ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.601.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 601/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. června 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. J. H., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 3 To 511/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 569/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 2 T 569/2002, byl obviněný uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. c) tr. zák. (ad I.), neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (ad II.) a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. (ad III.). Za to byl odsouzen podle §158 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti (odpovědného pracovníka státní správy, státních orgánů a území samosprávy) na dobu 5 roků a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému Městu Z. škodu ve výši 35.964,- Kč. Tímž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ohledně dalších dvou skutků obžaloby.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 3 To 511/2006, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině od III., jakož i ve výroku o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově uznal obviněného vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (když neshledal naplnění znaku odst. 3 písm. a), tj. zvlášť uloženou povinnost obviněného hájit zájmy poškozeného). Za tento trestný čin a trestné činy ohledně kterých zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen, uložil pak obviněnému podle §158 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců. Stejně jako soud I. stupně pak rozhodl o zařazení obviněného pro výkon trestu, o trestu zákazu činnosti a o náhradě škody.
Uvedených trestných činů se obviněný dopustil tím, že (stručně uvedeno):
ad I. a) – jako strážník, pověřený od 1. 7. 1996 plněním některých úkolů při řízení Městské policie ve Z., v době od 2. 7. 1996 do 9. 10. 2001, v úmyslu zabránit projednání přestupků ve správním řízení s případným uložením sankce přestupcům, v 91 případech nepředal k vyřízení na dopravní inspektorát Policie ČR ve Z. (od 1. 1. 2001 pak na odbor dopravy Okresního úřadu ve Z.) spisové materiály jednotlivých přestupců, a to v rozporu s §2 písm. d) a §10 odst. 2, 3 zák. č. 553/1991 Sb. o obecní policii, spisy si ponechal a následně uschoval v garáži, kde byly dne 29. 5. 2003 nalezeny, v důsledku čehož nebyly tyto přestupky řádně projednány;
ad I. b) – jako strážník, pověřený od 1. 7. 1996 plněním některých úkolů při řízení Městské policie ve Z., v úmyslu zabránit a znemožnit řádnému výkonu rozhodnutí v daňovém řízení, v rozporu s §10 odst. 2 zák. č. 553/1991 Sb. o obecní policii, §1 odst. 4 a §73 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků a §84 odst. 3 a §88 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, předal na finanční odbor Městského úřadu ve Z. v 78 případech žádosti o stornování předpisů k vymáhání blokových pokut, v důsledku čehož nebyly vymoženy neuhrazené pokuty v celkové výši 24.700,- Kč,
ad II. – jako strážník, pověřený od 1. 7. 1996 plněním některých úkolů při řízení Městské policie ve Z., si v době od 28. 3. do 9. 10. 2001 uložil na paměťové médium ZIP 100 soubory dat z databáze Městského úřadu Z., obsahující osobní údaje podle §4 písm. a) zák. č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, a to údaje celkem 36.195 obyvatelů města Z. a přilehlých obcí, toto paměťové médium s údaji uschoval v domě, kde byly dne 29. 5. 2003 nalezeny;
ad III. – jako strážník, pověřený od 1. 7. 1996 některými úkoly při řízení Městské policie Z., od 13. 3. do 24. 9. 2001 zakoupil v rozsudku uvedené zboží (automateriál), které nebylo použito na vozidla Městské policie Z., ale použil je pro potřebu svoji či jiného, čímž Městu Z. způsobil škodu ve výši 35.964,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, kladených mu za vinu.
Ohledně skutků ad I. považuje za problematické, že by vykonával svěřenou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, nebo neplněním svých povinností v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Za účelový považuje i deklarovaný zvlášť závažný následek a podle jeho názoru má argumentace v rozsudku výrazné symptomy trestného činu maření úkolů veřejného činitele z nedbalosti podle §159 tr. zák. Podle jeho názoru soudy vychází z nedostatečných tvrzení, trestná činnost mu nebyla prokázána a nemohl vykonávat svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, protože se řídil pokyny jednotlivých odborů městského úřadu a svých nadřízených (starosta, radní a zastupitelé města). Neobohatil se a považuje za problematické také tvrzení soudů, že tady byla jeho trestná činnost prokázána, když výpovědi některých svědků byly zpochybněny a přesto jsou považovány za věrohodné. Nebyly zohledněny ani jeho podněty k svědeckým výpovědím osob, v odvolacím řízení na ně nebylo reagováno a odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, že chtěl znemožnit nalezení usvědčujícího materiálu a v budoucnu jej použít proti jednotlivým přestupcům, považuje za nepodloženou dedukci. Nesouhlasí také s tím, že by svým jednáním úmyslně zabránil řádnému projednání přestupků jejich nepředáním příslušným orgánům k vyřízení a že také úmyslně zabránil vymožení uložených pokut v daňovém řízení, když z hlediska následku je mu v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu přičítána pouhá vědomá nedbalost.
Ohledně skutku ad II. namítá, že postrádá odpovídající znaky ve smyslu §178 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Žádné osobní údaje si nepřisvojil a již vůbec s nimi nenakládal tak, jak dovozují soudy.
Obvinění ohledně skutku ad III. považuje rovněž za nepodložené a právní hodnocení za problematické, protože si žádnou ze zakoupených autosoučástek nepřisvojil a údajná škoda je minimální, takže jeho jednání může být nanejvýš přestupkem podle §50 zák. č. 200/1990 Sb.
Rovněž uložený nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za neúměrně přísný a soudům vytýká, že nezohlednily polehčující okolnosti, když je bezúhonný, doposud nebyl soudně trestán a v bydlišti požívá dobré pověsti. Vyjadřuje pochybnosti o tom, zda soudy přihlédly k účelu trestu a vůbec nezohlednily časový odstup od spáchání údajné trestné činnosti a poměry za nichž k ní mělo dojít. Odvolacímu soudu vytýká, že nereagoval na jeho námitky uvedené v odvolání, včetně účelovosti nalézacího řízení a neřešil otázku vyloučení předsedy senátu soudu I. stupně, resp. nesouhlasí s jeho názorem, že neprovedení všech navržených důkazů soudem I. stupně nelze považovat za důvod podjatosti. Nesouhlasí ani s odmítnutím jeho argumentace, že městskou policii neřídil a argumentaci odvolacího soudu považuje za neprůkaznou a zavádějící, když není podložena platnou právní úpravou nebo odpovídajícím znaleckým posouzením. Již přípravné řízení podle jeho názoru trpí podstatnými vadami, když orgány Policie ČR i státní zastupitelství angažovaně a v rozporu s trestním řádem nezohlednily jako požadavky a zmařily tak zákonnost rozsudku, takže má pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a objektivnosti hodnocení důkazů.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud podle §265m odst. 1 tr. ř. nerozhodne sám, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí krajského soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby uváděné soudy, o jejichž rozhodnutí tady jde, věc v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly. Současně učinil podle §265o odst. 1 tr. ř. návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedla, že z popisu skutku /ad. I. a), b)/ je zřejmé, že jako veřejný činitel jednal uvedeným způsobem v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Nastal také těžší následek podle §158 odst. 2 písm. c) tr. zák., s kterým je soudem zcela správně spojováno zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §6 písm. a) tr. zák. Nepřisvědčila proto námitce obviněného o problematickém obvinění z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, pokud poukazoval na to, že vlastní argumentace rozsudku má výrazné symptomy trestného činu maření úkolů veřejného činitele z nedbalosti podle §159 tr. zák. S ohledem na popis skutku (ad II.) nesouhlasí ani s námitkou obviněného o nenaplnění zákonných znaků trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., že si žádné údaje nepřisvojil a již vůbec s nimi nenakládal a také s námitkou (ad III.), že si žádnou zakoupenou autosoučástku nepřisvojil.
K námitce obviněného ohledně podjatosti předsedy senátu soudu I. stupně uvedla státní zástupkyně, že tuto neopřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale i kdyby tato námitka byla formálně uplatněna, nebylo by ji možno věcně projednat, protože by zcela vybočovala z rámce dovolacího řízení. Také argumentaci obviněného o nepřiměřenosti trestního postihu považuje státní zástupkyně za věcně nepřezkoumatelnou v řízení o dovolání, když není podřaditelná pod uplatněný ani jiný důvod dovolání.
V závěru vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud přitom nepřihlížel k té části vyjádření státní zástupkyně, kde v rozporu se smyslem pouze vyjádření k dovolání uvádí zcela nad rámec námitek obviněného své vlastní úvahy. Státní zástupkyně zde zřejmě nepostřehla, že dovolání nepodalo Nejvyšší státní zastupitelství, ale samotný obviněný a je tedy pouze v jeho moci, z jakých důvodů a v jakém rozsahu předmětné rozhodnutí napadne. Tím také dovolatel vymezí rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, který podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, nevyplyne-li jeho širší přezkumná povinnost přímo ze znění §265i odst. 3, 4 tr. ř. I v řízení o dovolání platí zásada „ultra petium partium iudex condemnare non potest“, tj., že soud je vázán návrhem.
Jak bylo výše uvedeno, obviněný všechny konkrétní námitky uvedené v dovolání, podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že namítá nesprávné právní posouzení skutku.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Uvedený výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází ze skutečnosti, že dovolání je mimořádný opravný prostředek se zákonem omezeným přezkumným rozsahem a nelze jej zaměňovat za další odvolání. Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami obviněného a neprokázání jeho trestné činnosti, resp. nepodloženosti obvinění, o nevěrohodnosti zpochybněných výpovědí některých svědků a nepodložené dedukci soudu. Takovéto námitky totiž nesměřují proti právnímu posouzení skutku, ale zpochybňují správnost hodnocení důkazů a skutkových zjištění samotných a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože stojí zcela mimo uplatněný důvod dovolání.
Totéž platí i o námitce, že v řízení o odvolání měla být řešena otázka vyloučení předsedy senátu soudu I. stupně. Pokud obviněný touto námitkou mínil nikoli pouze polemiku s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu a chtěl tuto podjatost namítat i v řízení o dovolání, což z jeho obsahu není zřejmé, musel by uplatnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. To se ale nestalo.
Nejvyšší soud se pak nezabýval ani námitkami obviněného ohledně uloženého trestu, když tyto svojí podstatou směřují proti přiměřenosti trestu, kde obviněný neshledává podmínky pro uložení trestu nepodmíněného, domáhá se podmíněného odkladu jeho výkonu s tím, že trest je neúměrně přísný. Takovéto námitky neodpovídají nejen uplatněnému důvodu dovolání, ale nelze je v dovolání vůbec úspěšně uplatňovat, když otázka přiměřenosti trestu není zahrnuta žádným důvodem dovolání.
Ani námitka obviněného, že nevykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, čímž popírá naplnění formálního znaku §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože není založena na hmotně právní argumentaci. Obviněný totiž pouze opakuje svojí obhajobu, že se řídil pokyny jednotlivých odborů městského úřadu a jeho nadřízených (starosta, radní, zastupitelé), přičemž s ohledem na výpovědi svědků již soud I. stupně této jeho obhajobě nepřisvědčil a považoval jí za plně účelovou (podrobně str. 25 rozsudku). Obviněný tak tuto námitku staví na svém hodnocení důkazů a své skutkové verzi, která je se skutkovým zjištěním soudů v rozporu.
Pokud pak obviněný namítá, že se neobohatil, je tato námitka bez významu, protože nic takového mu ani soudem není kladeno za vinu.
V rozporu se skutečností pak obviněný také namítá, že nalézací ani odvolací soud nepřihlížely k časovému odstupu od údajné trestné činnosti. Na č. l. 35 rozsudku totiž soud I. stupně výslovně uvádí, že při ukládání trestu přihlížel mj. ,…. i k časovému odstupu od spáchání dané trestné činnosti…“ Pokud tedy již soud I. stupně zohlednil tuto okolnost při ukládání druhu a výměry trestu, byl tím při rozhodování o trestu nutně limitován i soud odvolací a zohlednil tuto okolnost, byť to výslovně v odůvodnění neuvedl.
K námitce obviněného, že za řízení městské policie odpovídal starosta města, je nutno uvést, že i když podle §3 odst. 1 zák. č. 553/1991 Sb. o obecní policii, starosta města řídí obecní policii, neznamená to, že obviněný není trestně odpovědný za jeho soudy prokázané trestné jednání, kterého se sám dopustil v postavení strážníka městské policie, ve funkci jejího ředitele a kdy byl v souladu s §3 odst. 2 cit. zákona usnesením Rady města, ze dne 2. 7. 1996, jmenován do funkce strážníka pověřeného plněním některých úkolů při řízení městské policie. Jeho povinnosti pak vyplývaly nejen za zákona o obecní policii ale i pracovní náplně ředitele městské policie.
Jako námitkami směřujícími proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se proto Nejvyšší soud zabýval pouze následujícími námitkami.
Pokud jde o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), c) odst. 2 písm. c) tr. zák. (ad I. rozsudku soudu I. stupně), obviněný zde relevantním způsobem namítá nenaplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, když uvádí, že není pravdou, že by úmyslně zabránil řádnému projednání přestupků jejich nepředáním příslušným orgánům k vyřízení a také, že by úmyslně zabránil a znemožnil řádný výkon rozhodnutí o vymožení uložených pokut v daňovém řízení.
Soud I. stupně dospěl k závěru (str. 27 rozsudku), že obviněný ve vztahu k trestnému činu podle §158 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., když vědomě porušil ustanovení zákonů uvedených ve výroku o vině ad. I. a), b), neboť věděl, že postupuje protizákonně, zneužívaje k tomu právě své pravomoci veřejného činitele, přičemž zároveň chtěl i porušit zájem chráněný trestním zákonem. Ke stejnému závěru dospěl i soud odvolací (str. 13 rozsudku), když zdůraznil, že obviněný úmyslně zabránil řádnému projednání přestupků a vědomě porušil ustanovení §2 písm. d) a §10 odst. 2, 3 zák. č. 553/1991 Sb. o obecní policii (povinnost strážníka odhalovat přestupky, oznámit podezření ze spáchání přestupku příslušnému orgánu a doložit to důkazy nebo důvody, o které se podezření opírá).
S tímto závěrem soudů o úmyslné formě zavinění se Nejvyšší soud ztotožnil. Tento právní závěr vyplývá již ze samotné skutkové věty rozsudku soudu I. stupně, že obviněný v úmyslu zabránit řádnému projednání přestupků (91 případů), nepředal příslušnému orgánu spisové materiály týkající se těchto přestupků, tyto si ponechal a následně je uschoval v garáži rodinného domu (ad I. a) ) a dále, že v úmyslu zabránit a znemožnit řádný výkon rozhodnutí v daňovém řízení, v rozporu s příslušnými zákony v rozsudku uvedenými, podal na příslušný finanční odbor žádosti o stornování předpisů k vymáhání blokových pokut (78 případů). Tento závěr o úmyslné formě zavinění je pak podporován i skutkovým zjištěním soudu, že obviněný předmětné spisové materiály zcizil na pracovišti záměrně a uložil je v garáži v bydlišti své babičky, kde byly nalezeny pouze náhodou, v souvislosti s jinou trestní věcí. O existenci úmyslné formy zavinění ve vztahu k vymáhání nezaplacených blokových pokut, pak svědčí zejména také skutečnost, že obviněný na žádostech o storna pokut uváděl zcela nepravdivá zdůvodnění.
Pokud pak obviněný namítá problematičnost obvinění z trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. c) tr. zák., s poukazem na zjištěnou formu zavinění (vědomou nedbalost) z hlediska „následků“, zde obviněný přehlíží, že se nejedná o zavinění ve vztahu k základní skutkové podstatě, ale pouze k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve formě způsobení zvlášť závažného následku, u které podle §6 písm. a) tr. zák. postačuje i zavinění z nedbalosti. S touto námitkou se konečně řádně zabýval již soud odvolací (str. 13 rozsudku), zcela jasně vysvětlil důvody a zákonné podmínky ohledně této formy zavinění, ale obviněný přesto tuto námitku opakuje i v dovolání.
Protože obviněný pouze na výše uvedených námitkách, ať již skutkových nebo o neexistenci úmyslné formy zavinění, zakládá, s výslovným odkazem na shora uváděnou protiargumentaci, svoje souhrnné tvrzení o problematičnosti, že by vykonával svěřenou pravomoc způsobem odporujícím zákonu nebo naplněním svěřených povinností v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě, nebo jinému neoprávněný prospěch a o účelovosti deklarovaného zvlášť závažného následku, Nejvyšší soud konstatuje, že z hlediska těchto námitek nespočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku (ad I.) a námitka o neexistenci úmyslné formy zavinění je zjevně neopodstatněná. Proto ani nelze přisvědčit názoru obviněného, že jeho jednání má symptomy trestného činu maření úkolů veřejného činitele z nedbalosti podle §159 tr. zák.
Ohledně trestného činu podle §178 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. obviněný uplatnil jedinou hmotně právní námitku, že si žádné osobní údaje o jiném nepřisvojil, čímž namítá nenaplnění znaku „si přisvojí“ skutkové podstaty tohoto trestného činu v odst. 1.
Přisvojení si osobních údajů znamená neoprávněné získání možnosti s těmito údaji trvale disponovat. Jak vyplývá z popisu skutku ad II. rozsudku soudu I. stupně, obviněný si uložil na paměťové médium soubory dat z databáze Městského úřadu Z., které obsahovaly osobní údaje celkem 36.195 obyvatel města a přilehlých obcí, a toto paměťové médium uschoval v domě, kde byly dne 29. 5. 2003 nalezeny při domovní prohlídce. Obviněný přitom nezpochybňoval, že by tak činil oprávněně, naopak se hájil tím, že si nález těchto dat nedokáže vysvětlit a byly mu údajně podstrčeny. Tuto obhajobu již soud I. stupně ale považoval za účelovou a v souladu se skutkovými zjištěními dospěl k závěru, že si dané osobní údaje přisvojil zcela vědomě a tyto byly právě v jeho dispozici, jak o tom svědčí výsledek domovní prohlídky. S ohledem na soudem I. stupně zjištěné jednání obviněného je tak nepochybné, že obžalovaný naplnil znak přisvojení si osobních údajů podle §178 odst. 1 tr. zák. Pokud odvolací soud v tomto směru rozsudek soudu I. stupně potvrdil, nespočívá tak jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a i tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Obsahově stejnou námitku obviněný uplatnil i ohledně trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným odvolacím soudem, když bez bližší argumentace obecně namítá, že si žádnou ze zakoupených autosoučástek nepřisvojil. Bylo li však soudem zjištěno, že obviněný jako strážník městské policie zakoupil v rozsudku uvedené zboží, které ale nebylo použito na vozidla městské policie a obviněný je použil pro potřebu vlastní či jiného, naplnil znak přisvojení si svěřené cizí věci ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. Přisvojením je i v tomto případě jednání pachatele, kterým si vytvoří možnost trvalé dispozice s věcí, navíc s vyloučením věci z dispozice vlastníka. Není přitom rozhodné, jak poté s věcí nakládá, zda si ji ponechá, nebo s ní neloží jinak. Bylo-li tedy prokázáno, že si obviněný ponechal předmětné zboží zakoupené z prostředků města Z. pro městskou policii, tyto věci si přisvojil, když s nimi disponoval o své vůli a vyloučil je z dispozice města.
Způsobená škoda ve výši 35.964,- Kč v žádném případě není minimální, jak tvrdí obviněný v dovolání, když výrazně překračuje hranici škody nikoli malé podle §248 odst. 2 tr. zák., která je dána minimálně částkou 25.000,- Kč. Proto také nepřichází v úvahu posouzení tohoto jednání obviněného pouze jako přestupek podle §50 zák. č. 200/1990 Sb., jak uvádí v dovolání. Také v tomto případě proto napadený rozsudek nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání vyplývá ze skutečnosti, že dovolání bylo z podstatné části založeno na skutkových námitkách, které jsou v dovolacím řízení bez významu a dále pak tím, že obviněný v dovolání v podstatě jen opakoval svoje námitky, které uplatňoval jak v řízení před soudem I. stupně, tak i v odvolání, a soudy obou stupňů se s těmito námitkami řádně vypořádaly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš