ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.799.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 799/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. července 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 21. února 2007, č. j. 14 To 3/2007-126, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 56/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 T 56/2006-101, byl obviněný F. Z. uznán vinným trestnými činy útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §197a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a s přihlédnutím k §32 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 1 (jeden) měsíc se zařazením do věznice s dozorem.
Výše uvedených trestných činů se obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že 1) v dopise adresovaném justiční čekatelce JUDr. P. K. z Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, který obdržela dne 21. 10. 2005, nepravdivě popsal činnost několika soudců tamního soudu při výkonu jejich pravomoci a dále v dalším dopise adresovaném vyššímu soudnímu úředníkovi L. F. z téhož soudu, který mu byl doručen dne 12. 12. 2005, pracovníky tamního soudu nazval fašisty, zloději, podvodníky a zločinci, kteří by se měli střílet nebo věšet, 2) dne 30. 1. 2006 v písemném podání adresovaném České televizi a Kanceláři prezidenta republiky slovy „Nikdo se nebude moci divit tomu, když dojde k vraždě, když nikdo nemá zájem tohoto zločince zastavit. Já už jsem na tom po psychické stránce tak, že jsem vysazen proti celé jeho rodině, takže to může odnést kdokoliv z nich“ vyhrožuje usmrcením Ing. M. K. a jeho rodině, což po předchozích déle trvajících vzájemných sporech ohledně bytu vzbudilo u Ing. K. důvodnou obavu, že obviněný své výhrůžky uskuteční.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 21. 2. 2007, č. j. 14 To 3/2007-126, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody obsažené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř., tvrdíc, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení jeho skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel uvedl, že již ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že měl útočit jednak na Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako na rozhodující státní orgán v jeho civilních věcech, tak i na soudce tohoto soudu jako na osoby, které v jeho jednotlivých civilních věcech rozhodovaly. Osoby těchto soudců měly mít v trestním řízení postavení poškozených ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 tr. ř. JUDr. R. A., který rozhodoval jako samosoudce v jeho trestní věci, je přitom dlouholetým soudcem tohoto okresního soudu a tedy i kolegou soudců, vůči kterým měl útok dovolatele směřovat. Z toho dovodil, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce ve smyslu §30 tr. ř. Podle jeho názoru měl JUDr. A. sám rozhodnout o svém vyloučení z důvodu svého poměru k projednávané věci resp. osobám, jichž se úkon přímo dotýkal, a pokud by rozhodl o svém vyloučení negativně, měl mít dovolatel možnost podat proti takovému rozhodnutí stížnost. Na tom dle jeho přesvědčení nemůže změnit nic ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2006, č. j. 11 Td 30/2006, kterým byl zamítnut jeho návrh na odnětí této trestní věci Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí a její přidělení Okresnímu soudu v Šumperku, když Nejvyšší soud neshledal pro takový postup důvody ve smyslu §25 tr. ř. Postup soudu podle §30 a §31 tr. ř. je procesním postupem zcela jiným a i když zde není žádný důležitý důvod ve smyslu §25 tr. ř., nemůže ve věci rozhodovat vyloučený orgán činný v trestním řízení.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný F. Z. namítá, že jeho jednání popsané pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák. Dopisy, ve kterých měly být obsaženy výhrůžky Ing. M. K. a jeho rodině, adresoval České televizi a Kanceláři prezidenta republiky a nikoliv jmenovanému či členům jeho rodiny. Tito se o nich dozvěděli pouze zprostředkovaně a výhrůžky v nich obsažené u nich tudíž nemohly vzbudit důvodnou obavu, že budou splněny. Dovolatel v těchto dopisech pouze popisoval svůj zdravotní a psychický stav a z tohoto stavu dovozoval, k jakým následkům by mohlo dojít. Skutečnost, že se objektivně nachází ve špatném psychickém stavu dokládá i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Přitom pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §197a tr. zák., vyžaduje se úmysl tento trestný čin spáchat, v tomto případě tedy jinému úmyslně vyhrožovat usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, a to takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Pokud by úmyslem dovolatele bylo skutečně vyhrožovat Ing. K. a jeho rodině zabitím, učinil by to přímo, osobně či např. telefonicky, popřípadě dopisem jemu adresovaným a nikoliv jako zmínku v dopisech určených jiným adresátům. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně podle dovolatele tedy neobsahuje všechny zákonné znaky tohoto trestného činu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho měsíce i přesto, že trestní zákon u trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. i u trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., stanoví horní hranici trestu odnětí svobody ve výměře pouze jednoho roku a jedná se tedy o trestné činy s nejnižší mírou společenské nebezpečnosti, u nichž je stanovena nejnižší trestní sazba. Má za to, že v jeho případě mělo být aplikováno ustanovení §39 odst. 2 tr. zák., a to tím spíše, že trestní sazba za trestné činy, pro něž byl odsouzen, nepřevyšuje jeden rok a nikoliv tři léta ve smyslu tohoto ustanovení. Účelu trestu bylo možno dosáhnout například i uložením obecně prospěšných prací v přiměřené výměře. V této souvislosti dovolatel připomněl i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v němž bylo konstatováno, že jeho ovládací schopnosti v době, kdy se měl dopustit trestných činů, byly podstatně sníženy. Přestože soudy tuto skutečnost správně konstatovaly, neaplikovaly správně ustanovení §32 odst. 1 tr. zák., když při výměře trestu k popsanému stavu zmenšené příčetnosti u něj nepřihlédly. Z toho dovolatel dovodil, že mu byl uložen trest takového druhu a ve výměře, které zákon nepřipouští, resp. který je v rozporu s §23, §32 odst. 1 a §39 odst. 2 tr. zák.
Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích a věc soudu prvního stupně přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z trestního spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 1 T 56/2006 je zjevné, že rozsudek ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 T 56/2006-101, byl obviněnému doručen dne 6. 11. 2006 a jeho obhájkyni Mgr. J. A., ustanovené mu pro účely odůvodnění odvolání, dne 13. 12. 2006. Až do rozhodnutí odvolacího soudu dne 21. 2. 2007 mohli obviněný, případně jeho obhájkyně namítnout podjatost samosoudce JUDr. R. A., který předmětné rozhodnutí učinil, což se však nestalo. Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněným tvrzený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. není dán, neboť druhá ze zákonných podmínek v citovaném ustanovení vyjmenovaných není splněna.
Nad rámec uvedeného je pak nutno konstatovat, že spolu s rozsudkem soudu prvního stupně ve věci samé bylo obviněnému doručeno rovněž usnesení ze dne 27. 9. 2006, jímž samosoudce JUDr. R. A. rozhodl i bez návrhu o tom, že není ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti obviněnému. Obviněný tedy v rozporu s tím, co tvrdí v dovolání, měl právo i možnost podat stížnost proti tomuto usnesení. Nejvyšší soud zde považuje za vhodné připomenout ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (vyhlášena pod č. 2/1993 Sb.), podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Obsahem této ústavní zásady je v obecnější rovině i pravidlo, že věc musí projednat ten samosoudce (senát) věcně a místně příslušného soudu, kterému věc napadla v souladu se stanoveným rozvrhem práce. Jinými slovy není přípustné, aby si samosoudci (senáty) soudu rozdělovaly napadlé věci libovolně nebo podle svého uvážení. Prostá skutečnost, že JUDr. A. je dlouholetým soudcem soudu, vůči jehož soudcům směřovaly inkriminované výroky obviněného, nepředstavuje sama o sobě okolnost, která by automaticky zakládala důvod pro jeho vyloučení z projednávané věci.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud shledal, že jednotlivé námitky dovolatele podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. svým obsahem tento dovolací důvod naplňují, avšak jsou zjevně neopodstatněné.
Obviněný zejména namítl, že inkriminované dopisy neadresoval přímo poškozenému nebo členům jeho rodiny, nýbrž výše jmenovaným institucím a výhružky v nich obsažené tedy nemohly u poškozeného, který se o dopisech dozvěděl pouze zprostředkovaně, vzbudit důvodnou obavu, že budou splněny. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák. není podmíněno tím, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl těmto výhrůžkám osobně přítomen nebo tyto výhrůžky byly adresovány přímo jemu. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat zejména se zřetelem k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného a k jejich vzájemnému vztahu. Soud prvního stupně v tomto směru provedl všechny potřebné důkazy a nepochybil, pokud uzavřel, že při vyhrocenosti vzájemných vztahů obviněného a poškozeného výhrůžky obsažené v předmětných dopisech mohly vzbudit u poškozeného důvodně obavu z jejich uskutečnění.
Po subjektivní stránce vyžaduje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §197a tr. zák. úmysl pachatele tento trestný čin spáchat. Je tedy nutné, aby byla výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom, či je alespoň srozuměn s tím, že se o ní poškozený případně dozví. Obviněný adresoval dopisy s tak závažným obsahem výše jmenovaným institucím, u nichž lze minimálně předpokládat (spíše však spravedlivě očekávat) taková míra zodpovědnosti, že jim věnují náležitou pozornost a zpraví o nich poškozeného, resp. mu zašlou jejich kopie. S přihlédnutím k osobnosti obviněného a povaze projednávané trestné činnosti, když za obdobné jednání byl v minulosti soudně projednáván, ba i trestán, jakož i ke genezi jeho sporů s poškozeným, lze tudíž dovodit v jeho jednání alespoň úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o další uplatněný dovolací důvod Nejvyšší soud připomíná, že podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu, jednak při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 360/2006, 11 Tdo 530/2002, 7 Tdo 4/2006). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený, protože soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v §31 až §34, resp. že uložený trest je v rozporu s jeho účelem ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k charakteru dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem a směřuje tudíž proti pravomocnému rozhodnutí soudu, zaujal Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. názor, že se cestou dovolání nelze domáhat změny výroku o trestu poukazem na porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu. Dovolatelův názor, že v projednávaném případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce bránilo ustanovení §39 odst. 2 tr. zák., pak Nejvyšší soud rovněž nesdílí. Přesvědčení soudů prvního a druhého stupně, že vzhledem k osobě pachatele, okolnostem případu a neúčinnosti dříve použitých sankcí výchovného charakteru, by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu, je v jejich rozhodnutích náležitě odůvodněno. I tato námitka byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení. O odmítnutí dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik