ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.831.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 831/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. srpna 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovoláních obviněného N. Č., a nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 7 To 45/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 96/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného N. Č. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 29 T 96/2006, byl obviněný N. Č. uznán vinným ad I/1), 2) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. ve spojení s §41 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tímto rozsudkem byl uznán vinným také obviněný J. S.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění, přičemž obviněný N. Č. proti výroku o vině a proti výroku o trestu a obvodní státní zástupce pro Prahu 10 v neprospěch obou obviněných proti výroku o trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 7 To 45/2007, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného N. Č. zrušil v celém rozsahu a ohledně obviněného J. S. ve výroku o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. za užití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a v důsledku toho též ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl ohledně obviněného N. Č. tak, že ho uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného zařadil do věznice s ostrahou. O vině a trestu nově rozhodl i ohledně spoluobviněného J. S. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 10 ohledně obou obviněných. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný N. Č. spáchal trestný čin tím, že ad I./1) nejméně dne 18. 7. 2006 v 16:05 hod. prodal spoluobviněnému J. S. heroin o celkové hmotnosti 47,65 gramů o obsahu 15 %, což představuje 7,14 gramů heroinu base, který byl určen k další distribuci konzumentům, ad I./2) od blíže nezjištěné doby do 18. 7. 2006 ve svém bytě, přechovával heroin určený k následné distribuci konzumentům, a to jeden plastový sáček o hmotnosti 3,689 gramů o obsahu 30,1 %, což představuje 1,110 gramů heroinu base, jeden plastový sáček o hmotnosti 4,470 gramů o obsahu 29,7 %, což představuje 1,327 gramů heroinu base a jedno psaníčko v alobalovém obalu o hmotnosti 2,029 gramů hnědého prášku obsahujícího 3,051 gramů heroinu base.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali řádně a včas dovolání obviněný N. Č. a nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch tohoto obviněného.
Dovolání obviněného N. Č. podané z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje proti rozhodnutí Městského soudu v Praze v části týkající se tohoto obviněného, a to proti výroku o vině i trestu. Obviněný namítal, že ze skutkových zjištění a důkazů provedených před soudem prvního stupně nevyplývá, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, neboť podle něj nebylo prokázáno, že by drogu zajištěnou u obviněného J. S. vyrobil, dovezl, nabízel, zprostředkoval, prodal nebo jinak opatřil, ani že by drogy zjištěné a zajištěné v jeho bytě přechovával pro někoho jiného, než pro sebe. Situaci zachycenou na videozáznamu popsal tak, že od obviněného J. S. obdržel část dluhu ve výši 1.200, Kč, čemuž odpovídá i zachycená skutečnost, kdy mu J. S. okénkem automobilu podával bankovky. Na videozáznamu je zachycena také situace, kdy si J. S. od obviněného N. Č. bere a strká do zadní kapsy kalhot předmět. Obviněný uvedl, že se jednalo o lístek, který mu sloužil jako dlužný úpis. Mimo heroin bylo u obviněného J. S. zajištěno celkem 14.277,- Kč, z čehož lze podle obviněného dovodit, že pokud by od něj v inkriminovanou chvíli kupoval drogu, měl by dostatek peněz na její zaplacení a u něj by nebylo při zadržení zajištěno pouhých 569, Kč. Obviněný uvedl, že u něj v bytě bylo policií zajištěno 7,07 gramů hnědého prášku obsahujícího celkem 3,051 gramů heroin base. Jednalo se podle něj o naprosto odlišnou kvalitu heroinu, neboť heroin zajištěný u obviněného J. S. byl patnáctiprocentní, zatímco heroin v jeho bytě byl třicetiprocentní. Obviněný od počátku trestního řízení doznává, že sám drogy užívá, a že drogy zajištěné v jeho bytě sloužily výhradně pro jeho potřebu a toto jeho tvrzení nebylo žádnými důkazy vyvráceno. S ohledem na množství drogy zajištěné v bytě tak naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu přechovávání drogy pro sebe podle §187a odst. 1 tr. zák. Napadené rozhodnutí tak podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin podle §187a odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno (resp. nebylo vyvráceno), že drogu, která byla v množství větším než malém zajištěna v jím užívaném bytě, zde přechovával pro svoji potřebu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně ve výroku o vině i trestu v části týkající se jeho osoby a aby sám ve věci rozhodl tak, že ho uzná vinným trestným činem přechovávání pro sebe podle §187a odst. 1 tr. zák. a uloží mu odpovídající trest.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obviněného N. Č. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí ohledně tohoto obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odvolací soud podle ní pochybil, pokud zaujal názor, že u tohoto obviněného recidivou nedošlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, výhradně poukazem na délku doby, která uplynula od posledního odsouzení. Podle nejvyšší stání zástupkyně nelze souhlasit s hodnocením soudu druhého stupně, který za jediné kritérium materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy pro kvalifikaci podle §41 odst. 1 tr. zák. považuje hranici tří roků. V této spojitosti je rovněž významné, že obviněný se trestného činu dopustil ve lhůtě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl za zvlášť závažný úmyslný trestný čin vyměřen v trvání 8 roků. Dalším momentem zvyšujícím konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, je stejnorodá recidiva, když i dřívější odsouzení obviněného se týkalo trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Z uvedeného tedy podle nejvyšší státní zástupkyně vyplývá, že od předchozího podmíněného propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody sice uplynuly 4 roky, ale bylo na obviněném, aby ještě po dobu 3 roků osvědčil, že pro jeho nápravu není nezbytné, aby zbývající trest vykonal. Navíc z výpovědi obviněného před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že je proti němu vedeno další trestní stíhání, rovněž pro trestnou činnost související s distribucí drog, kterého se dopustil ještě před spácháním posuzované trestné činnosti. Odvolací soud měl tedy mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším, shora uvedeným okolnostem, jakož i k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě, protože byla obviněnému N. Č. distribuce drog jediným zdrojem obživy.
U obviněného N. Č. byly podle nejvyšší státní zástupkyně shledány podmínky pro aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě podle §41 odst. 1 tr. zák. a proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil ve vztahu k obviněnému N. Č. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 7 To 45/2007, v celém rozsahu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolání obviněného, z jeho obsahu ale vyplývá, že námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný svými námitkami, kdy popisuje situaci, která je zachycena na záznamu videokamery, odlišně než ji vyhodnotily soudy obou stupňů, srovnává odlišnou kvalitu heroinu zajištěnou u něj v bytě a u obviněného J. S., pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné námitky, které by mohly přímo zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkami obviněného, že je konzumentem drog a heroin zajištěný v jeho bytě sloužil výhradně jeho osobní potřebě, což údajně nebylo soudy vyvráceno. Je zřejmé, že jde o skutkové námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř., nenaplňují. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání, když jeho námitky jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval, ale neshledal je důvodnými. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
V odůvodněních svých rozhodnutí soudy podrobně rozvedly, které skutečnosti pro naplnění zákonných znaků uvedených trestných činů vzaly po provedeném dokazování za prokázané. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tedy vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Konečně ani samotný obviněný existenci takovéhoto rozporu nenamítá.
Nejvyšší soud na základě námitek obviněného konstatuje, že obviněný sice své dovolání opřel o formální deklaraci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami jej nijak nezpochybnil. Domáhal se změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje. Protože dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud nezpůsobilými naplnit uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání obviněného N. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší stání zástupkyně v dovolání podaném v neprospěch tohoto obviněného rovněž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že u obviněného N. Č. byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě podle §41 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud se touto námitkou, která uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Soud prvního stupně použití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. odůvodnil tím, že obviněný již byl odsouzen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1997, sp. zn. 48 T 4/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 11 To 69/97. Obviněnému byl uložen jednak trest odnětí svobody v trvání osmi let a jednak peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč. Obviněný byl následně usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. Pp 240/2001, podmíněně propuštěn z výkonu trestu s tím, že mu byla stanovena zkušební doba v trvání sedmi let. Skutečnost, že se obviněný jednání, pro které je nyní souzen, dopustil ve zkušební době zmíněného podmíněného propuštění z výkonu trestu, podle soudu prvního stupně podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Soud druhého stupně naopak konstatoval, že doba čtyř let a pěti měsíců, která uplynula od podmíněného propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody do spáchání dalšího trestného činu stejného charakteru, nesplňuje materiální podmínku pro použití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák.
Z uvedených zjištění je nesporné, že obviněný po formální stránce podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. naplnil. Naplnění formálních znaků tohoto zákonného ustanovení ale samo o sobě nestačí a je třeba brát zřetel i na jejich závažnost, tj. intenzitu s jakou byly pachatelem naplněny (shodně rozh. č. I/1969 Sb. rozh. trest.). Uvádí-li se v §41 odst. 1 tr. zák. jako rozhodné kriterium délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, tato u obviněného činí více než 4 roky. Z tohoto hlediska lze ale toliko vyslovit názor, že tato skutečnost nasvědčuje naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Nutno však zdůraznit, že tato skutečnost zdaleka nevyčerpává všechna hlediska rozhodná pro naplnění této materiální podmínky (též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 165/2005).
Obdobnou situaci řešil také Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, kde šlo o pachatele, který se dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění. V tomto rozhodnutí Ústavní soud mj. uvedl, že principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy „běžné“ kriminality postihovány v rozmezí „normálních“ trestních sazeb. Odchýlení se od obecné trestní sazby jak v legislativě, tak v aplikační praxi, musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Institut zvlášť nebezpečné recidivy je mimořádným institutem a již jen z tohoto důvodu je třeba postupovat při jeho aplikaci velmi opatrně a jeho podmínky je nutno interpretovat restriktivně. V případech kdy opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, nelze nalézt dostatečně racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou.
Současně Ústavní soud uvedl kriteria rozhodná pro komplexní posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a to povahu dříve a nyní spáchaných trestných činů, k nimž je vztahována recidiva, počet, druh a výše dřívějších odsouzení a uložených trestů, celkovou délku v minulosti vykonaných trestů a délku intervalu mezi jejich výkonem, osobnost obviněného, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk, apod.
V trestní věci obviněného N. Č. Nejvyšší soud souhlasí s rozhodnutím soudu druhého stupně a považuje námitky nejvyšší státní zástupkyně za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o kriteria rozhodná pro posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nutné především posoudit, zda okolnost, že obviněný takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin spáchal opětovně po předchozím potrestání, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Na podporu rozhodnutí Městského soudu v Praze je nutné podotknout nejen to, že uplynula dlouhá doba od posledního odsouzení za obdobný zvlášť závažný úmyslný trestný čin (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1997, sp. zn. 48 T 4/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 11 To 69/97) popř. od podmíněného propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody (usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. Pp 240/2001). Je nutné zohlednit také to, že v nyní souzené věci byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a jde tedy o mírnější právní kvalifikaci, než byla obviněnému uložena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1997, sp. zn. 48 T 4/96, kdy byl obviněný uznán vinným spácháním trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V předchozím případě byl obviněný odsouzen za neoprávněné nakládání s 2.289 g heroinu, přičemž v tomto případě je celkové množství této látky podstatně nižší (necelých 59 g heroinu). U obviněného nelze tedy dovodit gradaci v páchání této trestné činnosti. K existenci dalšího trestního stíhání s ohledem na presumpci neviny přitom nelze přihlížet a spáchání trestného činu ve zkušební lhůtě podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, představuje na druhé straně reálnou možnost nařízení výkonu i zbylé části tohoto trestu. S ohledem na uvedené skutečnosti pak nelze dospět k závěru, že okolnost, že obviněný, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně dospěl ohledně obviněného N. Č. u jednání pod body ad I./1), 2) výroku o vině ke správnému závěru o nenaplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. a proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného N. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš