ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.912.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 912/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. února 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. O. K., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 13 To 306/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 209/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 13 To 306/2005, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, a to s tím, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. P. škodu ve výši 403.592,- Kč.
Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že (stručně řečeno) jako jednatel společnosti Č. J., spol. s r. o., (dále jen fy. Č.), provozovna P., odebíral potravinářské zboží od firmy P. – P. h. t. (dále jen fy. P.), které následně dodával dalším odběratelům, přičemž v roce 1999 došlo k reklamaci tohoto zboží od odběratelů a fy. Č. na základě faktury ze dne 8. 12. 1999 reklamovala následně toto zboží fy. P., přičemž obviněný v celkem 15 případech v rozsudku konkrétně uvedených, záměrně zaměnil na reklamačních protokolech, které byly přílohou této faktury, reklamované jednotky zboží v kusech za jednotky v krabicích, čímž došlo k navýšení hodnoty reklamovaného zboží, přičemž fy. P. tuto fakturu neuznala a vystavila dobropisy, které zaúčtovala do svého účetnictví a započítala oproti pohledávce, kterou měla vůči fy. Č., a tím fakticky vznikla fy. P. škoda ve výši 403.592,- Kč a dále částku 170.884,- Kč se obviněný pokusil vylákat a celkově tak, částečně ve stadiu pokusu, způsobil škodu ve výši 574.478,- Kč.
Krajský soud jako soud odvolací tak rozhodl poté, co z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 2 T 209/2003. Odvolací soud rozhodl v podstatě na stejném skutkovém základě jako soud I. stupně a důvodem zrušení byla pouze nepřesnost soudu I. stupně, který v právní kvalifikaci nezohlednil, že obviněný se jednání dopustil dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání (doplněné podáním ze dne 22. 5. 2006) z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný předně poukázal na to, že ve fy. Č. byl jedním ze čtveřice jednatelů a společníků, v době žalovaného jednání již vedl jednání o ukončení své činnosti ve fy. Č. a o svém odstoupení z funkce jednatele, ze které také v květnu 2000 fakticky odstoupil. Reklamace od odběratelů fy. Č., že se vyřizovaly vystavením dobropisu, výměnou vadného zboží za bezvadné nebo úplným vystornováním dodávky, přičemž jedině v případě vystavení dobropisu se mohla reklamace promítnout v evidenci jednotlivých odběratelů. Vadné zboží se vyměňovalo ze skladových zásob fy. Č., které byly průběžně doplňovány dodávkami od fy. P. Za celé období zvýšených reklamací fy. P. nevystavila žádný dobropis.
Obviněný je dále toho názoru, že s ohledem na „příslušná ustanovení“ zákona o účetnictví či daňových předpisů, nelze vytrhnout z několika měsíců trvajících obchodních vztahů mezi fy. Č. a odběrateli několik dobropisů, ale je třeba vzít v úvahu opakované dodávky zboží, průběžné reklamace jeho vad, v mnoha případech bez evidence jejich vyřízení u odběratelů a dále, že účetním obdobím je celý kalendářní rok. To však neznamená, že fy. Č., která reklamace vyřídila, nevznikl nárok, aby hodnotu reklamovaného zboží uplatnila u výrobce. V průběhu trestního řízení přitom nebylo prokázáno, že hodnota zboží reklamovaného u fy. P. ze strany fy. Č., by byla vyšší, než hodnota skutečně vadného zboží. Nebylo tak spolehlivě prokázáno, že by fy. P. vůbec vznikla nějaká škoda, natož pak konkrétní výše této škody, o které rozhodly soudy jen na základě rozporuplné výpovědi poškozeného a listin bez zákonných náležitostí.
Při stanovení výše škody soudy obou stupňů podle obviněného porušily „příslušné“ hmotně právní předpisy, zejména „jednotlivá“ ustanovení zákona o účetnictví, daňových předpisů a občanského zákoníku. Nezabývaly se možným rozporem dokladů předložených poškozeným s jednotlivými ustanoveními zákona o účetnictví, která upravují formální náležitosti daňových (účetních) dokladů.
Dobropis jako daňový doklad musí mít nejen zákonem stanovené náležitosti, ale musí být také oběma zúčastněnými daňovými subjekty v souladu s právními předpisy zaúčtován. Na základě dobropisu vzniká povinnost prodávajícího (dodavatele) zaplatit kupujícímu (odběrateli) částku v dobropise uvedenou bez ohledu na další možné daňové doklady. Musí být vytvořen také zápočet, aby bylo zcela jednoznačné, které faktury jsou proti dobropisu případně započítané a aby bylo z účetnictví obou zúčastněných stran zcela jasné, zda je na straně odběratele takový závazek, aby pokryl výši dobropisu a pokud se tak stane, pod jakým variabilním symbolem mají probíhat další platby mezi smluvními stranami. Zápočet musí být i podle příslušných právních předpisů (zejména zákona o účetnictví) řádně potvrzen či doložen oběma smluvními stranami, což se ale v této věci nestalo, protože předmětné dobropisy neobsahovaly zákonné náležitosti daňového dokladu, když jsou vystaveny na adresu fy. Č., kde nikdy nesídlila, dobropis není označen razítkem dodavatele a není ani nikým podepsán a z obou daňových dokladů není zcela jednoznačné na základě čeho a proč vůbec byly vystaveny. Z uvedených důvodů byly oba dobropisy poškozeného obviněným také vráceny. Přesto na základě těchto dobropisů bez zákonných náležitostí, byla uložena povinnost k náhradě škody.
Existenci a výši způsobené škody obviněný napadá v dovolání také z hlediska neexistence započtení pohledávek a soudům vytýká, že se nezabývaly ustanovením §580 a násl. občanského zákoníku, která započtení upravují. Je toho názoru, že pro započtení pohledávek nebyly splněny minimálně dva základní předpoklady, a to vzájemnost pohledávek a právní úkon směřující k započtení.
Dále obviněný namítá, že poškozený nedokázal ani vysvětlit jak dospěl k výši tvrzené škody. Pokud tvrdil, že porovnával reklamační protokoly a doklady o vrácení zboží ze skladu fy. Č., nemohou tyto doklady odpovídat skutečnému stavu, když podle výpovědi svědka D. si firma poškozeného neodvezla všechno reklamované zboží, ale pouze jeho část a v trestním řízení vyšlo najevo, že v účetnictví poškozeného byly četné nesrovnalosti, doklady často neměly formální náležitosti a nemohly tak být řádnými účetními doklady.
Věrohodnost výpovědi poškozeného, že je navíc sporná, a to zejména s ohledem na jeho tvrzení před soudem, že fy. Č. reklamované množství zboží od počátku sporoval, ale z tehdejší vzájemné korespondence, z účetních dokladů poškozené společnosti i z výpovědi jejího účetního (svědka Š.) jednoznačně vyplývá, že firma poškozeného nikdy nesporovala množství reklamovaného zboží, ale pouze jeho cenu, tj. že zboží je reklamováno v prodejních cenách fy. Č. a nikoli v cenách, za které zboží nakupovala od fy. P. Svědčí o tom i fakt, že reklamace do výše celkem 705.795,- Kč fakticky uznala, když na tuto částku sama vystavila předmětné dobropisy.
Konečně obviněný s odkazem na ustanovení §105 a násl. obchodního zákoníku, zpochybňuje také závěr soudů, že byl jedinou osobou, která mohla mít z přepisování reklamačních protokolů prospěch. Z takového jednání, že by mohla profitovat fy. Č. a nikoli on sám, i když byl jedním ze čtveřice společníků a jednatelů. Společníci společnosti s ručením omezeným mohou profitovat pouze pokud společnost v daném účetním období vytvoří čistý zisk a valná hromada (nikoli tedy obviněný sám) rozhodne o rozdělení zisku mezi jednotlivé společníky. Nesouhlasí proto s tvrzením odvolacího soudu, že měl ekonomický zájem a z celého jednání majetkový prospěch. Navíc znalecký posudek z oboru písmoznalectví jasně konstatoval, že sporné materiály jsou obtížně až velmi obtížně zpracovatelné, mají malé množství identifikačních znaků a je proto omezena možnost prokazování jednoznačných závěrů.
Obviněný také uvádí, že k řešení sporů z obchodních vztahů mezi firmami je příslušný soud v řízení obchodněprávním a nikoli soud trestní, a nelze kriminalizovat běžné úkony podnikatelů vyplývající z jejich podnikatelské činnosti.
Závěrem dovolání proto obviněný učinil tři alternativní návrhy na rozhodnutí dovolacího soudu, a to aby po zrušení rozsudků obou soudů podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., bylo podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázáno odvolacímu soudu věc nově projednat a rozhodnout, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a zprostil jej v celém rozsahu obžaloby nebo aby podle §265m odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o náhradě škody.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že souhlasí se závěry odvolacího soudu, který se vypořádával s totožnou argumentací obviněného uplatněnou v odvolání. Protože obviněný jako jednatel i společník fy. Č. byl osobou, která měla na celém jednání ekonomický zájem, byla považována za vyvrácenou jeho obhajoba, že nebylo bez pochyb prokázáno, že to byl on, kdo se dopustil žalovaného trestného činu. Znalkyně z oboru písmoznaleství rovněž uzavřela, že převážnou většinu sporných textů velmi pravděpodobně napsal na reklamačních protokolech obviněný a skutková zjištění tak nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Proto považuje dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami obviněného, že nebylo prokázáno, že by hodnota zboží reklamovaného u fy. P. ze strany fy. Č., byla vyšší než hodnota skutečně vadného zboží, protože je v rozporu se skutkovým zjištěním soudů, že záměnou reklamovaných jednotek v kusech na jednotky v krabicích, došlo k navýšení hodnoty reklamovaného zboží. Mimo uplatněný důvod dovolání je také námitka obviněného o sporné věrohodnosti poškozeného a námitka, kterou vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů, že byl jedinou osobou, která mohla mít z přepisovaní reklamačních protokolů prospěch. To platí i o námitce ohledně nejednoznačnosti závěru znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, která v podstatě zpochybňuje skutkový závěr soudů, že to byl právě obviněný, kdo uvedenou záměnu na reklamačních protokolech provedl. Těmito námitkami obviněný nepřímo namítá nesprávnost hodnocení důkazů a samotných skutkových zjištění, a na základě toho se pak až následně domáhá změny právního posouzení skutku.
V obecné rovině Nejvyšší soud souhlasí s názorem obviněného, že nelze kriminalizovat běžné úkony podnikatelů. Za běžné úkony podnikatelů ale Nejvyšší soud v žádném případě nepovažuje jednání obviněného spočívající v záměrné záměně jednotek reklamovaného zboží v kusech za jednotky v krabicích, čímž došlo k navýšení hodnoty reklamovaného zboží a následně k vystavení faktury, čímž mělo dojít k vylákání celkové částky ve výši 574.476,- Kč ke škodě fy. P.. Tvrdí-li obviněný v dovolání, že fy. Č., která reklamace vyřídila, vznikl nárok uplatnit hodnotu reklamovaného zboží u výrobce, jak to bylo namítáno již v závěrečné řeči u hlavního líčení dne 9. 11. 2004, tak to platí pouze u skutečné hodnoty reklamovaného zboží a nikoli u hodnoty, kterou obviněný v podvodném úmyslu navýšil uvedeným způsobem. Soudy zjištěné jednání obviněného se tak z roviny obchodněprávní dostává do roviny trestněprávní. Za této situace je pak bez významu i námitka, že nebylo prokázáno, že by hodnota zboží reklamovaného fy. Č. vůči fy. P., byla vyšší než hodnota skutečně vadného zboží. Celkové majetkové vypořádání mezi oběma obchodními partnery je výlučně jejich věcí a lze souhlasit s námitkou obviněného, že jejich vzájemné spory vyplývající z obchodních vztahů je příslušný řešit soud v řízení obchodněprávním (pokud k takovému řízení dají podnět) a nikoli soud trestní. Není proto ani úkolem soudu v trestním řízení, aby objasňoval celkovou bilanci vzájemné spolupráce obou obchodních partnerů, ale pouze tu její část, která se svojí povahou vymyká z běžné podnikatelské činnosti tím, že naplňuje skutkovou podstatu určitého trestného činu.
Podstatou trestného jednání obviněného, je vystavení faktury č. 1607 ze dne 8. 12. 1999 o jejímž vystavení nejsou žádné pochybnosti. Na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení, pak soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému zjištění, že obviněný touto fakturou neoprávněně uplatňoval u fy. P. zaplacení částky 574.476,- Kč, jako reklamaci za dodané zboží, které bylo vadné, když tato částka byla v rozporu se skutečnou cenou vadného a konečnými odběrateli reklamovaného zboží. Podle skutkového zjištění soudů, obviněný navýšil hodnotu reklamovaného zboží tím, že záměrně (tj. úmyslně) zaměnil na reklamačních protokolech, které byly podkladem a přílohou k uvedené faktuře, reklamované jednotky zboží v kusech za jednotky v krabicích. Těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je dovolací soud vázán, nemůže je měnit a posuzuje je pouze z hlediska, zda naplňují v dovolání namítané znaky skutkové podstaty daného trestného činu, resp. zda spočívají na správném hmotně právním posouzení podle jiných zákonů, jejichž aplikace přichází v úvahu, je v dovolání namítána a je významná pro právní kvalifikaci jednání obviněného podle trestního zákona. Otázka jiného hmotně právního posouzení je v daném případě toliko problematika započtení pohledávky, upravena občanským zákoníkem (viz níže). Z hlediska vzniku škody zde lze zahrnout i obviněným namítané formální nedostatky účetních dokladů podle zákona o účetnictví, i když přes tyto nedostatky bylo obviněnému zřejmé, o doklady od které firmy jde a konkrétně, kterých faktur (pohledávek) se týkají. To vyplývá již ze skutečnosti, že proti dobropisům fy. P. mimo toho, že reklamace je oprávněná a že přes upozornění trval na tom, že k záměně kusů za krabice (kartony) nedošlo, odmítal tyto dobropisy akceptovat a opakovaně je vrátil fy. P.. Je sice skutečností, že dobropisy obsahují nesprávně uvedenou adresu fy. Č. (ul. L.), obsahují ale správný název společnosti i její DIČ a IČO, takže nemohla vzniknout žádná pochybnost o tom, pro koho byly vystaveny, resp. komu jsou určeny. Bez problémů se také dostaly do dispozice obviněného, resp. fy. Č. Navíc podle tehdy účinného znění zák. č. 563/1991 Sb. o účetnictví a jeho §11 (účetní doklady) odst. 1 písm. b), označení účastníků účetního případu mohlo z účetního dokladu vyplývat alespoň nepřímo a také z tohoto důvodu nemůže námitka obviněného zpochybnit dobropisy jako účetní doklady. Pokud pak dobropis nebyl označen razítkem a podpisem dodavatele, byly tyto náležitosti obsaženy v průvodním dopise jako součástí dobropisů a lze je tak považovat za nahrazené „jiným průkazným způsobem“ ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) zák. č. 563/1991 Sb. o účetnictví (v tehdy účinném znění), když podle §11 odst. 2 tohoto zákona, mohly být náležitosti účetního dokladu umístěny i na jiných než účetních písemnostech.
V rozporu se skutečností je také tvrzení obviněného, že z obou těchto daňových dokladů (dobropisů) nebylo jednoznačné, na základě čeho a proč byly vůbec vystaveny. Výslovně je na nich totiž uvedeno, že jde o dobropisy za vrácené vadné výrobky (reklamace č. 1 a 2) a z průvodního dopisu k nim pak jednoznačně vyplývá, kterých faktur a v jaké finanční částce se týkají. Namítá-li tedy obviněný v dovolání, že „musí být vytvořen zápočet, aby bylo zcela jasné, které faktury jsou proti dobropisu případně započítané … a zda je na straně odběratele takový závazek, aby pokryl výši dobropisu“, tyto skutečnosti z uvedeného průvodního dopisu jasně vyplývaly. Navíc účetní poškozeného R. Š. u hlavního líčení obecně vyčíslil pohledávky vůči fy. Č. za rok 1999 na 4,5 mil. Kč, což potvrzuje, že na straně odběratele takový závazek byl. Obviněný přitom u hlavního líčení uváděl pouze „mnoho set tisícové pohledávky“ vůči fy. P. a nebyl vlastně schopen uvést, kdo u koho měl dluhy k 1. 1. 2000. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitkám obviněného, kterými s poukazem na formální nedostatky zpochybňuje samotnou existenci dobropisů jako účetních dokladů, existenci vzájemné pohledávky a v konečném důsledku samotný vznik škody fy. P.
Z hlediska vzniku škody pak není rozhodné, že předmětné dobropisy byly vytištěny dne 13. 1. 2000, když je z nich zřejmé, že byly vystaveny a zdanitelné plnění se uskutečnilo dne 31. 12. 1999. Otázka zaúčtování těchto dobropisů do účetnictví fy. P. je pak součástí skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které učinily na základě zhodnocení provedených důkazů a nikoli otázkou hmotně právní ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Započtení, jako způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, čímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek, je upraveno ustanoveními §580 – 1 zák. č. 40/1964 Sb. (Občanský zákoník). K započtení (kompenzaci) může dojít na základě jednostranného právního úkonu nebo na základě dohody účastníků jako dvoustranného právního úkonu. V daném případě je zřejmé, že ze strany fy. P. se vystavením dobropisů jednalo o jednostranný právní úkon směřující k započtení a adresovaný fy. Č. Forma tohoto úkonu přitom není předepsána ale z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele. Není přitom nutný souhlas druhého účastníka a k započtení může dojít i proti jeho vůli. Pohledávky pak následkem započtení zanikají v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. K zániku pohledávek dochází okamžikem jejich střetu.
Pro započtení pohledávky tak není nutný souhlas druhého účastníka, jak se mylně domnívá obviněný a namítá to v dovolání. Možnost započtení pohledávky bez jeho souhlasu, resp. i proti jeho vůli, vyplývá ze znění ustanovení §580 Občanského zákoníku (aplikovaného s ohledem na §1 odst. 2 Obchodního zákoníku), podle kterého vzájemné pohledávky zaniknou započtením „jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení“.
Podle citovaného zákonného ustanovení zánik vzájemných pohledávek započtením „nastane okamžikem, kdy s setkaly pohledávky způsobilé k započtení“, tj. okamžikem splatnosti té pohledávky, která se stala splatnou později. Právní úkon směřující k započtení (kompenzační projev) i když byl učiněn až po splatnosti obou pohledávek, má tedy zpětný účinek, tj. k zániku pohledávek nedochází okamžikem doručení kompenzačního projevu druhému účastníkovi, ale v důsledku tohoto projevu zpětně k okamžiku, kdy se obě pohledávky setkaly.
Pokud v daném případě fy. P. započetla pohledávku fy. Č., která představovala neoprávněné navýšení hodnoty reklamovaného zboží obviněným v celkové výši uvedené ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, vznikla tak fy. P. v této výši škoda, protože její majetek se o tuto hodnotu zmenšil a naopak, majetek fy. Č. se v důsledku podvodného jednání obviněného neoprávněně zvětšil. Nic na tom nemohlo změnit ani opakované vrácení předmětných dobropisů obviněným, protože zanikly-li vzájemné pohledávky zpětně již k okamžiku, kdy se setkaly, nelze vzít kompenzační projev zpět. To konečně poškozený ani neučinil.
Protože námitky obviněného nenaplnily uplatněný důvod dovolání a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nespočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání pak vyplývá ze skutečnosti, že obviněný zčásti založil dovolání na nepřípustných skutkových námitkách a zčásti na nesprávném výkladu výše uvedených ustanovení zákona, ač nesprávnost tohoto výkladu je zřejmá již ze samotného jejich znění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš