného násilí mezi různými osobami.
S touto úvahou odvolacího soudu vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně nesouhlas. Upozornila zejména na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 150/03, ze dne 6. 11. 2003, v němž se Ústavní soud zabýval problematikou spojenou s odtažením vozidla příslušníky Policie ČR, a současně citovala ustanovení §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dle nějž „je-li překážkou na pozemní komunikaci vozidlo, rozhoduje o jeho odstranění policista nebo strážník obecní policie; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele“. Z výše zmíněného nálezu považuje nejvyšší státní zástupkyně za zásadní tu pasáž, kde Ústavní soud vyslovil názor, že pokyn policisty či strážníka obecní policie dle ustanovení §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. má povahu správního rozhodnutí, popř. zásahu správního orgánu ve smyslu soudního řádu správního a podléhá přezkumu, který je provozovateli odtahovaného vozidla procesní garancí vůči možné svévoli. V rámci přezkumu pak může být předmětné rozhodnutí zrušeno a může založit důvod uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podstatné je tedy dle názoru nejvyšší státní zástupkyně to, že strážníci městské policie měli v posuzované věci splněny zákonné podmínky pro vydání pokynu podle §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., který má povahu správního rozhodnutí, popř. jiného zásahu správního orgánu a podléhá v tomto smyslu přezkumu. Při vlastní realizaci tohoto správního rozhodnutí, popř. zásahu správního orgánu ve smyslu soudního řádu správního, pak strážníci městské policie požívali ochrany veřejných činitelů, což zřetelně vyplývá z toho, že by jejich případný chybný postup mohl založit odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Pokud za této situace Krajský soud v Brně učinil právní závěr, že zasahující strážníci od okamžiku, kdy byli obviněným vyzváni ke složení jeho vozidla z odtahového vozidla, již nepožívali ochrany veřejného činitele a naopak sami porušovali zákon tím, že obviněného šikanovali, spočívá dle přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně jeho rozhodnutí na nesprávném posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a bylo-li současně rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, nebyly k takovému postupu splněny podmínky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že učiněná skutková zjištění jednoznačně odůvodňují právní závěr, že zasahující městští strážníci při realizaci odvozu vozidla obviněného požívali ochrany veřejného činitele a pokud za této situace obviněný jednal způsobem zachyceným ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, naplnilo jeho jednání všechny znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Vedle nesprávného právního posouzení skutku obviněného nejvyšší státní zástupkyně současně namítla, že odvolací soud ve výroku usnesení o postoupení věci jinému orgánu neuvedl rovněž popis skutku, jehož se postoupení týkalo, tak aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem, a tím je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V této souvislosti odkázala na publikovanou soudní judikaturu (R 44/1996).
Vzhledem k námitkám uplatněným v dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 289/2006, ze dne 31. 8. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně projevila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dne 2. 2. 2007 bylo Městskému soudu v Brně doručeno vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně. V něm se obviněný plně ztotožnil s napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně. Argument, že strážníci městské policie v inkriminovaném případě nemohli postupovat jinak, než podle směrnice ředitele městské policie č. 8/2004, považuje za nešťastný. Poukázal na to, že účelem odtahu vozidla je odstranit překážku ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., přičemž v době, kdy došlo k incidentu, již tato byla odstraněna a veřejnému zájmu tedy bylo učiněno za dost. Je nadále přesvědčen, že vozidlo mu mělo být na výzvu vydáno a mělo mu být umožněno řádné zaplacení pokuty. Namítl, že žádným zákonným ustanovením právního řádu České republiky nelze odůvodnit, proč by vozidlo v jeho vlastnictví za dané situace mělo být odváženo na druhý konec města. Konstatoval, že nelze dopustit, aby postup předvídaný nezákonnou interní směrnicí měl přednost před ústavně zakotvenými základními lidskými právy a svobodami. Obviněný rovněž zpochybnil argumentaci nejvyšší státní zástupkyně, pokud odkazovala na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 150/03, neboť ten dle jeho názoru na daný případ vztáhnout nelze. Zdůraznil, že vůči rozhodnutí strážníků o odstranění vozidla z místa, kde bránilo vjezdu do garáže, neměl námitek. Nejvyšší státní zástupkyně však dle jeho názoru směšuje dvě rozdílné situace, a sice samotný odtah vozidla z místa, kde auto zabraňovalo vjezdu do garáže, kdy strážníci vydávající pokyn k jeho odtažení nepochybně jednali jako veřejní činitelé, na straně jedné, a na straně druhé postup strážníků při jeho následné výzvě, kdy se dožadoval vydání svého odtahovaného vozidla, což strážníci odmítli a nadto ho začali slovně i fyzicky napadat. Takový postup již za „správní řízení“ považovat nelze. Závěr nejvyšší státní zástupkyně, že při nakládání jeho vozidla jednali strážníci jako veřejní činitelé a že v podstatě jakékoli jejich následné jednání na tom nemohlo nic změnit, označil obviněný za mylný. V této souvislosti uvedl, že městská policie je zřízena pro potřeby občanů a nikoli naopak a že strážník musí při své činnosti jednoznačně respektovat zákony. Z toho pak dovozuje, že není dán jediný důvod, proč by v případě jednání strážníka mimo zákon byl občan povinen uposlechnout nezákonný pokyn a strpět zásah do svých nezcizitelných a nezadatelných práv s tím, že bude nucen se následně složitě, zdlouhavě a s vysokými finančními náklady domáhat určení, že policista či strážník jednal v rozporu se zákonem. Z výkladu ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. je dle jeho názoru zřejmé, že pokud strážníci nepostupují v souladu se zákonem a tento hrubě porušují, nelze je v dané chvíli označit za veřejné činitele.
V závěru svého vyjádření k dovolání obviněný vyjádřil přesvědčení, že by se obdobné problémy měly do budoucna řešit zlepšením profesní připravenosti strážníků a jejich důkladnějším výběrem, a nikoliv jim v podstatě přisuzovat neomezenou moc nad občany bez ohledu na to, zda jednají zákonným či nezákonným způsobem. Vzhledem k výše uvedenému pak navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno oprávněným subjektem v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř. u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.,
Nejvyšší státní zástupkyně, jak již bylo uvedeno, opřela své dovolání o důvody upravené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. f) a g) a k) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud tedy při rozhodování vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že názor odvolacího soudu, dle nějž strážníci městské policie v době fyzického konfliktu s obviněným již nevykonávali pravomoc veřejného činitele a nepožívali tak ochrany podle §155 tr. zák., nelze akceptovat. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání zcela přiléhavě upozornila na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 150/03, konkrétně pak na tu část normativní věty tohoto rozhodnutí, v níž Ústavní soud judikoval, že pokyn policisty nebo strážníka obecní policie k odtažení vozidla, které v danou chvíli představuje překážku provozu na pozemní komunikaci, má povahu správního rozhodnutí či zásahu správního orgánu ve smyslu §83 soudního řádu správního podléhajícího přezkumu, který je provozovateli odtahovaného vozidla procesní garancí vůči případné svévoli, přičemž dosažení zrušení předmětného rozhodnutí, případně rozhodnutí dle §87 odst. 2 soudního řádu správního, může založit důvod uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Při vlastní realizaci odtahu vozidla na základě vlastního pokynu (rozhodnutí) policisté a strážníci obecní policie nadále jednají v postavení veřejných činitelů, neboť provedení odtahu je třeba chápat právě jako úřední postup, vůči kterému se v případě jeho nezákonnosti (nesprávnosti) lze bránit výše uvedeným způsobem. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat rovněž na jiné rozhodnutí Ústavního soudu, a sice usnesení, sp. zn. I. ÚS 263/97, v němž Ústavní soud v obdobné věci judikoval, že „… občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo, či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu bránit jiným, a to zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli …“.
Při respektování výše uvedených kautel Ústavního soudu je tedy nutno konstatovat, že strážníci městské policie jednali v postavení veřejných činitelů i poté, co odmítli vyhovět požadavku obviněného na složení jeho vozidla, což vyvrcholilo inkriminovaným fyzickým konfliktem, a obviněný svým jednáním, jak je zjistil nalézací soud, naplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Při posuzování otázky, zda konkrétní skutek je či není trestným činem, je však třeba nejen učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, nýbrž je nutné se také vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je tzv. materiální podmínkou trestnosti. Aby se v konkrétním případě jednalo o trestný čin, musí být naplněny všechny výše uvedené znaky. Jinými slovy, čin, který sice vykazuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem (§3 odst. 2 tr. zák.).
Odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že strážníci v době konfliktu s obviněným již nejednali v postavení veřejných činitelů a tudíž se na jednání obviněného nevztahuje žádné ustanovení trestního zákona, se již materiální stránkou tohoto jednání logicky nezabýval. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud, pokud jde o naplnění formálních znaků trestného činu podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. jednáním obviněného, dospěl k závěru opačnému, míru společenské nebezpečnosti tohoto jednání při svém rozhodování o podaném dovolání hodnotit musel.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Byť je tento výčet kritérií spoluurčujících stupeň společenské nebezpečnosti činu pouze demonstrativní, lze říci, že v podstatě pokrývá všechny v úvahu přicházející faktory, na nichž společenská nebezpečnost závisí. Při posuzování míry společenské nebezpečnosti jednání obviněného tedy vycházel Nejvyšší soud z uvedeného výčtu také v tomto případě.
Z geneze skutkového děje, jak jej zjistil soud prvního stupně, vyplývá, že na počátku celého incidentu stál požadavek obviněného, aby strážníci městské policie přerušili odtah jeho vozidla a věc s ním vyřešili na místě samém. Ti však takové řešení kategoricky odmítli. Ačkoli závěr, že strážníci tímto postupem zneužili zákona s úmyslem obviněného šikanovat, který učinil odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za příliš kategorický a důkazně nepodložený, plně se ztotožňuje s úvahami odvolacího soudu o účelu odtahu motorového vozidla, které tvoří překážku v provozu na pozemní komunikaci, jakož i se závěrem, že strážníkům nic nebránilo v tom, aby požadavku obviněného vyhověli. Aniž by hodnotil soulad směrnice ředitele Městské policie B. se zákonem, i Nejvyšší soud je toho názoru, že strážníci se od ní mohli odchýlit, neboť směrnice v článku 3 obsahuje toliko instrukci, jak se technicky odtah zajištěného vozidla provádí, avšak nijak strážníky neomezuje v úsudku, jak postupovat v té které konkrétní situaci. Iracionální postup strážníků v daném případě představoval zjevně neopodstatněný, nepřiměřený a necitlivý zásah do práv obviněného, který jej zcela oprávněně pociťoval jako křivdu. Tento zásah rozhodně nelze ospravedlnit tím, že se jedná o zaběhlou praxi, která usnadňuje administrativu při předávání odtaženého vozidla majiteli a vymáhání zaplacení pokuty a poplatků spojených odtahem. V této souvislosti je nutno rovněž podotknout, že obviněný, jakkoliv se podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nacházel v emotivně vypjaté situaci, na neústupnost strážníků nereagoval okamžitě jejich napadením, ale pouze odmítl opustit své vozidlo a dožadoval se řešení celé věci za asistence Policie ČR. Ke konfliktu došlo až poté, kdy se ho strážník pokusil za užití donucovacích prostředků z vozidla vytáhnout. Pokud jde o zdravotní následky, které potyčka zanechala na jednotlivých aktérech, ze spisové dokumentace vyplývá, že obviněný utrpěl mnohem závažnější poškození zdraví, než zasahující strážníci, v jehož důsledku byl více než 1 měsíc práce neschopný, zatímco jeden ze zasahujících strážníků utrpěl toliko drobné povrchové zranění na předloktí levé ruky. To spolu s faktem, že obviněný se ve chvíli, kdy atakoval zasahujícího strážníka, nacházel v poměrně omezeném manévrovacím prostoru svého vozidla, vede Nejvyšší soud k závěru, že jeho útok, tak jak jej podle zjištění nalézacího soudu spáchal, nebyl a ani nemohl být nijak razantní.
Po zhodnocení výše zmíněných okolností, za nichž byl uvedený skutek spáchán, způsobu jeho provedení i jeho následku, jakož i pohnutky obviněného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jednání obviněného nedosáhlo takového stupně společenské nebezpečnosti, aby je bylo možno kvalifikovat jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák, a proto rozhodnutí o postoupení věci Úřadu městské části B. k posouzení, zda zažalovaný skutek by mohl být kvalifikován jako přestupek, je ve své podstatě správné, když i podle názoru Nejvyššího soudu na projednávané jednání se nevztahuje žádné ustanovení trestního zákona ve své zvláštní části. Není přitom rozhodné, že v otázce toho, proč nejde v daném případě o trestný čin, se Nejvyšší soud s názorem odvolacího soudu vysloveným v napadeném rozhodnutí neztotožnil. Proto nebyly shledány důvody k tomu, aby napadené usnesení bylo podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušeno a věc byla podle §265l odst. 1 tr. ř. vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jestliže napadenému usnesení nejvyšší státní zástupkyně vytkla neúplnost jeho výroku spočívající v absenci popisu skutku, jehož se usnesení týká, naplnila zmíněný dovolací důvod nejen formálně, ale i materiálně. Již bývalý Nejvyšší soud ČSR v minulosti judikoval, že postoupení věci ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. se týká vždy skutku, a nikoliv jeho možného právního posouzení. Ve výroku usnesení o postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř. proto musí být kromě označení obviněného uveden i skutek, jehož se postoupení týká. Nestačí, jestliže je ve výroku jen právní posouzení skutku a skutek je popsán jen v odůvodnění usnesení (rozhodnutí uveřejněné v trestní části Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sešit 2/1988, judikát č. 26). Nejvyšší soud shledal, že ve výroku napadeného usnesení popis skutku, jehož se týká, skutečně chybí a dovolání nejvyšší státní zástupkyně je tak v této části zcela důvodné.
S ohledem na výše uvedené, kdy dospěl k závěru, že jediná vada napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve výše specifikované neúplnosti jeho výroku, Nejvyšší soud podle §265l odst. 2 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby neúplný výrok usnesení ze dne 31. 8. 2006, č. j. 9 To 286/2006-129, doplnil o popis skutku, jehož se týká, aniž toto rozhodnutí zrušil. Tím bylo také o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které bylo shledáno jen částečně důvodným, v plném rozsahu rozhodnuto.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., když s tímto způsobem projednání předem výslovně souhlasili jak nejvyšší státní zástupkyně, tak obviněný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik