ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1260.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1260/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové v právní věci nezletilého F. B., zastoupeného opatrovnicí JUDr. V. O., advokátkou se sídlem advokátní kanceláře v B., vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 97 Rod 110/2006, o dovolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 4 Rodo 10/2007, takto:
I. Dovolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městskému soudu v Brně, soudu pro mládež, v právní věci dítěte mladšího patnácti let (dále jen „nezletilého“) F. B., došel dne 1. 8. 2006 návrh Městského státního zastupitelství v Brně na uložení opatření podle §90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších změn [dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“], a to dohledu probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb.
Podle obsahu tohoto návrhu Policejní inspektor Policie České republiky M. ř. B., Služby kriminální policie a vyšetřování B. usnesením ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. MRBM-9099/TČ-03-2006 odložil, z důvodu jeho nepřípustnosti pro nedostatek věku pachatele, podle §150a odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. trestní stíhání nezletilého F. B., pro čin jinak trestný loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 7. 2006. Podle tam popsaných zjištění se nezletilý činu dopustil tím, že dne 15. 4. 2006 v době kolem 13.30 hod. v B. na ulici J. v parku přistoupil společně s mladistvým E. S., k poškozenému M. B., nezletilý F. B. ho uchopil za obě ruce, které mu zkroutil za záda, zatímco mu mladistvý E. S. odcizil z pravé kapsy kalhot jeho mobilní telefon zn. Siemens CT 65 se SIM kartou, poté se dali na útěk směrem k ulici S., poškozený je začal pronásledovat, a když dohnal mladistvého E. S., ten se zastavil, otočil a ranou pěstí do hrudníku srazil poškozeného na zem. Protože se nezletilý dopustil činu jinak trestného, považoval státní zástupce za vhodné zvolit takové opatření, při kterém bude možné na jedné straně sledovat chování dítěte v rodině a způsob výchovného působení rodičů, a na druhé straně pozitivně vést dítě k životu v souladu se zákonem. Přitom zdůraznil, že věk dítěte se blíží věku zakládajícímu trestní odpovědnost, a navrhl uložit dohled probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb.
Městský soud v Brně, soud pro mládež o tomto návrhu městského státního zastupitelství rozhodl rozsudkem ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 97 Rod 110/2006 tak, že od uložení opatření upustil s tím, že projednání činu nezletilého před soudem pro mládež je postačující, a to i s ohledem na dohled probačního úředníka, který již byl nezletilému v minulosti uložen na základě rozsudku Městského soudu v Brně, soudu pro mládež ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 97 Rod 36/2006, jež nabyl právní moci dne 12. 9. 2006.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadlo městské státní zastupitelství v Brně odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Brně, soud pro mládež rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 4 Rodo 10/2007, jednak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a jednak rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud rozvedl, že po dokazování provedeném soudem prvního stupně není pochyb, že nezletilý se dopustil činu jinak trestného, a pouze nedostatek věku zabránil, aby byl uznán vinným trestným činem. Odvolací soud sice přisvědčil názoru státního zástupce, že zákonná úprava nevylučuje možnost uložit dohled probačního úředníka opakovaně, zejména, když dochází k modifikaci jeho programu tak, že se nově uložené opatření jeví jako přísnější, v daném případě však nepovažoval za potřebné toto opatření ukládat. Dospěl k závěru, že již jednou uložený dohled probačního úředníka ve věci Městského soudu v Brně, soudu pro mládež ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 97 Rod 36/2006, se jeví jako adekvátní s tím, že byly splněny podmínky pro postup podle §93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb. Vyšel ze zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí opatřené soudem prvního stupně, z níž vyplynulo, že nezletilý, který vyrůstá v úplné rodině, nemá vážné výchovné problémy, a byť je jeho prospěch ve škole slabý, rodiče podle svých schopností se školou spolupracují. Svůj závěr opřel též o to, že k osobě nezletilého nebyly zjištěny žádné negativní poznatky, a pokud měl problémy, pak to bylo v době, než jeho činy byly projednány. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že jak vyplývá z protokolu o jednání, již samotné projednání věci před soudem za účasti nezletilého lze považovat za účinné a natolik důrazné, že není třeba modifikovat již uložený dohled probačního úředníka. S poukazem na účel zákona, jak je vyjádřen v ustanovení §1 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když rozhodl, že není nutno ukládat opakovaně dohled probačního úředníka, neboť již uložený dohled se mu jevil jako adekvátní opatření.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo Městské státní zastupitelství v Brně včas dovolání zaměřené proti výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání dovodilo z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. při vyloučení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Za otázku zásadního významu, k níž by měl dovolací soud dospět, považoval možnost opakovaného ukládání stejného opatření podle §93 odst. 1 písm. a) až c) zák. č. 218/2003 Sb. Důvodnost dovolání opřel o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání dovolatel uvedl, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí podle ustanovení §93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb. o upuštění od uložení opatření a nezletilému mělo být uloženo některé z opatření uvedených v ustanovení §93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., konkrétně dohled probačního úředníka. Dovolatel na podporu tohoto postoje konstatoval, že nezletilý se sice jednání soudu prvního stupně i soudu odvolacího zúčastnil, ale nelze dojít k závěru, že na něj projednání věci před těmito soudy dostatečně zapůsobilo. Zejména zdůraznil, že nezletilý před oběma soudy popřel svoji aktivní účast na projednávaném skutku a neprojevil nad ním lítost. Za podstatné označil i to, že nezletilý již v minulosti spáchal protiprávní jednání a závadového chování se dopouštěl opakovaně. Byly s ním výchovné problémy, neboť ve škole soustavně porušoval školní řád. Nebyla shledána ani pozitivní role rodičů. Rozhodnutí odvolacího soudu z uvedených důvodů nepovažoval za správné, protože závěry o naplnění účelu zákona č. 218/2003 Sb. nemají oporu v provedeném dokazování. Neztotožnil se s názorem v napadeném rozhodnutí vysloveným odvolacím soudem, že jestliže byl dohled probačního úředníka nezletilému za čin jinak trestný ve věci Městského soudu v Brně, soudu pro mládež sp. zn. 97 Rod 36/2006 uložen, není důvod v případě nyní projednávaného činu jinak trestného nezletilému ukládat opatření spočívající v dohledu probačního úředníka. Tento závěr je podle dovolatele v rozporu s účelem zákona č. 218/2003 Sb., a nerespektuje zásadu, že na každý čin jinak trestný je třeba adekvátně reagovat ve smyslu §89 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. a za správný nepovažoval ani názor odvolacího soudu, že opatření uložené za dříve spáchaný čin jinak trestný je dostatečnou reakcí také na spáchání dalšího či dalších činů jinak trestných, a to ani v případě, že se jedná o trestnou činnost shodného charakteru. Protože ze všech uvedených důvodů měl být nezletilému uložen dohled probačního úředníka, v němž měl být pro jeho výkon stanoven konkrétní obsah, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud na základě podaného dovolání rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř., §96 zák. č. 218/2003 Sb.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 3 o. s. ř.), se zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Nejprve je nutné pro úplnost poznamenat, že ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (§96 zák. č. 218/2003 Sb.). Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení ve věci samé je upraveno v ustanovení §237 o. s. ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozhodnutím, proti němuž dovolání v dané věci směřuje, je rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Protože nepřichází v úvahu aplikace ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), mohla by být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kterou zákon váže na závěr dovolacího soudu o tom, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Musí tedy jít o situaci, kdy řešená právní otázka má pro rozhodnutí o věci určující význam, a nejedná se tudíž jen o takovou právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nebylo z hlediska právního posouzení věci založeno. Zásadní právní význam má současně rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolatel své dovolání opřel o názor, že za otázku zásadního významu lze označit možnost opakovaného ukládání stejného opatření uvedeného v ustanovení §93 odst. 1 písm. a) až c) zák. č. 218/2003 Sb., v případě dvou po sobě jdoucích samostatných řízeních o návrzích na uložení opatření za čin jinak trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let.
Nejvyšší soud se však s touto argumentací neztotožnil. Podle podmínky vyjádřené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že jde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, je nutné vycházet z obsahu samotného rozhodnutí v této konkrétní nyní projednávané věci. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud říká, že „zákonná úprava nevylučuje uložit opakovaně dohled probačního úředníka, a to zejména, pokud dochází k modifikaci jeho programu tak, že se nově uložené opatření jeví jako přísnější“. Takto vyslovený závěr totiž byl v jiné již projednané věci Nejvyšším soudem řešen, a byl vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 882/2007, a vyjádřen právní větou (prozatím ve Sbírce trestních rozhodnutí nepublikovanou) tak, že „skutečnost, že soud pro mládež již dříve uložil dítěti mladšímu než patnáct let opatření v podobě dohledu probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb., nebrání tomuto soudu uložit takovému dítěti další takové opatření, případně jiné opatření podle §93 odst. 1 písm. b), c) zák. č. 218/2003 Sb., pokud je zjištěno, že dítě se opětovně dopustilo činu jinak trestného a přichází-li reálně v úvahu nově v něm vymezit jeho obsahovou náplň“.
Z uvedeného je zřejmé, že soud druhého stupně v zásadě argumentoval shodně jako Nejvyšší soud ve svém zmíněném dřívějším rozhodnutí, a proto jde o otázku, která v této nyní projednávané věci již není novou judikatorní otázkou.
Nejvyšší soud se těmito skutečnostmi zabýval v rámci předběžné otázky a dospěl k závěru, že v projednávané právní věci nezletilého F. B. napadený rozsudek odvolacího soudu již nemůže být považován za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; obligatorní podmínka předpokládaná v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž nebyla splněna.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že v dané věci dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 4 Rodo 10/2007, není přípustné, a proto je podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. s odkazem na ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). O náhradě ve smyslu §95 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. nebylo rozhodováno; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v §93 odst. 1 tohoto zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová