ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1321.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1321/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 o dovolání obviněného T. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 14 To 82/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 160/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 13 T 160/2006, byl obviněný T. M. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. Podle popsaných skutkových zjištění se tohoto činu dopustil tím, že v době kolem 00.45 hod. dne 28. 7. 2006 v P. n. L., po požití přesně nezjištěného množství alkoholických nápojů, kdy koncentrace alkoholu v jeho krvi činila 2,46 g/kg, řídil ulicí V. ve směru ke křižovatce s ulicí Ú. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia Combi, ačkoli nebyl schopen řízení vozidla zvládnout zcela bezpečně.
Za tento trestný čin byl podle §201 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, projednal jako odvolací soud odvolání, které podal proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně obviněný T. M., a rozhodl tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu vyjádřil, že nesprávným právním posouzením a nedůslednou aplikací zásady volného hodnocení důkazů došlo k porušení jeho procesních práv a k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Tento nedostatek spatřoval v tom, že v dané věci jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“, kdy na jedné straně vypovídali dva příslušníci Policie České republiky J. V. a L. Č. a na druhé straně obviněný se svědky J. H. a J. J. Obviněný uvedl, že pokud oba policisté popsali, že zastavili za účelem prověření oznámení o údajné střelbě z pistole, mohli vozidlo jedoucí v ulici V., která je kolmá na ulici V. V., pouze zahlédnout a nikoli ho dostatečně sledovat. Obviněný proto vznesl pochybnost, zda jimi spatřené vozidlo bylo to, které měl řídit obviněný. Podle obviněného mohlo dojít k záměně vozidel, neboť v okamžiku, kdy vozidlo projíždějící v ulici V. zaregistrovali, ztratili ho z dohledu. Obviněný upozornil na to, že nebylo zkoumáno, zda je automobil pojízdný, zda měl zahřátý motor nebo zda existují jiné důkazy prokazující, že vozidlo obviněný skutečně řídil. Obviněný dále namítl, že policisté byli u hlavního líčení vyslechnuti odděleně, každý v jiný den s odstupem několika týdnů, z čehož podle obviněného vzniká podezření, zda nešlo o záměr, aby se mohl druhý policista jako svědek při pozdější výpovědi domluvit na odstranění rozporů ve výpovědích a předejít tak případnému kázeňskému postihu, který by policistům hrozil v případě předvedení nepravého pachatele. Konstatování soudů, že výpovědi policistů je nutno považovat za věrohodné, neboť nebyly shledány okolnosti, které by výpověď policistů zpochybňovaly, obviněný nepovažuje za dostatečně objasněná a prokázaná. Obviněný se neztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že by výpovědi obviněného a svědků J. H. a J. J. byly nevěrohodné. Tento závěr soudy učinily bez toho, aby logicky věcně i přesvědčivě odůvodnily, jakým způsobem se s výše uvedenými rozpory vypořádaly, a z jakých důvodů uvěřily jedné z vzájemně si odporujících verzí. Obviněný poukázal na to, že pokud nelze jednoznačně určit, která z možných verzí skutkového stavu odpovídá skutečnosti, bylo třeba při zachování zásady „in dubio pro reo“ zvolit tu, která je pro obviněného nejpříznivější. Protože podle obviněného došlo k procesně vadnému a nepřípustně extenzivnímu výkladu §2 odst. 6 tr. ř., nemohl plně uplatnit svoji obhajobu podle §2 odst. 13 tr. ř., a proto v závěru uvedl, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) poté, co přezkoumá napadené rozhodnutí, aby ho zrušil a aby Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která poukázala na to, že obviněný dovolání sice podal s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti uplatnil námitky výhradně proti správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky by mohly mít význam z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a řádně odůvodnil, což se však nestalo. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě oba soudy pro své právní závěry vycházely. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, a dovolání tak uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Protože dovolatel napadenému rozsudku ani řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Obviněný tato pravidla v rámci svého dovolání nerespektoval, protože brojil proti způsobu, jakým soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, hodnotil ve věci provedené důkazy. Obviněný za pravdivou považoval svou vlastní verzi, v níž popsal okolnosti, za nichž mělo k činu dojít. Zdůrazňoval pravdivost výpovědi svědků J. H. a J. J., kteří skutečnosti jím popisované potvrdili. Soudům vytkl, že tyto výpovědi nevzaly za podklad svého rozhodnutí a naopak ho opřely o výpovědi svědků J. V. a L. Č., členů hlídky policie, která obviněného přistihla a kontrolovala, jež za věrohodné nepovažoval. V důsledku toho obviněný dovodil, že skutek nespáchal, protože příslušné vozidlo po požití alkoholu neřídil, ale se svými známými jen ve stojícím vozidle popíjel alkohol. Tím obviněný o průběhu skutkového děje nabídl verzi zcela odlišnou od toho, jak byl na podkladě provedeného dokazování skutkový stav zjištěn a v napadených rozhodnutích soudy popsán.
Nejvyšší soud s ohledem na argumenty, které obviněný v dovolání rozvedl, shledal, že obviněný dovolání zaměřil výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil. Obviněný totiž v úvodu svého dovolání jen obecně poukázal na to, že došlo k pochybení v právním posouzení věci, v jeho dalším obsahu na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jen formálně poukázal. Nevznesl totiž žádnou výhradu mající právní povahu v jejím materiálním obsahu, protože námitku, že se trestného činu kladeného mu za vinu nedopustil, odůvodnil úvahami založenými na polemice se skutkovými zjištěními soudu.
S ohledem na zásadu, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné uvést, že takové skutečnosti v daném případě nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Pro úplnost nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že z obsahu přiloženého spisového materiálu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplynulo, že se soudy v potřebné míře zabývaly otázkou věrohodnosti jak výpovědi obviněného, tak i všech ve věci slyšených svědků. Zejména soud prvního stupně ve svém rozsudku podrobně vysvětlil, jakými úvahami se řídil, pokud dospěl k závěru, že výpovědi svědků J. H. a J. J. svědčících ve prospěch verze obviněného, nejsou věrohodné. Zejména poukázal na nesrovnalosti, které v jejich tvrzeních shledal. U druhé skupiny svědků, policistů, kteří podali výpovědi shodné, nikoliv jen při vzájemném srovnání, ale též i s odkazem na další souvislosti ve věci zjištěné, se rozpory neobjevily. Výhrada obviněného, že si policisté spletli jeho vozidlo s jiným, je ve světle všech ve věci provedených důkazů zcela bezpředmětná, protože pro prokázání viny obviněného má význam především to, že vozidlo, z něhož posléze vystoupil obviněný a jeho dva společníci, policisté sledovali v době jeho jízdy před tím, než v křižovatce nesprávně zaparkovalo. Přitom rovněž při jednání s obviněným pozorovali, že obviněný, který vystoupil z místa u řidiče, jeví známky požití alkoholu, což byl důvod, proč na něm požadovali provedení dechové zkoušky. Jejich podezření bylo výsledkem krevní zkoušky potvrzeno, neboť bylo zjištěno, že krev obviněného v kritické době obsahovala uvedené velké možností alkoholu. Závěr o věrohodnosti těchto svědků je tedy podpořen výsledky provedeného dokazování, z nichž také oba soudy vycházejí. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně dostatečně zabýval všemi ve věci podstatnými a důležitými okolnostmi, je nutné výrok o vině považovat za podložený výsledky provedeného dokazování a k žádnému vybočení v daném případě nedošlo.
Vzhledem k tomu, že obviněný dovolání podložil argumenty a výhradami, které na označený důvod nedopadají, Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z dalších důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Dovolání obviněného T. M. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová