ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1343.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1343/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 o dovolání obviněné A. U., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 8 To 177/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 140/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 1 T 140/2006, byla obviněná A. U. uznána vinnou návodem k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzena podle §209 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná návodu k trestnému činu poškozování cizích práv dopustila tím, že přesně nezjištěného dne v měsíci dubnu 2002 ve V. M., okr. Ž., navedla M. P., aby podal nepravdivé trestní oznámení na M. B., což M. P. na základě jejího návodu skutečně učinil, když dne 6. 5. 2002 v době od 13.15 hod. do 13.45 hod. na Obvodním oddělení Policie ČR v T., okr. J., po zákonném poučení o trestních následcích případné vědomě nepravdivé výpovědi do protokolu o trestním oznámení vědomě nepravdivě uvedl, že M. B., dne 22. 3. 2002 na letišti v K., okr. Ž., převzal od M. P. peněžní částku ve výši 6.000,- Kč na koupi osobního vozidla tov. zn. Citroen CX 2.5 TD, které měl dodat jmenovanému do 14 dnů, což neučinil a ani peníze do dne podání trestního oznámení nevrátil, načež spisový materiál v této věci, v níž bylo spatřováno podezření z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchaného M. B., byl z důvodu místní příslušnosti postoupen z Policie ČR, Obvodní oddělení T. na Policii ČR, Obvodní oddělení V. M. k provedení šetření podle §158 tr. ř., v jehož průběhu bylo zjištěno, že v trestním oznámení uvedl M. P. vědomě nepravdivé údaje, když oznámený skutek se nestal, načež pravomocným usnesením policejního orgánu Obvodního oddělení Policie ČR ve V. M. ze dne 9. 8. 2002, č. j. ORZR-115/VM-TČ-2002, byla tato trestní věc podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena, neboť v ní nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě ji vyřídit jinak.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, jež směřovalo proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 8 To 177/2007, bylo podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Krajský soud v Brně o odvolání obviněné v projednávané věci rozhodl. V prvním případě usnesením ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 8 To 160/2006, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné A. U. proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 1 T 71/2002, kterým byla obviněná uznána vinnou návodem k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzena podle §209 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Tímtéž rozsudkem byla obviněná zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., a podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.; tato část rozsudku soudu prvního stupně ale odvoláním napadena nebyla.
K dovolání obviněné Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1352/2006, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 8 To 160/2006, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 1 T 71/2002, v odsuzující části týkající se obviněné A. U. zrušil, zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 8 To 177/2007, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vyjádřila přesvědčení, že soudy nepostupovaly v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu. Přestože znovu vyslechly M. P., jehož výpověď zůstala nezměněna, nebylo objasněno a prokázáno, co konkrétně bylo obsahem „návodu“ k podání trestního oznámení na M. B. Soud prvního stupně podle ní nesprávně kvalifikoval skutek, tak jak ho zjistil, neboť v daném případě se o trestný čin nejedná, nebyly zjištěny objektivní ani subjektivní znaky trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. Vytkla, že skutková část výroku o vině neobsahuje žádná konkrétní skutková zjištění, která by znaky uvedeného trestného činu vyjadřovala, a ani z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není patrno, jakými úvahami se soud řídil, posoudil-li prokázané skutečnosti jako křivé obvinění ve smyslu §174 tr. zák.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání námitkám obviněné nepřisvědčil s tím, že soud prvního stupně postupoval zcela v intencích usnesení Nejvyšší soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1352/2006, když vyslechl podrobně svědka M. P., s jehož výpovědí korespondují výpovědi svědků M. B. i M. M. Měl za to, že soud prvního stupně náležitým způsobem objasnil, co konkrétně bylo obsahem „návodu“ k podání nepravdivého trestního oznámení ze strany M. P. na M. B., přičemž bylo zjištěno, že M. P. z důvodů, jež popsal ve své výpovědi, formuloval dne 6. 5. 2002 nepravdivé trestní oznámení do policejního protokolu podle konceptu, který pro něj připravila obviněná A. U. V souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1352/2006 se vypořádal i s právní kvalifikací jednání obviněné, respektuje zásadu zákazu reformace in peius. Státní zástupce shledal, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné A. U. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda bylo možné - při respektování zásady zákazu reformace in peius - posoudit skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako návod k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b), §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Bylo již předesláno, že napadené usnesení vzešlo z řízení, které následovalo u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně poté, co bylo z podnětu předchozího dovolání obviněné, které podala proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 8 To 160/2006, Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1352/2006, toto usnesení jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou v odsuzující části týkající se obviněné zrušil (současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí popřípadě jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí shledal dříve podané dovolání obviněné důvodným potud, že zjištěný a popsaný čin původně spoluobviněného, nyní již pravomocně odsouzeného M. P. objektivně nevykazuje znaky trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, připomněl, že podáním nepravdivého oznámení Policii ČR nemůže dojít k vážné újmě na jejích právech a tím k naplnění znaků trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. Na druhé straně ovšem upozornil, že podávání lživých informací policii může za splnění dalších podmínek zakládat trestní postih pachatele takového jednání například pro trestné činy křivého obvinění podle §174 tr. zák.
Uvedl, že ze skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně již tehdy vyplynulo, že původně spoluobviněný, nyní již pravomocně odsouzený M. P. si byl vědom, že trestní oznámení na M. B. je nepravdivé, a vědomě nepravdivě uvedl policejnímu orgánu takové skutečnosti, v nichž bylo spatřováno podezření z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchaného M. B. Takové jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Z hlediska naplnění znaků této skutkové podstaty není významné, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění, zda došlo k jejímu odsouzení či zda věc byla orgánem činným v trestním řízení odložena; postačí, že pachatel jiného lživě obvinil v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Současně ovšem poznamenal, že pachateli trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody až na tři léta, zatímco pachateli trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest. Ze srovnání těchto sankcí je zjevné, že trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. je přísněji trestný než trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud dále zevrubně popsal okolnosti, za kterých přichází v úvahu právní posouzení činu obviněné jako návodu k trestnému činu křivého obvinění podle §10 odst. 1 písm. b), §174 odst. 1 tr. zák., a zdůraznil, že předpokladem správných závěrů týkajících se trestní odpovědnosti obviněné však je, že budou zjištěny takové skutečnosti, které bez pochybností povedou k závěru, že navedla jiného (M. P.) k spáchání trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., a dále musí být důsledně respektována zásada zákazu reformace in peius.
Naznačil, že dokazování je třeba soustředit k okolnostem důležitým k objasnění a prokázání toho, co konkrétně bylo obsahem „návodu“ k podání trestního oznámení na M. B., poněvadž jedině za předpokladu, že jeho obsahem byly konkrétní vědomě nepravdivé skutečnosti zakládající ve svých důsledcích spáchání trestného činu podvodu, je možné vyvozovat trestní odpovědnost za návod k trestnému činu křivého obvinění. Současně soudu prvního stupně uložil, aby k daným okolnostem vyslechl svědka M. B.
K otázkám vzájemného vztahu návodu k trestnému činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a návodu k trestnému činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. z pohledu zákazu reformace in peius vyložil, že nelze pominout, že trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. je přísněji trestný než trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., a proto nepřichází v úvahu posoudit skutek jako návod k trestnému činu křivého obvinění podle §174 tr. zák., poněvadž tím by se postavení obviněné nepochybně zhoršilo. Současně ale též nelze akceptovat názor, že nevykazuje-li její čin znaky poškozování cizích práv, je třeba ji zprostit obžaloby. Čin obviněné coby čin pro společnost nebezpečný by měl znaky trestného činu uvedené v trestním zákoně, dokonce znaky trestného činu přísněji trestného; zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (vůbec). O to se zjevně nejedná. Proto je na místě – budou-li splněny výše popsané předpoklady a vina obviněné náležitě zjištěna – kvalifikovat skutek jako návod k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b), §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (viz strany 4 až 7 usnesení).
Obviněná namítla, že po přikázání věci soud prvního stupně nepostupoval podle pokynů Nejvyššího soudu; ač nebylo z výpovědi svědka M. P. spolehlivě zjištěno, co bylo obsahem „návodu“ k podání trestního oznámení na M. B., a nebyly tak zjištěny znaky trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., byl čin kvalifikován jako trestný čin, ač o trestný čin nejde. Vytkla též, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není patrno, jakými právními úvahami se soud řídil, když „posoudil prokázané skutečnosti jako křivé obvinění podle §174 tr. zák. v otázce viny“. Výhrady obviněné nemohou ale obstát.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, v rozsudku ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 14 To 166/2004, uznal obviněnou vinnou návodem k trestnému činu poškozování cizích podle §10 odst. 1 písm. b), §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. V odůvodnění rozsudku rekapituloval obsah výpovědi svědka M. P., jehož v hlavním líčení znovu vyslechl se zaměřením na otázky, které naznačil Nejvyšší soud. Třebaže svědek předeslal, že si podrobnosti již nevzpomíná, zařadil časově rozhodné události do období, kdy měl s obviněnou bližší vztah, a nechal se jí do věci vtáhnout. Obviněná po něm chtěla, aby křivě obvinil jejího manžela, kterého chtěla „dostat do kriminálu“. Měl proto na Policii nahlásit, že M. B. od něj auto koupil, i když to nebyla pravda, a že za ně nic nedostal. Současně potvrdil, že obviněná jej výslovně žádala, aby dal na M. B. trestní oznámení, jehož koncept sama vymyslela, a on jí vyhověl, poněvadž v té době spolu měli intimní vztah a chtěl jí pomoci. Svědek také vysvětlil, jakými pohnutkami byl veden, pakliže se později rozhodl jít na Policii a nepravdivá trestní oznámení uvést na pravou míru. Soud prvního stupně uvedl, že neměl důvod výpovědi svědka neuvěřit, protože ten již byl pravomocně odsouzen a případné trestní stíhání nebo odsouzení dalších osob mu nemůže přinést žádnou výhodu; na jiném místě dodal, že nezjistil žádný vztah mezi M. P. a M. B. nebo orgány činnými v trestním řízení, který by byl veden snahou po diskreditaci obviněné, jak to ona naznačovala; nebyl tedy zjištěn jiný motiv jednání M. P. při podávání trestního oznámení než ten, který on sám jako svědek uvedl a jemuž přisvědčil ve výpovědi i svědek M. B. Soud neopomněl připomenout ani obsah trestního oznámení svědka M. P. ze dne 6. 5. 2002, jež učinil na Obvodním oddělení Policie ČR v T. a podle něhož M. B., dne 22. 3. 2002 na letišti v K., okr. Ž., převzal od M. P. peněžní částku ve výši 6.000,- Kč na koupi osobního vozidla tov. zn. Citroen CX 2.5 TD, které měl dodat jmenovanému do 14 dnů, což neučinil a ani nevrátil peníze. V popsaném jednání bylo spatřováno podezření z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
Dále zevrubně rekapituloval již výše uvedený pro něj závazný právní názor Nejvyššího soudu stran možnosti právního posouzení skutku obviněné a přestože v činu obviněné shledal naplněny všechny znaky návodu k trestnému činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., posoudil jej jako návod k trestnému činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (strany 6, 7 rozsudku).
S jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud, který mimo jiné také uvedl, že soud prvního stupně důsledně respektoval právní názor vyslovený v citovaném usnesení Nejvyššího soudu včetně zákazu reformace in peius, poněvadž ač čin obviněné zjevně vykazoval znaky návodu k přísněji trestnému trestnému činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., byl posouzen pouze jako návod k mírněji trestnému trestnému činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Z obsahu spisového materiálu zjevně plyne, že soud prvního stupně v řízení po přikázání věci důsledně postupoval v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1352/2006, dokazování doplnil o podrobný výslech svědka M. P. a své skutkové a právní závěry v odůvodnění rozsudku vyložil způsobem, kterému nelze z hlediska požadavků ustanovení §125 tr. ř. ničeho vytknout. Náležitým způsobem objasnil, co konkrétně představoval „návod“ obviněné k podání nepravdivého trestního oznámení ze dne 6. 5. 2002 na M. B., jež učinil M. P. Svědek M. P. v hlavním líčení dne 22. 3. 2007 mimo jiné uvedl, že s obviněnou udržoval intimní poměr a ve snaze pomoci jí přistoupil na její návrh, aby podal nepravdivé trestní oznámení na jejího tehdejšího manžela M. B. Potvrdil, že skutečnosti, které uvedl v nepravdivém trestním oznámení, uvedl podle konceptu připraveného obviněnou, která vše sama vymyslela. Vysvětlil, že „…byl v té době asi hodně zamilovanej, takže ty city asi převládly to, co by normálně člověk nikdy neudělal“ (č. l. 242 ), v jiné části své výpovědi také vyložil, že obviněná chtěla touto cestou bývalého manžela „dostat do kriminálu“ (č. l. 173). Vlastní trestní oznámení ze dne 6. 5. 2002, jež bylo již reprodukováno, je součástí spisu a vyplývá z něj, že v jednání popsaném v trestním oznámení bylo spatřováno, a to nikoliv nesprávně, podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit M. B. Následně M. P. trestní oznámení na M. B. odvolal a doznal, že se nezakládalo na pravdě. S výpovědí svědka M. P., jak správně podotýká státní zástupce, korespondují i výpovědi svědků M. B. a M. M. Na správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, opírajících se především o výpověď svědka M. P. i obsah trestního oznámení ze dne 6. 5. 2002, nic nemění ani výpověď svědka K. N., jehož soud prvního stupně k návrhu obhajoby rovněž vyslechl. S významem tohoto důkazu se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (viz strany 4, 5) rovněž přesvědčivě vypořádal a vyložil, proč nemohla jakkoliv zpochybnit věrohodnost svědka M. P.
Náležitou pozornost věnoval soud prvního stupně i odůvodnění úvah, jež se týkaly právního posouzení skutku obviněné. Přesvědčivě zdůvodnil, proč je třeba v něm spatřovat čin, jehož podstatou je úmyslné navedení M. P. k lživému obvinění M. B. ze skutku vykazujícího znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a tedy návod k trestnému činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. Protože takovému právnímu posouzení skutku bránil zákaz reformace in peius, byl v souladu s právním názorem obsaženým v citovaném usnesení Nejvyššího soudu čin obviněné důvodně kvalifikován jako návod k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b), §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková