ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.411.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 411/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. dubna 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 61 To 390/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 28/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 25 T 28/2006, byl obviněný A. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka podle §26a odst. 1, 2 tr. zák. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 25 T 123/2005, ze dne 16. 1. 2006, který nabyl právní moci dne 31. 1. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný a poškozená O. z. p. zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví v P. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 61 To 390/2006, podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. napadený rozsudek doplnil o výrok, jímž obviněnému uložil povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozené O. z. p. zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví v P. , škodu ve výši 45.232,- Kč. Jinak zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týká nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán proto, že rozsudek odvolacího soudu je svou podstatou a významem „rozhodnutím o zamítnutí odvolání obviněného“ a již rozhodnutím soudu prvního stupně, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedl, že ze spisové dokumentace a všech provedených důkazů, včetně zásadního konstatování znalce jednoznačně plyne, že prodloužení doby léčby poškozeného jednak nebylo nijak nepatrné, a jednak, že našlapování na poraněnou končetinu bylo zcela zjevně úmyslné. Odvolací soud se pro posouzení nároku spokojil pouze jen s tvrzením poškozeného, ale ze žádného písemného dokladu nevyplývá, že skutečně byl poučen o tom, že na končetinu má došlapovat. Obviněný je tedy přesvědčen, že vzhledem ke zjevnému spoluzavinění poškozeného byla úvaha soudu prvního stupně ohledně odkázání OZP na řízení ve věcech občanskoprávních zcela správná a nebyly dány důvody pro doplnění tohoto výroku.
Dále namítal, že soudy obou stupňů jej uznaly vinným z úmyslného trestného činu ublížení na zdraví v podstatě jen na základě osamocené a ostatními důkazy nepodpořené výpovědi svědka Ž. , aniž vzaly v úvahu, že tento svědek, jakož i ostatní svědci a poškozený, byly pod silným vlivem alkoholu. Ani jeden ze soudů nevzal v úvahu, že záznamy z kamer a výpovědi svědků nasvědčují oboustranné potyčce a nikoli útoku proti tělesné integritě poškozeného, jak dovodil zejména soud druhého stupně. Z provedených důkazů podle obviněného plyne, že intenzita násilí, kterou působil na poškozeného a v důsledku níž poškozený spadl ze schodů, byla mírná. Ze žádného důkazu neplyne, že by tento konkrétní útok byl spojen s úderem pěstí, v jehož důsledku mohlo dojít ke zlomení nosních kůstek. Soudy nevzaly v úvahu výpovědi svědků Ž. a S. , kteří líčí potyčku jako vzájemné napadení a pád poškozeného v důsledku strkanice, a nikoli v důsledku přímého tvrdého úderu nebo silného strčení s úmyslem přivodit poškozenému zranění. Chování poškozeného popisují svědci jako problémové se snahou vyvolat konflikt ještě před odchodem z restaurace. Tomuto skutkovému ději a nikoli přímému a rozhodnému útoku s cílem poškodit poškozeného na zdraví, podle obviněného, svědčí závěry znaleckého posudku, ze kterých plyne, že k pádu na schody došlo zřejmě v důsledku jen malého hybného popudu a spíše pak špatným došlápnutím na nohu a následným pádem v důsledku zřejmě silné opilosti poškozeného. Obviněný se domnívá, že takovýto stav odpovídá rozdílu v tělesných proporcích obou účastníků potyčky i obsahu záznamů z bezpečnostních kamer, které poskytují důkaz o tom, že poškozený úmyslně nemluvil pravdu a rovněž o tom, že jeho útoky nebyly natolik aktivní, aby z nich bylo možno dovodit úmysl, ať již přímý nebo nepřímý, poškozeného zranit. Záznam z kamer podle obviněného dokazuje také to, že poškozený spadl ze schodů opravdu v důsledku nešikovného došlápnutí a nikoli v důsledku přímého útoku, tím méně pak úderu pěstí do obličeje. V kamerových záznamech není žádná opora pro to, aby soudy vyslovily přesvědčení o jeho úmyslu poškozeného zranit. Záznamy spíše potvrzují nepříliš vysokou intenzitu útoků a vzájemnost potyčky.
Obviněný má tedy za to, že i přes jeho vlastní doznání o tom, že poškozeného skutečně udeřil pěstí do obličeje, nelze dovodit jeho úmysl ublížit poškozenému na zdraví. Podle něj je skutek trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §224 odst. 1 tr. zák. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, že má být rozhodnuto o vině trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti a následně uložit souhrnný trest se zohledněním změny trestní sazby i se zohledněním nejistoty o podílu samotného poškozeného na době jeho léčení.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku a v řízení předcházející napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S ohledem na shora citované se dovolací soud nezabýval námitkami obviněného, že soudy ho uznaly vinným z úmyslného trestného činu údajně jen na základě osamocené a ostatními důkazy nepodpořené výpovědi svědka Ž. , aniž vzaly v úvahu, že tento svědek, jakož i ostatní svědci a poškozený, byli pod silným vlivem alkoholu. Ani námitkami, že záznamy z kamer a výpovědi svědků nasvědčují oboustranné potyčce a nikoli útoku proti tělesné integritě poškozeného. Dovolací soud se nezabýval ani výhradami, že soudy nevzaly v úvahu výpovědi svědků Ž. a S. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného, že ze žádného důkazu neplyne, že by jeho útok byl spojen s úderem pěstí, v jehož důsledku mohlo dojít ke zlomení nosních kůstek. Nejvyšší soud v této souvislosti pouze poukazuje, že tato skutečnost nejen, že vyplývá z popisu skutku popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale obviněný sám doznal, že poškozeného udeřil pěstí do obličeje.
Je tedy zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný těmito námitkami namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších skutkových okolností, změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání.
Jako naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitku obviněného proti výroku soudu druhého stupně o přiznání náhrady škody poškozené zdravotní pojišťovně, když obviněný je přesvědčen, že se doba léčení prodloužila spoluzaviněním poškozeného. Druhou hmotně právní námitkou je výhrada obviněného, že z jeho jednání nelze dovodit úmysl poškozenému ublížit na zdraví, a že jeho jednání je nutné posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §224 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o první hmotně právní námitku, kterou zpochybňuje správnost určení výše škody, obviněný namítá, že nebyly dány důvody pro doplnění výroku, jímž mu byla uložena povinnost uhradit poškozené pojišťovně náhradu škody, vzhledem ke zjevnému spoluzavinění poškozeného. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu spisu je zřejmé, že poškozená O. z. p. zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví v P. , řádně a včas uplatnila vůči obviněnému svůj nárok na náhradu škody ve výši 45.232,- Kč, která vznikla vynaložením nákladů na léčení poškozeného O. B. v období od 6. 11. 2005 do 27. 2. 2006 (č. l. 171 tr. spisu). Z výpovědi soudního znalce v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. M. S. je sice zřejmé, že nedisciplinovaností poškozeného se o nějakou dobu prodloužila doba léčení, řádově o dva až tři týdny. Nicméně celková doba hojení a léčení i u zcela nekomplikovaných případů, kdyby pacient dodržoval veškerá nařízení lékařů, opravdu trvá tři a více měsíců u těchto typů zlomenin (č. l. 194 tr. spisu). V tomto konkrétním případě pak soudní znalec předpokládal dobu hojení minimálně v délce čtyř měsíců. Navíc jak vyplývá ze znaleckého posudku, při kontrolním vyšetření dne 4. 1. 2006 (č. l. 17 tr. spisu), došlo v důsledku došlapování poškozeného pouze k lehké dislokaci v oblasti zraněného kotníku. Že se nejednalo o nijak zvlášť závažné zkomplikování léčby pak svědčí skutečnost, že téhož dne byl lékařem vyjmut jeden fixační drát z kotníku i zevní fixátor a byla mu přiložena chodící sádrová fixace. I když tedy poškozený zcela nedodržel doporučení a nařízení ošetřujících lékařů, tato skutečnost neměla vliv na dobu potřebnou k léčení poškozeného. Nejvyšší soud považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou, neboť tato námitka nemůže zpochybnit správný závěr odvolacího soudu o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené zdravotní pojišťovně.
Druhou hmotně právní námitkou obviněný namítá, že jeho jednání nebylo natolik aktivní, aby z něj bylo možno dovodit jeho úmysl, ať již přímý nebo nepřímý, poškozenému ublížit na zdraví. Z provedených důkazů údajně vyplývá, že k pádu na schody došlo v důsledku vzájemné strkanice a ze znaleckého posudku je zřejmé, že k pádu došlo zřejmě v důsledku jen malého hybného popudu, a spíše pak špatným došlápnutím na nohu a následným pádem v důsledku zřejmě silné opilosti. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle §224 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud se touto námitkou, kterou obviněný uplatnil již v řízení o odvolaní a soud druhého stupně se s ní vypořádal, zabýval a shledal ji rovněž zjevně neopodstatněnou.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že (zkráceně) dne 6. 11. 2006 okolo 05:37 hodin v P., D. , na společné chodbě před krátkým schodištěm u hlavního vchodu udeřil poškozeného O. B. pěstí do obličeje a strčil do něj tak, že ho shodil za schodů před vchodové dveře, čímž mu způsobil otevřenou luxační zlomeninu hlezenného kloubu se zlomeninou kotníku obou bércových kostí pravé dolní končetiny a tržnou ránu na vnitřní ploše dolní části bérce o délce 10 cm a zlomeninu nosních kůstek bez posunu citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců a s dobou léčení nejméně po dobu tří měsíců.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněného neztotožnil, neboť skutkový stav, který zjistil Obvodní soud pro Prahu 7, a který je popsán v rozsudku ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 25 T 28/2006, a s nímž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Městský soud v Praze, evidentně naplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Z odůvodnění rozsudků soudů je zřejmé, že se podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu a v tomto směru provedly v průběhu trestního řízení řadu důkazů. Z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný poškozeného udeřil pěstí do obličeje. Tímto jednáním, ke kterému se sám obviněný doznal, způsobil poškozenému zlomeninu nosních kůstek. Nejvyšší soud souhlasí s názorem soudů obou stupňů, že obviněný v tomto případě jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. ř., neboť musel vědět, že jednáním, kterého se dopouští může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, tedy že může způsobit zranění a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Je tedy zřejmé, že obviněný úmyslně napadl poškozeného pěstí do obličeje a poté do něj ještě strčil. Při pádu utrpěl poškozený otevřenou luxační zlomeninu hlezenného kloubu se zlomeninou kotníku obou bércových kostí pravé dolní končetiny a tržnou ránu na vnitřní ploše dolní části bérce o délce 10 cm. Toto zranění bylo kvalifikováno jako těžká újma na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Jednání obviněného, tedy to, že poškozeného udeřil pěstí a strčil, bylo v příčinné souvislosti s následkem pádu, který nastal, tj. zraněním poškozeného s dlouhotrvající poruchou zdraví. Z okolností případu vyplývá a soudy obou stupňů správně dovodily, že obviněný nemohl být srozuměn se způsobením těžké újmy na zdraví. Tento následek byl tedy způsoben z nedbalosti. Tento těžší následek, který v tomto případě představuje dlouhotrvající poruchu zdraví poškozeného, ačkoli jej obviněný způsobil nedbalostí, je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby a vyjadřuje vyšší typový stupeň nebezpečnosti pro společnost ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. je naprosto přiléhavá a není důvodu na ní nic měnit.
Protože dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud nezpůsobilými naplnit uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozhodnutí soudů obou stupňů tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a nebyl tedy naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Takto bylo rozhodnuto i proto, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou ve své podstatě opakováním stejných námitek uplatněných již v odvolání a zabýval se jimi proto již soud odvolací.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud tedy zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš