ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.555.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 555/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. června 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2006, č. j. 4 To 63/2006-1707, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují ohledně obviněného V. S. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 4 To 63/2006-1707, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2006, č. j. 1 T 7/2003-1603.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2006, č. j. 1 T 7/2003-1603, byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák za použití §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let a zároveň byl nad ním vysloven dohled. Podle §60 odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou způsobil svým trestným činem. Dále mu soud podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 (tří) roků. Stejným rozsudkem byl spoluobžalovaný J. Z. uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, č. j. 4 To 63/2006-1707, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl sám tak, že obviněného V. S. uznal opět vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsoudil ho podle §248 odst. 1, odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dobu 3 (tří) roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let za současného vyslovení dohledu podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. Podle §60 odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou způsobil svým trestným činem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a zákazu podnikání s předmětem autodoprava na dobu 5 (pěti) let. Nově bylo rozhodnuto též o vině a trestu spoluobžalovaného J. Z. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obě obžalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému A. R. škodu ve výši 896.147,40 Kč a poškozené Č. L. škodu ve výši 1.908.145, 50 Kč, přičemž se zbytkem svých nároků byli tito poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občansko právních.
Podle skutkové věty rozsudku odvolacího soudu se výše uvedeného trestného činu obvinění dopustili zkráceně tím, že V. S. jako jednatel společnosti s r. o. Š. – T. (dále jen „s. r. o. Š. – T.“), která měla v pronájmu na základě leasingových smluv uzavřených se společnostmi A. a. s., O. L., a. s., a V. L. C., s. r. o., dva tahače návěsů a dva chladírenské návěsy, blíže specifikované ve výroku rozsudku, v celkové hodnotě 3.356.589,40 Kč, dne 9. 4. 2001 odstoupil z funkce jednatele s. r. o. Š. – T., přičemž současně novým jednatelem byl jmenován J. Z., který nejprve souhlasil se svým jmenováním, avšak za necelý měsíc sdělil obchodnímu rejstříku, že nemůže tuto funkci vykonávat a vzal svůj návrh na zápis změny zpět, čímž měli změnu v osobě jednatele pouze předstírat, v úmyslu zastřít odpovědnost konkrétní osoby ve vztahu k předmětům leasingu, vědomi si tíživé finanční situace s. r. o. Š. – T. a aktuální hrozby vrácení předmětů leasingu jejich vlastníkům; dne 12. 4. 2001 v areálu spotřebního družstva K. B. předal spoluobviněnému J. Z. předmětné tahače s chladírenskými návěsy, který je později umožnil převzít jiným osobám, ačkoli oba věděli, že takto může dojít k jejich odejmutí původnímu určení a vyloučení realizace práv vlastníků a s tímto následkem byli srozuměni; dne 25. 4. 2001 pak došlo k vyvezení obou tahačů s návěsy do P. r., kde s nimi bylo naloženo nezjištěným způsobem, definitivně znemožňujícím jejich vrácení vlastníkům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. S. prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., přestože svým jednáním nenaplnil zákonné znaky tohoto trestného činu. Nesprávné právní posouzení jeho jednání odvolacím soudem spočívá podle jeho názoru v tom, že dispozici s předmětem leasingu mezi již odvolaným jednatelem společnosti a jednatelem nově jmenovaným, považoval za protiprávní předání vozidel v rozporu s leasingovou smlouvou. V této souvislosti připomněl právní úpravu obsaženou v občanském resp. obchodním zákoníku, týkající se jednatelství ve společnosti s ručením omezeným a práv a povinností z něj vyplývajících. Domněnku soudů, že šlo v daném případě o předstíranou změnu v osobě jednatele označil za ničím nepodloženou. Stejně tak odmítl závěr, že k předání vozidel a návěsů mezi ním a novým jednatelem společnosti mohlo dojít pouze se souhlasem jejich vlastníků, tedy leasingových společností. Namítl též, že vnitřní poměry právnické osoby souhlasu třetích osob nepodléhají. Dále zdůraznil, že jestliže dne 9. 4. 2001 ztratil oprávnění jednatele společnosti, nemohl nadále s předměty leasingu nakládat, neboť toto právo zcela přešlo na jednatele nového. Pokud tedy dne 12. 4. 2001 předal předměty leasingu jediné možné osobě, která byla oprávněná jednat za s. r. o. Š. – T., nelze zde hovořit o protiprávním jednání. Další osud tahačů s návěsy, které měly být dne 25. 4. 2001 vyvezeny mimo území republiky, kdy s nimi mělo být naloženo blíže nezjištěným způsobem zcela vylučujícím jejich navrácení původnímu určení a realizaci práv jejich vlastníků, pak šel již zcela mimo jeho osobu a není mezi ním a předchozí změnou osoby jednatele společnosti žádné příčinné souvislosti.
Konečně dovolatel namítl, že odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění odlišných od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by přitom provedl k takto změněným skutkovým zjištěním relevantní důkazy. Na jedné straně konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně trpí mimo jiné i vadou nepřesných a neúplných skutkových zjištění, což jej vedlo k jeho zrušení, na straně druhé však následně uvedl, že své nové rozhodnutí mohl učinit na základě v zásadě správně zjištěného skutkového stavu a postupovat tedy podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř., což jsou evidentně rozporná tvrzení. Protože odvolací soud žádné nové důkazy ve věci neprovedl a nezopakoval ani důkazy provedené u hlavního líčení, dovolatel má zato, že podmínky pro vydání nového rozhodnutí nebyly dány, takže bylo o věci rozhodnuto fakticky v jediné instanci a on byl postupem soudu zbaven možnosti podat opravný prostředek a tak zkrácen na právu na obhajobu.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která konstatovala, že ze skutkových zjištění, jak je učinil a ve výroku svého rozhodnutí popsal Vrchní soud v Olomouci, nevyplývá naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, když skutková věta odsuzujícího rozsudku vypovídá toliko o tom, že obviněný V. S. údajně neoprávněně, bez souhlasu leasingových společností, předal předměty leasingu novému jednateli s. r. o. Š. – T., J. Z. s tím, že tak došlo k vyloučení realizace práv vlastníků, tedy leasingových společností. Tímto jednáním měly leasingové společnosti ztratit možnost disponovat s předměty leasingu a měla jim v uvedené souvislosti vzniknout škoda v blíže specifikované výši. Obviněný V. S. dle jejího názoru nemohl tím, že převedl jednatelství ve společnosti na J. Z. a následně mu předal i předměty leasingu, dopustit trestného činu zpronevěry, protože odstoupením z funkce jednatele společnosti přestal být osobou, jíž byla věc ve smyslu §248 tr. zák. svěřena. Tímto jednáním obviněného V. S. nedošlo k předání svěřené věci jiné osobě v rozporu s pokyny vlastníka věci danými pachateli, ani k odnětí věci z dispozice vlastníka v rozporu s účelem svěření, neboť k tomu došlo až dne 25. 4. 2001 na území P., kdy tahače s návěsy byly předány do dispozice neztotožněným osobám. Pokud se na tomto odejmutí předmětů leasingu z dispozic vlastníka a naložení s nimi v rozporu s ujednáním vyplývajícím z leasingových smluv, čímž mělo dojít ke zmaření účelu jejich svěření, obviněný nějak podílel, pak za situace, kdy již nebyl jednatelem společnosti, přichází v úvahu pouze jeho účastenství ve smyslu §10 tr. zák.
Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že aby bylo možno v případě obviněného V. S. hovořit o trestné činnosti, musela by ze skutkového stavu, jehož markanty by byly popsány ve skutkové větě, vyplývat nejen jeho vůle směřující ke svěření zmíněných předmětů leasingu do držby obviněného J. Z., tedy jednání, které samo o sobě bylo v souladu se zákonem, ale také minimálně srozumění s tím, jakým způsobem J. Z. s předměty leasingu naloží, resp. že je odejme z dispozice vlastníků, tedy leasingových společností. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně a aby Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro úplnost nutno dodat, že vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. To však v dovolání namítáno není.
Většina námitek obviněného V. S. z obsahového hlediska jím deklarovaný dovolací důvod naplnila. Jedná se zejména o jeho tvrzení, že nemohl být pachatelem trestného činu, kterým byl uznán vinným, neboť v době, kdy bylo s předměty leasingu naloženo způsobem definitivně znemožňujícím trvale je navrátit jejich původnímu určení, již nebyl jednatelem s. r. o. Š. – T., nebyl proto oprávněn za ni jednat a nemohl být srozuměn s tím, jak bude s předměty leasingu naloženo. Obviněný rovněž relevantně namítl, že moment přisvojení si věci nelze vázat k převodu jednatelství ve společnosti bez souhlasu leasingových společností.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Věc je obviněnému svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. K přisvojení si cizí věci, která takovému pachateli byla svěřena, dojde, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž byla cizí věc dána do dispozice, a to způsobem, který maří účel svěření. K naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se vyžaduje úmyslné směřování pachatele jak ve vztahu k přisvojení si cizí věci, tak ke způsobení následku v podobě škody. Je tedy nutné, aby pachatel byl minimálně srozuměn s tím, že jeho jednáním dojde k přisvojení cizí věci jím nebo spolupachatelem. Pro tento závěr však musí být podklad ve skutkových zjištěních popsaných v odsuzujícím rozsudku.
Podle výroku rozsudku odvolacího soudu se obviněný V. S. trestného činu zpronevěry dopustil tím, že převedl jednatelství v s. r. o. Š. – T. na J. Z. a bez souhlasu leasingových společností mu následně předal předměty leasingu, přičemž při tomto předání věděl, že může dojít k jejich odejmutí jejich původnímu určení a vyloučení realizace práv jejich vlastníků, a pokud se tak stane, byl s tím srozuměn. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že den 12. 4. 2001, kdy V. S. předal předmětná vozidla spoluobžalovanému J. Z., chápe jako dokonání trestné činnosti u obou obviněných, přičemž není podstatné zda byla vozidla následně vyvezena do P. r., či do jiné země, nebo zůstala v Č. r. K tomuto datu mělo dojít k jejich vynětí z dispozice vlastníků, neboť od tohoto okamžiku přestaly mít leasingové společnosti možnost obracet se se svými požadavky na jediného smluvního partnera reprezentovaného obviněným V. S., který je po účelové změně jednatelství ve společnosti odkazoval jinam s tím, že on již není stranou smluvního vztahu. Právě převodem jednatelství měla být podle závěru nalézacího soudu trvale znemožněna dispozice vlastníků předmětů leasingu s nimi. Obviněný J. Z. se měl dopustit pomoci k tomuto trestnému činu tím, že se stal jednatelem s. r. o. Š. – T. a umožnil tak převedení předmětů leasingu jeho osobě.
Z takto popsaných skutkových zjištění však naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nevyplývá. Ze skutkové věty rozsudku vrchního soudu toliko plyne, že obviněný V. S. údajně neoprávněně, tj. bez souhlasu leasingových společností, předal předměty leasingu novému jednateli s. r. o. Š. – T. s tím, že tak došlo k vyloučení realizace práv jejich vlastníků, tedy leasingových společností. Neoprávněnost dispozice s tahači a návěsy založil vrchní soud na tom, že se obviněný V. S. účelově zbavil jednatelství ve společnosti a předal následně předměty leasingu novému jednateli, přičemž právě tento moment je považován v dané věci za zásadní. Splnění podmínky svěřené věci soud spatřoval v předcházejícím výkonu funkce jednatele této společnosti. Tyto závěry však nevypovídají ani o naplnění objektivní, ani subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný V. S. uznán vinným.
Ze spisového materiálu vyplývá, že V. S. dnem 9. 8. 1999 na základě smlouvy o převodu obchodního podílu v s. r. o. Š. – T., vstoupil do práv a povinností této společnosti a dílem tak na sebe převedl a dílem pak sám založil vztahy vyplývající z leasingových smluv o pronájmu v rozsudcích uvedených tahačů s návěsy, přičemž jménem s. r. o. Š. – T. se zavázal platit měsíční splátky na předměty leasingu. Povinnosti vyplývající z uzavřených leasingových smluv se mu nedařilo plnit a k výpovědi z leasingových smluv nemohlo dojít, neboť obviněný v tomto směru s leasingovými společnostmi nespolupracoval. Nakonec se dne 9. 4. 2001 jednatelství v s. r. o. Š. – T. vzdal a novým jednatelem byl jmenován J. Z., jemuž dne 12. 4. 2001 písemně předal tahače s návěsy. Tímto jednáním však nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., a to ani za předpokladu účelové změny v osobě jednatele společnosti, což ale zcela nezvratně prokázáno nebylo, neboť odstoupením z funkce jednatele společnosti přestal být osobou, jíž byla věc svěřena. Samotným předáním tahačů s návěsy oficiálnímu jednateli, bez ohledu na to zda s tím leasingové společnosti souhlasily, se ničeho protiprávního nedopustil, protože tím ještě nedošlo k odnětí věci z dispozice vlastníka v rozporu s účelem svěření. K tomu došlo i podle zjištění soudů prvního a druhého stupně až dne 25. 4. 2001, kdy na území P. r., byly předměty leasingu předány neznámým osobám, u čehož obviněný V. S. nebyl přítomen. Jak správně poukázala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, jestliže by V. S. jakýmkoliv způsobem na tomto odnětí předmětů leasingu z dispozice vlastníka participoval, nečinil tak jako jednatel s. r. o. Š. – T., a z hlediska trestného činu zpronevěry mohl být pouze v postavení účastníka ve smyslu §10 tr. zák. I zde by však ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku musela vyplývat nikoliv jeho vůle směřující ke svěření zmíněných předmětů leasingu do držby obviněného J. Z., které samo o sobě bylo v souladu se zákonem, ale minimálně srozumění s tím, jakým způsobem obviněný J. Z. s předměty leasingu naložil, resp. že je odejmul z dispozice vlastníků, tedy leasingových společností. Zjištění o takové vědomosti, či srozumění však není součástí skutkového stavu dané věci, i když z odůvodnění napadeného rozsudku víceméně vyplývá.
Výše uvedené závěry vedly Nejvyšší soud ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí ohledně obviněného V. S., jakož i dalších rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázání věci Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jeho úkolem bude znovu na podkladě podané obžaloby posoudit jakého trestného činu se vlastně obviněný V. S. dopustil, přičemž právním posouzením skutku v obžalobě nebude vázán (§220 odst. 3 tr. ř.). Z provedených důkazů zatím vyplývá důvodné podezření, že trestného činu, jímž byl uznán vinným V. S., se dopustil J. Z., který byl uznán vinným toliko pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v jehož neprospěch však dovolání nebylo podáno. Ustanovení §265k odst. 2 věty poslední tr. ř. ve spojení s ustanovením §261 tr. ř. (zásada beneficium cohaesionis) v projednávané věci nebylo užito, protože důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněného V. S. neprospívá J. Z., ale naopak.
Orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik