ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1268.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1268/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 o dovolání obviněného K. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 5 To 45/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 27/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 2 T 27/2006, byl obviněný K. V. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou odvoláními; obviněný je zaměřil do výroku o vině i výroku o trestu, odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo rovněž proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 5 To 45/2007, byl z podnětu státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněný K. V. znovu uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §224 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným V. z. p. České republiky, územní pracoviště Ž., se sídlem v N. M. na M. a S. H. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že
- dne 9. 11. 2005 v 05.15 hod. na Ž. ulici v N. M. na M., okr. Ž., neodpočatý a po požívání alkoholických nápojů, při řízení vlastního osobního automobilu zn. Audi A6 ALL ROAD, ve směru od železničního přejezdu do centra města na přímém přehledném úseku v klesání řádně nesledoval situaci v silničním provozu a jel nedovolenou rychlostí nejméně 65 km/h, v důsledku čehož v pravém jízdním pruhu ve směru své jízdy pravou přední částí svého auta srazil chodkyni V. Š. (nepřesně uvedeno S.), přecházející silnici zleva doprava ve směru jeho jízdy, přičemž chodkyně V. Š. utrpěla zejména zhmoždění a maligní otok mozku se zakrvácením do mozkových obalů a komor mozkových při zlomeninách klenby a spodiny lební, zhmoždění zevního boku pravé plíce, trhliny a zhmoždění pravého jaterního laloku, zlomeninu zevní části pravé klíčové kosti, rozvolnění spoje baze lební s 1. krčním obratlem se zhmožděním prodloužené a krční míchy, odlomení příčných výběžků bederní páteře vpravo v rozsahu 2. – 5. obratle a rozlomení obou ramének pravé kosti stydké, a těmto závažným rozsáhlým zraněním po převozu do nemocnice dne 10. 11. 2005 v 18.15 hod. podlehla;
- obviněný po nehodě nezastavil a z místa ujel do svého bydliště na ulici Č.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který rozhodl ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (7 Tdo 1506/2005 – I.) upozornil na to, že ze skutkové části výroku o vině nevyplývá, jakou důležitou povinnost uloženou mu zákonem svým jednáním porušil, není v ní uveden odkaz na konkrétní ustanovení zákona. Odvolacímu soudu dále vytkl, že sice konstatoval spoluzavinění poškozené na vzniku dopravní nehody, avšak tuto okolnost žádným způsobem nepromítl ani do úvah o stupni nebezpečnosti činu pro společnost, ani do úvah o druhu a výměře trestu. Stran naplnění znaků trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. zpochybnil naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Připomněl, že jde o úmyslný trestný čin, ale on je přesvědčen, že se činu dopustil toliko z vědomé nedbalosti. Měl totiž za to, že pomoc poškozené poskytly osoby, které na místo dopravní nehody viděl přicházet, a byl navíc přesvědčen, že poškozená stojí na nohou, a měl proto v daném okamžiku za to, že k žádnému zranění nedošlo. Další pochybení odvolacího soudu spatřoval v hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností. Nesouhlasil s odvolacím soudem, pokud jako přitěžující okolnost uvedl neodčinitelný následek jeho jednání a zejména pak jeho chování po dopravní nehodě, kdy ujel a nechal postiženou osobu bez pomoci. Tímto postupem podle něho byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele vyjádřená v ustanovení §31 odst. 3 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadané rozhodnutí zrušil a aby příslušnému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolání shledává důvodným toliko v části, vztahující se k absenci výslovného uvedení důležité povinnosti uložené podle zákona, kterou obviněný svým jednáním porušil, zatímco ve zbývající části ho považuje za zjevně neopodstatněné. Ze skutkové věty a následného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze sice dovodit, které důležité povinnosti uložené podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích obviněný porušil, nicméně ani ve skutkové větě ani v odůvodnění rozsudku tyto povinnosti výslovně uvedeny nejsou a není zde citován ani zákon tyto povinnosti ukládající. Podíl poškozené na vzniku dopravní nehody je podle něj zcela nepatrný a spočívá toliko ve skutečnosti, že přecházela mimo vyznačený přechod. Základní příčinou nehody byla nepřiměřená rychlost obviněného a nedostatečná pozornost za situace, kdy byl jeho organismus oslaben po předchozí probdělé noci a požívání alkoholu. Pokud k této základní příčině přistoupila ještě příčina další, nemá to na příčinnou souvislost vliv. Dovozovat z pouhé domněnky, že poškozená stojí na nohou, že k jejímu zranění nedošlo, je nonsens a bylo povinností obviněného si skutečný zdravotní stav poškozené ověřit, což však nelze učinit pohledem do zpětného zrcátka. Ani skutečnost, že k poškozené šli náhodní chodci, nemohla vést obviněného k závěru, že on sám jí pomoc poskytnout nemusí. Obviněný se dopustil dvou samostatných trestných činů. Jeho chování po nehodě přitom není znakem skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., takže pokud bylo neposkytnutí pomoci posouzeno ve vztahu k tomuto trestnému činu jako přitěžující okolnost, nejde o dvojí přičítání téže okolnosti. Posledně uvedená námitka se však týká otázky uloženého trestu, přičemž výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ustanovení vymezenými vadami však napadený výrok zjevně netrpí a takové vady ani nejsou dovoláním namítány.
Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhověl a aby z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., ve výrocích o trestech a ve všech výrocích týkajících se náhrady škody, aby zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě zahrnuje všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., když jeho součástí není konkretizace povinností uložených mu zákonem, které porušil, s odkazem na konkrétní ustanovení zákona a zda byly naplněny znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. po stránce subjektivní.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Skutková část výroku o vině rozsudku tohoto soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují vedle následku, smrti poškozené V. Š., též jednání obviněného, jehož podstata spočívala v tom, že neodpočatý a po požívání alkoholických nápojů, při řízeného vlastního osobního automobilu na přímém přehledném úseku nesledoval situaci v silničním provozu a jel nedovolenou rychlostí nejméně 65km/h, v důsledku čehož v pravém jízdním pruhu ve směru své jízdy pravou přední částí svého vozu srazil poškozenou přecházející silnici zleva doprava ve směru jeho jízdy.
Obviněný namítl, že popis skutku neobsahuje všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., poněvadž v něm není uvedeno, která ustanovení a jakého zákona konkrétně porušil.
Dovolateli je třeba přisvědčit, že tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu neobsahuje konkrétní odkaz na ta ustanovení zákona, jež obsahují důležitou povinnost, kterou svým jednáním porušil. Odvolací soud specifikoval, že neodpočatý a po požívání alkoholických nápojů při řízení motorového vozidla řádně nesledoval situaci v silničním provozu a jel nedovolenou rychlostí nejméně 65 km/h, v důsledku čehož srazil chodkyni V. Š., která zraněním, jež utrpěla, následujícího dne podlehla. Ve výroku rozsudku a ani v jeho odůvodnění odvolací soud skutečně neodkázal na ta ustanovení zákona, jimiž mu byla uložena důležitá povinnost a jež byla popsaným jednáním obviněného porušena. Na druhé straně ovšem nutno též uvést, že z kontextu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že ten svoji pozornost soustředil na odvolací námitky obviněného a státního zástupce, přičemž rozsudek soudu prvního stupně pokládal v zásadě za správný. Došlo-li k jisté úpravě, týkala se toliko upřesnění skutkových zjištění obou skutků, aby lépe a výstižněji vyjadřovala znaky trestných činů ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. i neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák.
Odvolací soud nikterak nekorigoval závěry soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění jeho rozsudku na straně 6, kde soud prvního stupně výslovně uvedl, že obviněný jako řidič způsobem své jízdy nejméně z nedbalosti vědomé podle §5 písm. a) tr. zák. způsobil smrt poškozené proto, že porušil především zvláštní povinnosti obsažené v §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o silničním provozu, nadále jen zákon č. 361/2000 Sb.). Z kontextu jeho rozsudku zjevně vyplývá, že i on shledal, že obviněný porušil právě tato soudem prvního stupně citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb.
Podle §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním mimo jiné neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Ustanovení §5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona dále řidiči nad rámec povinností uvedených v §4 ukládá povinnost věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle §18 odst. 4 tohoto zákona v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/h.
Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů jasně plyne, že právě tyto povinnosti obviněný svým jednáním porušil. Povinnosti uložené zákonem a chováním obviněného porušené byly specifikovány téměř ve shodě se zněním zákona, a proto nelze konstatovat, že v odůvodnění rozsudku je uvedeno něco, co není - alespoň rámcově – uvedeno ve výroku rozsudku. S názory soudů obou stupňů nutno souhlasit i potud, že porušení nejméně ustanovení §5 odst. 1 písm. a) a §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. je v konkrétním případě porušením důležité povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu zákonných požadavků §224 odst. 2 tr. zák. V daných souvislostech je vhodné připomenout, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení za dané situace zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Význam porušení kterékoliv řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Obviněný porušil povinnosti řidiče způsobem, který má podle všeobecné zkušenosti zpravidla za následek vážnou dopravní nehodu s následky v podobě vážných poruch zdraví či smrti; porušení povinností řidiče lze proto důvodně považovat za porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona (k tomu viz č. 11/1964, 33/1972 Sb. rozh. tr. aj.).
Třebaže je žádoucí, aby v případě, že znakem trestného činu je porušení zákonem (jiným než trestní zákon) uložené povinnosti, byla ve skutkové větě výroku o vině tato povinnost specifikována jednak ve zjištění, jakým jednáním obviněný povinnost porušil, jednak uvedením této povinnosti včetně odkazu na konkrétní ustanovení zákona, o jehož porušení jde, což beze zbytku splněno nebylo, je i přes určité nedostatky v popisu skutku v konkrétním případě Nejvyšší soud přesvědčen, že výrok rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s obsahem odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů v zásadě vyhovuje požadavkům stanoveným v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a že není nezbytně nutné napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit jen proto, aby v jeho výroku o vině byl obsažen konkrétní odkaz na ta ustanovení zákona, jež obsahují povinnosti, které obviněný porušil. Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že poukazoval-li obviněný na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1506/2005, jímž bylo zrušeno dovoláním napadené rozhodnutí proto, že ve skutkové části výroku o vině nebyla uvedena povinnost uložená zákonem včetně odkazu na konkrétní ustanovení zákona, které obviněný porušil, nešlo o situaci zcela totožnou s projednávanou věcí. Z odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu se totiž podává, že odkaz na konkrétní ustanovení zákona, jimiž byla obviněnému uložena povinnost, kterou měl svým jednáním porušit, nebyl - na rozdíl od nyní posuzované věci - obsažen ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu (viz strana 3).
Obviněný dále namítal, že odvolací soud sice konstatoval spoluzavinění následku poškozenou V. Š., avšak k této okolnosti nepřihlédl při posouzení míry zavinění obviněného, nepromítl ji do úvah o stupni společenské nebezpečnosti ani o druhu a výměře trestu výroku.
Ani tuto výhradu obviněného nelze akceptovat. Závěr, že rozhodující příčinou dopravní nehody bylo jednání obviněného, přičemž podíl poškozené na jejím vzniku, spočívající ve skutečnosti, že přecházela mimo vyznačený přechod, je zcela zanedbatelný, jak výstižně vyjádřil i státní zástupce ve svém vyjádření, je provedeným dokazováním plně podložen. Obviněný při řízení motorového vozidla řádně nesledoval situaci v silničním provozu, jsa oslaben předchozí probdělou nocí a požíváním alkoholu, jel nepřiměřenou rychlostí; pakliže k těmto zásadním příčinám dopravní nehody přistoupila ještě příčina další, spočívající v přecházení poškozené přes vozovku mimo vyznačený přechod, nemá to na příčinnou souvislost žádný podstatný vliv.
Odvolací soud spoluzavinění poškozené, které by mohlo mít relevantní význam z hlediska posouzení míry zavinění obviněného a případné právní kvalifikace jeho skutku pouze jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., připustil - v teoretické rovině - pouze za situace, že by obviněný jel rychlostí nejvýše 50 km/h a neřídil motorové vozidlo poté, co jeho řidičské dispozice byly ovlivněny nocí beze spánku a po požívání alkoholu. Rovněž připomněl, že poškozená přecházela vozovku zprava doleva ve směru jízdy obviněného, což znamenalo, že se na vozovce pohybovala delší dobu a dovolatel měl, při věnování větší pozornosti jízdě, možnost střetu s poškozenou zabránit. Pokud závěrem úvah o zavinění fatálního následku odvolací soud zmínil vysokou míru zavinění obviněným, přičemž přece jen připustil určité spoluzavinění poškozené (a přihlédl k ní při úvahách o druhu trestu a jeho výměře ve prospěch obviněného), pak je třeba jeho vyjádření posuzovat v souvislostech předchozích úvah, z nichž jasně vyplývalo, že zavinění obviněného bylo dominantní.
Obstát nemohou ani výhrady obviněného týkající se naplnění zákonných znaků trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. pro absenci jeho subjektivní stránky.
Trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.
Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. evidentně naplňují. Tato skutková zjištění vyjadřují, že obviněný jako řidič osobního automobilu po dopravní nehodě, kterou svým jednáním zapříčinil, nezastavil, neposkytl poškozené žádnou pomoc a z místa nehody ujel do svého bydliště.
Výhradám, jejichž prostřednictvím obviněný namítal, že nebyla prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu, jmenovitě úmyslné zavinění, protože poškozenou po dopravní nehodě nezanechal bez pomoci, přisvědčit nelze. Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že v tzv. skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně; takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný.
Soud prvního stupně se subjektivní stránkou trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. zabýval (strana 6 rozsudku) a jeho závěry o zavinění ve formě nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. [nepřesně uveden odkaz na §4 písm. a) tr. zák.], s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, jsou přesvědčivé. Přiléhavě upozornil, že obviněný si musel být vědom, že jako řidič byl povinen poskytnout účastníku dopravní nehody, kterou sám zavinil, potřebnou pomoc, a přesto bez zastavení z místa ujel.
Poskytnutím potřebné pomoci ve smyslu §208 tr. zák. se rozumí taková pomoc, která je potřebná k ochraně zdraví života a zdraví poškozené osoby; zda jde o pomoc potřebnou je při tom nutno posoudit podle povahy konkrétního případu a zejména též podle možnosti pachatele. Vždy však musí jít o pomoc potřebnou k odvrácení nebo snížení event. nebezpečí smrti nebo další újmy na zdraví hrozící poškozené osobě nebo směřující ke zmírnění nesnází a následků utrpěného zranění. Nejvyšší soud připomíná, že řidič dopravního prostředku, který ujel z místa dopravní nehody, na které měl účast, se nestává beztrestným jen proto, že pomoc poškozenému poskytne jiná osoba, náhodně se na místě činu vyskytující. To neplatí, pokud z místa odjede, aniž by sám pomoc poškozené osobě poskytl, není-li poskytnutí pomoci řidičem, který měl účast na dopravní nehodě, potřebné např. proto, že pomoc byla zajištěna jinými kvalifikovanými osobami (k tomu č. 37/1969 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Obviněný v přípravném řízení mimo jiné uvedl, že před nárazem i po nárazu brzdil, ale než se vozidlo zastavilo, rozjel se dál, což nedokázal vysvětlit. Sice si uvědomil, že měl zastavit a pomoci, ale ve zpětném zrcátku viděl, že tam nějací lidé přicházejí, zdálo se mu, že žena stojí na nohou. Dodal, že navíc u sebe neměl ani doklady, aby se mohl prokázat Policii (č. l. 184).
Obviněný v daném případě na případné zranění poškozené požadovaným způsobem nereagoval; nezastavil, nezajímal se o její zdravotní stav, nepřivolal potřebnou pomoc, neinformoval dopravní policii, která by mohla přivolat pomoc, a z místa nehody ujel. Tímto jednáním vyjádřil lhostejností ke vzniklému následku své smíření se s ním, a dal tak najevo i srozumění se vzniklým následkem. Tvrzení obviněného, že předpokládal, že lidé přicházející k poškozené jí poskytnout potřebnou péči lépe než on, poněvadž byl rozrušen, přičemž se mu navíc zdálo, že žena stojí na nohou, proto nemůže na přesvědčivosti úvah o zavinění nejméně v nepřímém úmyslu nic změnit. Ostatně údaj o jeho rozrušení, vylučujícím adekvátní reakci na místě činu, nebyl jeho dalším chováním v průběhu dne nijak doložen, a zbavit trestní odpovědnosti jej nemůže ani jeho „zdání“, že poškozená stála na nohou, když se o tom sám nepřesvědčil a její zdravotní stav neověřil.
Obviněný konečně namítl, že při ukládání druhu a výměry trestu byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele uvedená v §31 odst. 3 tr. zák., tj. že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. V této souvislosti argumentoval tou částí odůvodnění rozsudku odvolacího soud, v níž jako okolnost přitěžující hodnotil neodčinitelný následek a „zejména pak jeho chování po dopravní nehodě, kdy ujíždí a nechává postiženou osobu bez pomoci“. Ani v tomto ohledu nelze obviněnému dát za pravdu.
Podle §31 odst. 3 tr. zák. platí, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Obviněný se dopustil dvou samostatných skutků, dvou trestných činů. Pokud soud hodnotil jako přitěžující okolnost vedle neodčinitelného následku též chování obviněného po dopravní nehodě, jež samo o sobě naplňuje znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. nepostupoval v rozporu se zásadou vyjádřenou v §31 odst. 1 tr. zák., ale vyjádřil jinými slovy, že jako přitěžující okolnost je třeba hodnotit, že obviněný spáchal více trestných činů [§34 písm. k) tr. ř.].
Z kontextu námitek obviněného však plyne, že především naznačoval, že v důsledku takového domnělého pochybení mu byl uložen nepřiměřený trest. Výhrady této povahy jdou zjevně nad rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. lze podle §224 odst. 2 tr. zák. (při respektování zásad ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák.) odsoudit k trestu odnětí svobody na šest měsíců až pět let. Trest odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, který byl obviněnému vedle trestu zákazu činnosti uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený trest je trestem sice relativně přísným, ale nelze jej vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková