ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1135.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1135/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2007 o dovolání obviněného J. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 6 To 134/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 169/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 4 T 169/2006, byl obviněný J. Z. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. ř. mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Tímto rozsudkem bylo též rozhodnuto o náhradě škody a o vině a trestu spoluobviněného S. P.
Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v neprospěch obou shora jmenovaných obviněných odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 6 To 134/2007, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že obviněný J. Z. se při nezměněném výroku o vině odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon se podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s dozorem. Rovněž rozhodl o trestu spoluobviněného S. P. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. Z. prostřednictvím obhájce Mgr. J. V. dovolání, které zaměřil jak proti výroku o vině tak i proti výroku o trestu, a opřel je o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsahu takto vymezeného mimořádného opravného prostředku obviněný zejména brojil proti tomu, za jakých okolností se skutek, jímž byl uznán vinným, stal. Dovodil, že odvolací soud mylně zjistil, že odsouzený měl za cíl získat od poškozené kabelku za použití násilí. Obviněný též namítl, že způsobem popsaným v rozhodnutí soudu druhého stupně nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný též vytkl, že odvolací soud při posuzování důkazů porušil zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, neboť především pochybil, když vzal za pravdivou výpověď spoluobviněného S. P., přestože již soud prvního stupně konstatoval, že tento spoluobviněný si epizodu z předmětného večera z části z důvodu jeho ovlivnění alkoholem či drogami nepamatoval. Obviněný dále namítl, že nebylo prokázáno, že by cokoliv z kabelky poškozené získal, a na podporu tohoto svého tvrzení odkázal na obsah výpovědi svědka Z. V., jíž považoval za věrohodnou. Se závěry obou soudů se neztotožnil ani ohledně toho, že projednávaným činem mělo dojít k přímému ohrožení života poškozené M. Y., k čemuž zdůraznil, že poškozené M. Y. nenastala žádná vážná újma na zdraví. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný vyslovil pochybnost o jeho správnosti, neboť ho označil za nepřiměřeně přísný a vyjádřil, že v této souvislosti nebylo dostatečně uváženo, že se na něj hledí jako by doposud nebyl trestán. Protože dosud ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl, výkon trestu odnětí svobody podle něj nemůže vést k jeho nápravě. Namítl i to, že při ukládání trestu nebyla respektována zásada „ultima ratio“, když soud v potřebné míře neuvážil, že trestní sankce je nejkrajnějším prostředkem, jehož lze k nápravě vzájemných lidských vztahů využít.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vztahu k výroku o vině shledal, že je toto dovolání nepřípustné, protože odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně směřovalo pouze proti výroku o trestu, a výrok o vině tudíž nebyl odvolacím soudem ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumán. V části, v níž obviněný brojil proti výroku o trestu dovolání posoudil jako podané mimo zákonném vymezené dovolací důvody, neboť obviněný napadal výrok o uloženém trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti, což je okolnost, kterou nelze namítat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b ost. 1 písm. g) tr. ř. ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jde o námitku, která nedopadá na žádný ze zákonem vymezený důvod. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné, případně aby je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, která je v ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. upravena tak, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
Z této dikce vyplývá, že přípustnost dovolání je založena na tom, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl odvolací soud a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Přípustné je však jen takové dovolání, které směřuje proti výroku, který byl odvolacím soudem ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumán. Jestliže bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž by přitom měl povinnost přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost je přezkoumat podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., není takové dovolání přípustné (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu nyní projednávané věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 4 T 169/2006, se podává, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 4 T 169/2006, odvoláním napadl toliko státní zástupce, který tento řádný opravný prostředek podaný v neprospěch obviněného zaměřil pouze proti výroku o trestu (č. l. 172 spisu). Z jeho podnětu Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. l tr. ř. přezkoumal pouze ohledně výroku o trestu. V tomto rozsahu zkoumal zákonnost a odůvodněnost jen tohoto oddělitelného výroku, a to z hlediska vytýkaných vad i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo. V souladu s tímto postupem Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 6 To 134/2007, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v rozsudku soudu prvního stupně zrušil výrok o trestu a znovu při nezměněném výroku o vině, obviněného odsoudil, jak je shora uvedeno.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud v projednávaném případě podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával k odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 pouze výrok o trestu. Výrok o vině přezkoumáván k podanému odvolání nebyl, a proto obviněný mohl dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadnout jen ve vztahu k výroku o trestu. Tuto zásadu však obviněný nerespektoval, neboť v rámci podaného dovolání uplatnil též námitky směřující proti výroku o vině. V této části je proto dovolání obviněného nepřípustné ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud však dovolání obviněného z tohoto důvodu neodmítl, neboť obviněný své výhrady zaměřil i proti výroku o trestu, proti němuž je na základě shora popsaných důvodů dovolání přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Ve vztahu k výroku o trestu proto dovolací soud zkoumal, zda jsou splněny další formální podmínky. Shledal, že dovolání obviněného bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný v tomto rozsahu uplatnil své námitky v souladu s dovolacím důvodem, o něž dovolání opřel.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. „Jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či mírného trestu nelze uplatnit prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu podaného dovolání však vyplývá, že obviněný J. Z. ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal výlučně skutečnosti, jimiž zpochybňoval správnost výměry uloženého trestu, který v trvání dvou a půl let považoval za nepřiměřeně přísný a nespravedlivý. Není pochyb o tom, že obviněný svými výhradami směřoval výlučně proti „nepřiměřené tvrdosti“ uloženého trestu, což jsou námitky, které nelze podřadit nejen pod jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. či jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a právním závěrům Nejvyšší soud shledal, že z podnětu uvedeného dovolání nelze meritorně napadené rozhodnutí přezkoumávat, neboť jde o dovolání, které bylo v části, v níž bylo shledáno přípustným, podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová