ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.794.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 794/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. července 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Ž. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 10 To 14/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 8/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 51 T 8/2006, byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný spáchal trestné činy tím, že ad 1) dne 29. 11. 2005 kolem 17:20 hodin v Ú. n. L. , ulici H. na chodníku před restaurací M. přistoupil zezadu k P. B. a v úmyslu zmocnit se jejích věcí tuto bodl přesně nezjištěným kapesním nožem s délkou čepele 8 – 9 cm a přesně nezjištěné šířky značnou silou šikmo do levé poloviny zad a menší silou do dolní přední strany hrudníku, v důsledku čehož poškozená upadla na zem, upustila tašku s dvěma lahvemi vína a dětskou zimní soupravou v celkové hodnotě 338,- Kč, které následně z místa činu odcizil a na poškozeném oblečení způsobil škodu ve výši 823,- Kč, přičemž bodnutím utrpěla lehké zranění, avšak v důsledku napadení u poškozené postupně došlo k rozvoji příznaků posttraumatické stresové poruchy, která trvá s kolísavou intenzitou doposud, ad 2) dne 29. 11. 2005 kolem 17:45 hodin v Ú. n. L., ulici U P. zahrady na chodníku před hotelem V. – G. přistoupil zezadu k J. K. a v úmyslu zmocnit se jejích věcí na tuto zaútočil nejméně 13 ranami přesně nezjištěným kapesním nožem s délkou čepele 8 – 9 cm a přesně nezjištěné šířky, přičemž zhruba polovina byla vedena značnou silou, rány směřovaly do zadní a přední strany trupu, kdy poškozená utrpěla zejména hlubokou ránu v levé polovině zad nad lopatkou pronikající až k nadpažku, ránu nad levou bederní krajinou až k dolnímu pólu levé ledviny, ránu v horní části hrudníku pronikající přes pohrudnici až do pravé poloviny hrudní dutiny a další, s následnou hospitalizací do 9. 12. 2005 a pracovní neschopností do 5. 2. 2006 (středně těžké poranění), přičemž u poškozené v důsledku napadení došlo dále k rozvoji příznaků posttraumatické stresové poruchy se středně až středně těžkými příznaky trvajícími nejméně do 20. 6. 2006 s kolísavou intenzitou, při útoku současně vyžadoval vydání kabelky, kterou jí následně vytrhl z ruky a jejím odcizením, dále mobilního telefonu zn. S. s vloženou kreditní SIM kartou, peněženky s finanční hotovostí 1.800,- Kč, balíčku kávy zn. T. , dioptrických brýlí s pouzdrem způsobil škodu nejméně 4.316,- Kč a současně se zmocnil platební karty M.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině pod bodem 2) a současně proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 10 To 14/2007, odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání směřoval výhradně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, který je popsán pod bodem 2). Obviněný uvedl, že se tohoto skutku nemohl dopustit, neboť 24 minut před údajným spácháním tohoto činu byl v centru Ú. n. L. Opakovaně upozorňoval, že nebylo v jeho silách s ohledem na zdravotní stav a vysoký věk se přesunout do okrajové části v Ú. n. L. a spáchat tam uvedený skutek. V tomto směru nebyl podle něj opatřen jediný přímý i nepřímý důkaz o totožnosti jeho osoby na místě činu. Přesto oba soudy jednání kvalifikovaly jako trestný čin loupeže a trestný čin neoprávněného držení platební karty. Obviněný připustil, že se jednání popsaného pod bodem 1) dopustil, a je připraven nést trestní odpovědnost v plném rozsahu. Avšak nebylo podle něj prokázáno, že by se dopustil jednání pod bodem 2) a tedy právní kvalifikace použitá Krajským soudem v Ústí nad Labem, resp. Vrchním soudem v Praze, je vadná a neodpovídá objektivnímu zjištění.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil druhou část napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 10 To 14/2007, a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud pokud zruší výrok o trestu, rozhodl o vazbě obviněného.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v dovolání neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které považuje právní závěry obou soudů v otázce právního posouzení skutku za nesprávné. Dovolatel se omezil pouze na to, že vyjádřil nesouhlas se skutkovým zjištěním, ke kterému soudy po provedeném dokazování dospěly. Tím se však podle státní zástupkyně ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a takto podloženou dovolací argumentaci nelze uznat za věcně odpovídající tomuto dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., aby mohlo být odůvodněno použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupkyně uzavřela, že v tomto případě nelze ani dospět k závěru, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením existuje extrémní nesoulad. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání toliko proti skutku popsanému pod bodem ad 2) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 51 T 8/2006, a uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný svými námitkami, že se uvedeného skutku nemohl dopustit, neboť 24 minut před jeho údajným spácháním byl v centru města Ústí nad Labem, a že nebylo v jeho silách s ohledem na vysoký věk a zdravotní stav se přesunout do okrajové části města a spáchat tam daný skutek, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné námitky, které by mohly přímo zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkami obviněného, že v tomto směru nebyl opatřen jediný důkaz o totožnosti jeho osoby na místě činu a uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se skutku pod bodem 2) dopustil. Je zřejmé, že jde o skutkové námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř., nenaplňují. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání, když jeho námitky jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval, ale neshledal je důvodnými. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
V odůvodněních svých rozhodnutí soudy podrobně rozvedly, které skutečnosti pro naplnění zákonných znaků uvedených trestných činů vzaly po provedeném dokazování za prokázané. Je zřejmé, že pokud jde o totožnost pachatele u skutku pod bodem ad) 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, učinili poškozená a svědci popis pachatele, přičemž svědek M. při rekognici obviněného Ž. bezpečně ztotožnil jako útočníka. O vině obviněného pak svědčí další soudy zjištěné skutečnosti jako např. stejné vytipování oběti jako u skutku pod bodem ad 1), stejný způsob provedení útoku, v neposlední řadě i skutečnost, že u obviněného byla při zadržení zajištěna káva téže značky, balení a množství, která byla odcizena poškozené K. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tedy vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Konečně ani samotný obviněný existenci takovéhoto rozporu nenamítá.
Nejvyšší soud na základě námitek obviněného konstatuje, že obviněný sice své dovolání opřel o formální deklaraci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami jej nijak nezpochybnil. Domáhal se změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje. Protože dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud nezpůsobilými naplnit uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nebyl tedy naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Ž. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš