ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.837.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 837/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. srpna 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 7 To 53/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 80/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 1 T 80/2006, byl obviněný J. Z. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §250b odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Trestný čin spáchal tím, že dne 24. 10. 2005 v R.-J.,, provozovně firmy A., s. r. o., B., obchodní zástupkyni firmy P., a. s., P., při sjednávání smlouvy o revolvingovém úvěru předložil potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnance, v němž byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se jeho čistého měsíčního příjmu za poslední tři kalendářní měsíce a za poslední kalendářní měsíc a dále výše splátek na dříve poskytnuté úvěry a srážek k úhradě jiných závazků, přičemž šetřením zaměstnanců obchodní firmy P., a. s., byly tyto údaje zjištěny a žádost o poskytnutí úvěru byla zamítnuta.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 7 To 53/2007, odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině. Důvod dovolání spatřuje obviněný v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. Uvedl, že nejednal úmyslně a vyslovil názor, že se obžalobě úmysl nepodařil prokázat, a to ani úmysl nepřímý. Jeho jednání lze podle něj považovat toliko za hrubou nedbalost, vzhledem k tomu, že se nepřesvědčil o tom, zda potvrzení, které se u něj doma objevilo je správné a pravdivé. Namítl, že v jeho jednání chyběla volní složka, nechtěl se dopustit úvěrového podvodu a nemohlo se tedy jednat o úmysl. Poukázal dále na materiální stránku uvedeného trestného činu s tím, že společenská nebezpečnost jeho jednání vzhledem k tomu, že ani nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy a úvěr mu nebyl poskytnut a nedošlo tedy k žádné škodě, byla jen nepatrná a nemohlo se jednat o trestný čin.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 7 To 53/2007, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek nebyl posouzen jako trestný čin pro chybějící úmysl nebo společenskou nebezpečnost, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a námitky ohledně materiální stránky uvedeného trestného činu.
Pokud jde o námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu, je zřejmé, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Obviněný namítal, že nejednal úmyslně, že se obžalobě úmysl nepodařil prokázat, a to ani úmysl nepřímý. Podle něj lze jeho jednání považovat toliko za hrubou nedbalost, vzhledem k tomu, že se nepřesvědčil o tom, zda potvrzení, které se u něj doma objevilo je správné a pravdivé. Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že uvedenou námitku nutno posuzovat jako námitku skutkovou, jejímž cílem bylo ve své podstatě docílit změny skutkového stavu věci. Obviněný totiž svou námitku týkající se údajné absence subjektivní stránky postavil na skutkové verzi, kterou však soud prvního stupně považoval za vyvrácenou a v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně odůvodnil z jakého důvodu neuvěřil obhajobě obviněného a vyložil, které skutečnosti vzal po provedeném dokazování za prokázané. Za těchto okolností, kdy obviněný v podstatě setrvává na své verzi průběhu skutkového děje, pak pouhý odkaz na problematiku hmotně právní, nemůže být považován za právně relevantní důvod dovolání. V odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je rozvedeno, které skutečnosti pro naplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu vzaly po provedeném dokazování za prokázané, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly i formu úmyslu /§4 písm. a) tr. zák./. Odvolací soud pak odkázal na správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Ze skutkového závěru, že si obviněný obstaral zfalšované potvrzení a musel si být vědom, že údaje v něm uvedené jsou nepravdivé, a toto předložil při sjednávání úvěrové smlouvy, pak učinil hmotně právní závěr o existenci podvodného úmyslu obviněného. Právě tato skutková zjištění ale obviněný v dovolání zpochybňuje s tím, že se úmysl údajně nepodařilo prokázat.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že touto námitkou, obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se tak domáhá změny skutkových zjištění rozhodných pro posouzení subjektivní stránky daného trestného činu, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovou námitkou však obviněný deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Za právně relevantní bylo z dovolání obviněného možno považovat tu část, kde obviněný uvádí, že společenská nebezpečnost jeho jednání, vzhledem k tomu, že ani nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy a úvěr mu nebyl poskytnut a nedošlo tedy k žádné škodě, byla jen nepatrná a nemohlo se jednat o trestný čin.
Pokud jde o námitku ohledně údajné absence materiální stránky tohoto trestného činu, Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný J. Z. naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. zda v jeho případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Porovná-li se skutkový stav, který v posuzované věci zjistily soudy, s hledisky §3 odst. 4 tr. zák. je jasné, že čin obviněného měl vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Závěr o tom, že čin nemá takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, se musí opírat o zjištění, že v konkrétním posuzovaném případě nedosahuje ani té nejnižší úrovně, kterou se jinak obvyklé případy daného typu vyznačují (k tomu viz. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V dané věci však nevykazuje jednání obviněného nic, co by mohlo být důvodem úsudku, že se nějak vymyká z rámce typové nebezpečnosti vyjádřené zákonnými znaky stanovenými ve zvláštní části trestního zákona a že nedosahuje ani její minimální hranice. Zvláště pak i s ohledem na význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen. Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí mj. ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, k čemuž v případě obviněného J. Z. nepochybně došlo. K trestní odpovědnosti za tento trestný čin není třeba vznik škody, a to ani majetkové, tak případně nemajetkové povahy.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru o naplnění materiální podmínky trestnosti trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, protože jeho námitky nenaplnily uplatněný důvod dovolání a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nebyl proto naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš