ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.541.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 541/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. července 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 8 To 117/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 120/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 32 T 120/2002, byl obviněný V. Z. uznán vinným pod body 1) – 4) pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a pokračujícím trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a pod bodem 5) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 1 písm. c) tr. zák. byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem byli dále uznáni vinnými V. G., J. P., I. V., M. B. a J. J.
Obviněný spáchal trestné činy tím, že (zkráceně uvedeno) ad 1) dne 13. 12. 2000 v realitní kanceláři uzavřel obviněný V. Z. jménem V. R. bez jeho vědomí a za použití pozměněného občanského průkazu znějícího na jeho jméno, smlouvu o pronájmu bytové jednotky s P. L., jednající na základě plné moci jménem pronajímatele Ing. J. L. a následně dne 8. 1. 2001 v advokátní kanceláři JUDr. P. V. obviněný Z. a obviněná M. B. po vzájemné předchozí domluvě vystupovali při prodeji shora specifikované bytové jednotky jako manželé L., přičemž při uzavírání kupní smlouvy vystupoval obviněný Z. jménem Ing. J. L. a obviněná B. jménem Mgr. S. L., za použití pozměněných občanských průkazů znějících na tato jména a bez jejich vědomí, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy s J. B., který jim téhož dne uhradil kupní cenu ve výši 750.000,- Kč, ad 2) dne 11. 3. 2002 v sídle společnosti C. – C. a. D. C., a. s., uzavřel obviněný V. G. po vzájemné předchozí dohodě s obviněným V. Z. a za jeho přítomnosti, jménem P. T. bez jeho vědomí a za použití pozměněného občanského průkazu znějícího na toto jméno smlouvu o půjčce se společností C. – C. a. D. C., a. s., zastoupenou předsedou představenstva J. H., na základě které obdržel téhož dne obviněný G. finanční částku ve výši 1.500.000,- Kč v hotovosti a smlouvu o zřízení zástavního práva ve prospěch společnosti C. – C. a. D. C., a. s., k tíži nemovitosti vlastníka P. T., přičemž popud k takovému jednání a pozměněný občanský průkaz na jméno P. T. poskytl obviněný J. P., který zde uvedené jednání inicioval a usměrňoval, veden ziskem finančních prostředků z tohoto jednání, ad 3) dne 22. 3. 2002 obviněný G. po vzájemné předchozí dohodě s obviněným V. Z., jménem P. T. bez jeho vědomí a za použití pozměněného občanského průkazu na toto jméno uzavřel se společností C. – C. a. D. C., a. s., zastoupenou předsedou představenstva J. H. smlouvu o půjčce, na základě které obdržel obviněný G. téhož dne od J. H. finanční částku 500.000,- Kč v hotovosti, přičemž G. tak jednal na popud obviněného P., který veden ziskem finančních prostředků toto jednání inicioval, usměrňoval a poskytl obviněnému G. pozměněný občanský průkaz na jméno P. T., ad 4) dne 2. 4. 2002 v sídle společnosti C. – C. a. D. C., a. s., uzavřel obviněný G. po vzájemné předchozí dohodě s obviněným V. Z. a za jeho přítomnosti, jménem P. T. bez jeho vědomí a za použití pozměněného občanského průkazu znějícího na toto jméno smlouvu o půjčce se společností C. – C. a. D. C., a. s., zastoupenou předsedou představenstva J. H. na částku 450.000,- Kč a na základě této smlouvy obviněný G. obdržel od věřitele dodávkové vozidlo tov. zn. VW LT 46 za účelem jeho prodeje, kdy po realizaci tohoto prodeje měl obviněný G. vrátit věřiteli společnosti C. – C. a. D. C., a. s., částku ve výši 450.000,- Kč, přičemž obviněný G. tak jednal na popud obviněného P., který toto jednání inicioval, usměrňoval a poskytl obviněnému G. pozměněný občanský průkaz na jméno P. T., ad 5) dne 3. 4. 2002 v kanceláři notáře JUDr. Z. V. obviněný G. po vzájemné předchozí dohodě s obviněným Z. a za jeho přítomnosti za použití padělaného občanského průkazu jménem Ing. Z. S. předložil bez vědomí této osoby k ověření prohlášení o vyrovnání dluhu ze dne 21. 2. 2002, ve kterém Ing. Z. S. potvrzuje, že převzal od obviněného J. J. částku 180.000,- Kč jako doplatek kupní ceny za dům, přičemž k tomuto jednání obviněného G. a obviněného Z. přesvědčil v přesně nezjištěné době měsíce března a dubna 2002 obviněný J., který tak sledoval zisk neoprávněného majetkového prospěchu pro svoji osobu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 8 To 117/2006, ohledně obviněného V. Z. k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému, podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl ohledně obviněného V. Z. tak, že ho při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného V. Z. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitky směřoval do rozhodnutí o uloženém trestu. Obviněný má za to, že krajský soud nesprávně aplikoval extradiční ustanovení při stanovení výše (resp. výměry) uloženého trestu. Uvedl, že podle ustanovení čl. 91 brazilského Zákona č. 6815/80 nesmí být obžalovaný vězněn ani souzen za skutečnosti předcházející žádosti o vydání. Do uloženého trestu se tedy podle obviněného s ohledem na toto ustanovení nesmí promítat případná recidiva odsouzeného a vůbec jeho trestní minulost. Soudy tedy správně konstatovaly, že s ohledem na extradiční řízení nelze obviněného soudit jako zvlášť nebezpečného recidivistu. Nicméně k jeho trestní minulosti při rozhodování o výši trestu v rozporu s uvedenými ustanoveními přihlížely. Obviněný se tedy domnívá, že krajský soud nesprávně vyložil a aplikoval extradiční ustanovení a došlo tedy k nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 8 To 117/2006. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněným naznačený výklad extradičního ustanovení čl. 91 brazilského zákona č. 6815/80, tj. že obžalovaný nesmí být vězněn ani souzen za skutečnosti předcházející žádosti o vydání, by bylo možno chápat také tak, že by měl být fakticky zproštěn obžaloby, jelikož v obdobných případech vždy souzený skutek předchází žádosti o vydání, čímž by byl podle státního zástupce popřen smysl extradice. Pokud však obviněný svoji námitku vztahuje výlučně k údajnému zohlednění vlastní trestní minulosti soudem a promítnutí této okolnosti do výroku o trestu, jde nepochybně o hodnocení osoby obviněného ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 tr. zák., kdy soud při stanovení druhu a výměry trestu musí ze zákona přihlídnout při posouzení možnosti nápravy pachatele i k tomu, zda se již v minulosti dopustil protiprávního jednání. Na této skutečnosti nemůže podle názoru státního zástupce zmiňované extradiční ustanovení brazilského zákona nic změnit a úvahy soudu vztahující se k posouzení možností nápravy obviněného nelze posoudit jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož by to ve svém důsledku představovalo nepřípustný zásah brazilské jurisdikce do nezávislosti rozhodování soudů České republiky. Státní zástupce tedy konstatoval, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V daném případě jde o otázku výkladu ustanovení čl. 90, bodu I, zákona Brazilské federativní republiky č. 6.815 z roku 1980 (kapitoly IX o vydání), který upravuje podmínky vydání, k jejichž splnění se Česká republika jako žádající stát zavázala a bez tohoto závazku by vydání nebylo povoleno.
Podle čl. 91 bodu I cit. zákona „nebude dožadovaný vězněn ani souzen za skutečnosti předcházející žádosti“.
Obviněný za takovouto předcházející skutečnost považuje svá předchozí odsouzení, k nimž podle jeho názoru nemůžou soudy přihlížet při rozhodování o trestu a pokud tak učinily, tj. při rozhodování o výši trestu přihlížely k jeho trestní minulosti, nesprávně vyložily a aplikovaly zmíněné ustanovení zákona.
Odvolací soud se s tímto názorem obviněného neztotožnil a uvedl, že řízení o vydávání se zabývá vždy skutkem z hlediska následného rozhodování o vině. Nikoli však s přihlédnutím k již dříve pravomocným rozhodnutím a jejich důsledkům při rozhodování o trestu.
Z obsahu dovolacích námitek obviněného je zřejmé, že se domáhá přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu při aplikaci podmínek extradičního rozhodnutí soudu Brazilské federativní republiky, které bylo podle jeho názoru nesprávně aplikováno. V důsledku promítnutí jeho trestní minulosti do výše uloženého trestu, uloženého ve výměře (sazbě) stanovené zákonem, tak v podstatě považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný a domáhá se v konečném důsledku jeho zmírnění. Obviněný tak v podstatě podává dovolání z důvodu nepřiměřeně přísného uloženého trestu, což je námitka, která není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože otázku přiměřenosti trestu nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš