ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.688.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 688/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. června 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2007, č. j. 55 To 33/2007-358, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 104/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 T 104/2006-322, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným podle §9 odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství s obviněným P. T. Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku se zařazením do věznice s ostrahou. Spoluobviněný P. T. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud vyslovil povinnost obviněných společně a nerozdílně uhradit poškozenému M. D. (dále jen „poškozený“) škodu ve výši 50.000,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný M. P. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chebu v neprospěch obou obviněných proti výroku o trestu odvolání, k nimž Krajský soud v Plzni podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného M. P. při pozměněném popisu skutku uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsoudil ho podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku se zařazením do věznice s ostrahou. Obviněného P. T. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému škodu ve výši 50.000,- Kč.
Podle skutkové věty rozsudku odvolacího soudu se výše uvedeného trestného činu obvinění dopustili tím, že dne 14. 7. 2006 kolem 5:30 hod. poté, co odešli z herny, kde si poškozený ukládal do peněženky výhry z heren ve výši 10.000,- Kč a nejméně 44.000,- Kč, ho pronásledovali, obviněný P. T. šel za ním a obviněný M. P. mu nadběhl a šel proti němu, obviněný P. T. se poškozenému snažil vytrhnout z ruky peněženku, kterou poškozený držel v ruce, nechtěl ji pustit, určitou dobu se o ni přetahovali, až se ji P. T. podařilo poškozenému vytrhnout, poškozený v důsledku tohoto vytržení spadl na zem, poté byl obviněnými udeřen do zad, ti poté z místa činu i s peněženkou obsahující nejméně 50.000,- Kč utekli, poškozený byl následně ošetřen a bylo zjištěno, že utrpěl zhmoždění dolní části zad a pánve a otevřenou ránu – oděrky obou kolen, bez vzniku pracovní neschopnosti.
Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou. V této souvislosti poukázal na shodu jeho výpovědi s výpovědí spoluobviněného P. T., podle nichž měl od něj obdržet částku 18.000, Kč a poté ještě 5.000,- Kč, přičemž tyto částky by odpovídaly a současně podporují výpověď P. T., který tvrdil, že poškozenému vzal peníze z kapsy v době, kdy bylo poškozenému nevolno a byli spolu před hernou, kde měl mít poškozený u sebe výhru z první herny, tj, 44.000,- Kč. Pokud se tedy oba obvinění rozdělili o výhru rovným dílem, tak musela poškozenému zůstat výhra z druhé herny ve výši 10.000,- Kč, což opět podporuje věrohodnost výpovědi P. T. a nikoliv tvrzení poškozeného. Dále dovolatel poukázal na to, že poškozený byl v podnapilém stavu a ještě v 7:30 hod. mu bylo naměřeno 1,76 promile alkoholu v krvi. Dle jeho názoru se lze důvodně domnívat, že v době, kdy měl být napaden, musel mít poškozený v krvi 2 – 3 promile alkoholu a tudíž se nacházet v těžkém stupni opilosti, což věrohodnost jeho výpovědi zpochybňuje. Soud se tedy dopustil pochybení, když dospěl ke skutkovým závěrům pouze na základě výpovědi poškozeného, aniž při absenci jiných objektivních nezpochybnitelných důkazů nechal znalecky zkoumat stupeň alkoholového ovlivnění poškozeného a jeho vliv na reprodukci prožitých událostí. Dovolatel nepopřel, že od spoluobviněného přijal peníze pocházející z trestné činnosti, nicméně má za to, že jeho jednání je nutno kvalifikovat jako trestný čin podílnictví. Porušením §2 odst. 5 tr. ř. tak došlo dle jeho názoru k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání.
Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí s tím, že dokazování ve věci je nutno doplnit o vypracování znaleckého posudku s cílem zjistit stupeň alkoholového ovlivnění poškozeného v inkriminovanou dobu a jeho vliv na paměťové a reprodukční schopnosti.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že směřuje výlučně proti neúplnosti provedeného dokazování a zejména proti hodnocení provedených důkazů. Poukázal na vázanost dovolacího soudu skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, a v této souvislosti konstatoval, že žádné extremní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry v napadeném rozhodnutí neshledal. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní, i to, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V této souvislosti lze tedy toliko rozvést, že v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Konečně samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže dovolací soud posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení odkazující na jeden z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jimi napadá rozsah provedených důkazů a jejich hodnocení soudy nižších stupňů i správnost učiněných skutkových závěrů, na základě nichž dospěly k závěru o jeho vině. Obviněný především zpochybnil věrohodnost postupně učiněných výpovědí poškozeného, který se měl v rozhodné době nacházet ve stavu těžké opilosti, a vytkl odvolacímu soudu, že pochybil, pokud nedoplnil dokazování, tak jak navrhoval již v podaném řádném opravném prostředku, a sice o znalecký posudek, jímž by byl zkoumán vliv alkoholu na jeho paměťové a reprodukční schopnosti stran inkriminované události. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zjevně zaměnil za další odvolání, když se domáhal toliko přehodnocení provedených důkazů, resp. provedení důkazu nového, a v návaznosti na tom posouzení skutku, pro který byl stíhán, jiným způsobem.
Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.).
Soud prvního stupně provedl důkazy, které ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Z provedených důkazů pak vyvodil v zásadě správné skutkové závěry. Jediné pochybení, jehož se dopustil při hodnocení postupně učiněných výpovědí poškozeného, odstranil odvolací soud, který změnu skutkových závěrů provedl na základě bezvadného procesního postupu a řádně ji na str. 5 rozsudku odůvodnil. Stejně tak nelze nic vytknout ani způsobu, jakým věrohodnost výpovědi poškozeného v kontextu s dalšími provedenými důkazy hodnotil na str. 5 a 6 napadeného rozsudku. Nejvyšší soud se s ním plně ztotožňuje.
Z popisu skutku odvolacím soudem jako výsledku řádně provedeného dokazování a logického vyhodnocení shromážděných důkazů je zřejmé, že obviněný jak subjektivní, tak objektivní stránku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 téhož zákona naplnil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik