ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1339.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1339/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2007 o dovolání obviněného V. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 3 To 141/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 372/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. M. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 17 T 372/2005, uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon toho trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného V. M. tento rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 3 To 141/2006, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že „po vypsání veřejné nabídky na prodej pozemku z majetku státu, ode dne 18. 11. 2003 do 18. 12. 2003 na základě plné moci jako zástupce společnosti E. C., s.r.o., (dále jen „E.“), zajišťoval uzavírání smluv o postoupení pohledávky s restituenty za tím účelem, aby společnost E. získala ve smyslu §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby postavení oprávněné osoby s přednostním právem – tedy aby finanční hodnota jejího nároku představovala nejméně 70% z minimální ceny pozemku určeného k prodeji, přičemž následně dne 18. 12. 2003 podal na územním pracovišti Pozemkového fondu České republiky, pracoviště Z., žádost o úplatný převod zemědělského pozemku, který doložil smlouvami o postoupení pohledávky, mimo jiné ze dne 29. 11. 2003 uzavřenou mezi společností E. a manželi A. a J. D., na částku 7.675,20 Kč a dále ze dne 9. 12. 2003 uzavřenou mezi společností E. a M. N., E. M., J. V., J. S., L. K., a B. Ž., na částku 8.357,31 Kč, kdy na obou smlouvách zfalšoval podpisy postupitelů a podepsal je jejich jménem sám, přičemž tímto jednáním se pokusil získat pro společnost E. právo přednostního prodeje, na základě kterého by v případě dokončení veřejné nabídky na prodej pozemku získal pro společnost E. uvedený pozemek, ohledně kterého by v souvislosti s uhrazením kupní ceny byly započteny nároky vzniklé nevydáním pozemků nebo jejich částí, které společnost E. v postavení oprávněné osoby uplatnila v žádosti o převod mimo jiné i ze smluv se zfalšovanými podpisy v celkové výši 16.032,51 Kč ke škodě České republiky zastoupené Pozemkovým fondem České republiky.“
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný V. M. prostřednictvím obhájce JUDr. Z. O. dovolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům, a jež vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že zjištěný skutkový stav byl nesprávně právně posouzen, a to zejména ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 9. 12. 2003 uzavřené s M. N., E. M., Mgr. J. V., J. S. a B. Ž. jako postupiteli. Poukázal na to, že uvedená smlouva byla sjednána s Mgr. J. V., která předložila dvě plné moci, podle nichž byla za své ostatní příbuzné oprávněna v restitučních záležitostech jednat. K podpisu smlouvy o postoupení pohledávky došlo za všechny postupitele a podepsala je pouze Mgr. J. V., jejíž podpis byl na smlouvě úředně ověřen. Tato smlouva byla také předložena Pozemkovému fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond“) za účelem uplatnění přednostního práva společnosti E. na koupi pozemku z majetku státu. Obviněný na vysvětlenou uvedl, že když zjistil, že F. S., na smlouvě též uvedená, nežije, vypracoval nové znění smlouvy o postoupení pohledávky, v níž jmenovanou z okruhu postupitelů vypustil a ve smlouvě upravil i výši převáděné pohledávky. Jménem všech tam uvedených postupitelů smlouvu sám podepsal, avšak učinil tak s ústním souhlasem Mgr. J. V., a poté tuto smlouvu předložil Pozemkovému fondu. Za platnou smlouvu obviněný označil pouze tu, která byla dne 9. 12. 2003 v pořadí první, neboť jen ta vyvolala následky zamýšlené smluvními stranami. Jakákoliv jiná smlouva je podle obviněného právně bezpředmětná. Z toho dovolatel dovodil, že nemohl uvést Pozemkový fond v omyl v otázce, kdo je majitelem předmětné pohledávky. Pokud soud posoudil jednání ohledně druhé postupní smlouvy jako jednání podvodné, šlo o nesprávné právní posouzení takto zjištěného skutku, protože mohlo dojít k zápočtu podle §9 odst. 8 zákona č. 95/1999 Sb. Tím škoda na straně státu ve výši této pohledávky nemohla vzniknout. Obviněný zpochybnil i existenci subjektivní stránky trestného činu, neboť předpokládal, že první postupní smlouva je platná, a že na jejím základě E. získala předmětnou pohledávku do svého majetku. Druhou smlouvu obviněný vyhotovil pouze ze svého přirozeného zájmu, aby řízení proběhlo bez eventuálních komplikací. Poukázal i na nižší částku uvedenou v druhé postupní smlouvě, svědčící o tom, že nechtěl způsobit státu škodu, ale naopak chtěl zajistit, aby na kupní cenu byla započítána skutečná pohledávka. Kromě uvedeného obviněný zdůraznil, že Mgr. J. V. od něho převzala částku 60.000,- Kč, kterou nevrátila. Nemohl tedy předpokládat, že Mgr. J. V. se v budoucnu bude dovolávat nedostatků postupní smlouvy, které sama způsobila, a že svůj nárok bude dále postupovat. Poukázal i na to, že v případě korektního postupu Mgr. J. V. by státu nemohla vzniknout škoda ani v případě, že by byly na úhradu kupní smlouvy za pozemek použity nároky postupitelů podle druhé postupní smlouvy, neboť nároky postupitelů by byly proti majetku státu v souladu se zákonem započteny pouze jednou. Obviněný ze všech těchto důvodů shledal, že skutkový stav zjištěný v napadeném rozsudku nelze posoudit jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo dostatečně prokázáno, že by chtěl Pozemkový fond uvést v omyl a státu způsobit škodu v rozsahu shora konstatované pohledávky.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 3 To 141/2006 a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Poté, co shrnul obsah podaného dovolání a konstatoval, že námitky byly uplatněny v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k obsahu podaného dovolání uvedl, že nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že by vylíčený skutkový stav vůbec nevykazoval znaky trestného činu pokusu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1 tr. zák., neboť byla zcela pominuta existence zfalšované smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 7.675,20 Kč s manželi D., kteří svůj restituční nárok společnosti E. obviněnému nikdy nepostoupili. Jestliže obviněný tuto pohledávku uplatnil v souvislosti s podáním žádosti o úplatný převod pozemku, pak v případě, že by byl převod realizován, by došlo k obohacení uvedené společnosti o tuto částku a současně i ke vzniku škody na straně státu. Obviněný o uvedené skutečnosti věděl. V této části proto skutek vykazuje všechny znaky předmětného trestného činu, a to i po materiální stránce. Jiný závěr státní zástupce vyjádřil ohledně smlouvy ze dne 9. 12. 2003 a poukázal na to, že z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že skutečně existovala odvolatelem zdůrazňovaná „první“ smlouva o postoupení pohledávek podepsaná za všechny postupitele na podkladě plných mocí Mgr. J. V., ve které však figurovala jako postupitelka v době sepsání smlouvy již nežijící F. S. Soudy nezaujaly žádné stanovisko k tomu, zda z hlediska práva občanského tato smlouva byla neplatná v celém rozsahu nebo pouze v části týkající se F. S. a ve vztahu k uzavření této smlouvy konkrétní nekalé jednání obviněného nekonstatovaly. Pokud by pohledávka do částky 8.357,31 Kč byla na společnost E. z hlediska práva občanského platně postoupena uvedenou první smlouvou a obviněný by v zájmu usnadnění jednání s pracovníky Pozemkového fondu tuto skutečnost osvědčoval zfalšovanou listinou, šlo by o jednání vysoce nekorektní, které by však objektivně nemohlo vést k obohacení uvedené firmy a ke vzniku škody na straně státu. Z věcného hlediska by totiž podmínky pro započtení pohledávek na úhradu kupní ceny splněny byly. Ze skutkových zjištění a právních úvah obsažených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí tudíž nelze učinit jednoznačný závěr, zda jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody ve výši 16.032,51 Kč nebo toliko 7.675,20 Kč (zfalšovaná smlouva s manželi D.). Vzhledem k tomu, že částka 8.357,31 Kč představuje více než polovinu obviněnému přičítané škody, nelze dovodit, že by šlo o otázku, která by zásadně mohla ovlivnit postavení obviněného. Vzhledem k těmto okolnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 3 To 141/2006, a aby uvedenému soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Když dovolací soud též usoudil, že obviněný v podaném dovolání vyjádřil výhrady proti jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, což jsou námitky hmotně právní povahy, a tedy v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zkoumal, zda je toto dovolání opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že podle obviněného nejsou v jednání, jímž byl uznán vinným, naplněny všechny znaky trestného činu, je potřeba nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutek, v němž odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1 tr. zák., obviněný v zásadě spáchal tím, že jako zástupce společnosti E. po vypsání veřejné nabídky na prodej pozemku z majetku, ode dne 18. 11. 2003 do 18. 12. 2003 při zajišťování uzavírání smluv o postoupení pohledávek s restituenty, aby společnost E. získala ve smyslu §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby postavení oprávněné osoby s přednostním právem – tedy aby finanční hodnota jejího nároku představovala nejméně 70% z minimální ceny pozemku určeného k prodeji, dne 18. 12. 2003 na územním pracovišti Pozemkového fondu České republiky, pracoviště Z., podal žádost o úplatný převod zemědělského pozemku, který doložil smlouvami o postoupení pohledávky, mimo jiné i smlouvou uzavřenou dne 29. 11. 2003 mezi společností E. a manželi A. a J. D. na částku 7.675,20 Kč, a smlouvou ze dne 9. 12. 2003 uzavřenou mezi společností E. a M. N., E. M., Mgr. J. V., J. S., L. K., a B. Ž., na částku 8.357,31 Kč, ač na obou smlouvách zfalšoval podpisy postupitelů a podepsal je jejich jménem sám. Tímto jednáním se pokusil získat pro společnost E. právo přednostního prodeje, na základě kterého by v případě dokončení veřejné nabídky na prodej pozemku získal pro společnost E. uvedený pozemek, ohledně kterého by v souvislosti s uhrazením kupní ceny byly započteny nároky vzniklé nevydáním pozemků nebo jejich částí, které společnost E. v postavení oprávněné osoby uplatnila v žádosti o převod mimo jiné i ze smluv se zfalšovanými podpisy, v celkové výši 16.032,51 Kč ke škodě České republiky zastoupené Pozemkovým fondem.
K těmto skutkovým zjištěním, která oproti soudu prvního stupně dostála změny ohledně výše způsobené škody, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 4 vysvětlil, že obviněný se zjištěným podvodným jednáním snažil získat postavení oprávněné osoby a nelze mu proto klást za vinu vylákání hodnoty uvedeného pozemku, protože taková škoda nevznikla. Škoda však podle odvolacího soudu vznikla ve výši 16.032,51 Kč, s odkazem na ustanovení §9 odst. 8 zák. č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů a zákonů, ve znění platném do 30. 4. 2004 (dále jen „zák. č. 95/1999 Sb.“), státu v hodnotě obou uvedených zfalšovaných smluv, neboť, „v rámci celkových započtených nároků uplatněných obviněným v žádosti o převod, by byly zahrnuty i uvedené dvě smlouvy, na základě kterých by z důvodů jejich zfalšování Pozemkový fond nemohl započíst uvedené částky, a tím by Pozemkovému fondu resp. státu vznikla škoda ve výši 16.032,51 Kč“.
Takto vyslovený závěr má oporu v ustanovení §9 odst. 8 zák. č. 95/1999 Sb., upravujícím kupní cenu a její úhradu v případě, že nabyvatelem pozemku se stane oprávněná osoba, podle něhož v takovém případě musí být na úhradu kupní ceny započteny minimálně nároky oprávněné osoby podle zákona o půdě, které uplatnila v žádosti o převod. Ostatním nabyvatelům může Pozemkový fond započítat na úhradu kupní ceny pohledávky vůči Pozemkovému fondu podle zákona o půdě za nevydané pozemky.
Oprávněnou osobou je ve smyslu §4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších změn a doplňků, platné do 30. 4. 2004 (dále jen „zák. č. 229/1991 Sb.) státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem v citovaném zákoně uvedeným.
Z obsahu spisu se podává, že těmito oprávněnými osobami na poskytnutí pozemkové náhrady za původní nevydané nemovitosti jsou, mimo jiných, i manželé A. a J. D., kteří byli na základě rozhodnutí Okresního úřadu – Pozemkového úřadu ve Z. ze dne 7. 6. 1996 č. j. PÚ 807/92/4-Ne, spoluvlastníky pohledávky vůči Pozemkovému fondu a měli nárok na poskytnutí náhradní nemovitosti z vlastnictví státu ve výši 7.675,20 Kč.
Byli jimi též na základě rozhodnutí Okresního úřadu – Pozemkového úřadu ve Z. ze dne 8. 11. 1993 a z 5. 11. 1993 č. j. PÚ 1144/92-4 Nz, a PÚ 1144/92-3 Nz, Mgr. J. V., E. M., M. N., J. S. a L. K., na které původní nárok jejich zemřelé matky F. S. přešel jako na dědice (mezi které původně patřila zemřelá B. Ž.), kteří byli vlastníky pohledávky vůči Pozemkovému fondu ve výši 6.964,45 Kč s nárokem na poskytnutí pozemkové náhrady za původní nevydané nemovitosti z vlastnictví státu.
Za situace, kdy Pozemkový fond vypsal veřejnou nabídku na prodej pozemku z majetku státu, o který společnost E. měla zájem a chtěla ve smyslu §7 odst. 5 zák. č. 95/1999 Sb. mít možnost koupě těchto pozemků v postavení oprávněné osoby, na níž se vztahovalo právo přednosti k tomuto převodu, bylo nutné, aby z minimální ceny nabízeného pozemku ve výši 1.118.410,- Kč tato společnost získala nejméně 70 % hodnoty nároku na převod vzniklý nevydáním pozemků, tedy, aby od osob, jimž nárok na vydání pozemků ve smyslu §4 zák. č. 229/1991 Sb. vznikl, tento na sebe převedl. Tento úkol byl společností E. na základě plné moci svěřen obviněnému, jemuž se podařilo uzavřít celkem 32 smluv, mezi nimiž však byly rovněž smlouvy o postoupení pohledávek shora uvedených a jmenovaných oprávněných osob.
Jedná se o smlouvy uzavřené dne 29. 11. 2003 mezi společností E. a manželi A. a J. D., na částku 7.675,20 Kč a dvěma smlouvami ze dne 9. 12. 2003 uzavřenými mezi společností E. a M. N., E. M., Mgr. J. V., J. S., L. K. a B. Ž., z nichž první podepsala jen Mgr. J. V. a na druhé, s částkou 8.357,31 Kč zfalšoval podpisy postupitelů a podepsal je jejich jménem sám.
Podle §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvu jinému. Na jejím základě tedy dochází ke změně v osobě věřitele. Ve smyslu §33a zák. č. 95/1999 Sb. veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle zák. č. 95/1999 Sb. byly pohledávkami, které bylo možné smluvně převádět na jiné osoby s tím, že nabyvatel má postavení oprávněné osoby.
Jestliže by v daném případě došlo k tomu, že původní oprávněné osoby jako věřitelé, jimiž v tomto konkrétním případě byli jednak manželé D. a jednak M. N., E. M., Mgr. J. V., J. S. a L. K. platně uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky, přešly by jejich nároky vůči státu na postupníka, v daném případě na společnost E., na kterou by jejich nárok ve vztahu ke státu přešel, jestliže by došlo k realizaci převodu předmětného pozemku, jak bylo cílem této společnosti. V postavení oprávněné osoby (v souhrnu všech 32 na sebe převedených pohledávek) by byl její nárok vůči státu vyrovnán tím, že za předmětný pozemek, o jehož převod šlo, by finančními prostředky neuhradila 70% z celé stanovené ceny pozemku, jimiž by stát vyrovnal svou pohledávku; a v této části tedy pozemek ve stejné výši nevypořádaných nároků na společnost E. by převedl bezplatně. Peněžními prostředky by tato společnost státu za předmětný pozemek doplatila pouze část představující 30% z celkové ceny nabízeného pozemku.
Tato situace by však nastala pouze tehdy, pokud by všechny smlouvy o postoupení pohledávek na E. byly platnými právními úkony.
Za takové však nelze považovat ony dvě v popsaných skutkových zjištěních uvedené smlouvy, neboť na nich nebyly pravé podpisy postupitelů, protože tyto byly obviněným zfalšovány, respektive obviněný na nich podpisy postupitelů sám vyhotovil.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Jestliže na obou předmětných smlouvách nejsou podepsány osoby, které jsou na nich jako postupitelé uvedeny, pak tato skutečnost způsobuje absolutní neplatnost těchto smluv, neboť jde o právní úkon, u něhož chybí jakákoliv vůle jedné ze smluvních stran, a který je ve smyslu §34 obč. zák. bezpodmínečně nutný k tomu, aby se o právní úkon mohlo vůbec jednat. Bez projevu vůle nedojde ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Ke smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené dne 29. 11. 2003 mezi společností E. zastoupené obviněným a manželi A. a J. D. na částku 7.675,20 Kč, je potřeba říci, že manželé D. nikdy ve vztahu k obviněnému a jeho prostřednictvím ani ke společnosti E. neprojevili vůli převést na ni uvedený restituční nárok. Nebyla k takové smlouvě dána jejich vůle, a proto tato smlouva nemůže být považována za dvoustranný právní úkon. Tato skutečnost je tak závažným nedostatkem, v důsledku něhož je uvedená smlouva absolutně neplatná.
Pokud jde o smlouvu ze dne 9. 12. 2003 uzavřenou mezi společností E. a M. N., E. M., Mgr. J. V., J. S., L. K., a B. Ž., na částku 8.357,31 Kč, na níž obviněný podpisy těchto osob zfalšoval, je též neplatným právním úkonem, avšak z jiných důvodů. Provedeným dokazováním bylo totiž zjištěno, že Mgr. J. V. byla na základě plné moci ze dne 15. 4. 1993 zplnomocněna F. S., E. M., J. S., L. K., (nikoliv však B. Ž.), aby za ně jednala ve věci vrácení zemědělské usedlosti, a proto mohla dát za tyto osoby, které ji zplnomocnily, nikoliv však za F. S., která zemřela v roce 1995, souhlas k postoupení pohledávky, což také nepochybně v jednání s obviněným učinila, neboť ani ona sama tuto skutečnost nepopírá a stvrzuje i to, že od obviněného obdržela částku 60.000,- Kč. Jestliže tento svůj projev vůle vyjádřila ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 9. 12. 2003, kterou sama podepsala (č. l. 63 spisu), mohla tak učinit toliko za žijící osoby, které jí udělily plnou moc, tedy za E. M., J. S. a L. K. Pokud však jsou na této smlouvě uvedeny i další osoby, v té době již zemřelé F. S. a B. Ž. (zesnulá dne 31. 5. 1994), za ně již takový projev vůle učinit nemohla, je v této části i tato smlouva, s ohledem na právní důvody shora rozvedené, rovněž absolutně neplatným právním úkonem. Uvedený nedostatek má však dopad na celou tuto smlouvu, protože z jejího obsahu nevyplývá, že ta část, k níž mohl projev vůle postupitelky směřovat, je ve smyslu §41 obč. zák. oddělitelnou částí od těch, k nimž takovou možnost neměla.
Této vady si byl obviněný vědom, a proto vyhotovil téhož dne novou smlouvu o postoupení pohledávky (č. l. 61 - 62), na níž sám vytvořil podpisy jednotlivých postupitelů. Tím, že tyto podpisy zfalšoval, jak je ve výroku o vině uvedeno, nejsou na této smlouvě podpisy postupitelů. Tím v ní chybí projev jejich vůle, který, při dodržení písemné formy smlouvy o postoupení pohledávky (§524 obč. zák.), jako její podstatné náležitosti (§40 odst. 1 obč. zák.), musí být rovněž projeven v písemné formě, protože písemný projev je platný až od podpisu jednající osoby. Chyběl-li na těchto smlouvách písemný projev žijících postupitelů, pak je i potud uvedená smlouva o postoupení absolutně neplatná, neboť, byť za své žijící sourozence obviněnému Mgr. J. V. vyjádřila s postoupením pohledávky ústní souhlas, nebyla tato jejich vůle vyjádřena v zákonem předepsané formě. Tato smlouva by však byla neplatná i s ohledem na to, že na ní byla uvedena a obviněným falšovaně podepsaná již nežijící B. Ž., ohledně níž tato smlouva byla též neplatně uzavřena.
Na základě těchto úvah Nejvyšší soud shledal, že obviněný tím, že předložil Pozemkovému fondu za okolností shora rozvedených tyto smlouvy o postoupení pohledávek, které byly neplatné, když obviněný, jako tvůrce těchto smluv o všech uvedených vadách věděl, uvedl tak nepravdivé skutečnosti, jimiž předstíral, že na společnost E. přešly pohledávky tam uvedených věřitelů, což nebylo v souladu s realitou, neboť na základě uvedených neplatných smluv byl stát stále vůči jmenovaným restituentům zavázán a byl povinen závazek v celkové výši 16.032,51 Kč splnit.
O tuto částku se obviněný pokusil obohatit společnost E., neboť o ni navýšil nárok ve vztahu k možnosti uplatnění práva na přednostní podej pozemku v postavení oprávněné osoby, a tak získat pozemek za podmínek §7 odst. 5 zák. č. 95/1999 Sb., bez toho, aniž by uvedená pohledávka na tuto společnost přešla, čím by ve výši 16.032,51 Kč byla tato společnost oproti státu zvýhodněna. I ve vztahu k takto hrozícímu následku jednání obviněného směřovalo.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný s ohledem na všechny nyní rozvedené skutečnosti a na zjištění, k nimž dospěl ve svých rozhodnutích soud prvního stupně, a ohledně vzniklé škody i odvolací soud, si byl vědom, že tímto mu prokázaným jednáním může způsobit to, že by v případě, pokud by došlo k postoupení pohledávek na základě všech smluv, tedy zejména i neplatných, na společnost E., uvedený následek by nastal, a pro případ, že ho způsobí, s tím byl srozuměn. Není proto pochyb o tom, že obviněný uvedený čin spáchal za splnění podmínek §4 písm. b) tr. zák. v nepřímém úmyslu.
S ohledem na všechny skutkové okolnosti, zejména způsob provedení činu, je skutková podstata uvedeného pokusu trestného činu naplněna i z hlediska materiální stránky (§3 odst. 4 tr. zák). Vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti (§3 odst. 2 tr. zák.) je v tomto případě dán i s ohledem na výši škody, jejíž vznik hrozil, a k předpokládanému následku nedošlo na základě zájmu jiných osob, a nikoliv obviněného, který se naopak snažil velmi úpěnlivě pro společnost E. získat možnost přednostní koupě předmětného pozemku, a to i za cenu vzniku dovolacím soudem uvedeného následku.
Na základě všech těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že obviněný V. M. po všech stránkách naplnil znaky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., a z tohoto důvodu posoudil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 3 To 141/2006, jako správný. Dovolání obviněného V. M. shledal jako zjevně neopodstatněné, a proto je jako takové podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová