ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.406.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 406/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 4. 2007 o dovolání obviněné K. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 6 To 521/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 51/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 6 T 51/2006, byla obviněná K. B. uznána vinnou trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a odsouzena k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podmíněn odložen na zkušební dobu dvou let, a k trestu zákazu činnosti na čtyři roky. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání státního zástupce, podaném v neprospěch obviněné proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 6 To 521/2006. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě byl v celém rozsahu zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a odsouzena k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců se zařazením do věznice s dohledem a k trestu zákazu činnosti na čtyři roky. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto také o náhradě škody.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Napadla výrok o zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě a nový výrok o vině, trestu i náhradě škody. Odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřila názor, že Okresní soud v Ostravě rozhodl správně, pokud skutek posoudil jen jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. Namítla, že Krajský soud v Ostravě chybně posoudil skutek také jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., a v této spojitosti uvedla, že zranění poškozené nebylo těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., jak usoudil Krajský soud v Ostravě. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby ji uznal vinnou jen trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a aby jí uložil přiměřený trest nespojený s přímým výkonem trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Jako trestné činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. posoudil Krajský soud v Ostravě skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na drobnější odchylky ve vymezení následků zranění poškozené spočíval v podstatě v tom, že obviněná K. B. dne 1. 9. 2005 kolem 16:30 hodin ve stavu těžké opilosti, kdy měla v krvi nejméně 2,45 promile alkoholu, řídila osobní automobil, před kruhovým objezdem neumožnila chodkyni J. Š., která přecházela vozovku z levé strany ve směru jízdy obviněné, bezpečný přechod po vyznačeném přechodu pro chodce, tuto chodkyni zachytila a způsobila jí zlomeninu horního raménka stydké kosti vlevo s minimální dislokací, povrchní poranění v oblasti čelní krajiny vlevo a zhmoždění kyčelní krajiny. Podle dalších zjištění Krajského soudu v Ostravě rozvedených i v odůvodnění rozsudku poškozená J. Š. byla pro toto zranění do 23. 9. 2005 hospitalizována, pak do dobu nejméně 14 dní výrazně omezena v obvyklém způsobu života a zcela odkázána na pomoc blízké osoby pro nemožnost pohybu a nakonec při následném domácím léčení spojeným s rehabilitací, chůzí o berlích za pomoci blízké osoby s možným maximálně polovičním nášlapem na levou dolní končetinu byla omezena nejméně do 1. 11. 2006.
Jednočinný souběh obou uvedených trestných činů je možný a soudní praxe takovou kvalifikaci připouští (viz č. 44/1998 Sb. rozh. tr.).
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že základní podmínkou odpovědnosti pachatele za uvedený trestný čin je způsobení těžké újmy na zdraví. Těžkou újmou na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. je jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a za těchto podmínek je podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví. Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda zranění poškozené J. Š. bylo těžkou újmou na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení.
Delší dobou, po kterou trvá porucha zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., se rozumí doba alespoň asi šesti týdnů (viz č. 18/1969 Sb. rozh. tr.). Jestliže je tato doba vyjádřena délkou pracovní neschopnosti poškozeného nebo délkou jeho léčení, je nutné, aby po dobu alespoň asi šesti týdnů zdravotní stav poškozeného byl vážnou poruchou zdraví nebo vážným onemocněním. To je významné proto, že v některých případech může doba pracovní neschopnosti poškozeného nebo doba jeho léčení dosahovat hranice šesti týdnů nebo ji i přesahovat, avšak vzhledem k vývoji zdravotního stavu poškozeného v průběhu jeho léčení došlo k takovým změnám, že již po uplynutí mnohem kratší doby než šest týdnů u poškozeného přestalo jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění. Nelze tedy mechanicky vycházet jen z nominální doby pracovní neschopnosti nebo doby léčení, ale vždy je třeba zkoumat, zda po celou dobu zásadně alespoň šesti týdnů se skutečně jednalo o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění.
Těmto zásadám odpovídá závěr Krajského soudu v Ostravě, že zranění poškozené J. Š. bylo těžkou újmou na zdraví. Krajský soud v Ostravě v tomto ohledu vycházel z doby od 1. 9. 2005, kdy poškozená utrpěla zranění spočívající především ve zlomenině raménka stydké kosti, do 1. 11. 2005, kdy se již dokázala pohybovat s berlemi sama bez pomoci blízké osoby. Hodnotil tedy dobu více než osmi týdnů a v tomto rámci charakterizoval tři dílčí období. Nejprve šlo o dobu od 1. 9. 2005 do 23. 9. 2005, kdy poškozená byla hospitalizována a v podstatě zcela upoutána na lůžko, přičemž propuštěna byla tzv. na reverz, protože na ní tísnivě působilo prostředí léčebny dlouhodobě nemocných. Dále šlo o dobu nejméně 14 dnů, tj. nejméně do 7. 10. 2005, kdy poškozená sice byla doma, avšak pro nemožnost pohybu byla zcela odkázána na pomoc blízké osoby (dcery) prakticky ve všech směrech, to znamená i při obstarávání stravy, osobní hygieny apod. Nakonec šlo o dobu nejméně od 7. 10. 2005 do 1. 11. 2005, kdy poškozená byla doma a za pomoci blízké osoby (dcery) se již pohybovala s berlemi, přičemž toto její omezení souviselo s tím, že na levou dolní končetinu mohla našlapovat nejvýše z jedné poloviny. I když se omezení poškozené vyplývající z jejího zranění postupně uvolňovala, lze s Krajským soudem v Ostravě souhlasit v tom, že nejméně do 1. 11. 2005 měla povahu velmi citelných omezení, která jsou příznačná pro vážnou poruchu zdraví. Stav, jehož podstatou byla vážná porucha zdraví, tak trval u poškozené více než osm týdnů, tedy evidentně po delší dobu ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Lze jen poznamenat, že Krajský soud v Ostravě nezahrnul pod zákonný znak „delší dobu trvající porucha zdraví“ období po 1. 11. 2005, kdy se poškozená začala pohybovat samostatně, tj. bez pomoci blízké osoby, byť nejprve s dvěma berlemi a později s jednou berlí.
Krajský soud v Ostravě při posuzování otázky, zda zranění poškozené bylo těžkou újmou na zdraví, důsledně přihlížel i ke konkrétním okolnostem daného případu, které byly ovlivněny zejména pokročilým věkem poškozené a jejím celkově zhoršeným zdravotním stavem vyplývajícím především z osteoporózy (řídnutí kostí). Tyto individuální podmínky na straně poškozené měly vliv na pomalejší postup jejího léčení a tím i na prodloužení doby léčení. To ale neznamená, že k nim Krajský soud v Ostravě neměl přihlížet a že měl věc posoudit tak, jako by tu nebyly. Je jen logické, že stejný mechanismus vzniku zranění způsobí u různých lidí různě závažný následek právě v závislosti na jejich individuálních podmínkách. K těmto podmínkám je namístě přihlížet, zvláště když jsou typické a tím i předvídatelné, tak jak je tomu v důsledku vysokého věku, který u poškozené byl téměř 79 let a se kterým jsou běžně spojeny i změny takové povahy, jako je osteoporóza.
Obviněná v dovolání namítala, že podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, charakter poranění poškozené je nutno posuzovat na podkladě průměrné doby léčení. To ovšem z posudku znalce nevyplývá. Znalec se v písemném posudku vyjádřil tak, že „průměrná doba léčení daného poranění se pohybuje v rozsahu 4 – 5 týdnů“. Tím znalec stanovil dobu léčení u toho druhu zranění, jaké utrpěla poškozená, v obvyklých případech, přičemž tak učinil na podkladě zobecněných poznatků z praxe soudního lékařství. Krajský soud v Ostravě však správně hodnotil dobu léčení poškozené tak, že nevycházel z průměrné délky léčení v obvyklých případech, nýbrž přihlížel k individuální délce léčení v daném případě se zřetelem ke konkrétním podmínkám ovlivněným věkem poškozené a její osteoporózou. To je ostatně v souladu s tím, že v hlavním líčení znalec v rámci své výpovědi připustil, že délka léčení v jednotlivých případech může výrazně přesáhnout průměrnou dobu léčení i v řádu týdnů, případně měsíců, a že to může ovlivnit řada subjektivních faktorů. Ve vztahu k poškozené znalec uvedl, že se na době léčení podílel i její „zvláštní osobní stav“, přičemž měl na mysli její osteoporózu. Okolnost, že v písemném posudku operoval průměrnou dobou léčení, znalec vysvětlil tím, že v době jeho zpracování neměl k dispozici veškeré údaje o délce léčby poškozené. Závěry Krajského soudu v Ostravě ohledně délky léčení poškozené a ohledně naplnění znaků „delší dobu trvající porucha zdraví“ podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. jsou tedy plně slučitelné ze znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, pokud jsou písemný posudek a výpověď znalce v hlavním líčení brány jako celek.
Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud evidentně neměl důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněné cokoli měnil na výroku o její vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., tak jak je tento výrok obsahem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněné a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec