ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.296.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 296/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 3. 2007 o dovolání obviněného R. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 14 To 355/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 7/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 2 T 7/2003, byl obviněný R. K. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a k trestu vyhoštění v trvání tří let. Zároveň bylo vysloveno zabrání věci. Dále bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Pro další trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. byl obviněný zproštěn obžaloby.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 14 To 355/2005. Rozsudek Okresního soudu v Táboře byl v odsuzující části zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným jen trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložena na zkušební dobu dvou roků, a k trestu vyhoštění na dva roky. Nově bylo vysloveno také zabrání věci. Pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. byl obviněný zproštěn obžaloby. Rozhodnuto bylo i o náhradě škody.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Napadl odsuzující část tohoto rozsudku, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že u něho nebyl dán podvodný úmysl, a v této spojitosti poukázal na to, že šlo jen o půjčku, která byla náležitě specifikována a navíc i zajištěna směnkou. Vytkl, že soudy se nevypořádaly s materiální podmínkou trestnosti činu z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil odsuzující část rozsudků obou soudů, aby zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Táboře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na méně podstatnou odchylku ohledně výše způsobené škody i podle zjištění Okresního soudu v Táboře spočíval v tom, že obviněný R. K. přesně nezjištěného dne v listopadu 2002 v kanceláři na F. v P. uzavřel s Mgr. Š. P. ústní dohodu o půjčce, na jejímž základě mu Mgr. Š. P. postupně do června 2003 poskytla finanční částku celkem ve výši nejméně 124.452,- Kč, a to zčásti formou finančních prostředků na jeho osobní potřeby a obživu, zčásti formou úhrady nájemného a dalších plateb za služby a věci, s tím, že obviněný jí původně slíbil tuto částku vrátit po odblokování svého účtu, nejpozději však do půl roku, a dne 15. 5. 2003 vystavil v její prospěch směnku na částku 138.000,- Kč se splatností do 15. 7. 2003, ačkoli již při uzavření dohody, převzetí peněz a podpisu směnky byl srozuměn s tím, že půjčku vzhledem k své finanční situaci nebude schopen řádně splatit, a to také až do doby rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře neučinil ani částečně, čímž způsobil Mgr. Š. P. škodu ve výši nejméně 124.452,- Kč.
Uvedený skutek evidentně naplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Namítané vystavení směnky nemůže být v posuzovaném případě důvodem pro závěr, že na straně obviněného chybí podvodný úmysl a že tedy není naplněna subjektivní stránka trestného činu. Vystavení směnky je s existencí podvodného úmyslu velmi dobře slučitelné. Podstatné je zjištění soudů, že obviněný již v době, kdy jen tzv. naoko uzavíral s poškozenou dohodu o půjčce, měl úmysl přijaté prostředky nevrátit. Tento úmysl soudy přesvědčivě vyvodily za skutečnosti, že obviněný byl bez zaměstnání, bez příjmu a prakticky i bez prostředků na účtě, o kterém poškozené nepravdivě tvrdil, že ho má zablokovaný. Úsudek, podle něhož obviněný si byl vědom nereálnosti vrácení přijatých prostředků a podle něhož s tím byl i srozuměn, je za tohoto stavu plně akceptovatelný bez ohledu na dodatečné vystavení směnky. Tato okolnost nijak neanulovala podvodný úmysl obviněného v době předstíraného uzavření dohody o půjčce a v daných souvislostech byla jen prostředkem, jímž se obviněný snažil oddálit původně slíbený termín vrácení peněz. Podvodný úmysl obviněného byl ostatně dotvrzen i tím, že ani v době rozhodování odvolacího soudu, tj. po více než třech letech od spáchání skutku, obviněný poškozené nic nevrátil.
Závěr soudů o podvodném úmyslu obviněného nemůže být zvrácen námitkou, že šlo jen o půjčku. Za okolností, kdy obviněný věděl a byl srozuměn s tím, že jeho poměry mu neumožňují půjčku splatit, v podstatě ani nelze mluvit o skutečné smlouvě o půjčce, nýbrž jen o tom, že obviněný uzavření takové smlouvy předstíral, aby dosáhl toho, že poškozená mu prostředky ze svého majetku poskytne. Obviněný tak pod slibem vrácení peněz tyto prostředky na poškozené vylákal, zvláště když před ní zatajil své skutečné poměry, které ho charakterizovaly jako prakticky zcela insolventního, a když jí naopak v rozporu se skutečností tvrdil, že má prostředky na zablokovaném účtě. Jednání obviněného tedy překročilo rámec pouhého občanskoprávního vztahu vymezeného smlouvou o půjčce a nabylo znaků trestného činu. Nic na tom nemění ani namítaná specifikace půjčky. Z dovolání není jasné, co tím obviněný mínil, avšak pokud mělo jít o určení přijatých prostředků co do formy, hodnoty a doby vrácení, nic z toho nevylučuje podvodnou povahu skutku obviněného po objektivní i subjektivní stránce.
Námitkou týkající se ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. obviněný ve skutečnosti zpochybnil správnost posouzení skutku podle §250 odst. 2 tr. zák. Kvalifikačním hlediskem tu je způsobení škody nikoli malé. Touto škodou se rozumí škoda nejméně 25.000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.). V posuzované věci jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. K takové okolnosti lze podle §88 odst. 1 tr. zák. přihlédnout jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Již z toho, že zjištěná výše škody 124.452,- Kč prakticky pětinásobně převyšuje minimální hranici škody nikoli malé ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., je zřejmé, že jde o natolik závažnou okolnost, že závěr o podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost je plně podložený. Obviněný v dovolání své námitky ve vztahu k aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. nijak blíže nerozvedl, takže se jimi Nejvyšší soud dále nezabýval.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmíl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec