ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.243.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 243/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. března 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 4 To 178/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 20/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 5 T 20/2006, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 4 To 178/2006, odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). Podle názoru obviněného soud nesprávně posoudil jeho jednání jako úmyslné, když nestačí, že pachatel jedná úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. Na tuto skutečnost obviněný v průběhu řízení poukazoval, avšak soudy se touto otázkou údajně vůbec nezabývaly. Obviněný dále namítá, že nalézací soud nesprávně hmotně právně posoudil situaci a aplikoval ustanovení §100 odst. 1 tr. ř., když akceptoval tvrzení svědkyně R. R., která odmítla vypovídat u hlavního líčení z důvodu svého druhovského poměru k obviněnému. Ze spisového materiálu je však podle obviněného zřejmé, že, jak uvádí i soud druhého stupně, k incidentu mělo dojít právě v návaznosti na rozchod svědkyně s obviněným, jenž incidentu předcházel. Pro postup podle §100 odst. 1 tr. ř. zjevně nebyly splněny podmínky. Odvolací soud pak správně tuto skutečnost nalézacímu soudu vytkl, avšak chybně vyhodnotil, že i za dané situace je dostatek důkazů pro to, že se skutek stal tak, jak je specifikováno ve výroku napadeného rozsudku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 4 To 178/2006, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že v části dovolání týkající se hodnocení výpovědi svědkyně R. R. obviněný uplatnil námitku, která nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se podle ní jedná o námitku skutkovou, v jejímž rámci je vytýkáno, že dokazování zůstalo neúplné. Ohledně další námitky obviněného zdůraznila, že při právním posuzování jednání pachatele nelze vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal. Upozornila, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou rozvedeny bližší okolnosti útoku obviněného, který se přes odmítnutí poškozené snažil vniknout do jejího bytu. Bušil na dveře a poškozené bránil v jejich zavření tak, že se s ní přetlačoval. Pro překonání jejího odporu jí následně chytil za zápěstí a začal jím oběma rukama kroutit. Následek spojený s omezením obvyklého způsobu života u poškozené nastal právě tímto jednáním. Podle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že činnost obviněného byla nesena úmyslem za použití násilí vniknout neoprávněně do bytu. Skutečnost, že obviněný použil vůči poškozené násilí v úmyslu spáchat jiný trestný čin, který nebyl soudem prvního stupně kvalifikován a překážka zákazu změny k horšímu bránila odvolacímu soudu k odvolání obviněného toto pochybení napravit, neznamená, že nelze dovodit příčinný vztah mezi přisouzeným činem, spočívajícím v kroucení ruky poškozené a zraněním a ten posoudit jako nezamýšlený následek, který ale obviněný mohl předvídat a pro ten případ byl s jeho vznikem srozuměn /§4 písm. b) tr. zák./. V dalším státní zástupkyně odkázala na usnesení odvolacího soudu, který se se shodnými námitkami obviněného vypořádal.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S ohledem na shora uvedené dovolací soud zjistil, že obviněný v dovolání sice uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, když v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku však částečně pouze napadá skutková zjištění soudů, namítá porušení procesně právních zásad a domáhá se zjištění jiných, pro obviněného příznivějších okolností. Nejvyšší soud se tedy nezabýval námitkami obviněného ohledně údajně nesprávné aplikace ustanovení §100 odst. 1 tr. ř. soudem prvního stupně, neboť podle něj nebyly splněny podmínky pro tento postup a soud pochybil, když akceptoval právo svědkyně R. R. odepřít výpověď vzhledem k druhovskému poměru k obviněnému. Touto námitkou obviněný nenamítá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a jde tedy o procesní námitku, která nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkou, že soud druhého stupně dospěl v tomto směru k nesprávnému závěru, že i za dané situace je dostatek důkazů svědčících pro to, že se skutek stal tak, jak je specifikováno ve výroku napadeného rozsudku. Obviněný touto skutkovou námitkou, která rovněž nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. namítá úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhal změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami tedy obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Nejvyšší soud opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Dovolací soud jako hmotně právní námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil výhradu obviněného, že soud nesprávně posoudil jeho jednání jako úmyslné, když k naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jedná úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. Dovolací soud se touto námitkou zabýval a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 26. 11. 2005 kolem 13:30 hodin v N. J. v domě na ulici N., na chodbě před bytem R. R. po předchozí slovní rozepři napadl V. R. tak, že jí začal kroutit levou ruku, čímž jí způsobil zranění spočívající v nekomplikovaném podvrtnutí levého loketního kloubu, které si vyžádalo fixaci sádrovou dlahou s dobou léčení od 26. 11. 2005 do 5. 12. 2005.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud konstatuje, že s touto námitkou nelze souhlasit, neboť skutek tak, jak je popsán ve shora citované skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., přičemž také z odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu je zřejmé, že se podrobně zabýval otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu a v tomto směru provedl důkazy, z nichž jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný poškozené úmyslně ublížil na zdraví. Soud druhého stupně se shodnými námitkami ohledně subjektivní stránky zabýval v rámci řízení o odvolání obviněného a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil, když jeho námitky shledal nedůvodnými. Pro úmysl obviněného svědčí řada důkazů (výpovědi svědků V. R., J. R., závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, lékařská zpráva) z nichž bylo možno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. dovodit závěr o úmyslu obviněného. Z důkazů jednoznačně vyplývá, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví, když od počátku se choval agresivně, násilním se snažil dostat do bytu a když mu v tom bránila, úmyslně napadl poškozenou V. R. Bezdůvodně jí začal kroutit levou rukou, kterou jí sám chytil oběma rukama, čímž ještě zvýšil intenzitu použitého násilí. Z okolností útoku, jeho intenzity a způsobu provedení, kdy takto navíc jednal vůči ženě ve vysokém stupni těhotenství, obviněnému muselo být zřejmé, že tímto jednáním může poškozené způsobit ublížení na zdraví a pro případ, že se tak stane byl s jeho vznikem srozuměn. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů a námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti shledal, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Proto dovolání obviněného P. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá také ze skutečnosti, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou ve své podstatě opakováním stejných námitek uplatněných již v odvolání a zabýval se jimi proto již soud odvolací, ale taktéž z toho, že část jeho námitek vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senát:
JUDr. Michal Mikláš