ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1219.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1219/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2007 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 To 122/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pod sp. zn. 1 T 77/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 1 T 77/2006, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným níže popsaným skutkem, který byl právně kvalifikován jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za to mu soud uložil podle §217 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let; současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 4 T 85/2005, jenž právní moci nabyl dne 16. 8. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 To 122/2007, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Z. P. podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V prvé řadě namítl, že závěry soudu neodpovídají skutečnostem zjištěným v průběhu řízení a tvrdil, že neutěšenou situaci nezletilého nezapříčinili jeho rodiče, ale špatný systém ústavní výchovy. Zdůrazňoval, že chování nezletilého se výrazně zhoršilo v době, kdy byl umístěn mimo rodinu, že situace nebyla řešena ani ze strany orgánů sociálně právní ochrany ani ze strany Dětského diagnostického ústavu v B., a ačkoli nezletilý z ústavu neustále utíkal, státní orgány tento problém nijak neřešily. Poukazoval na to, že syna do ústavu v 7-8 případech odvážel on nebo jeho manželka a že mu neustále domlouvali; z obavy o život a zdraví nezletilého jej pak už zpět do ústavu nevraceli.
Dovolatel rovněž uvedl, že ačkoliv je přes tři roky zřejmé, že nařízená ústavní výchova neplní svůj účel, odborné orgány nezamýšlely, jak situaci řešit jinak, především s ohledem na zájem dítěte, které již přes čtyři roky pobývá na útěku. Místo, aby rodině nezletilého poskytly pomoc, podaly na rodiče nezletilého trestní oznámení. Nesouhlasil s tím, aby „Policie ČR chytala děti a vracela je do ústavu, a to ani v případech, kdy nařízení ústavní výchovy a odebrání dětí z rodiny je odůvodňováno zájmem dítěte“.
Obviněný dále zdůraznil, že fakticky neměl možnost svému synovi zajistit vyučování v místě trvalého bydliště, protože v případě nařízení ústavní výchovy je výuka zajištěna přímo v ústavu. I když umístění nezletilého mělo být v jeho zájmu, zodpovědné orgány se nezabývaly faktickými příčinami zhoršující se situace, důsledky rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy jsou, že nezletilý již přes čtyři roky pobývá na útěku a jeho rodiče jsou kriminalizováni. Namítal, že „když se míjí účinkem ústavní výchova, která byla nařízena proti vůli rodičů nezletilého, stát chce trestat rodiče za to, co sám prostřednictvím svých orgánů nezvládl“. Zdůrazňoval, že prostředky trestního práva by měly být státem uplatňovány zdrženlivě v souladu s principem ultima ratio a principem subsidiarity trestní represe.
V další části svého mimořádného opravného prostředku se obviněný věnoval vylíčení svých rodinných poměrů, poukazoval na skutečnost, že rozhodnutím Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 33 P 209/79, byla u čtyř jeho dětí nařízena ústavní výchova a děti byly umístěny do různých ústavů. Přestože nařízení ústavní výchovy situaci u M. nikterak nezlepšilo, byl zamítnut návrh matky na zrušení ústavní výchovy. Tvrdil, že problémy v rodině nebyly takového rázu a natolik závažné, aby čtyři děti byly vytrženy z rodinného prostředí a dány do ústavní výchovy, kterou považoval za nejhorší a nejdražší řešení. Za původce neuspokojivé situace v rodině považoval špatnou sociální situaci, která však měla být řešena za pomoci orgánů sociálně právní ochrany dětí.
Svoje námitky obviněný završil tvrzením, že pokud nezletilé děti převzal do výchovy stát, musí také jeho orgány nést zodpovědnost za další nepříznivý vývoj i za důsledky opakovaných a dlouhodobých útěků nezletilého. Poukazoval přitom na věc manželů W. projednávanou před Evropským soudem pro lidská práva a na neutěšenou praxi českých úřadů při odebírání dětí ze sociálně slabých rodin. Uvedl, že on i jeho manželka se snaží spolupracovat s občanským sdružením Vzájemné soužití v O. a společně řešit situaci rodiny; pokud však byl nezletilý odebrán státními orgány z rodinného prostředí, nelze se divit, že své rodiče přestal respektovat. Stát sám prostřednictvím svých orgánů totiž měl zajistit, aby bylo rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy naplněno, a pokud se nařízená ústavní výchova míjela účinkem, měl hledat jiné vhodné řešení.
S ohledem na uvedené argumenty dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a poté, co stručně shrnul podání, konstatoval, že dovolacími námitkami obviněného není dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně naplněn. Dále uvedl, že obviněný se snažil polemizovat s odůvodněním rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 33 P 209/79 a Nc 389/2002, jímž byla nařízena ústavní výchova, a celkově znevěrohodnit systém ústavní výchovy; přitom nepopíral učiněná skutková zjištění. Pokud ovšem obviněný namítal, že z důvodu soudem nařízené ústavní výchovy nemohl nezletilému zajistit školní docházku v místě bydliště, pak je tato námitka neopodstatněná, protože školní docházku měl nezletilý zajištěnou v dětském domově.
Státní zástupce uzavřel své úvahy s tím, že soud na základě pečlivého dokazování zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a skutková zjištění přiléhavým způsobem právně kvalifikoval; napadená rozhodnutí přitom netrpí žádnou vadou. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. zák. odmítl a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný své dovolání opřel v prvé řadě o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je možné dovolání podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud dále řešil otázku, zda dovolání obviněného je z tohoto hlediska opodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na základě něho je proto možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil argumenty, které by důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Vytkl totiž, že soudy chybně právně posoudily zjištěný skutkový stav, přičemž nesouhlasil zejména s právní kvalifikací skutku jako trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Vyjádřil především přesvědčení, že zodpovědnost za vzniklou situaci a opakované útěky jeho syna z ústavní výchovy nenese on, nýbrž stát prostřednictvím svých orgánů sociálně právní ochrany dětí.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty formální znaky trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že úmyslně vydal osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že jí umožnil vést zahálčivý život. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění (a rovněž s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) obsahuje konkrétní skutková zjištění, která tyto zákonné znaky jmenovaného trestného činu evidentně naplňují. Proto námitky obviněného v tomto směru uplatněné nemohly obstát.
V obecné rovině je však nejprve třeba uvést, že trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že jí umožní vést zahálčivý nebo nemravný život.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádné výchově osob mladších osmnácti let, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti.
Po subjektivní stránce lze tento trestný čin spáchat úmyslným jednání, ale i z nedbalosti. Zavinění se přitom musí vztahovat na všechny znaky trestného činu, včetně věku ohrožené osoby i skutečností, které jsou způsobilé ovlivnit způsob života takové osoby (zahálčivý život, apod.).
Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Zpravidla se bude jednat o působení pachatele, v důsledku kterého vzniklo reálné nebezpečím, že osoba mladší osmnácti let
a) propadne alkoholu nebo drogám,
b) bude se chovat promiskuitně nebo se živit prostitucí, popř. vést jiný parazitní způsob života,
c) bude opakovaně nebo soustavně páchat úmyslné trestné činy, přestupky nebo jinak narušovat občanské soužití,
d) osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují její tělesné nebo duševní zdraví anebo její další vývoj (např. může jít o záškoláctví, apod.)
Pod pojmem zahálčivý život je chápán parazitní způsob života, kdy osoba přesto, že nemá legální a dostatečný zdroj své obživy, nepracuje nebo pracuje jen občas a snaží se zdroj své obživy zcela nebo z podstatné části nalézt buď přímo v trestné činnosti, nebo v jiné činnosti, která je z hlediska zájmů společnosti hodnocena jako nežádoucí. Sem je zařazeno též déle trvající záškoláctví závažnější povahy. Zpravidla zahálčivý život úzce souvisí s nemravným životem, který je širší pojem a rozumí se jím život vedený v rozporu se zásadami morálky.
O umožnění vést zahálčivý nebo nemravný život půjde v případě jednání, kterým pachatel pro osobu mladší osmnácti let, ať už přímo nebo nepřímo, vytváří podmínky pro vznik nežádoucích návyků a sklonů (např. jde o poskytování nedostatečné péče dítěti, které se stává tzv. dítětem ulice, ponechaným bez dozoru a tím vystaveným i negativním vlivům takového prostředí). (Blíže viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1281-1289.)
Vzhledem k povaze výhrad namítaných obviněným se rovněž jeví vhodným připomenout některá zákonná ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále převážně jen „zák. o rodině“), ve znění pozdějších předpisů, upravující rodičovskou zodpovědnost. Podle §31 odst. 1 tohoto zákona je rodičovská zodpovědnost souhrn práv a povinností
a) při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj,
b) při zastupování nezletilého dítěte,
c) při správě jeho jmění.
Podle odst. 2 citovaného ustanovení jsou rodiče při výkonu práv a povinností uvedených v odstavci 1 povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného připomenout podstatu jeho jednání, jež záležela v tom, že „v době nejméně od 28. 11. 2003 do 22. 3. 2005 v K. – N. M., jako otec nezletilého M. S., u kterého byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 12. 2002, č.j. 33 P 209/79-71, 43 P a Nc 389/2002, jenž nabyl právní moci dnem 15. 1. 2003, nařízena ústavní výchova, kdy nezl. M. S. byl na základě citovaného rozsudku od 29. 4. 2003 umístěn do Dětského domova v P. a od 26. 5. 2003 je chovancem Diagnostického ústavu Základní školy a školní jídelny v B. – Š., přičemž dosud neukončil povinnou školní docházku, v době jeho útěku z Dětského diagnostického ústavu ho nechal u sebe doma bydlet, na tuto skutečnost neupozornil Policii ČR ani Dětský diagnostický ústav v B., nezajistil jeho vyučování a zapříčinil tak, že ve školním roce 2003/2004 nemohl být nezl. M. S. hodnocen, jelikož neomluveně zameškal 765 hodin a v I. pololetí roku 2004/2005 neomluveně zameškal 500 hodin, takže opět nemohl být hodnocen, čímž obviněný zapříčinil, že si nezl. M. S. neosvojoval základní školní vědomosti a přivykl si životu, který není v souladu se zájmem společnosti na řádné výchově osob mladších osmnácti let“.
Z takto zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplývá naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. po stránce formální i materiální. Především není pochyb o tom, že obviněný věděl, že jeho synovi byla soudem nařízena ústavní výchova; přesto ho v době jeho útěku z ústavu téměř jeden a půl roku nechával u sebe doma bydlet a neupozornil na tuto skutečnost ani Policii ČR ani Dětský diagnostický ústav v B., a ani jej případně sám do tohoto ústavu neodvezl. Tím svému nezletilému synovi umožnil, aby nenavštěvoval školní výuku; ten pak zameškal vysoký počet hodin ve škole a z toho důvodu nemohl být klasifikován. Obviněný tak způsobil, že si nezletilý neosvojoval základní školní vědomosti a přivykl si takovému způsobu života, který není v souladu se zájmem společnosti na řádné výchově osob mladších osmnácti let.
V žádném případě nelze přisvědčit těm argumentům obviněného, v nichž svaluje odpovědnost za tristní situaci svého syna na orgány státu pečující o dítě a současně odmítá jakoukoli svou odpovědnost. V prvé řadě je totiž péče a výchova dětí svěřena rodičům a je jejich právem, ale samozřejmě i povinností pečovat o dítě a věnovat se mu takovým způsobem, aby kromě fyzického, duševního a sociálního rozvoje si zároveň osvojovalo základní všeobecně akceptované společenské návyky. Tato povinnost rodičů přitom nemůže být nikým nahrazována nebo přebírána. Jádro výchovy dětí spočívá v rodině, na děti zde má být vhodnými citovými a výchovnými prostředky působeno již od narození tak, aby si osvojovaly správné vzorce jednání a chování pro život. V tomto ohledu lze přisvědčit dovolateli, že ústavní výchova tuto bazální funkci rodiny může přebírat jen ve značně omezeném rozsahu a zdaleka ne nejvhodnějším způsobem. Na druhé straně je však v zájmu dítěte, jehož výchova je v rodině zanedbávána či nezvládána, aby ji zajistil stát prostřednictvím svých orgánů.
V projednávané věci je zřejmé, že nezletilý do svých jedenácti let vyrůstal v rodině (ústavní výchova nad ním byla nařízena až v roce 2003); současně však nelze nevidět, že výchovné problémy měl již dříve, neboť jeho vlastní rodiče mu nevěnovali náležitou péči a zájem k tomu, aby si osvojoval základní schopnosti, návyky a společensky přijatelné chování. Toho si byl obviněný vědom, a proto navázal kontakt s občanským sdružením Vzájemné soužití v O., to však na zjištěném faktu, že následně téměř jeden a půl roku neposílal svého syna do školy, nic nemění. Svým úmyslným jednáním [přinejmenším ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.] vydal svého syna nebezpečí zpustnutí a umožnil mu vést zahálčivý život. Pravidelnou docházkou do školy si totiž dítě osvojuje jednak základní vzdělání nezbytné pro výkon své budoucí profese, popř. pro další studium, jednak určitý pracovní režim obdobný pracovní činnosti, jehož nedodržováním si navyká zahálet (srov. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. trest.).
Ve světle shora uvedených skutečností proto dovolací soud nemohl přisvědčit relevantně uplatněným námitkám obviněného. Jeho jednání, zjištěné již soudem prvního stupně a shledané správným i soudem odvolacím, nepochybně vykazuje všechny znaky trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a