ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.383.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 383/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. dubna 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. N., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2006, č. j. 23 To 511/2006-176, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 10/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2006, č. j. 6 T 10/2006-154, byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl podle téhož zákonného ustanovení odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků se zařazením do věznice s ostrahou.
Výše uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 4. 10. 2005 v době kolem 01:30 hodin v místě svého bydliště požadoval po I. J., (dále též jen „poškozená“), která u něj byla na návštěvě, pohlavní styk a když jej poškozená odmítla, urážel ji hrubými slovními výrazy, proti její vůli ji táhnul za ruce a nohy z obývacího pokoje do ložnice, čemuž se poškozená bránila křikem, kopáním a odstrkováním, přitom ji opakovaně udeřil pěstí do nosu, čímž jí způsobil zlomeninu nosních kůstek, poté ji v ložnici na posteli svlékl a přes její odpor na ní vykonal soulož, přičemž k vyvrcholení u obžalovaného nedošlo.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 9. 2006, č. j. 23 To 511/2006-176, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je toho názoru, že již rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předně namítl existenci podstatných rozporů ve svědeckých výpovědích, s nimž se nalézací soud dle jeho názoru nevypořádal dostatečným způsobem. Poukázal na své neustálé konflikty s manželi R., kteří jako jediní, na rozdíl od ostatních obyvatel domu, měli slyšet v rozhodnou dobu hluk z jeho bytu a jejichž výpověď soud podpůrně použil jako důkaz pro své skutkové závěry. Dále v této souvislosti poukázal na výpověď svědkyně P. a zejména manžela poškozené, který s poškozenou žije společně v bytě a o incidentu se od poškozené dozvěděl až 9. 11. 2005, tedy jeden den před svým výslechem na Policii ČR. Tyto rozpory však nalézací soud dle dovolatele nijak nevyhodnotil a stejně jako soud odvolací se s nimi, stejně jako s rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozené, v odůvodnění rozhodnutí blíže nevypořádal. Dovolatel dále uvedl, že jediné objektivní důkazy, které měl nalézací soud k dispozici, jsou lékařské zprávy a zpráva z ohledání místa činu. Ostatní důkazy byly důkazy nepřímými a podpůrnými pro jednu nebo druhou verzi. V této souvislosti poznamenal, že s ohledem na noční dobu si poškozená musela být velmi dobře vědoma svého chování vůči němu a s přihlédnutím k výpovědím svědkyně P. a jejího manžela lze jen těžko uvěřit, že to nebyla právě ona, kdo měl především zájem o společný pohlavní styk, a tudíž že vůči poškozené užil násilí, nadto pak v intenzitě, jakou popsala. Své dovolání pak obviněný uzavřel s tím, že soudy prvního a druhého stupně nezjistily skutkový stav, tak aby o něm nemohly vzniknout pochybnosti, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a ani nerespektovaly jednu ze základních zásad trestního práva „in dubio pro reo“.
Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí a současně přerušil výkon trestu odnětí svobody, který vykonává.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že obviněný soudu prvního stupně vytknul, že nesprávně hodnotil jako věrohodnou výpověď poškozené a pochybil i při posouzení výpovědí svědkyně P. a manžela poškozené. Dovolatel však nekonkretizoval, v čem zůstalo dokazování neúplné a výhradně polemizuje s hodnocením jednotlivých důkazů. Vyjádřil nesouhlas se zjištěními, ke kterým nalézací soud po provedeném dokazování dospěl a která soud odvolací aproboval jako správná. Vedle námitek skutkových obviněný ve svém dovolání jiné neuplatnil a ocitl se tak mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství neshledala ani existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení odkazující na jeden z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž směřují výhradně proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině jeho rozsudku, který byl odvolacím soudem aprobován. Obviněný svými výše popsanými námitkami pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné hmotně právní námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zjevně zaměnil za další odvolání, když jeho námitky jsou v zásadě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval ale neshledal je důvodnými.
Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, které i dle názoru dovolacího soudu ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nelze než souhlasit se závěrem, že verze poškozené, pokud jde o popis skutkového děje, svým obsahem zapadá do kontextu s dalšími provedenými důkazy, na rozdíl od popisu rozhodné události obviněným. V bližším lze v tomto směru odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně pasáže na str. 5 – 6. Stejně tak nelze nic vytknout způsobu, jakým se soud druhého stupně vypořádal s námitkami, jež uvedl obviněný v podaném řádném opravném prostředku a které, jak již bylo konstatováno, jsou prakticky totožné s těmi, které uvedl v dovolání. I zde dovolací soud pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění zamítavého usnesení odvolacího soudu na str. 2 – 3.
Lze tedy uzavřít, že obviněný sice ve svém dovolání formálně deklaroval existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami je nijak nezpochybnil. Domáhal se změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění pak mělo dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod zjevně nenaplnil.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik