ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.893.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 893/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. 8. 2007 o dovolání obviněného S. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 14 To 27/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 188/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 1. 2007, sp. zn. 1 T 188/2006, byl obviněný S. B. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 1 rozsudku) a trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (bod 2 rozsudku) a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání, která podali obviněný, jeho rodiče a sestry, byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 14 To 27/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 22 T 134/2006, jímž byl obviněnému uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na čtyři roky a tři měsíce se zařazením do věznice s ostrahou jednak za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl uznán vinným tímto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, a jednak za trestné činy, jimiž byl uznán vinným ve věci Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 1 T 188/2006.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Výrok o zamítnutí podaných odvolání napadl v rozsahu zahrnujícím bod 1 rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, pokud byl v něm uvedený skutek posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a v důsledku toho také v rozsahu zahrnujícím rozhodnutí o trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), 1) tr. ř. Namítl, že podaná odvolání byla zamítnuta, ačkoli v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. To obviněný spatřoval v kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tuto kvalifikaci označil za nesprávnou a vyjádřil názor, že skutek měl být správně posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. nebo jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby po zrušení napadeného usnesení sám ve věc znovu rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.) posoudily soudy skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, spočíval v tom, že obviněný S. B. dne 21. 9. 2006 kolem 13:00 hodin vnikl po vysazení sklepního okénka do sklepních prostor rodinného domu, kovovou tyčí vypáčil uzamčené dveře spojující sklep se vstupní chodbou v přízemí, zde ukryl pod svou mikinu gumovou hadici s vodovodním kohoutkem, tím fingoval zbraň, poté, co byl vyrušen obyvatelkou domu M. K., namířil na ni zpod mikiny vodovodní kohoutek s hadicí se slovy „mám pistoli, potřebuji peníze, alespoň 20.000, Kč, dejte mně peníze, šperky”, přičemž jí zakrýval oči, donutil ji odejít do prvního patra, kde vše prohledal, a když nic nenalezl, donutil poškozenou k vydání peněženky s hotovostí 600,- Kč, kterou mu poškozená ze strachu vydala, a s peněženkou z domu utekl.
Tato skutková zjištění evidentně naplňují znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Pohrůžka bezprostředního násilí byla jasně naplněna jednáním, jímž obviněný namířil proti poškozené fingovanou střelnou zbraň, byť ve skutečnosti šlo jen o vodovodní kohoutek s kusem hadice skrytými pod oděvem, zvláště když to obviněný provázel slovně proneseným výrokem, že má pistoli. Tímto jednáním si obviněný chtěl na poškozené vynutit vydání peněz nebo jiných cenností (šperků), což rovněž deklaroval slovně proneseným požadavkem na jejich vydání, takže jeho úmysl očividně směřoval k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Námitka obviněného, že poškozené pouze sdělil, že potřebuje finanční hotovost, je vytržením jedné dílčí části jeho jednání z kontextu ostatních okolností, které v souhrnu charakterizují posuzovaný skutek jako trestný čin loupeže. Lze konstatovat, že obviněný se vyhnul použití násilí, neboť zvolená forma pohrůžky byla dostatečně způsobilá poškozenou, které bylo v době činu více než 81 let, zastrašit a přinutit ji k tomu, aby se podrobila jeho požadavku. Tím není správnost právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dotčena.
Skutek nemohl být v žádném případě posouzen jen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. právě pro přítomnost pohrůžky bezprostředního násilí proti poškozené jako prostředku, jímž si obviněný nakonec vynutil alespoň vydání peněženky s částkou 600,- Kč. Rozhodně tedy nešlo o to, že by si obviněný přisvojil cizí věc jejím prostým zmocněním ve smyslu §247 odst. 1 tr. zák.
Vyloučeno bylo kvalifikovat skutek jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný pohrůžku násilím prezentoval způsobem, z něhož pro poškozenou vyplývalo, že nepodrobí-li se jeho vůli, bude násilí ihned vykonáno. Podstatou trestného činu vydírání je pohrůžka násilím, které nehrozí bezprostředně, tj. ihned, ale s určitým odstupem v budoucnu. O trestný čin loupeže šlo proto, že pohrůžka obviněného byla pohrůžkou bezprostředního násilí, a nikoli pohrůžkou, jejíž uskutečnění by hrozilo až někdy v budoucnu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný namítal, že poškozené nevyhrožoval a nenutil ji k vydání peněz či jiných věcí, a to s odkazem na svědeckou výpověď poškozené. K tomu lze jen poznamenat, že soudy za podklad skutkových zjištění vzaly především výpověď svědka L. K., syna poškozené, kterému krátce po činu, když se dostavil na místo, poškozená celou věc popsala. Ostatně sama poškozená ve své svědecké výpovědi výslovně uvedla, že na ni obviněný něčím mířil a řekl jí, že je to přepadení a že chce 20.000,- Kč a šperky. Zmíněná část dovolání tedy je jen polemikou obviněného s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Takové námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování apod. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního je skutek, tak jak ho zjistil soud. Proto je možné dovoláním vytýkat to, že na skutek, zjištěný soudem, bylo nesprávně aplikováno hmotné právo (trestní zákon). Dovolacímu důvodu tedy odpovídají právní námitky proti kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, a nikoli s k u t k o v é námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a prosazení jiné verze skutkového stavu, než na kterou soud aplikoval trestní zákon jako hmotně právní předpis. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán na taxativně stanovené důvody a který je z tohoto hlediska koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto námitkami obviněného proti skutkovým zjištěním soudů dále nezabýval a správnost právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. konstatoval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec