ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.108.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 108/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové v právní věci nezl. J. H., vedené u Okresního soudu ve Vyškově jako soudu pro mládež pod sp. zn. 1 Rod 4/2005, o dovolání Okresního státního zastupitelství ve Vyškově proti rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu pro mládež ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 4 Rodo 7/2006, takto:
I. Dovolání Okresního státního zastupitelství ve Vyškově se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní státní zastupitelství ve Vyškově podalo v právní věci nezl. J. H. (správně jde o „dítě mladší patnácti let“, ale i v tomto usnesení je označován převážně jako „nezletilý“) u Okresního soudu ve Vyškově jako soudu pro mládež dne 8. 9. 2005 návrh na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), a to dohledu probačního úředníka. Návrh odůvodnilo tím, že policejní orgán Policie ČR OŘ V., obvodní oddělení V., usnesením ze dne 15. 8. 2005 pod ČTS: ORVY-639/TČ-16-2005 odložil podle §159a odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. trestní stíhání nezletilého J. H. pro činy jinak trestné krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., spáchané formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s nezletilým A. F., neboť je nepřípustné z důvodu nedostatku věku nezletilého.
Těchto činů jinak trestných se měl nezletilý dopustit tím, že „v době od 17:00 hodin dne 25. 5. 2005 do 15:00 hodin dne 29. 5. 2005 ve V. na ulici H. vnikl společně s nezletilým A. F. na částečně oplocený pozemek poblíž garáží, kde nalezeným krumpáčem rozbili sklo zadního okna zde zaparkovaného osobního motorového vozidla zn. Fiat 127 červené barvy, a odtud odcizili nářadí, které ponechali u vozidla, a poté opětovně krumpáčem poškodili zde odstavený obytný přívěs, na kterém vypáčili vstupní dveře, vnikli dovnitř a zde nalezeným sekáčkem rozbili okna přívěsu včetně střešního okna a nábytek se zrcadlem zevnitř vynesli ven, kde tyto věci ponechali, a tímto jednáním způsobili škodu poškozením těchto věcí ve výši asi 29.300,- Kč“.
Podle názoru státního zastupitelství přicházelo se zřetelem k dosavadnímu životu nezletilého J. H., který nebyl poznamenán žádnými vážnými nedostatky (jmenovaný vyrůstá v úplné rodině, chování ve škole nebylo hodnoceno sníženým stupněm a jeho prospěch z jednotlivých předmětů je hodnocen známkami výborně, chvalitebně, event. dobře), v úvahu uložení opatření dohledu probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb., jímž lze jednak sledovat chování nezletilého v rodině včetně účinnosti výchovného působení rodičů a jednak jej vést k životu v souladu se zákonem.
Okresní soud ve Vyškově jako soud pro mládež rozsudkem ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 1 Rod 4/2005, uložil nezletilému dohled probačního úředníka (bod I.) a rozhodl o přiznání náhrady nákladů řízení opatrovníku JUDr. P. Ž. (bod II.). Soud vzal za prokázané, že nezletilí J. H. a A. F. se společně dopustili činů jinak trestných a protiprávnosti svého jednání si byli vědomi. Poznamenal, že uložením výchovného opatření – dohledu probačního úředníka – nezletilému J. H. je sledován především zájem na jeho dalším řádném vývoji, nikoliv sankce za jednání, jehož se dopustil. Bude tak zajištěno po určitou dobu sledování chování nezletilého v rodině i mimo ni a také způsob výchovného působení rodičů na nezletilého k životu v souladu se zákonem.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl opatrovník nezletilého JUDr. P. Ž. odvoláním. Z jeho podnětu Krajský soud v Brně jako soud pro mládež rozsudkem ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 4 Rodo 7/2006, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uložení dohledu probačního úředníka a podle §93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb. upustil od uložení opatření nezletilému (bod I.). Ve výroku, kterým byla JUDr. P. Ž. jako opatrovníku přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 2.150,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že JUDr. P. Ž. přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 2.925,- Kč (bod II.). Jmenovanému opatrovníkovi odvolací soud přiznal rovněž náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.607,- Kč (bod III.) a v dalším rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení Českému státu.
Oproti závěrům soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že u nezletilého není nutno ukládat žádné opatření, neboť podle §93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb. samotné projednání jeho skutku před soudem postačilo k jeho nápravě. Své závěry opřel zejména o zprávu orgánu sociálně-právní ochrany dětí, přičemž za nezbytné nepokládal provést ani pedagogicko-psychologické vyšetření nezletilého podle §93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. Vyložil, že nezletilý nikdy nečinil výchovné potíže, učil se výborně a chvalitebně, z chování neměl nikdy snížený stupeň a pokud navštěvoval pedagogicko-psychologicko poradnu, bylo to pouze z důvodu, že byl dyslektik. Svého jednání litoval a před orgánem sociálně-právní ochrany dětí učinil slib k nápravě s tím, že se jeho jednání nebude nikdy opakovat; rovněž rodinné zázemí nezletilého je bezproblémové a oba rodiče s ním jeho závadové jednání probrali.
Své stanovisko ohledně nadbytečnosti provedení aktuálního pedagogicko-psychologického vyšetření nezletilého odvolací soud odůvodnil poukazem na zákonnou citaci ustanovení §93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., jež nestanoví obligatorně ve všech případech povinnost vypracovat pedagogicko-psychologické vyšetření. Zejména tehdy ne, pokud výsledky provedeného dokazování dokládají, že nezletilý před spácháním činu jinak trestného nikdy nečinil výchovné potíže, jeho dosavadní vývoj nesignalizuje žádné negativní poznatky a rovněž k jeho sociálnímu prostředí nelze shledat výhrady.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství ve Vyškově dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel vytkl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.], a po zevrubném zrekapitulování dosavadních výsledků řízení poukázal především na neopodstatněně zúžený rozsah dokazování ve vztahu k osobě nezletilého. Domníval se, že v zájmu úplného zjištění skutkového stavu věci bylo třeba vyslechnout rodiče nezletilého ke zjištění jeho rodinného a výchovného prostředí a dále mělo být rozhodně provedeno aktuální pedagogicko-psychologické vyšetření nezletilého nebo alespoň vyžádána zpráva pedagogicko-psychologické poradny, již nezletilý navštěvuje. Pokud zmíněné důkazy odvolací soud neopatřil a neprovedl, nerespektoval závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 8 Tdo 185/2006, a ustanovení §1 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., v němž je vymezen účel tohoto zákona, neboť náležitě nezjistil poměry nezletilého, jeho rodiny a jeho výchovné prostředí.
V dalších námitkách dovolatel odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 41/1999 Sb. rozh. civil. a nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 122/2005, a upozornil, že odvolací soud též porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a ve svých důsledcích zasáhl do navrhovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takové pochybení odvolacího soudu mělo spočívat v tom, že neupozornil účastníky řízení na změnu svého právního názoru na projednávanou věc nezletilého, který je odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil účastníkům se k němu vyjádřit.
Z uvedených důvodů dovolatel závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Není od věci připomenout, že ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (§96 zák. č. 218/2003 Sb.). Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, která dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V daných souvislostech bylo třeba zabývat se především otázkou, zda rozhodnutí o návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle §93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnutím ve věci samé.
Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. Rozhodnutím ve věci samé se pak rozumí rozhodnutí o předmětu řízení, a to ať už se o něm rozhodne pozitivně, či negativně.
V řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. jde o to, aby dítěti mladšímu patnácti let, dopustí-li se činu jinak trestného, bylo za splnění zákonných podmínek uloženo některé z taxativně vyjmenovaných opatření; tím je vymezena věc sama. Rozhodnutím ve věci samé pak logicky je rozhodnutí o uložení opatření, upuštění od uložení opatření, jakož i zamítnutí návrhu na uložení opatření. Ve všech těchto případech se postihuje sám předmět řízení, tj. soud se vyjadřuje k otázce, která mu byla k posouzení předložena.
Po uvážení těchto obecných zásad dospěl Nejvyšší soud jako soud pro mládež k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změněno. Protože rovněž shledal, že dovolání splňuje obsahové náležitosti uvedené v §241a o. s. ř., zabýval se dále otázkou, zda je důvodné.
Dovolatel soustředil své námitky především proti postupu odvolacího soudu, rozhodl-li o upuštění od uložení opatření nezletilému, aniž vyslechl jeho rodiče ke zjištění jeho rodinného a výchovného prostředí a aniž si pro svůj závěr opatřil vypracování pedagogicko-psychologického vyšetření nezletilého, event. vyžádal zprávu pedagogicko-psychologické poradny, kterou nezletilý navštěvoval.
Tyto dovolací námitky však nebylo možné přijmout, neboť odvolací soud postupoval zcela v intencích platné právní úpravy a jeho postup nebyl nekorektní. Úvahy, jež odvolací soud vedly k závěru, že doplnění dokazování o výslech rodičů nezletilého či zajištění pedagogicko-psychologického vyšetření, resp. vyžádání zprávy z pedagogicko-psychologické poradny, již obviněný navštěvoval, není potřebné, jsou přesvědčivé a argumentaci tohoto soudu, obsaženou v odůvodnění jeho rozsudku, lze akceptovat.
Je tomu tak i proto, že Nejvyšší soud jako soud pro mládež si před rozhodnutím o podaném dovolání opatřil aktualizovanou zprávu od odboru sociálních věcí a zdravotnictví M. ú. ve V. a z té zjistil, že nezletilý nadále vyrůstá v úplné rodině a v současné době navštěvuje 7. ročník základní školy. Z chování nikdy neměl snížený stupeň, jeho prospěch se však postupem času zhoršil (zpočátku dosahoval převážně známek výborně a chvalitebně, v šesté třídě měl na vysvědčení dvě trojky, v posledním pololetí čtyři nedostatečné).
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že podle §1 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. se projednáním protiprávních činů, kterých se dopustili děti mladší patnácti let a mladiství, sleduje, aby se na toho, kdo se takového činu dopustil, užilo opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se nadále páchání protiprávního činu zdržel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem; řízení musí být vedeno tak, aby přispívalo k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů.
Z dikce tohoto ustanovení plyne, že zákon jím především klade důraz na význam vlastního projednání činu (činu jinak trestného, jestliže se ho dopustilo dítě mladší patnácti let), s tím, že musí být celé řízení vedeno tak, aby přispělo k předcházení a zamezování protiprávního páchání činů jinak trestných. Zdůrazňuje proto především výchovnou složku tohoto řízení, které musí být vedeno se zvláštní pečlivostí tak, aby byly dokázány příčiny vzniku činu jinak trestného a skutečnosti významné pro posouzení osobních, rodinných a jiných poměrů nezletilého.
Odvolací soud vzal v potaz zejména podrobnou zprávu orgánu sociálně-právní ochrany dětí (vypracoval ji rovněž M. ú. V., o. s. v. a z.), z níž zjistil k osobě nezletilého okolnosti uváděné již shora (s výjimkou prospěchu v šesté a sedmé třídě) a navíc i to, že jako dyslektik navštěvoval tamní psychologicko-diagnostickou poradnu a že jeho hlavním koníčkem je výpočetní technika. K jednání, jehož se dopustil, nezletilý uvedl, že jej lituje, a slíbil, že se nebude opakovat. Jeho rodiče s ním celou záležitost opakovaně probrali.
Na základě těchto poznatků odvolací soud správně uzavřel, že jsou splněny zákonné předpoklady pro postup podle ustanovení §93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb., umožňující soudu pro mládež upustit od uložení opatření. Nelze mít totiž pochyb o tom, že pro dosažení účelu zák. č. 218/2003 Sb., tak jak je stanoven v jeho §1 odst. 2, je v této věci zcela postačující projednání činu nezletilého soudem pro mládež. Pro tento závěr svědčí zejména to, že jak k osobě nezletilého, tak i k jeho sociálnímu prostředí představovanému rodinou a školou nebyly před spácháním činu jinak trestného zaznamenány žádné negativní poznatky, a proto se uložení jakéhokoli opatření ve smyslu §93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. jeví v tomto případě zcela nadbytečným.
Pokud se týče namítané absence doplnění dokazování o výslech rodičů a zajištění pedagogicko-psychologického vyšetření nezletilého, pak je třeba vycházet z ustanovení §93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., podle něhož dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit, a to zpravidla na základě výsledků předchozího pedagogicko-psychologického vyšetření, opatření vyjmenovaná pod písmeny a) až c).
Z citace tohoto zákonného ustanovení nelze nezaznamenat, že zák. č. 218/2003 Sb. provedení pedagogicko-psychologického vyšetření nevyžaduje striktně ve všech případech, kdy soud pro mládež rozhoduje o případném uložení, resp. upuštění od uložení opatření dětem mladším patnácti let, jež se dopustily činu jinak trestného. Důslednou interpretací tohoto ustanovení je naopak třeba dovodit, že se jedná o postup soudu pro mládež zcela fakultativní, kdy záleží pouze na úvaze tohoto soudu, odvíjející se od konkrétních okolností posuzované věci, zda takové předchozí pedagogicko-psychologické vyšetření pokládá pro účely svého rozhodnutí v tomto směru za nezbytné či zda může ve věci učinit spolehlivé rozhodnutí i bez tohoto vyšetření.
Protože stejným způsobem přistoupil k výkladu ustanovení §93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. i odvolací soud, nelze mu ani v této otázce vytknout žádných pochybení. Namítanou absencí výslechu rodičů se Nejvyšší soud jako soud pro mládež podrobněji nezabýval, neboť zákon jeho provedení jako podmínku pro uložení, resp. upuštění od uložení opatření nezletilému nepředpokládá. Nelze však nepoznamenat, že matka nezletilého S. H. byla soudem vyslechnuta v hlavním líčení a v rámci své výpovědi vyjádřila názor, že projednání věci nezletilého před soudem pro mládež je z hlediska jeho nápravy zcela postačující a že je to pro něj ponaučení. Uvedla také, že nezletilý ji i otce respektuje a že se k činu bezprostředně poté přiznal, aniž by vinu sváděl na třetí osobu.
Na základě všech shora uvedených skutečností lze shrnout, že soudy v projednávané věci opatřily důkazy takového charakteru a v takovém rozsahu, který jim umožnil v dostatečné míře zjistit poměry nezletilého, rodiny i prostředí, z něhož pochází, a to včetně jeho chování, mravního a rozumového rozvoje. Proto nelze v žádném případě považovat za případný odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 8 Tdo 185/2006 (publikované pod č. 3/2007 Sb. rozh. tr.), které je založeno na odlišných skutkových okolnostech, než tomu bylo v této věci.
Stejně tak nepřípadný je odkaz dovolatele na rozhodnutí publikované pod č. 41/1999 Sb. rozh. civil. a nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 122/2005, a navazující tvrzení, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a ve svých důsledcích zasáhl do navrhovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Soud druhého stupně totiž převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně a nepovažoval přitom za potřebné dokazování dále doplňovat. Učinil však odlišný právní závěr o nutnosti ukládat nezletilému opatření ve formě dohledu probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb., když naopak uzavřel, že jsou splněny zákonné předpoklady pro upuštění od uložení takového opatření podle §93 odst. 7 citovaného zákona. V takovém jeho procesním postupu rozhodně nelze spatřovat vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., a proto ani nebyl důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. Odvolací soud měl splněny všechny předpoklady pro konečné meritorní rozhodnutí a svým postupem rozhodně neporušil právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení [§146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů řízení státu ve smyslu §95 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. dovolací soud nerozhodoval; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v §93 odst. 1 tohoto zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a