ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1385.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1385/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2007 o dovolání obviněných P. U. a M. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 5 To 348/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 211/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. U. a M. L. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 11 T 211/2006, byl obviněný P. U. uznán vinným v bodě 1) trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., v bodě 3) trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. a v bodech 1) – 3) trojnásobným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Obviněný M. L. byl uznán vinným v bodě 3) trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a v bodě 3) trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák.
Těchto trestných činů se podle popsaných skutkových zjištění dopustili tak, že obviněný P. U.
1) dne 16. 7. 2005 v době kolem 21.30 hod. ve Sportbaru A. v B. spolu s dalším pachatelem fyzicky napadl poškozené J. F. a P. F., a to tím způsobem, že nejprve bezdůvodně opakovaně pěstí do obličeje udeřil P. F., kterému přišel na pomoc jeho bratr J. F., jehož obviněný P. U. rovněž napadl opakovanými údery pěstmi do obličeje a do hlavy, do napadání se zapojil i další pachatel – D. P., poškození před nimi ustoupili ven před bar, kde je obviněný i D. P. znovu fyzicky napadli údery pěstí do obličeje a hlavy a dále kopanci, přičemž poškozeného J. F. D. P. povalil na zem, přičemž tímto jednáním způsobili poškozenému P. F. otřes mozku, zhmoždění krajiny břišní, zhmoždění dolní čelisti vlevo, kdy uvedená zranění si vyžádala lékařské ošetření a hospitalizaci v Úrazové nemocnici B. v době od 17. 7. 2005 do 20. 7. 2005 a dále následné domácí léčení nejméně do 28. 7. 2005 a poškozenému J. F. způsobili otřes mozku, zlomeninu nosních kůstek a podvrtnutí krční páteře, kdy uvedená zranění si vyžádala lékařské ošetření a hospitalizaci v době od 17. 7. 2005 do 20. 7. 2005 a následné domácí léčení do 14. 8. 2005, přičemž útokem vedeným opakovanými údery do hlavy a obličeje, a kopanci mohla být poškozeným způsobena daleko závažnější zranění, než která ve skutečnosti vznikla, např. závažnější poranění hlavy či krční páteře, k nimž nedošlo náhodou.
2) dne 9. 10. 2005 v době kolem 03.45 hodin před restaurací Z. v B. po předchozí slovní rozepři napadl M. P., tím, že jej nejprve opakovaně udeřil pěstmi do obličeje a do celého těla, čemuž se po chvíli začal poškozený aktivně bránit a během této potyčky bodl obviněný poškozeného dosud nezjištěným bodně řezným nástrojem do levé poloviny hrudníku v oblasti srdce, čímž mu způsobil bodnou ránu šířky 4 cm situovanou 2 cm od prsní bradavky s délkou bodného kanálu 8 – 10 cm, když bodný kanál procházel mezižeberním svalstvem s odříznutím části žebra a končil v prostoru mezi osrdečníkem a horním lalokem levého plicního křídla, dále hematom v oblasti kořene nosu, odřeninu o průměru 5 cm v oblasti temene hlavy, zhmoždění a hematom o průměru 12 cm v oblasti pravé dolní poloviny zad, drobné odřeniny na předloktích a dlaních horních končetin a drobné odřeniny a hematomy na dolních končetinách, kdy se jednalo o velmi vážné zranění, u něhož nelze vyloučit ani následky smrtelné, a u poškozeného muselo dojít k okamžitému operačnímu zásahu k zabránění vzniku smrtelných komplikací, přičemž poškozený byl v důsledku zranění hospitalizován v době od 9. 10. 2005 do 17. 10. 2005 a omezen v obvyklém způsobu života minimálně po dobu dvou měsíců,
obvinění P. U. a M. L. společně
3) dne 5. 6. 2006 v době kolem 04.00 hod. v M., kam přijeli z B. motorovým vozidlem tov. zn. Mazda 626, obviněný M. L. kopnul a loktem udeřil do skleněné výplně dveří, které rozbil, čímž způsobil majiteli baru společnosti D. O., s.r.o., škodu ve výši 1.170,- Kč, následně obviněný M. L. močil na chodník, oba pak začali v podnapilém stavu kopat do dopravního značení a do pletiva vstupní brány na staveniště, které vyvrátili, poté nasedli do uvedeného vozidla a odjeli do ulice B., kde vjeli mimo vozovku a poškodili hydrant, čímž způsobili společnosti V. B., a.s., škodu ve výši 8.500,- Kč, z důvodu poškození vozidla zastavili, na místo se dostavila hlídka strážníků Městské policie Mikulov ve složení stržm. R. B. a stržm. R. F., kteří před tím jejich jednání na ulici Č. sledovali prostřednictvím kamerového systému, obviněné vyzvali k prokázání totožnosti a vyčkání příjezdu Policie České republiky, což obvinění odmítli a přes výzvy strážníků z místa odcházeli pryč, a když je hlídka chtěla zadržet, fyzicky napadli stržm. R. F. údery pěstmi do obličeje a kopy, po strážníku R. B. hodili dlažební kostku, a když stržm. R. F. ustoupil ke zdi, tak ho jeden z obviněných kopl do obličeje, pokračovali v útoku, kterého zanechali až poté, co stržm. R. F. učinil varovný výstřel ze své legálně držené zbraně, přičemž tímto jednáním způsobili stržm. R. F. zhmoždění a oděrky hlavy, pravděpodobnou zlomeninu nosních kostí bez posunu úlomku, zhmoždění levého ramene, pravého kolene a hřbetu pravé ruky, poranění krční páteře a hematom na lýtku, kdy v důsledku těchto poranění byl poškozený v pracovní neschopnosti od 5. 6. 2006 do 15. 6. 2006 a doba léčení trvala tři týdny a stržm. R. B. zhmoždění a oděrku dolní části levého předloktí.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. U. odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. L. byl odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání, která proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba jmenovaní obvinění, Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 5 To 348/2007, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Citované usnesení soudu druhého stupně napadli prostřednictvím obhájců oba obvinění dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. U. ve svém dovolání nejprve konstatoval, že rozhodnutí Městského soudu v Brně i rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení, a to zejména ve vztahu k trestným činům ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že se žádného z trestných jednání uvedených pod body 1) a 2) rozsudku Městského soudu v Brně nedopustil. Uvedený soud nedostatečně vyhodnotil provedené důkazy a dospěl ke zcela nesprávným právním závěrům. Rozhodnutí soudů obou stupňů v této části spočívá především na hypotézách a dohadech, nikoliv na provedeném dokazování. Ve vztahu k činu pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že se takového jednání v žádném případě nezúčastnil a žádné zranění nikomu nezpůsobil, protože v té době v baru vůbec nebyl, což v přípravném řízení i u hlavního líčení uvedli i jiní svědci. Zdůraznil, že se soudy nevypořádaly s tím, že se k popsané trestné činnosti přiznal spolupachatel, nyní svědek D. P. Ohledně činu pod bodem 2) obviněný poukázal na obsah svého odvolání ze dne 3. 7. 2007 a zmínil, že žádné zranění poškozenému M. P. nezpůsobil. Byl to poškozený, kdo incident vyprovokoval svým nepřijatelným chováním pod vlivem alkoholu. Obviněný připustil svou vinu toliko ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 3), neztotožnil se však s tím, jak byl tento čin právně posouzen a namítl, že měl být uznán vinným v rámci mírnější právní kvalifikace podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tento svůj požadavek odůvodnil pouze odkazem na vyjádření znalce, který ve věci zpracoval znalecký posudek. Obviněný dále zmínil, že oba soudy neaplikovaly řádně zásadu „in dubio pro reo“ a nesouhlasil ani s uloženým trestem, který, protože nikdy nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, považoval za nepřiměřeně přísný a zcela pozbývající výchovné funkce.
S ohledem na uvedené obviněný P. U. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 5 To 348/2007 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 11 T 211/2006, a sám aby rozhodl rozsudkem tak, že jej pod bodem 1) a 2) zprošťuje obžaloby, a za skutek pod bodem 3), aby mu v rámci trestní sazby podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil přiměřený trest.
Obviněný M. L. ve svém dovolání nejprve zdůraznil, že není pachatelem trestných činů, pro něž byl odsouzen. Zpochybnil použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť soudy nedostatečně posoudily, zda byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu, a to především ve vztahu ke znaku, zda u poškozeného došlo k ublížení na zdraví. Zmínil ustálenou soudní praxi, podle níž délka pracovní neschopnosti u poškozeného musí činit alespoň sedm dnů. Přestože v tomto případě podle popsaných skutkových zjištění činila délka pracovní neschopnosti poškozeného R. F. deset dnů, nepovažoval závěr o naplnění znaků uvedené kvalifikované skutkové podstaty za správný, neboť soudy nedostatečně vyhodnotily závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kde je výslovně uvedeno, že se jednalo o zranění lehčí, maximálně lehčí-střední, pohybující se v dolní polovině škály závažnosti. Ve vztahu k omezení poškozeného v obvyklém způsobu života obviněný rovněž odkázal na závěry znalce, podle nichž sice byl poškozený do jisté míry v obvyklém životě omezen, ale toto omezení nebylo považováno za podstatné. Soudy tedy podle obviněného věc neposuzovaly ze všech zákonných hledisek a pochybily, jestliže jej uznaly vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu útoku na veřejného činitele podle odstavce 2 §155 tr. zák., protože poškozený R. F. neutrpěl takové zranění a nebyl omezen v obvyklém způsobu života, jak předpokládá zákon. Obviněný dále vznesl výhrady proti provedenému dokazování a uvedl, že jeho vina není dostatečně objasněna, protože svědci R. F. a R. B. i znalecký posudek jeho vinu vylučují. Obviněný zdůraznil, že svědek R. F. jednoznačně popsal tetování a jeho tvar na krku pachatele, ale obviněný na krku nikdy žádné tetování neměl. Rovněž rekognici provedenou v přípravném řízení podle fotografií považoval za nesprávnou, protože při ní byly použity staré fotografie. Měla se konat „in natura“, neboť on sám byl k dispozici, když se dostavil na policii k podání vysvětlení. Z toho důvodu ji jako důkaz považoval za nepoužitelnou tím spíše, když při hlavním líčení jej za pachatele neoznačil ani jeden svědek. Tvrzení soudu, že obviněný změnil podobu, nebylo podle jeho názoru prokázáno jediným důkazem. Podle obviněného soud zcela bagatelizoval a bezdůvodně diskvalifikoval výpověď svědkyně K. F., majitelky vozidla Mazda, která jeho výpověď potvrzovala. V závěru dovolání obviněný uzavřel, že se trestné činnosti nedopustil, a trest který mu byl uložen, z důvodů vadného výroku o vině považoval za nepřiměřeně přísný.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný M. L. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby sám rozhodl podle §265m tr. ř. tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Rovněž požádal, aby do doby rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud odložil uložený trest odnětí svobody, neboť je podle něj dovolání důvodné a nastoupením výkonu trestu odnětí svobody by došlo k následkům, jež by se daly později již jen stěží odstranit.
K dovolání obou obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. v samostatných podáních písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí jejich obsahu a jim předcházejícího řízení konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno obě dovolání posoudit jako přípustná. Oběma dovoláním vytkla, že v nich označený dovolací důvod nekoresponduje s jejich obsahem, neboť uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů a v závislosti na tom ukládání trestu. Přitom s ohledem na dostupný spisový materiál skutková zjištění neshledala v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněných. Za popsané situace tedy uzavřela, že dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř., že uplatněné dovolací důvody nejsou v souladu s obsahem odůvodnění. Z uvedených důvodů shledala, že není možno o dovoláních věcně rozhodovat, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že dovolatelé shodně svá dovolání opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné ve vztahu k oběma uvést, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Oba obvinění ve svých dovoláních zčásti uplatnili námitky, které nelze pod označený dovolací důvod podle §265b dost. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Ve vztahu k dovolání obviněného P. U. jde především o tu část dovolání, kde v napadených rozhodnutích spatřoval nedostatky výhradně ve zjištěném skutkovém stavu věci, neboť brojil proti tomu, že soudy nedostatečně vyhodnotily provedené důkazy a došly ke zcela nesprávným právním závěrům, když obviněného uznaly vinným trestnými činy pod bodem 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně. Své argumenty ve vztahu k nim vystavěl na tvrzení, že se této části uvedených činů vůbec nedopustil.
Obviněný M. L., v rozporu s označeným dovolacím důvodem uvedl výtky, jimiž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, zejména však tím, že namítal nedostatky v hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků R. F., R. B. a svědkyně K. F. a vznesl výhrady proti provedené rekognici.
K těmto výhradám obou obviněných lze s odkazem na shora uvedené závěry pouze zmínit, že ve vztahu k nim Nejvyšší soud nemohl posuzovat opodstatněnost podaných dovolání, protože na uplatněný dovolací důvod nedopadají. Tyto námitky směřovaly především proti způsobu hodnocení důkazů a proti rozsahu provedeného dokazování, ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Mají procesní charakter, a proto jde o námitky, které jsou právně irelevantní. Stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu nejen podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nekorespondují ani s žádným jiným dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Dovolací soud proto z jejich podnětu napadená rozhodnutí nemohl věcně přezkoumat.
Vzhledem k tomu, že obvinění v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., brojili i proti výroku o trestu, protože tresty považovali za příliš přísné, je nutné zdůraznit, že otázky ukládání trestu by sice bylo možné podřadit pod pojem „jiné hmotně právní posouzení“, avšak takový postup je v daném případě vyloučen, neboť námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či mírného trestu nelze uplatnit prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu podaného dovolání však vyplývá, že oba dovolatelé ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítali výlučně skutečnosti, jimiž zpochybňovali správnost výměry uloženého trestu, který považovali za nepřiměřeně přísný a nespravedlivý. Není pochyb o tom, že oba obvinění svými výhradami směřovali výlučně proti „nepřiměřené tvrdosti“ uloženého trestu, což jsou námitky, které nelze podřadit nejen pod jimi označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. či jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. a z tohoto důvodu se tedy Nejvyšší soud těmito námitkami obviněných nemohl zabývat.
Za relevantní námitku mající právní povahu Nejvyšší soud považoval výhrady, jimiž oba obvinění s odkazem na zjištěný a popsaný skutek pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně vytkli, že tam uvedený čin neměl být kvalifikován podle §155 odst. 2 písm. b) tr. zák. s tím, že nebyl dostatečně objasněn znak ublížení na zdraví, které měl utrpět poškozený R. F. Tento nedostatek, jak podrobněji popsal obviněný M. L., nesplňoval podmínky zákonem stanovené ve vztahu k omezení v obvyklém způsobu života.
Ve vztahu k této části dovolání Nejvyšší soud tudíž zkoumal, zda je dovolání obviněných opodstatněné.
Za vhodné považuje nejprve uvést, že trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele a ublíží-li takovým činem jinému na zdraví.
Za „ublížení na zdraví“ se podle právní teorie i soudní praxe pokládá takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. „Ublížení na zdraví“ lze tedy považovat za změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déle trvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků, jak co do množství, tak co do intenzity, přibylo „ublížení na zdraví“ bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí však vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 1314 s.).
Jestliže se vychází z délky pracovní neschopnosti, je vhodné uvést, že tato je určitým kritériem, o nějž se posouzení charakteru újmy na zdraví opírá, je však nutné ji korigovat s dalšími zjištěnými hledisky rozhodnými při posuzování konkrétní újmy na zdraví. Je proto nutné vždy též hodnotit, jaké povahy je zjištěná porucha zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán či která jeho funkce byla narušena. Rozhodná je též bolestivost poranění, jaké léčebné prostředky byly při lékařském ošetření použity.
Významným hlediskem je i to, do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu byl vyřazen např. i z pracovního procesu.
Z uvedeného je patrné, že nelze jednoznačně stanovit minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, bolestivost poranění, pracovní neschopnost apod.) trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní. Při zvažování této doby je však třeba mít na paměti, že pracovní neschopnost nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví např. při práci v prašném prostředí může mít i drobné zranění na ruce za následek delší pracovní neschopnost, byť jinak nemá vliv na obvyklý způsob života (srov. dále rozhodnutí č. 21/1984 a č. 6/1967-II. Sb. rozh. tr.).
Uváží-li se skutečnosti vztahující se k poranění poškozeného R. F., je již z popsaných skutkových zjištění zřejmé k jakým zraněním u tohoto poškozeného došlo, neboť bylo prokázáno, že utrpěl údery pěstí do obličeje a kopy zhmoždění a oděrky hlavy, pravděpodobnou zlomeninu nosních kostí bez posunu úlomku, zhmoždění levého ramene, pravého kolene a hřbetu pravé ruky, poranění krční páteře a hematom na lýtku. V důsledku těchto poranění byl poškozený v pracovní neschopnosti od 5. 6. 2006 do 15. 6. 2006 a doba léčení trvala tři týdny.
Soud prvního stupně tyto skutečnosti zjistil na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zpracovaného znalcem MUDr. H., který uvedené zranění kvalifikoval z medicínského hlediska jako lehké až středně těžké.
Již ze samotné povahy těchto mnohočetných zranění je zřejmé, že se jednalo o bolestivá zranění, která obviněného v obvyklém způsobu omezovala způsobem, který odpovídá zásadám, jak jsou shora rozvedeny. Již skutečnost, že délka pracovní neschopnosti činila deset dnů, svědčí o tom, že se nejednalo o okrajová či nevýznamná zranění, ale že měla povahu „ublížení na zdraví“, jak soudní praxe i právní teorie pro tento právní termín předpokládá. Tomuto faktu odpovídá i závěr znalce, že léčení trvalo i nad rámec pracovní neschopnosti, což těžší povahu tohoto komplexu zranění jen dotvrzuje.
Na základě všech těchto zjištění Nejvyšší soud shledal že soudy prvního i druhého stupně nepochybily, pokud v případě činu pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně dospěly k závěru, že obvinění M. L. a P. U. naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť správně posoudily zranění poškozeného R. F. jako ublížení na zdraví ve smyslu uvedených zásad, přičemž se neomezily pouze na objasňování, po jakou dobu byl poškozený F. v pracovní neschopnosti, ale naopak zcela správně zkoumaly jakou povahu měla porucha zdraví, jakými příznaky se projevovala, jaké lékařské ošetření si toto zranění vyžádalo a zejména jakým způsobem a jakou intenzitou byla tato porucha způsobena a proti jaké části těla poškozeného byl útok veden.
Nejvyšší soud proto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2007. sp. zn. 5 To 348/2007, a rozsudek Městského soudu v Brně, ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 11 T 211/2006, shledal správnými, neboť soudy nepochybily, pokud obviněné v této části uvedených rozhodnutích shledaly vinnými trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák.
Na základě všech těchto úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že dovoláními napadená rozhodnutí jsou po právní stránce správná, přesvědčivá a v souladu se zákonem. Dovolání obviněných, která jsou z větší části opakováním již dříve uplatněné obhajoby, s níž se soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích v potřebné míře vypořádaly, proto jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová