ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.90.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 90/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 2. 2007 o dovolání obviněného Mgr. R. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 7 To 45/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 330/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 12 T 330/2004, byl obviněný Mgr. R. M. uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podmíněně odložena na zkušební dobu čtyř roků při současném vyslovení dohledu nad obviněným a povinnosti, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání advokáta na pět roků. Kromě toho bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1, 2 tr. ř.
Jako jeden trestný čin posoudil Městský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný Mgr. R. M. jako advokát použil pro vlastní potřebu částku 750.000,- Kč z prostředků, které dne 22. 10. 2003 v celkové výši 1.150.000,- Kč na jeho bankovní účet do advokátní úschovy nechali převést Ing. P. K. a J. K. na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o převodu práv a povinností k družstevnímu bytu mezi nimi jako budoucími nabyvateli a Ing. H. H. a RNDr. M. H. jako budoucími převodci a které byl povinen v den podpisu smlouvy o převodu práv a povinností k družstevnímu bytu, k němuž došlo dne 18. 11. 2003, předat manželům H. (bod 1 výroku rozsudku).
Jako druhý trestný čin posoudil Městský soud v Brně útok, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný Mgr. R. M. jako advokát použil pro vlastní potřebu částku 480.000,- Kč, kterou na jeho bankovní účet do advokátní úschovy nechala dne 10. 6. 2004 převést Mgr. A. P. jako doplatek kupní ceny na základě kupní smlouvy, kterou s ní jako s kupující uzavřel V. D. jako prodávající ohledně bytu, ačkoli obviněný byl povinen převést uvedenou částku na účet prodávajícího do pěti pracovních dnů ode dne předložení návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva k bytu do katastru nemovitostí, který byl učiněn dne 23. 6. 2004 (bod 2 výroku rozsudku). Součástí druhého trestného činu byl také útok, který podle zjištění Městského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný Mgr. R. M. jako advokát použil pro vlastní potřebu částku 615.000,- Kč, kterou u něho v hotovosti složil do advokátní úschovy dne 2. 4. 2004 Ing. V. P. jako kupní cenu bytu, ohledně něhož jako kupující uzavřel kupní smlouvu s prodávajícími Ing. M. B. a PaeDr. V. B., ačkoli obviněný byl povinen uvedenou částku vyplatit prodávajícím do pěti pracovních dnů od předložení stejnopisu kupní smlouvy s vyznačením právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, což se stalo dne 9. 7. 2004, přičemž prodávajícím ve dnech 22. 9. 2004 a 29. 9. 2004 vyplatil jen částky po 100.000,- Kč (bod 3 výroku rozsudku).
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 7 To 45/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohradil se proti tomu, že situaci popsanou v bodech 1, 2 výroku rozsudku soudy hodnotily jako advokátní úschovu, ačkoli v tomto směru neuzavřel žádnou smlouvu, nepodepsal žádný protokol o převzetí peněz, nebyl účastníkem dohod uzavřených smluvními stranami a nevznikl mu z nich žádný přímý závazek. Připustil, že v případě bodu 3 rozsudku převzal závazek provést úschovu a vyplatit peníze, avšak namítl, že fyzicky žádné peníze nepřevzal, protože kupující je v hotovosti složil v bance na jeho účet. Z těchto výhrad dovozoval, že právní posouzení skutků v rozhodnutích obou soudů je nesprávné. Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, spáchá-li uvedený čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a způsobí-li takovým činem mimo jiné značnou škodu.
Skutkem uvedeným v bodě 1 rozsudku i skutkem uvedeným v bodech 2, 3 rozsudku obviněný evidentně naplnil zákonné znaky tohoto trestného činu.
I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, měl svými námitkami na mysli patrně to, že peníze, s nimiž naložil tak, že je použil pro svou vlastní potřebu, nebyly z jeho hlediska cizí věcí, která mu byla svěřena, ve smyslu ustanovení §248 odst. 1 tr. zák. Taková úvaha nemůže v žádném případě obstát.
Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Přitom není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Má-li svěřená věc povahu peněz, jde o věc svěřenou pachateli i tehdy, jestliže jsou peníze v hotovosti složeny nebo bezhotovostně převedeny na bankovní účet, s nímž je pachatel oprávněn disponovat, a jestliže zároveň pachatel má povinnost s prostředky, které se takto dostaly do jeho moci, určitým způsobem naložit, např. vyplatit je při splnění stanovených podmínek třetí osobě nebo je převést na její účet.
Tato kritéria naplnění zákonného znaku „věc, která mu byla svěřena“ byla ve všech třech bodech výroku o vině splněna bez ohledu na to, zda je zcela přesné, že soudy označily v bodech 1, 2 převedení peněz na bankovní účet obviněného za advokátní úschovu, a bez ohledu na to, že v bodě 3 byly peníze, jichž se výslovně sjednaná advokátní úschova týkala, v hotovosti složeny na bankovní účet obviněného.
V bodě 1 rozsudku obviněný v postavení advokáta sepsal smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu dle zadání účastníků, tj. obou smluvních stran. Právní služby jako svým klientům tedy obviněný poskytoval jak budoucím převodcům, tak budoucím nabyvatelům. V bodě V smlouvy, v němž byla upravena úhrada budoucí úplaty za převod práv a povinností, bylo mimo jiné stanoveno, že část úplaty ve výši 1.150.000,- Kč uhradí nabyvatelé převodcům prostřednictvím pověřeného advokáta Mgr. R. M., identifikovaného sídlem a číslem bankovního účtu, s tím, že ten „bude mít tuto částku v úschově“. Smyslem tohoto způsobu platby bylo garantovat smluvním stranám jistotu vzájemného splnění závazků plynoucích z budoucí smlouvy o převodu práv a povinností a v tomto rámci garantovat nabyvatelům to, že k vyplacení úplaty dojde za podmínky splnění závazku převodců, a garantovat převodcům to, že při splnění svého závazku skutečně obdrží sjednanou úplatu. Povinností obviněného jako advokáta vůči oběma smluvním stranám jako klientům bylo při splnění podmínek uvedených v citovaném bodě smlouvy o budoucí smlouvě peníze vyplatit v hotovosti k rukám převodců, a to bez ohledu na okolnost, že nebyla uzavřena písemná smlouva o úschově, resp. nebyl vyhotoven předávací protokol ohledně peněz přijatých na bankovní účet. Povinnost obviněného vyplatit peníze převodcům byla součástí právních služeb, které obviněný podle §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, poskytoval oběma smluvním stranám. Přitom byl podle §16 odst. 1 citovaného zákona povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klientů a řídit se jejich pokyny. Lze konstatovat, že pokud sám obviněný jako advokát sepsal oběma stranám smlouvu, do které byl výslovně vtělen bod týkající se jeho postupu při provedení úplaty sjednané mezi stranami, šlo materiálně vzato ve skutečnosti o pokyny klientů, jimiž se měl řídit. Podle §16 odst. 2 citovaného zákona byl obviněný při výkonu advokacie povinen jednat čestně a svědomitě. V jasném rozporu s tím je postup, jímž si obviněný nechal na svůj účet převést peníze určené k platbě mezi účastníky smlouvy, kterým poskytoval právní služby, tyto peníze z účtu vybral a použil pro sebe. Obviněný tím jednal i proti pravidlům profesionální etiky, která v čl. 6 odst. 1 stanoví, že oprávněné zájmy klientů mají přednost před vlastními zájmy advokáta (viz usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku České advokátní komory). Posuzované jednání obviněného tedy mělo jasný charakter zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. I když Nejvyšší soud považuje z hlediska znaků tohoto trestného činu za nerozhodné, zda přijetí peněz na účet obviněného formálně bylo advokátní úschovou, pokládá za vhodné připomenout, že sám obviněný ve smlouvě, kterou pro strany jako své klienty sepsal, výslovně uvedl, že částku 1.150.000,- Kč bude mít v úschově, a že také později v dohodě o narovnání, kterou zavřel s manžely H., v bodě I uznal svůj závazek nahradit škodu, kterou jim způsobil „při výkonu advokacie v souvislosti s úschovou, která byla dohodnuta ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu“. Z toho je zřejmé, že sám obviněný považoval přijetí peněz na svůj účet za úschovu.
V bodě 2 rozsudku obviněný jako advokát sepsal kupní smlouvu dle zadání účastníků, tj. obou smluvních stran, takže právní služby jako svým klientům poskytoval jak prodávajícímu, tak kupujícímu. V bodě III smlouvy, v němž byla upravena úhrada kupní ceny, bylo mimo jiné stanoveno, že část kupní ceny ve výši 480.000,- Kč kupující uhradí prodávajícímu bezhotovostním platebním převodem na jeho účet „prostřednictvím zplnomocněného advokáta Mgr. R. M.“, identifikovaného sídlem a číslem bankovního účtu, s tím, že „zplnomocněný advokát je povinen takto připsanou částku poukázat bezhotovostním platebním převodem na účet prodávajícího“. V kupní smlouvě není výslovně uvedeno, že by peníze přijaté na účet obviněného byly v jeho úschově (smlouva se zmiňuje jen o tom, že se strany dohodly, že do doby zaplacení kupní ceny budou stejnopisy kupní smlouvy uloženy „do úschovy zplnomocněného advokáta Mgr. R. M.“). Bez ohledu na to, že nebyla uzavřena písemná smlouva o úschově a nebyl vyhotoven předávací protokol, byla i v tomto případě povinnost obviněného převést peníze na účet prodávajícího součástí právních služeb, které obviněný poskytoval oběma smluvním stranám. Také pro tento případ přiměřeně platí to, co Nejvyšší soud uvedl v předchozím odstavci o ustanoveních §1 odst. 2, §16 odst. 1, 2 zákona o advokacii a čl. 6 odst. 1 pravidel profesionální etiky advokátů. Jednání obviněného tudíž evidentně mělo povahu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Lze jen dodat, že obviněný koncipoval kupní smlouvu sepsanou pro obě smluvní strany tak, že se v ní sám označil za „zplnomocněného advokáta“ k tomu, aby na jeho účet kupující převedl částku odpovídající kupní ceně a aby ji pak při splnění stanovených podmínek převedl na účet prodávajícího.
V bodě 3 rozsudku obviněný jako advokát nejen pro obě strany sepsal kupní smlouvu, v níž bylo uvedeno, že „kupní cenu … uhradí kupující prodávajícímu prostřednictvím zplnomocněného advokáta Mgr. R. M. …, který bude mít tuto částku v advokátní úschově do doby povolení vkladu vlastnického práva … do katastru nemovitostí ve prospěch kupujícího“ (bod III smlouvy), ale zároveň s oběma stranami sepsal protokol o úschově potvrzující, že účastníci kupní smlouvy požádali advokáta Mgr. R. M. o úschovu finanční částky 615.000,- Kč, že advokát částku převzal a že je povinen vyplatit ji v hotovosti prodávajícímu do pěti pracovních dnů ode dne předložení stejnopisu kupní smlouvy s vyznačeným rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího a stejnopisu listu vlastnictví, ze kterého bude patrno, že výlučným vlastníkem je kupující. Namítaná okolnost, že peníze fyzicky nepřevzal, protože kupující složil hotovost na jeho bankovní účet, nic nemění na tom, že se tím peníze dostaly do jeho faktické moci za tím účelem, aby je při splnění stanovených podmínek vyplatil prodávajícím, a že tedy šlo o cizí věc, která mu byla svěřena, ve smyslu znaků zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák.
Soudy rozhodly v souladu se zákonem, pokud posoudily oba skutky uvedené v bodě 1 a v bodech 2, 3 rozsudku jako trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. Námitky obviněného proti posouzení podle §248 odst. 1 tr. zák. nemohly výrok o vině zvrátit. Proti posouzení podle §248 odst. 3 písm. a), c) tr. zák. obviněný žádné námitky neuplatnil.
Z důvodů vyplývajících z předchozích částí tohoto usnesení Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný namítal okolnosti, za kterých jeho obhajobu vykonávala ustanovená obhájkyně, k níž podle svého tvrzení neměl důvěru. Tyto námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se proto těmito námitkami dále nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec