ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.942.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 942/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2007 dovolání obviněného Z. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2007, č. j. 11 To 92/2007-454, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 142/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 10. 2006, č. j. 3 T 142/2005-418, byl obviněný Z. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a podle téhož zákonného ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále soud prvního stupně uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému Z. K. jako náhradu škody částku 20 400,- Kč. Se zbytkem nároku pak poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podali obviněný a poškozený odvolání, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č. j. 11 To 92/2007-454 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově uznal obviněného Z. S. vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a podle §221 odst. 2 tr. zák. ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou. O náhradě škody rozhodl odvolací soud totožně, jako soud nalézací a odvolání poškozeného podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. dopustil tak, že dne 1. 10. 2004 ve věznici v J., která odsouzeným sloužila jako učebna, po předchozí slovní hádce udeřil do hlavy spoluodsouzeného Z. K., který v důsledku napadení utrpěl štěrbinovitou zlomeninu na rozhraní pravé spánkové a temenní kosti s nitrolebním krvácením mezi lební kosti a tvrdou lební plenu, tedy epidurální krvácení vpravo s útlakem mozku a těžkou poruchou vědomí.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný (dále také jen „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozsudek Krajského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení uvedeného skutku. Z provedeného dokazování dle jeho názoru nebylo možno dovodit jeho vinu trestným činem ublížení na zdraví, jak učinil odvolací soud. Obviněný připomněl, že soudy obou stupňů dospěly ke stejnému závěru, že to byl poškozený, kdo vyvolal jejich vzájemnou potyčku.
Poškozený se na napadení obviněného cíleně připravoval a do společenské místnosti jej posléze vstrčil. Na základě těchto důkazů podle obviněného nelze jeho jednání právně kvalifikovat jinak, než jako jednání v nutné obraně. Obviněný zdůraznil, že v omezeném prostoru věznice neměl jak se konfliktu s osobou, o níž věděl, že 10 let boxuje a pravidelně trénuje, vyhnout a v této souvislosti se odvolával na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž obránce není povinen ustupovat před přímo hrozícím útokem nebo trvajícím útokem. Poukázal na to, že se nacházel ve stresové situaci vyvolané poškozeným a nejednal v úmyslu mu přivodit zranění, pouze se bránil trvajícímu útoku. Ostatně i soudní znalec MUDr. H. uvedl, že když se člověk brání útoku, může ve strachu a emočním stresu vyvinout takovou sílu, kterou už v sobě po zbytek života nenajde. Pokud jde o závěr odvolacího soudu stran naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví v jeho jednání, dovolatel namítl, že závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn, musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti, což se v daném případě nestalo. V závěru svého dovolání obviněný citoval z nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 433/02, kde Ústavní soud konstatoval, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (typicky pohnutka) prokázat. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zdůraznil, že odvolací soud učinil mimo jiné taková skutková zjištění, že obviněný se výzvě poškozeného nijak nebránil a následoval jej až do učebny, kde došlo ke vzájemné potyčce, a přiklonil se k jeho závěru, že se v daném případě jednalo o situaci, kdy dvě osoby vzájemně útočí na svou tělesnou integritu a tedy nešlo o nutnou obranu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na tomto místě Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný svými námitkami jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnil. Jeho dovolání nicméně shledal zjevně neopodstatněným.
Předně je nutno podotknout, že ve věci byly provedeny důkazy, které ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Ke změně skutkových závěrů oproti zjištěním nalézacího soudu, kterou náležitě vyjádřil ve skutkové větě výroku svého rozsudku, dospěl odvolací soud po procesně správném a pečlivém postupu, který řádně a logicky odůvodnil. Na základě revidovaných skutkových zjištění pak nutně dospěl k odpovídající změně právní kvalifikace stíhaného skutku, která obviněnému prospěla, a tomu odpovídající změně výroku o trestu, s nimiž se dovolací soud rovněž ztotožnil.
Odvolací soud především správně odmítl úvahy soudu nalézacího, který vybočení jednání obviněného z mezí nutné obrany spatřoval v síle jeho úderu, která měla být „zjevně nepřiměřená způsobu vedeného útoku“, a postihl podstatu problému nutné obrany, když konstatoval, že ten netkví v síle úderu obviněného, ale v tom, co celému konfliktu s poškozeným předcházelo. Přitom měl za prokázané, že konflikt inicioval poškozený, který naznačoval, že je odhodlán i k fyzickému napadení obviněného. Současně ovšem nemohl přehlédnout, že obviněný, ačkoliv mu poškozený vyhrožoval vzájemnou fyzickou konfrontací a připravoval se na ni (bandážování rukou), za ním šel na celu, kde setrval až do skončení příprav poškozeného. Takové jednání lze stěží očekávat u člověka, který by měl z poškozeného strach, jak po celou dobu obviněný uváděl, a spíše spolu s osobními vlastnostmi, resp. nepopiratelnými sklony obviněného k násilné trestné činnosti, ukazuje na opodstatněnost závěru odvolacího soudu, že byl od počátku srozuměn s tím, že k vzájemné fyzické potyčce dojde, že poškozeného případně zraní a tedy, že se v daném případě jednalo o situaci, kdy dvě osoby vzájemně útočí na svou tělesnou integritu a tudíž se nejedná o nutnou obranu, ale oplácení útoku útokem, za které mohou být oba útočníci trestně odpovědní za ublížení na zdraví, přičemž není rozhodné, kdo zasadil první ránu.
Poukaz obviněného na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž předpokladem jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák. není tzv. subsidiarita, a proto tomu, kdo se dovolává nutné obrany, nelze její přiznání odmítnout s poukazem na skutečnost, že se přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku jiné osoby nevyhnul útěkem z místa konfliktu, přestože byl útěk možný, zde nemůže obstát. Odvolací soud se totiž zcela správně při svých úvahách o trestnosti jednání obviněného, včetně otázky naplnění zákonem požadované formy zavinění pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák., zaměřil na jeho počínání nikoliv ve chvíli, kdy se již oba aktéři konfliktu dostali do učebny, tj. bezprostředně před vzájemnou fyzickou konfrontací, kdy již lze hovořit o přímo hrozícím útoku, ale na jeho počínání v době, kdy se poškozený na případný střet toliko připravoval, aniž by obviněného bezprostředně ohrožoval, a pokud dospěl k již výše naznačenému závěru, že mezi oběma došlo k vzájemnému napadání, resp. oplácení útoku útokem, vylučujícímu přiznání nutné obrany obviněnému, nelze mu v tomto směru s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti cokoli vytknout.
Proto Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 25. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik