ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.623.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 623/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. června 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2005, č. j. 4 To 586/2005-344, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 883/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 6. 2005, č. j. 5 T 883/2001 334, byl obviněný L. R. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a §41 odst. 1 tr. zák. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2002, č. j. 4 To 500/2002-247, v trestní věci Okresního soudu v Mostě sp. zn. 5 T 883/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Výše uvedeného trestného činu znásilnění se obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 21. 8. 2001 v době od 19.30 hod. do 03.00 hod. dne 22. 8. 2001 v M., ve svém bytě, opakovaně proti vůli E. T., vykonal na ní soulož, když před tím ji udeřil pěstí do obličeje, opakovaně kopl do oblasti zad a vtáhl do svého bytu a pohrozil jí nožem, přičemž byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 8. 1994, č. j. 1 T 426/94-112, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, který vykonal dne 7. 10. 1998.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 6. 2005, č. j. 5 T 883/2001 334, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 4 To 586/2005, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Obviněný podal proti tomuto usnesení prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítl, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., neboť ze strany poškozené šlo o zcela dobrovolné jednání, a to od počátku až do konce. Do jeho bytu vstoupila zcela dobrovolně a pohybovala se v něm podle svého uvážení. Protože se snažil chovat jako hostitel, šel si od sousedů vypůjčit sklenice a kávu. V tu chvíli si poškozená mohla přivolat pomoc, ale neudělala to, protože to nebylo třeba. Neměl v úmyslu přinutit ji přes její odpor k nedobrovolné souloži a jeho jednání tudíž postrádá podstatný znak výše uvedeného trestného činu. Ke zraněním poškozené namítl, že tyto jí mohl způsobit její druh. Dovolatel shrnul, že soudy postavili závěr o jeho vině pouze na tvrzení poškozené, přičemž nebyla provedena vzájemná konfrontace mezi nimi, a nebylo přihlédnuto k jeho výpovědi, kterou dle jeho názoru podporuje i výpověď sousedů, kteří v inkriminovanou dobu poslouchali za dveřmi jeho bytu a kteří neuvedli nic, co by potvrzovalo, že ve svém bytě držel poškozenou a vykonal na ní soulož proti její vůli. Na základě výše uvedeného pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o vině i trestu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Rozsah provedeného dokazování, způsob, jimiž soudy obou stupňů důkazy hodnotily, jakož i závěr o vině obviněného, označila za správné a navrhla odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení odkazující na jeden z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž směřují výhradně proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině jeho rozsudku, který byl odvolacím soudem aprobován. Obviněný svými výše popsanými námitkami pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné hmotně právní námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zjevně zaměnil za další odvolání, když jeho námitky jsou v zásadě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval ale neshledal je důvodnými.
Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). Soud prvního stupně v opakovaném řízení provedl všechny dostupné důkazy, které i podle názoru dovolacího soudu ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nelze než souhlasit se závěrem, že verze poškozené, pokud jde o popis skutkového děje, svým obsahem zapadá do kontextu s dalšími provedenými důkazy, na rozdíl od popisu rozhodné události obviněným. V bližším lze v tomto směru odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně pasáž na str. 5. Stejně tak nelze nic vytknout způsobu, jakým se soud druhého stupně vypořádal s námitkami, jež uvedl obviněný v podaném řádném opravném prostředku a které, jak již bylo konstatováno, jsou prakticky totožné s těmi, které uvedl v dovolání. I zde dovolací soud pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění zamítavého usnesení odvolacího soudu na str. 3 – 5, s jejichž obsahem se plně ztotožňuje.
Lze tedy uzavřít, že obviněný sice ve svém dovolání formálně deklaroval existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami je nijak nezpochybnil. Domáhal se změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně pak mělo dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplnil.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, přezkoumával. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik