ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.207.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 207/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 3. 2007 o dovolání obviněného R. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 5 To 379/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 298/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 5 T 298/2004, byl obviněný R. B. uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět měsíců se zařazením do věznice s dozorem.
Podle zjištění Okresního soudu v Ostravě se obviněný dopustil obou trestných činů v podstatě tím, že neplatil výživné na nezletilého syna P. Ch., které mu ve výši 1.000,- Kč měsíčně bylo stanoveno rozhodnutím soudu. Obviněný se podle těchto zjištění dopustil prvního trestného činu neplacením výživného v době od prosince 2003 do 16. 11. 2004 s tím, že na výživném zůstal dlužen 12.000,- Kč, a druhého trestného činu neplacením výživného od 1. 12. 2004 do 19. 7. 2005 s tím, že na výživném zůstal dlužen 8.000,- Kč.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 5 To 379/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v rozsahu zahrnujícím rozhodnutí o vině i rozhodnutí o trestu. Odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítl, že chybí subjektivní stránka trestného činu. Tuto námitku vyvozoval z toho, že krátce po vyhlášení rozsudku splatil dluh na výživném, když předtím uzavřel s matkou dítěte dohodu o splátkách dluhu na výživném a domníval se, že uzavřením této dohody a započetím splátek splnil podmínky účinné lítosti podle §214 tr. zák. Nezákonnost spatřoval obviněný v nepoměru mezi trestním příkazem, jímž bylo původně rozhodnuto, a rozsudkem ve spojení s napadeným usnesením. Vyjádřil názor, že nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl nakonec uložen, je v rozporu se zájmem na řádném placení výživného. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení v rozsahu rozhodnutí o trestu (ačkoli jeho námitky směřovaly i proti výroku o vině).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Otázka, jak si obviněný vykládal podmínky účinné lítosti podle §214 tr. zák., nijak nesouvisí se subjektivní stránkou trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák.
Podle §214 tr. zák. trestnost zanedbání povinné výživy (§213 tr. zák.) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Z ustanovení §214 tr. zák. je zřejmé, že podmínky účinné lítosti spočívají v okolnostech, které nastaly až po spáchání trestného činu, zatímco subjektivní stránka trestného činu (zavinění) spočívá ve vnitřním psychickém vztahu pachatele k činu v době jeho páchání. Účinná lítost znamená zánik trestnosti činu a nastupuje až poté, co byl trestný čin včetně naplnění subjektivní stránky spáchán. Z toho logicky vyplývá, že okolnosti vztahující se k podmínkám účinné lítosti nemohou mít žádný vliv z hlediska otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu. To, co si obviněný případně představoval jako splnění podmínek účinné lítosti a tedy jako splnění podmínek zániku trestnosti činu, je pro posouzení jeho zavinění jako subjektivní stránky trestného činu bezvýznamné.
Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že obviněný byl trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. uznán vinným tak, že ho spáchal úmyslně. Tento závěr soudů nemůže být zvrácen námitkami obviněného o tom, že si mylně vykládal podmínky účinné lítosti podle §214 tr. zák.
Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že obviněný byl celkem třikrát poučen o účinné lítosti podle §214 tr. zák., a to vždy ve shodě se skutečným obsahem tohoto ustanovení tak, že svou povinnost musí dodatečně splnit dříve, než soud prvního stupně počne vyhlašovat rozsudek. Poprvé byl obviněný takto poučen dne 16. 11. 2004 v usnesení, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro první trestný čin (toto usnesení bylo obviněnému uvedeného dne také doručeno), podruhé byl poučen dne 7. 7. 2005 v usnesení, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro druhý trestný čin (toto usnesení bylo obviněnému doručeno dne 19. 7. 2005), a potřetí byl poučen v předvolání k hlavnímu líčení (předvolání bylo obviněnému doručeno dne 2. 8. 2005). Ze zákonné dikce, že trestnost činu zaniká mimo jiné tím, že „pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek“, nemohl obviněný vyvozovat nic jiného než to, že do počátku vyhlašování rozsudku musí dlužné výživné v rozsahu, v němž jeho neplacení bylo trestným činem, zaplatit. Pouze zaplacení dlužného výživného znamenalo splnění vyživovací povinnosti. Samotné uzavření dohody o splátkách dlužného výživného a započetí splátek není splněním vyživovací povinnosti. Námitka obviněného, že je osobou bez právního vzdělání a že si podmínky účinné lítosti vyložil mylně, je zcela neadekvátní tomu, že v ustanovení §214 tr. zák., jak o něm byl obviněný celkem třikrát poučen, je dikce „splnil“ použita v tom významu, v němž je běžně používána i v hovorové řeči. Rozhodně nejde o případ, že by se právní význam použité dikce lišil od jejího významu obvyklého v běžné řeči.
K namítané disproporci mezi rozsudkem, který nakonec ve spojení s napadeným usnesením nabyl právní moci, a původním trestním příkazem pokládá Nejvyšší soud za vhodné uvést, že tato disproporce nezakládá žádnou hmotně právní nezákonnost napadeného usnesení a předcházejícího rozsudku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 12. 2004, sp. zn. 5 T 298/2004, byl obviněný uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., spáchaným neplacením výživného v době od prosince 2003 do 16. 11. 2004, a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Obviněný podal proti trestnímu příkazu odpor a tím byl trestní příkaz zrušen. Mezitím byla na obviněného v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 148/2005 podána obžaloba pro druhý trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., spáchaný neplacením výživného v době od 1. 12. 2004 do 19. 7. 2005. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 8. 2005 podle §23 odst. 3 tr. ř. spojil obě věci k společnému projednání a rozhodnutí. Ve společném řízení pak rozhodl o obou trestných činem rozsudkem ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 5 T 298/2004. Tímto rozsudkem uznal obviněného vinným dvěma trestnými činy a uložil mu úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na pět měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Rozdíl mezi původním trestním příkazem a pozdějším rozsudkem je jak v otázce viny, tak v otázce trestu logicky vysvětlitelný tím, že trestním příkazem bylo rozhodnuto z podnětu jedné obžaloby podané pro jeden trestný čin, zatímco rozsudkem bylo rozhodnuto z podnětu dvou obžalob podaných pro dva trestné činy a projednaných ve společném řízení.
K námitce, že nepodmíněný trest odnětí svobody je v rozporu se zájem na řádném plnění vyživovací povinnosti, Nejvyšší soud nijak nepřihlížel, protože tato námitka je mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Námitky týkající se přiměřenosti trestu z hledisek uvedených v §31 odst. 1 tr. zák. a z hlediska účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. pod tento dovolací důvod nespadají. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát proto, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
S ohledem na povahu námitek, které se odvíjely od okolnosti, že obviněný dodatečně splnil svou vyživovací povinnost až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dodává, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno k tomu, aby jeho cestou byly napravovány důsledky opožděného splnění podmínek účinné lítosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec