ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.764.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 764/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2007 dovolání obviněného V. G. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2007, č. j. 6 To 534/2006-141, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 113/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 3. 2006, č. j. 5 T 113/2005-106, byl obviněný V. G. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let se zařazením do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 1 T 70/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 61 To 99/2006. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o náhradě škody. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit poškozené Š., s. r. o., P., ul. P., částku 2.443.145,- Kč a poškozené C. L., a. s., P., J. n., částku 1.210.706,- Kč. Poškozená Š., s. r. o., byla se zbytkem svého nároku odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil zkráceně tak, že
1) dne 16. 9. 2003 v sídle zprostředkovatele A. P., s. r. o., po předchozí dohodě společně s J. H. v úmyslu vylákat finanční prostředky učinili kroky k uzavření smlouvy o finančním leasingu, kterou se Š., s. r. o., na základě padělané plné moci za osobu Ing. J. S. uzavřel V. G.; předmětem leasingu bylo osobní motorové vozidlo zn. VOLVO S 80 D 5, které mělo být v majetku Ing. S.; nato Š., s. r. o., poukázala na účet, k němuž měl dispoziční právo obviněný V. G. částku 790.600,- Kč, přičemž následně bylo zjištěno, že předmětné vozidlo neexistuje a uváděná RVZ a VIN patří jinému vozidlu vlastníka E. F. S., a. s., následkem čehož vznikla Š., s. r. o., škoda ve výši 790.600,- Kč,
2) dne 23. 9. 2003 v P., na stejném místě obdobným způsobem a se stejným úmyslem na základě padělané plné moci uzavřel obviněný V. G. za osobu výše zmíněného Ing. J. S., další smlouvu o finančním leasingu se Š., s. r. o., ohledně osobního automobilu zn. BMW 730D, v majetku společnosti C. L., a. s. P., provozovatele Ing. J. S., následkem toho Š., s. r. o., poukázala na účet, k němuž měl rovněž dispoziční právo obviněný V. G., částku 823.041,- Kč, čímž byla způsobena Š. s. r. o., škoda ve výši 841.829,40 Kč,
3) dne 23. 9. 2003 na stejném místě obdobným způsobem a se stejným úmyslem učinili kroky k uzavření smlouvy o finančním leasingu, kterou se společností Š. s. r. o., uzavřel obviněný V. G., předmětem leasingu bylo dle předloženého technického průkazu osobní motorové vozidlo zn. VOLVO S 80D5, u kterého se obviněný V. G. podvodně vydával za vlastníka, Š. s. r. o., nato poukázala na účet, k němuž měl také dispoziční právo obviněný V. G. částku 796.015,- Kč; následně bylo společností Š. s. r. o., zjištěno že předmětné vozidlo neexistuje a uváděná RZV byla přidělena jinému motorovému vozidlu, čímž byla způsobena uvedené společnosti škoda ve výši 810.715,10 Kč,
4) dne 17. 9. 2003 v sídle společnosti C. L., a. s., na základě padělané plné moci uzavřel obviněný V. G. za osobu Ing. J. S. smlouvu o převodu práv a povinností, plynoucí ze smlouvy o finančním leasingu uzavřené dne 24. 9. 2002 mezi organizací S. A., a. s. a kupujícím pronajimatelem C. L., a. s. a leasingovým nájemcem P., s. r. o., týkající se osobního motorového vozidla zn. BMW 730 D, které převzal do užívání, přičemž leasingové splátky nehradil, vozidlo nevrátil, následkem čehož C. L., a. s., vznikla škoda ve výši 1.210.706,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný V. G. odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, č. j. 6 To 534/2005-141, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. a při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody, nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let se zařazením do věznice s ostrahou, když nově definoval rozsudek, který zrušil ve výroku o trestu (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. ledna 2006, nikoli ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 1 T 70/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2006, sp. zn. 61 To 99/2006).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. G. (dále také jen „dovolatel“) prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že z provedeného dokazování nebylo možno dovodit jeho vinu. Pokud se týká výroků o vině pod body 1) a 2), domáhal se přehodnocení závěru, že v daných případech byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, když dle jeho názoru nebylo prokázáno, že by nějakým způsobem padělal plné moci nebo věděl o tom, že jsou padělány. Nadto namítl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že vše u zprostředkovatelské společnosti bylo předem telefonicky domluveno (osoba, která mluvila špatně česky) a on byl pouze požádán, aby na základě dodané plné moci podepsal příslušné listiny, čímž se však nijak neobohatil. Nelze mu tedy prokázat úmysl k vylákání finančních prostředků a nebyla mu prokázána ani dohoda s dalšími účastníky. Obdobná situace je dle jeho názoru i v případě výroku o vině pod body 3) a 4). V závěru svého dovolání obviněný poukázal bez bližšího vysvětlení na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 8 T 11/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 4 To 11/2005, a navrhl, aby Nejvyšší soud v napadené části zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a přikázal, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v prvé řadě konstatoval, že obviněný do svého mimořádného opravného prostředku zahrnul i námitky, které uplatňoval již při své obhajobě v dosavadním řízení před soudy obou stupňů, přičemž soud druhého stupně se těmito výhradami v potřebném rozsahu zabýval a své závěry řádně a věcně správně odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí. Z něj dle jeho názoru bezpečně plyne jak objektivní, tak subjektivní stránka předmětného trestného činu a nelze akceptovat tvrzení dovolatele, že tomu tak není. Jeho námitka, že se ve výroku rozsudku popsaným jednáním nijak neobohatil, je irelevantní. V této souvislosti ve vztahu k obohacení státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství částečně citoval z ustanovení §250 tr. zák., s tím, že dovolatel by trestný čin spáchal, i kdyby jeho trestné jednání vyústilo v obohacení jiné osoby. Přitom však podotkl, že ze skutkových zjištění soudu vyplynulo, že dovolatel sám vyzvedával podvodně získané peníze, jež byly poukázány na jeho účet.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s odvoláním na svou argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodoval jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Námitky obviněného obsažené v dovolání, až na jednu výjimku, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože fakticky nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž v zásadě směřují proti rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů soudem prvního stupně a následně proti správnosti jím zjištěného skutkového stavu popsaného ve výroku rozsudku, který byl odvolacím soudem aprobován. Jinými slovy, obviněný, pokud namítal, že nebylo prokázáno, že by padělal plné moci nebo věděl o tom, že jsou padělány, ani že by jednal po dohodě s dalšími účastníky v úmyslu vylákat od poškozených společností finanční prostředky, toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
Dovolací soud přitom shledal, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, resp. že mezi nimi není žádný, natož pak extrémní rozpor, který jediný by mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). Soud prvního stupně provedl důkazy, které i dle názoru Nejvyššího soudu ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Skutkové závěry, k nimž dospěl, i následné použití právní kvalifikace ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnil. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně pasáž na str. 14. Stejně tak nelze nic vytknout způsobu, jakým se soud druhého stupně vypořádal s námitkami, jež uvedl obviněný v podaném řádném opravném prostředku a které, jak již bylo konstatováno, jsou prakticky totožné s těmi, které uvedl v dovolání. I zde dovolací soud pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 4 – 5, s jejichž obsahem, resp. argumentací tam uvedenou, se rovněž ztotožňuje.
Pokud by obviněný mimo jiné nenamítl, že sám sebe jednáním, jak je popsal soud prvního stupně ve svém rozsudku, nijak neobohatil, bylo by namístě rozhodnout o odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Výše uvedená námitka však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňovala.
Nejvyššímu soudu však nezbylo, než ji kvalifikovat jako zjevně neopodstatněnou, neboť jak správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí nejen ten, kdo v tomto ustanovení definovaným jednáním obohatí sebe samého, nýbrž i ten, jehož jednání směřuje k obohacení jiného, přičemž zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob. Zodpovězení otázky, zda a v jaké míře se obviněný fakticky podílel na zisku z uzavřených leasingových smluv, je tedy z hlediska kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. nepodstatné.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik