ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.519.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 519/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. května 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2007, č. j. 9 To 513/2006-492, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 185/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 9 To 513/2006, s výjimkou výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby a výroku, kterým byla podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozená firma B. H. , B. , se sídlem S. , B. , se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně se zrušuje též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. října 2006, sp. zn. 15 T 185/2005, v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 10. 2006, č. j. 15 T 185/2005-446, byl obviněný F. D. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit společnosti E. , s. r. o., se sídlem P. , J. Ž. , částku 492.863,- Kč, přičemž se zbytkem nároku byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. zák. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená firma B. H. – B., se sídlem S. , B. , byla podle §229 odst. 1 odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních s celým svým nárokem.
Výše uvedeného trestného činu se obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že v období od 20. 2. 2004 do 7. 7. 2004 v sídle společnosti E. , spol. s r. o. (dále jen „poškozená společnost“) jako pověřený zástupce vykonávající svou činnost na základě ústní dohody, jednak sám nebo prostřednictvím řidičů společnosti rozvezl zboží, alkoholické a nealkoholické nápoje a cigarety do restauračních zařízení, finanční prostředky utržené za zboží neodvedl na pokladnu společnosti, avšak použil je pro svoji potřebu, a učinil tak celkem ve 101 případech podrobně popsaných pod bodem 1 – 101 výroku o vině rozsudku, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 490.163,- Kč, a dále tím, že ode dne 11. 8. 2004 si neoprávněně ponechal pro vlastní užívání mobilní telefon zn. N. v hodnotě 2.700,-Kč, který měl svěřen od poškozené společnosti od ledna 2004 s tím, že po ukončení spolupráce byl povinen jej vrátit, což neučinil a způsobil tak poškozené společnosti škodu ve výši 2.700,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 1. 2007, č. j. 9 To 513/2006-492 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil pouze ve výroku, jímž byla poškozená firma B. H. – B. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se poškozená firma B. H. , B. , se sídlem S. , B. , odkazuje se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 tr. ř., a dále napadené rozhodnutí doplnil tak, že podle §226 písm. c) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství pro Prahu 3, sp. zn. Zt 442/2005 ze dne 29.12. 2005, pro skutky popsané v obžalobě pod body 60, 67, 76, 98, 101, 102, 105, 106, 107 a 119 – 123. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy prvního a druhého stupně při rozhodování nerespektovaly řadu právně významných skutečností a tím došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání, když především nebylo prokazováno, zda a v jaké výši mu bylo dovezené zboží konečnými odběrateli zaplaceno. Tuto skutečnost považuje dovolatel za významnou pro posouzení, zda svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. V této souvislosti poukázal na dosavadní výpovědi svědků v trestním řízení, které dle jeho mínění spíše naznačují, že si nemohl ponechat výtěžek z prodaného zboží, neboť odběratelé za dodané zboží vůbec nezaplatili, a pojmově tedy jeho jednání nelze jako zpronevěru kvalifikovat. Toto své tvrzení dovolatel opřel i o rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 73/2001, v němž Nejvyšší soud judikoval, že základem pro posouzení spáchání trestného činu zpronevěry je právě ověření skutečnosti, zda zboží bylo prodáno třetím osobám a bylo za ně taktéž těmito třetími osobami zaplaceno. S poukazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu dále dovolatel namítl, že soudy se nezabývaly charakterem smluvního vztahu mezi ním a poškozeným a pominuly tak fakt, že právní řád, byť vnitřně diferencovaný na jednotlivá právní odvětví, tvoří jednotu a takto je s ním nutno zacházet. Přitom pojmenování tohoto smluvního vztahu a v závislosti na něm i určení, zda na jeho základě měl povinnost odvádět tržbu za zboží poškozené společnosti, považuje dovolatel za nezbytné pro posouzení, zda lze v daném případě z jeho jednání vůbec vyvozovat nějaké trestněprávní důsledky. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu zpronevěry, dovolatel konstatoval, že její naplnění bylo toliko presumováno a nikoliv prokázáno. Nesouhlasil ani s výší škody, kterou měl svým jednáním způsobit, když ji považuje za zcela nepodloženou. Na tomto místě poukázal na výpověď svědkyně D. S. , která měla od konečných odběratelů dodatečně vybrat za jím dovezené zboží dlužné částky v celkové výši cca 30.000,- Kč. Celková výše škody však o tuto částku nebyla v jeho prospěch snížena a soudy se nevypořádaly ani s otázkou, zda se do skutečné výše škody promítly i platby za rozvoz zboží, které byly provedeny bankovním převodem. A konečně, soudy se dle názoru dovolatele měly zabývat při určení výše vzniklé škody i otázkou provize, kterou měl získat za distribuci zboží.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a shledal je zčásti důvodným, a sice pokud jde o námitku dovolatele stran absence zjištění, že mu skutečně bylo za dodané zboží zaplaceno a disponoval tak příslušnými finančními obnosy, které by mohl zpronevěřit, dále pokud jde o námitku stran závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, které soudy dovodily z faktu, že obviněný dodal zboží i zákazníkům, kteří za předchozí dodávky nezaplatili, a konečně, pokud jde o námitku stran určené výše způsobené škody.
Za zjevně neopodstatněné pak označil dovolání v té části, ve které bylo namítáno, že soudy se nezabývaly charakterem smlouvy mezi obviněným a poškozeným a otázkou provize, na kterou měl obviněný nárok a kterou soud při určení výše škody nezohlednil. K tomu uvedl, že skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. žádný kvalifikovaný způsob svěření věci nevyžaduje a je tedy irelevantní, na základě jakého smluvního vztahu se tak v daném případě stalo. Podstatným je v tomto směru zjištění, že obviněný převzal od poškozeného zboží za účelem jeho dalšího prodeje a že tento prodej skutečně realizoval. Pokud by bylo zjištěno, že obviněnému bylo v konkrétním případě za dodané zboží zaplaceno a on si tržbu ponechal pro svou potřebu, jeho jednání by skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry naplnilo, bez ohledu na charakter předmětné smlouvy, která nepochybně svým obsahem neodporovala zákonu. K námitce ohledně nároku na provizi státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že byla formulována zcela obecně bez jakýchkoliv konkrétních tvrzení. Nárok na provizi by dle jeho názoru bylo možno z tržeb uspokojit toliko za podmínek započtení, tak jak vyplývají z příslušných ustanovení občanského zákoníku. Takové podmínky však v daném případě splněny nebyly.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství návrhem, aby Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř zrušil výše označená napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k novému projednání a rozhodnutí, eventuelně aby ji přikázal Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 3. Současně navrhl, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodoval jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Určitý průlom do výše uvedené zásady připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly provedené důkazy, jejich hodnocení a učiněná skutková zjištění na straně jedné a hmotně právní závěry obecného soudu na straně druhé v extrémním nesouladu. O takový případ se jedná v posuzované věci.
Je totiž nutno přisvědčit námitce, že soud prvního stupně ve skutkové větě rozsudku konstatoval, že obviněný „…finanční prostředky utržené za zboží neodvedl na pokladnu společnosti, avšak použil je pro svoji potřebu…“, aniž by tento jeho závěr měl podklad v provedeném dokazování. Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem, přičemž pachatel si takto svěřenou věc přisvojí, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Za věc svěřenou je přitom nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc svěřila. Soud prvního stupně však žádná konkrétní skutková zjištění k jednotlivým dodávkám zboží, jejich zaplacení konečnými odběrateli do rukou obviněného a ponechání si této tržby obviněným neučinil, když při rozhodnutí o jeho vině vyšel výlučně ze souhrnu zboží, které obviněný převzal ze skladu a za něž neodvedl poškozenému na pokladnu příslušné finanční obnosy. Otázkou, zda bylo zboží obviněnému jeho konečnými odběrateli skutečně zaplaceno, se nezabýval. Přitom z výpovědí svědků, které sám citoval v odůvodnění svého rozhodnutí, vyplynulo, že zboží nutně nemuselo být konečným odběratelem obviněnému zaplaceno v hotovosti ihned po jeho dodání, ale poškozený předem počítal s možností jeho zaplacení odběratelem do 14 dnů od dne, kdy bylo dodáno. Pokud tedy obviněný předal zboží odběrateli, aniž by požadoval jeho okamžité zaplacení, nenaložil s ním v rozporu s účelem jeho svěření.
Nejvyšší soud akceptoval jako opodstatněné i námitky dovolatele stran závěru soudu prvního stupně o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. po stránce subjektivní a stran závěru o výši způsobené škody. Pro konstatování úmyslu obviněného obohatit sebe a případně své zákazníky rozhodně nepostačuje zjištění, že si byl vědom nárůstu jejich dluhů vůči poškozenému a přesto jim nadále opakovaně dodal zboží. Pokud jde o konstatovanou výši způsobené škody obviněným, je zjevné, že soud při určení její výše nezohlednil skutečnost, že někteří odběratelé své dluhy nebo jejich části dodatečně uhradili prostřednictvím svědkyně S.
Námitku, že soudy prvního a druhého stupně si neujasnily charakter smlouvy mezi obviněným a poškozeným, Nejvyšší soud hodnotil shodně s Nejvyšším státním zastupitelstvím za nepodstatnou, když povaha smluvního vztahu mezi obviněným a poškozeným skutečně není pro určení, zda se obviněný dopustil či nedopustil trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., relevantní. Pokud je nepochybné, že obviněný od poškozeného zboží převzal, a pokud by bylo zjištěno, že mu koneční odběratelé za toto zboží zaplatili a on si tržbu ponechal, jeho jednání by skutkovou podstatu citovaného trestného činu, který nevyžaduje žádný kvalifikovaný způsob svěření věci, naplnilo.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného F. D. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze s výjimkou výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby a výroku, kterým byla poškozená firma B. H. – B. , se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a poté podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 3, aby ji v intencích tohoto usnesení v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§270 odst. 4 tr. ř.). Takto bylo rozhodnuto proto, že původ zjištěných nedostatků vycházel již z přípravného řízení, když na správný rozsah a směr prováděného dokazování dostatečně nereagoval vyšetřovatel ani dozorový státní zástupce. Především bude nutno doplnit dokazování v tom směru, zda obviněnému skutečně bylo za rozvezené zboží konečnými odběrateli zaplaceno a ten pak tržbu v příslušné výši neodvedl na pokladnu poškozeného, ale ponechal si ji pro vlastní potřebu. Z hlediska výše vzniklé škody je rovněž nutné zjistit, zda a v jaké výši byly konečnými odběrateli poškozenému dodatečně uhrazeny jednotlivé dodávky zboží, o něž se v dané věci jedná. Otázkou provize a jejím možným odpočtem od vyčíslené škody bude namístě se zabývat, bude-li prokázáno, že tato byla mezi obviněným a poškozeným dohodnuta a v jaké to bylo výši.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 16. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik