ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.71.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 71/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 1. 2007 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného Ing. S. S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 50 To 394/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 43/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 6 T 43/2006, bylo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodu uvedeného v §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. S. S. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jehož se měl podle obžaloby dopustit skutkem spočívajícím v tom, že od listopadu 2003 do 31. 5. 2005 v P. ani jinde úmyslně neplatil řádně výživné na dceru S. S., bytem S., okr. K.-v., Slovenská republika, ačkoli na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 27 C 369/99, byl povinen platit k jejím rukám výživné ve výši 1.500,- Sk měsíčně vždy do 15. dne v měsíci, a v uvedeném období jí uhradil na výživné pouze částky 500,- Sk v listopadu a prosinci 2003.
Stížnost státního zástupce byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 50 To 394/2006, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Důvodem zastavení trestního stíhání byl závěr soudů, že posuzovaný skutek není trestným činem. Tento závěr soudy opřely o zjištění, že v kritickou dobu byl příjem obviněného tvořen částečným invalidním důchodem ve výši 3.085,- Kč měsíčně, resp. před jeho vyplácením dávkou poskytovanou do tzv. sociální potřebnosti, a vedle toho příspěvkem na bydlení ve výši 651,- Kč až 728,- Kč. Na podkladě tohoto zjištění soudy konstatovaly, že obviněný nedosahoval takového příjmu, z kterého by byl schopen platit výživné, a že proto na jeho straně není dáno zavinění ve smyslu subjektivní stránky trestného činu.
Nejvyšší státní zástupkyně podala v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Toto usnesení napadla v celém rozsahu. Odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. Namítla, že Krajský soud v Plzni nesprávně zamítl stížnost státního zástupce a že Okresní soud Plzeň-město nesprávně zastavil trestní stíhání obviněného. Podle nejvyšší státní zástupkyně nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, protože nebyl vzat zřetel na okolnost, že v předcházejícím období si obviněný pořídil auto na leasing a že studoval na vysoké škole v B., což nasvědčovalo dostatku prostředků na jeho životní náklady, které nebyly prověřeny. Nejvyšší státní zástupkyně zvláště zdůraznila to, že nebyly objasněny důvody ukončení jeho pracovního poměru před kritickým obdobím, a poukázala na skutečnost, že do nového pracovního poměru obviněný nastoupil až poté, co mu vyživovací povinnost skončila. Nejvyšší státní zástupkyně projevila nesouhlas také s tím, že o zastavení trestního stíhání bylo rozhodnuto po podání obžaloby, aniž bylo konáno hlavní líčení, v němž měly být provedeny potřebné důkazy. Nejvyšší státní zástupkyně se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je zjevně neopodstatněné.
Plně akceptovatelný je závěr soudů, že v rozhodnou dobu obviněný pobíral pouze částečný invalidní důchod, resp. sociální dávky, ve výši, která neumožňovala placení výživného. V tomto ohledu ostatně ani nejvyšší státní zástupkyně v dovolání soudům nic nevytýkala.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 27 C 369/99, jímž bylo obviněnému uloženo platit výživné ve výši 1.500,- Sk měsíčně, vyplývá, že soud tuto výši výživného stanovil za situace, kdy obviněný měl z pracovního poměru u obchodní společnosti B. T., a. s., příjem v podobě základního platu 15.000,- Kč měsíčně a kdy jeho předpokládaný čistý příjem byl minimálně 10.000,- Kč. Z odůvodnění rozsudku je také zjistitelné, že obviněný do uvedeného zaměstnání nastoupil dne 17. 2. 2000 a že byl přijat do pracovního poměru na dobu určitou do 28. 2. 2001. Z odůvodnění rozsudku lze zjistit také to, že před nástupem do uvedeného zaměstnání obviněný pobíral podporu v nezaměstnanosti a další sociální dávky a že ho pravidelně podporovali jeho známí, kteří mu také půjčili peníze na leasing staršího automobilu, přičemž zdrojem, z něhož obviněný hodlal splatit dluhy svým známým a platit splátky leasingu, evidentně měl být jeho příjem ze zaměstnání u obchodní společnosti B. T., a. s. Z odůvodnění rozsudku vyplývají také bližší okolnosti studia obviněného na Ústavu soudního inženýrství v B. v tom smyslu, že obviněný tam dálkově studoval od září 1998 a že ukončení studia připadlo na podzim roku 2000.
Namítané pořízení staršího osobního automobilu na leasing a dálkové studium se tedy týkalo období, které o více než tři roky předcházelo počátku doby, po kterou obviněný neplatil výživné. Přitom ze spisu vyplývá, že do října 2003 obviněný výživné platil. Tento výrazný časový odstup mezi počátkem neplacení výživného a namítanými okolnostmi již sám o sobě prakticky vylučuje, aby tu byla nějaká souvislost mezi pořízením automobilu a studiem na straně jedné a životními náklady obviněného v době neplacení výživného na straně druhé. K důvodu ukončení pracovního poměru obviněného u obchodní společnosti B. T., a. s., lze jen poznamenat, že skončil uplynutím doby, protože byl sjednán na dobu určitou do 28. 2. 2001. Také mezi skončením tohoto pracovního poměru a počátkem neplacení výživného je značný časový odstup dvou let a osmi měsíců, takže je nereálné uvažovat, že by neschopnost obviněného platit výživné souvisela s ukončením uvedeného pracovního poměru.
Počátku neplacení výživného předcházel i pracovní poměr obviněného u obchodní společnosti D., spol. s r. o., a to v době od 3. 3. 2003 do 31. 5. 2003. Ze spisu vyplývá, že zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr ve zkušební době, neboť se ukázalo, že obviněný nevyhovoval jeho požadavkům. Ukončení pracovního poměru tedy nelze hodnotit tak, že obviněný se vzdal bez důležitého důvodu zaměstnání ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů), takže k výdělku z tohoto pracovního poměru není možné přihlížet při posuzovaní schopností a možností obviněného platit výživné v době posuzovaného činu.
Ze spisu je zřejmé, že po celou dobu neplacení výživného byl obviněný na úřadu práce evidován jako uchazeč o zaměstnání, že s úřadem práce spolupracoval a že posléze nastoupil do zaměstnání dne 8. 6. 2005 u zaměstnavatele, jímž byl K. P. – S. G., přičemž ukončil pracovní poměr ve zkušební době ku dni 31. 8. 2005. Okolnost, že obviněný do tohoto zaměstnání nastoupil až poté, co zanikla jeho vyživovací povinnost k dceři, může být považována za nápadnou, avšak reálně z ní nelze vyvozovat nic ve vztahu k otázce, zda neplacení výživného bylo trestným činem, zvláště když součinnost s úřadem práce směřující k tomu, aby získal zaměstnání, obviněný nijak nemařil.
Pro úplnost lze dodat, že podle obsahu spisu obviněný nevlastní žádný podstatný majetek, což je podloženo zjištěním, že na území České republiky nevlastní žádnou nemovitost ani motorové vozidlo.
Námitky, které nejvyšší státní zástupkyně v dovolání uplatnila proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni a proti předcházejícímu usnesení Okresního soudu Plzeň-město, rozhodně nejsou způsobilé zvrátit závěr soudů o tom, že z hlediska svých příjmů obviněný nebyl schopen výživné platit a že u něho není naplněna subjektivní stránka trestného činu, tj. zavinění. Nic na tom nemění to, že Okresní soud Plzeň-město zastavil trestní stíhání ve stádiu po podání obžaloby, aniž nařídil a provedl hlavní líčení. Skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení schopností a možností obviněného platit výživné byly objasněny listinnými důkazy opatřenými již v přípravném řízení. I kdyby Okresní soud Plzeň-město provedl hlavní líčení, je jasné, že by v něm byl obsah těchto důkazů pouze reprodukován, aniž by došlo k nějaké jeho změně. To se ostatně potvrdilo tím, že Krajský soud v Plzni si před rozhodnutím opatřil vyjádření úřadu práce s přílohami dokumentujícími konkrétní průběh součinnosti obviněného s úřadem práce a že ani tento důkaz nevedl k žádné změně zjištění vyplývajících z listinných důkazů, které měl k dispozici Okresní soud Plzeň-město z přípravného řízení.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas nejvyšší státní zástupkyně a obviněného.
K zastavení trestního stíhání obviněného pokládá Nejvyšší soud za vhodné uvést, že tento výsledek řízení se nedotýká práva dcery obviněného na výživné ve výši, která byla stanovena rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 27 C 369/99, a závazku obviněného toto výživné, resp. dluh na něm, zaplatit. Význam výroku o zastavení trestního stíhání je jen v tom, že neplacení výživného nebylo trestným činem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec