ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.755.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 755/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. července 2007 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 7 To 37/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 153/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 17 T 153/2006, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §36 tr. zák. k dalšímu trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 7 To 37/2007, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje především v absenci subjektivní stránky trestného činu a navíc se domnívá, že předmětné skutky byly nesprávně kvalifikovány jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný znovu zdůraznil, že se v žádném případě podvodného jednání ve vztahu k žádnému z poškozených nedopustil. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů jakož i z celého spisu údajně není patrné, že by některý ze soudů dostatečným způsobem zkoumal, zda jsou skutečně naplněny podmínky pro kvalifikaci předmětného jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., když po celou dobu trestního stíhání nebylo prokázáno jeho zavinění ve vztahu ke všem skutkům, a že existují důvodné pochybnosti vztahující se k objektivizaci výše škody. Podle obviněného nebyl dán dostatečný objektivní základ pro kvalifikaci skutku, tak jak to soud učinil, když způsobená škoda při kvalifikaci skutku nemůže být bez jednoznačného stanovení způsobu jejího vyčíslení považována za okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Zdůraznil, že zejména jednání popsané ve skutkové větě pod bodem 1), 2) a 3) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nekoresponduje se zjištěným skutkovým stavem a nelze proto minimálně v této části jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle 250 odst. 1, 2 tr. zák. Jde údajně o to, že skutkový děj nenaplňuje znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, neboť soudy nebyla spolehlivě zjištěna subjektivní stránka, tj. zavinění ve formě úmyslu. Obviněný je přesvědčen, že pokud existují pochybnosti o skutečném průběhu skutkového děje bylo by namístě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dále namítá, že zejména u skutku pod bodem 1) zcela absentuje jednoznačný skutkový základ ve vztahu ke způsobené škodě, když soudy vycházely pouze ze zcela neurčitého tvrzení poškozených o výši poskytnutých finančních prostředků. V celém trestním řízení nebyly zjištěny rozhodné skutkové okolnosti, podle nichž mu R. předali finanční hotovost v celkové částce nejméně 340.000,- Kč, jak uvádí soud prvního stupně. Podle obviněného je nepřípustné, aby se výše škody prokazovala tvrzením svědků (R. : „půjčili jsme mu kolem 300.000,- Kč, nevím přesně kolik, já si to myslím“) nebo výpisy z účtu poškozeného, ze kterých absolutně nevyplývá celková vybraná částka ani není zřejmé, jak s vybranými prostředky poškozený naložil. Bez objektivního stanovení výše způsobené škody, bez jednoznačného závěru, že jednáním konkrétní osoby byla způsobena konkrétní výše škody, není možné danou věc správně právně kvalifikovat. Nelze podle obviněného přehlédnout důvodné pochybnosti, že způsobená škoda by nemusela v této věci v celkovém rozsahu překročit hranici škody nikoli malé. Způsobená škoda by tak nemohla být kvalifikována jako okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Obviněný je přesvědčen, že uvedená námitka vyplývá ze zjištěného skutkového děje, jak měl být prokázán a jedná se tedy výlučně o vadu právní, když byl po právní stránce nesprávně posouzen skutkový stav zjištěný soudem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 7 To 37/2007, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že uplatněná argumentace je dílem skutkové povahy a dílem se opírá o hmotně právní námitku, která však byla deklarována jen formálně. Námitka nedostatečné důkazní podloženosti výše způsobené škody u skutku pod bodem ad 1), je podle státní zástupkyně výlučně skutkové povahy. Obviněný totiž nenamítá, že zákonný znak škody nikoli malé, spojený s posouzením jeho pokračujícího jednání, není podle opatřených skutkových zjištění naplněn. Proto tato námitka nemůže být způsobilá k věcnému projednání. Dále vyslovená námitka nedostatku dovolatelova zavinění však podle státní zástupkyně nebyla podložena žádnou, natož pak věcnou argumentací. V tomto směru lze ve vztahu ke všem přisouzeným případům plně odkázat na popis skutkových okolností ve smyslu výroku o vině obviněného ad 1) – 4). Státní zástupkyně je přesvědčena, že znění tzv. skutkových vět plně odpovídá jak blíže rozvedeným skutkovým zjištěním, tak i právním závěrům na jejich podkladě přijatým a plně potvrzujícím opodstatněnost výroku o vině obviněného ve všech právně relevantních směrech.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je z velké části postaveno na námitkách skutkové povahy. S ohledem na shora citované se dovolací soud nezabýval námitkami, že se v žádném případě podvodného jednání ve vztahu k žádnému z poškozených nedopustil nebo že mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť podle obviněného existují pochybnosti o skutečném průběhu skutkového děje. Tyto námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř., když námitka porušení zásady in dubio pro reo je navíc námitkou procesní a v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vznášet jen námitky hmotně právní.
Pokud jde o námitku obviněného ohledně výše škody, je zřejmé, že právní závěr o škodě nikoli malé se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu o výši způsobené škody vyplývajících z provedeného dokazování. Obviněný v tomto směru uvádí, že existují důvodné pochybnosti vztahující se k objektivizaci výše škody, že zejména u skutku pod bodem 1) absentuje jednoznačný skutkový základ ve vztahu ke způsobené škodě a soudy při jejím určování vycházely údajně pouze ze zcela neurčitého tvrzení poškozených. Dále napadá výpovědi jednotlivých poškozených ohledně půjčených částek. Je zřejmé, že obviněný těmito námitkami směřuje prioritně proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů a zpochybňuje soudy zjištěnou a prokázanou skutečnost, když namítá vyčíslení škody soudem prvního stupně s nímž se soud odvolací ztotožnil. Namítá, že měl být jinak zjištěn skutkový stav týkající se způsobu určení výše škody, čímž má nepochybně na mysli, aby při určování výše škody nebylo vycházeno z výpovědi poškozených, ale z jeho obhajoby. Tím napadá způsob hodnocení důkazů soudy a nikoli právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se tedy těmito námitkami nezabýval, neboť takové námitky jsou námitkami skutkového charakteru, které uplatněný dovolací důvod ani jiný dovolací důvod nenaplňují. Nad rámec dovolání lze podotknout, že soudy stanovily výši škody na základě provedeného dokazování. Výše půjčených částek pak vyplývá z výpovědí poškozených, dalších svědků, ale také z listinných důkazů jako jsou výpisy z účtů. Pokud jde o skutek pod bodem 1) je z výpovědi poškozeného R. zřejmé, že půjčil obviněnému částku 340.000,- Kč, což je potvrzováno i výpověďmi dalších svědků a v neposlední řadě lze výběry částek vyčíst také z výpisů z účtů. Jde přitom o částku minimální, když poškozený u hlavního líčení uvedl, že obviněnému půjčil strašně moc a celková částka je vyšší než co požaduje. U skutku pod bodem 2) byla rovněž stanovena výše škody ve prospěch obviněného ve výši 24.000,- Kč.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že těmito námitkami, obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění ohledně výše škody učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. trest.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.
Za právně relevantní bylo z dovolání obviněného možno považovat tu část, kde obviněný uvádí, že nesprávné právní posouzení spatřuje v absenci subjektivní stránky a zdůrazňuje, že zejména jednání popsané ve skutkové větě pod body 1), 2) a 3) nekoresponduje ohledně subjektivní stránky se zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší soud tuto námitku posoudil jako právně relevantní, ačkoli obviněný neuvedl žádné argumenty, kterými by tuto svou námitku odůvodnil. S touto hmotně právní námitkou obviněného ohledně absence subjektivní stránky Nejvyšší soud nesouhlasí a považuje ji za zjevně neopodstatněnou.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že ad 1) v přesně nezjištěné době od měsíce prosince 2004 do září 2005 v K. , okr. Z., postupně vylákal od poškozeného V. R. částku nejméně 340.000,- Kč, a to jako půjčku a dále i pod záminkou zprostředkování koupě motorového vozidla, ačkoli neměl v úmyslu žádnou koupi poškozenému zprostředkovat ani peníze vrátit vzhledem k rodinné finanční situaci a peníze použil ke svým účelům, a způsobil tak poškozenému škodu nejméně v uvedené výši, ad 2) v době od 18. 6. 2005 do 24. 6. 2005 v H. , okr. Z. , a ve Z. vylákal, a to částečně společně s J. K., v jehož věci bylo trestní řízení vedeno samostatně, od poškozeného J. M. částku celkem 24.000,- Kč, kteréžto peníze měly být použity ke zprostředkování koupě motorového vozidla H., přičemž obviněný se za účelem vylákání finančních prostředků vydával za známého majitele autobazaru p. Č. , v jehož autobazaru měla být koupě uskutečněna a J . K. se vydával za příbuzného majitele tohoto autobazaru, kdy neměli v úmyslu žádné vozidlo poškozenému obstarat a svým jednáním tak způsobili poškozenému škodu ve výši 24.000,- Kč, ad 3) dne 16. 11. 2005 kolem 10:00 hodin v B. , okr. Z. , spolu s J. K. , vylákali od poškozené M. B. pod záminkou obstarání sedačky a koberců částku 3.000,- Kč, kdy příjmový pokladní doklad opatřili razítkem firmy A. s. r. o., kterážto firma nevyvíjela činnost a od počátku neměli v úmyslu žádné věci poškozené obstarat, peníze pak použili pro vlastní potřebu, a způsobili tak poškozené škodu v uvedené výši, kdy dále vylákali od poškozené i její osobní automobil v hodnotě 34.500,- Kč, jehož prodej poškozená inzerovala v novinách AB I. , když automobil převzal s tím, že dohodnutou kupní cenu 18.000, Kč uhradí převodem z účtu J. K. , ačkoli neměli od počátku v úmyslu sjednanou cenu poškozené uhradit, kdy automobil převzali, fakturu i pokladní doklad opět opatřili razítkem firmy A. s. r. o. a následně jej teprve dne 3. 12. 2005 poškozené vrátili, ad 4) dne 2. 12. 2005 v S. , okr. Z. , nejprve společně s J. K. vylákali od poškozeného J. N. pod záminkou koupě jeho osobní automobil tov. zn. Š. F., v hodnotě 40.000,- Kč, jehož prodej poškozený inzeroval v novinách AB I. , když automobil převzali s tím, že dohodnutou kupní cenu 26.000,- Kč uhradí převodem z účtu J. K. , ačkoli neměli od počátku v úmyslu sjednanou cenu poškozenému uhradit, kdy automobil převzali a fakturu i pokladní doklad opět opatřili razítkem firmy A. s. r. o., kdy posléze obviněný dne 5. 12. 2005 poškozenému sdělil, že vozidlo zakoupí pro sebe, neboť K. byl vzat do vazby, následně však ani přes opakované žádosti a urgence poškozenému nic neuhradil a způsobil mu tak škodu v uvedené výši.
Podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Pokud se týká zavinění, je vyžadována forma úmyslu.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněného ohledně absence úmyslu neztotožnil, neboť jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě pod body 1) – 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně /obviněný vznesl konkrétní námitky pouze ke skutkům pod body 1) – 3)/, naplňuje také subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž také z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se podrobně zabýval otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu. V tomto směru byla v průběhu trestního řízení provedena také řada důkazů. Z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný ke škodě cizího majetku úmyslně obohatil sebe a jiného tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Ze skutkové věty vyplývá, že obviněný se svého jednání dopustil v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., když dílem sám a dílem ve spolupachatelství od poškozených pod smyšlenými záminkami a přísliby vylákal finanční hotovost nebo věci na prodej, ačkoli od počátku neměl v úmyslu svým slibům vůči poškozeným dostát. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že obviněný M. H. jednal od počátku v úmyslu přímém, když v odůvodněních svých rozhodnutí rozvedly i formu úmyslu /§4 písm. a) tr. zák./. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy dospěly u jednání pod body 1) – 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ke správnému závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho námitky do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš