ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1425.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1425/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2007 o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 12 To 25/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 48/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 7 T 48/2006, v bodě 1)-2) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě 3) pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., a za tyto trestné činy byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl obviněný tímto rozsudkem podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby z dalších činů, jež mu byly obžalobou kladeny za vinu a bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. H. odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 12 To 25/2007 podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod body 1) a 2), v celém výroku o trestu a o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. H. uznal vinným v bodě 1) a 2) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., když skutková zjištění oproti výroku o vině soudu prvního stupně toliko upřesnil. Obviněného za tento trestný čin a za trestný čin pokusu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, který zůstal v této části nezměněn, odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a znovu rozhodl i o náhradě škody.
Obviněný J. H. proti posledně citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze a na něj navazujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze podal prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho obsahu uvedl, že je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně věc hmotně právně posoudil, když mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť při zjišťování skutkového stavu věci porušil ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nevytvořil si spolehlivý podklad pro své rozhodnutí. Podle obviněného pochybil též v tom, že s některými důkazy, které byly v průběhu řízení před nalézacím soudem provedeny, se nevypořádal v souladu s ustanovením §125 tr. ř. Obviněný ve vztahu k výměře trestu poukázal na zásady vymezené v §23 tr. zák. a §31 tr. zák., které podle něj odvolací soud plně nerespektoval, neboť nedostatečně uvážil skutečnosti, které mu polehčují, zejména to, že je u něj zřejmý dobrý předpoklad resocializace a jeho osoba, i na základě dalších důkazních prostředků, skýtá záruku možnosti bezproblémové nápravy i při uložení trestu mnohem nižšího. Trest, který mu byl vyměřen, považoval za příliš přísný i přesto, že byl uznán vinným kvalifikovanými trestnými činy, neboť nebylo bráno do úvahy, že doposud nikdy neměl konflikt se zákonem. Vyjádřil též názor, že při ukládání tohoto trestu nebylo dostatečně přihlédnuto k časovému odstupu mezi spácháním činu a rozhodnutím ve věci, a trest neodráží dostatečně společenskou nebezpečnost jednání, pro které byl uznán vinným. Obviněný v této souvislosti poukázal i na svůj nedobrý zdravotní stav a zdůraznil, že i z připojených lékařských zpráv plyne, že je osobou invalidní a výkon trestu odnětí svobody bez možnosti zaměstnání pro něj bude fyzicky i psychicky vysoce problematický. Obviněný se odvolal na ustanovení §88 tr. zák. a zmínil možnost použití §40 tr. zák., k nimž mělo být přihlédnuto a v důsledku toho mu měl být vyměřen trest podstatně mírnější.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 12 To 25/2007, a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 7 T 48/2006, zrušil, a buď aby rozhodl sám podle §265m odst. 1 tr. ř., a nebo podle §265l odst. 1 tr. ř. aby věc přikázal Krajskému soudu v Praze, případně Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný učinil i návrh, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení nebo odkladu výkonu trestu.
Dovolání obviněného bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud ke dni rozhodnutí o dovolání neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Z charakteru dovolatelem uplatněné argumentace je možné dovodit, že svými námitkami nesměřuje proti právnímu posouzení skutku, jímž se rozumí jeho kvalifikace, případně právní posouzení jiné okolnosti skutkové povahy podle příslušných ustanovení hmotného práva, ale výhradně proti výroku o trestu, který mu odvolací soud v napadeném rozsudku uložil. Obviněný v dovolání zejména vyjádřil, že trest, který mu byl vyměřen, považuje za nepřiměřeně přísný, nekorespondující se skutečnostmi významnými pro ukládání trestu, k nimž odvolací soud nepřihlížel odpovědným způsobem, a zejména nevzal do úvahy všechny okolnosti, které bylo možné hodnotit ve prospěch dovolatele.
K takto vyjádřeným výhradám považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Námitka, že obviněnému měl být trest odnětí svobody uložen podle §40 odst. 1 tr. zák. pod dolní hranici zákonné trestní sazby, na což obviněný rovněž ve svém dovolání poukázal, není žádným z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 tr. ř. neobsahují. Nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu svazek č. 17, roč. 2002, T-416).
S ohledem na tyto právní názory je zřejmé, že pokud obviněný v dovolání podaném na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti nesprávné výši trestu, učinil tak v rozporu s tímto dovolacím důvodem, protože jeho výhrady nesměřovaly proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale pouze proti způsobu, jakým byla hodnocena kritéria určující výši a druh trestu. Proto okruh takto vyjádřených námitek nedopadá na obviněným zvolený dovolací důvod.
Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat i to, že ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. upravuje jednotlivé dovolací důvody tak, že proti výroku o trestu lze dovolání podat ze dvou důvodů. První je upraven v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit tehdy, pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhým je důvod podle podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Podle obsahu projednávané věci, především však s ohledem na výhrady uplatněné v dovolání Nejvyšší soud shledal, že v daném případě nepřichází do úvahy posuzovat podané dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť nebylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo upuštění od potrestání s dohledem.
Ve vztahu k uplatněným námitkám však nebylo možné uvažovat ani o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl v souladu s trestní sazbou trestu odnětí svobody u trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. vymezenou od pěti do dvanácti let uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, což je trest, který zákon připouští. Podle této trestní sazby mu byl trest vyměřen na samé spodní hranici jejího zákonného rozpětí.
Ze všech takto rozvedených úvah je zřejmé, že obviněný vytýkal vady, které v dovolání nelze namítat prostřednictvím označeného, ale ani na základě žádného jiného dovolacího důvodu taxativně uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel tudíž uplatnil výhrady, z nichž žádnou nelze považovat za námitku, již by bylo možné z uvedených hledisek označit za relevantní se zákonnými dovolacími důvody, a proto ve vztahu k nim neexistuje povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumávat.
Na základě takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než který zákon v ustanovení §265b tr. ř. vymezuje.
Rozhodl-li Nejvyšší soud tímto způsobem, nebyl zákonný podklad proto, aby bylo rozhodováno podle §265o odst. 1 tr. ř. o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, jak v dovolání též požadoval obviněný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová