ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1590.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1590/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2007 o dovolání obviněného Ing. P. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 6 To 282/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 93/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. H. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 6 T 93/2005, byl obviněný Ing. P. H. uznán vinným, že
„I.
dne 16. 9. 1998 v úmyslu získat peněžní prostředky, jako zástupce 1. D. z., převzal od M. G., částku 660.000,- Kč v hotovosti jako splátku úvěru od 1. D. z., převzatou částku do 1. D. z. nepředal, ale ponechal si ji pro vlastní potřebu, čímž poškozené 1. D. z., způsobil škodu ve výši 660.000,- Kč,
II.
dne 11. 11. 1998 uzavřel se společností C. L., a. s., leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl leasing osobního motorového vozidla Škoda Octavia, toto vozidlo jako leasingový nájemce po seznámení se s leasingovými podmínkami, po zaplacení akontace 317.500,- Kč, z níž částka 247.650,- Kč byla určena na zaplacení předmětu leasingu, přičemž se zavázal uhradit 48 pravidelných měsíčních splátek ve výši 9.627,20 Kč, přičemž z každé leasingové splátky byla částka 5.908,- Kč určena na úhradu předmětu leasingu, leasingové splátky již od počátku hradil nepravidelně, přičemž do 5. 10. 2000 uhradil na leasingové splátky celkem 211.577,60 Kč, přičemž na úhradu předmětu leasingu bylo určeno 130.006,- Kč, a poté, co přestal hradit leasingové splátky, předmětné osobní motorové vozidlo Škoda Octavia dne 22. 11. 2000 v hodnotě 402.500,- Kč předal jako zástavu společnosti F. G., s. r. o., přestože k takovému nakládání s vozidlem nebyl oprávněn a svým jednáním tak společnosti C. L., a. s., způsobil škodu ve výši 24.844,- Kč,
III.
dne 7. 5. 1999 uzavřel se zástupci S. s. a ú. d., jakožto zástupce 1. S. a ú. d., dvě smlouvy o výnosových termínových vkladech, a to jednak na částku 3.000.000,- Kč a dále na částku 1.000.000,- Kč, přičemž do smluv o výnosových termínovaných vkladech uvedl v záhlaví smlouvy jako číslo bankovního účtu 1. S. a ú. d. číslo účtu, a to vše při vědomí, že majitelem tohoto bankovního účtu a jedinou oprávněnou osobou k disponování s účtem je on sám, tuto skutečnost nikomu nesdělil a následně poté, co dne 7. 5. 1999 byla obviněnému na jeho účet převedena S. s. a ú. d. částka 3.000.000,- Kč a dne 4. 6. 1999 částka 1.000.000,- Kč jakožto plnění ze smluv o výnosových termínovaných vkladech uzavřených dne 7. 5. 1999, si celkovou částku 4.000.000,- Kč ponechal pro vlastní potřebu, přes opakované výzvy ji poškozenému S. s. a ú. d. nevrátil, čímž tomuto družstvu vznikla škoda ve výši 4.000.000,- Kč, přičemž dlužnou částku začal splácet až pod tlakem trestního oznámení“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě I. jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., v bodě II. jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a v bodě III. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za to jej odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V dalším soud rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody a podle §226 písm. e) tr. ř. obviněného pro část jeho jednání zprostil obžaloby.
Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 6 To 282/2006, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. M. S. dovoláním, které v obecné rovině opřel o důvody dovolání obsažené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tř. ř. obviněný vytkl odvolacímu soudu, že konal veřejné zasedání, nařízené za účelem projednání jeho odvolání, v jeho nepřítomnosti. Tvrdil, že v uvedené době byl v pracovní neschopnosti a že mu nebylo doručeno vyrozumění o termínu konání tohoto veřejného zasedání. Z toho dovozoval, že došlo ke zkrácení jeho práva na řádnou obhajobu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný vznesl výhradu, že odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poněvadž se prý trestných činů zpronevěry a podvodu nedopustil, vyjádřil názor, že odsuzující rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a odvolací soud pochybil, pokud tyto vady neodstranil.
V závěru podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 6 To 282/2006, včetně dalších rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazujících a dále aby buď věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl. Zároveň učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu odklad nástupu výkonu jeho trestu; poznamenal, že trestné činy, jimiž byl uznán vinným, nespáchal a že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je vzhledem ke všem okolnostem případu nepřiměřeně přísný.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), jemuž bylo dovolání obviněného předloženo podle §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření zhodnotila dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poukázala na to, že na straně obviněného nebyly dány žádné důvody (např. důvody nutné obhajoby či výkon trestu odnětí svobody) pro závěr, že jeho účast byla při veřejném zasedání konaném o jeho odvolání nutná, což dal odvolací soud najevo tím, že obviněného o tomto veřejném zasedání podle §233 odst. 1 tr. ř. toliko vyrozuměl. Pokud se týče námitek podřazených pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uzavřela, že právní kvalifikace jednání obviněného je přiléhavá, nehledě na to, že dovolací námitky obviněného v tomto ohledu směřují výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla Nejvyššímu soudu podané dovolání v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání učinila i pro případ jiného než-li navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), podala je osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále řešil otázku, zda dovolání obviněného je z tohoto hlediska důvodné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Z pohledu uvedených zásad je patrné, že obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu uplatnil námitky, které s ním obsahově nekorespondují. Tak tomu bylo v případě, jestliže popřel, že by se trestných činů zpronevěry a podvodu dopustil a že by zpronevěřil nějaké finanční prostředky. Tímto způsobem formulované námitky je nutno považovat za námitky skutkové, které jsou v podstatě polemikou s tím, jak soudy zjistily skutkový stav věci, a jež se nikterak otázky právního hodnocení skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným a jež jsou popsány ve výroku o vině pod body I. až III., nedotýkají.
Odkázal-li obviněný v tomto směru v podrobnostech na podané odvolání, pak je třeba uvést, že námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.
Protože obviněný k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné jiné (další) skutečnosti, které by bylo možno považovat za právně relevantní, netvrdil a poněvadž námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002, nález tohoto soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Pokud by obviněný uplatnil pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a pouze výše uvedené námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.; jeho podstata spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Uplatnění citovaného dovolacího důvodu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; dále převážně jen „LZPS“).
Protože obviněný zaměřil své dovolací argumenty proti splnění zákonných podmínek pro konání veřejného zasedání před odvolacím soudem, zabýval se Nejvyšší soud s odkazem na deklarovaný důvod dovolání posouzením otázky, zda v daném případě byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání konaném za účelem projednání jeho odvolání u Městského soudu v Praze dne 30. 8. 2006.
Po přezkoumání všech relevantních skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je výsledkem řízení, v němž bylo postupováno podle trestního řádu a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. Konal-li odvolací soud veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti, učinil tak opodstatněně.
Především je třeba poukázat na ustanovení §263 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, přičemž účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná.
Podle §263 odst. 4 tr. ř. platí, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný spatřoval pochybení odvolacího soudu v tom, že dne 30. 8. 2006 konal veřejné zasedání o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti; poukázal na to, že v předmětné době byl v pracovní neschopnosti, že mu nebylo doručeno ani vyrozumění soudu o termínu konání tohoto veřejného zasedání a že tímto postupem soudu druhého stupně došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu výhrady obviněného vůči správnosti a korektnosti postupu odvolacího soudu nelze akceptovat.
Z obsahu spisu je zřejmé, že veřejné zasedání bylo v této trestní věci nařízeno celkem třikrát (z důvodů výlučně na straně obviněného), a to postupně na dny 19. 7. 2006, 9. 8. 2006 a 30. 8. 2006. Jak vyplývá z obsahu spisu, byl obviněný o termínu každého z těchto tří veřejných zasedání ze strany odvolacího soudu písemně vyrozuměn vzorem č. 7a tr. ř. – srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení).
Veřejné zasedání nařízené na den 19. 7. 2006 bylo k písemné žádosti obhájce obviněného ze dne 14. 7. 2006 odročeno na den 9. 8. 2006. V této žádosti obhájce omluvil účast obviněného na uvedeném veřejném zasedání s odůvodněním, že je ode dne 14. 7. 2006 v pracovní neschopnosti, což dokladoval přiloženým lékařským potvrzením o pracovní neschopnosti z téhož dne (č. l. 877 až 878). Konstatoval také, že o termínu nařízeného veřejného zasedání obviněného informoval telefonicky, a požádal o odročení veřejného zasedání „nejdříve na srpen 2006“. Vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání bylo obviněnému zasláno jak na adresu jeho přechodného bydliště, tak na adresu jeho zaměstnavatele. Jak je patrné z tzv. doručenek na č. l. 879, obviněný nebyl ani na jedné z těchto dvou adres zastižen, proto byly obě zásilky dne 28. 6. 2006, resp. 29. 9. 2006 uloženy, obviněný byl o uložení vyrozuměn a vyzván, aby si je ve stanovené lhůtě vyzvedl s upozorněním, že jinak budou vráceny. Ani v jednom případě si obviněný uloženou zásilku ve lhůtě nevyzvedl, proto byly po uplynutí stanovené lhůty vráceny zpět Městskému soudu v Praze. Při veřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2006 (jehož se nezúčastnil obviněný ani jeho obhájce) předseda senátu konstatoval, že doručení bylo ve vztahu k obviněnému vykázáno uložením, a poté usnesením veřejné zasedání odročil na den 9. 8. 2006.
Zásilka obsahující vyrozumění o termínu konání odročeného veřejného zasedání nařízeného na den 9. 8. 2006 byla obviněnému doručována jednak na adresu jeho trvalého bydliště, a jednak na adresu jeho přechodného bydliště. Zatímco v případě adresy trvalého bydliště obsahuje tzv. doručenka jako důvod nedoručení informaci o tom, že se obviněný odstěhoval, na adrese přechodného bydliště nebyl obviněný zastižen, proto byla zásilka dne 24. 7. 2006 uložena, obviněný o tom byl vyrozuměn a zároveň vyzván, aby si ji ve stanovené lhůtě vyzvedl s tím, že jinak bude zásilka vrácena. Obviněný na výzvu opět nereagoval a zásilku si ve stanovené lhůtě nevyzvedl. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2006 vyplývá, že se jej účastnil (vedle předsedy a členů senátu, státního zástupce a protokolující úřednice) toliko obhájce obviněného JUDr. M. S., který k dotazu předsedy senátu pouze uvedl, že naposledy byl ve spojení s obviněným v souvislosti se zasláním omluvy z veřejného zasedání nařízeného na den 19. 7. 2006. Předseda senátu konstatoval, že doručení ve vztahu k obviněnému není vykázáno, a poté vyhlásil usnesení, na jehož základě za účelem vyrozumění obviněného veřejné zasedání odročil na den 30. 8. 2006.
Co se týče opětovně odročeného veřejného zasedání nařízeného na den 30. 8. 2006, byl obviněný o termínu jeho konání ze strany odvolacího soudu vyrozuměn zásilkou doručovanou na adresu jeho přechodného bydliště, a protože nebyl opět dne 11. 8. 2006 zastižen, byla zásilka uložena a obviněný vyzván, aby si ji ve stanovené lhůtě vyzvedl, jinak bude vrácena. Protože obviněný tak neučinil a zásilku si nevyzvedl, byla dne 29. 8. 2006 vrácena Městskému soudu v Praze.
Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 30. 8. 2006 (č. l. 886 spisu), předseda senátu odvolacího soudu po zahájení veřejného zasedání konstatoval, že obviněný se nedostavil, že doručení bylo vykázáno uložením a že byla zachována i zákonná lhůta k přípravě obviněného. Veřejnému zasedání byl osobně přítomen obhájce obviněného JUDr. M. S., jenž proti postupu odvolacího soudu, nepovažoval-li účast obviněného za nutnou a začal jednat i bez jeho přítomnosti, žádné námitky nevznesl a ani se nedomáhal dalšího případného odročení veřejného zasedání za účelem umožnění účasti obviněného. Jmenovaný obhájce toliko k výzvě soudu zopakoval své argumenty uplatněné v podaném odvolání a přednesl závěrečný návrh.
Pokud za výše popsaných okolností soud druhého stupně dospěl k závěru, že účast obviněného při veřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2006 není nezbytná a veřejné zasedání může být konáno v jeho nepřítomnosti, postupoval ve formální shodě s podmínkami uvedenými v ustanovení §263 tr. ř. Odvolací soud totiž jednal v nepřítomnosti obviněného až poté, co byl o konání veřejného zasedání řádně a včas (jednalo se o tzv. fikci doručení podle §64 odst. 2 tr. ř.) vyrozuměn, avšak k tomuto jednání se (navíc bez řádné omluvy) nedostavil.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný byl o termínu odročeného veřejného zasedání nařízeného na den 30. 8. 2006 (jako ostatně i v předchozích dvou případech) předsedou senátu odvolacího soudu vyrozuměn (vzor č. 7a tr. ř.). Tím dal předseda senátu obviněnému najevo, že jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nepovažuje za nutnou; tomu pak odpovídal i samotný průběh veřejného zasedání, v němž nebyly prováděny žádné důkazy.
V posuzovaném případě se jednalo o situaci, kdy obviněnému bylo vyrozumění o zmíněném veřejném zasedání doručováno zásilkou určenou k doručení do vlastních rukou ve smyslu §64 odst. 1 písm. c) tr. ř. a kdy obviněný jakožto adresát nebyl ve smyslu §64 odst. 2 tr. ř. zastižen.
Podle §64 odst. 1 písm. c) tr. ř. se do vlastních rukou doručuje jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.
Podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.
Při aplikaci citovaných zákonných ustanovení na posuzovaný případ to znamená, že v případě doručování vyrozumění o termínu odročeného veřejného zasedání na den 30. 8. 2006 nastala ve vztahu k obviněnému tzv. fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. ř. Předmětná zásilka byla totiž obviněnému zaslána na adresu jeho přechodného bydliště, kterou uvedl v rámci svého výslechu v přípravném řízení, přičemž z žádného poznatku v průběhu řízení nelze dovodit, že by se na této adrese nezdržoval. Protože se jednalo toliko o vyrozumění o veřejném zasedání, neplatí zde omezující ustanovení §64 odst. 4 tr. ř., podle kterého je uložení některých zásilek určených do vlastních rukou (jako je např. předvolání obviněného k veřejnému zasedání) vyloučeno.
Ze všech shora uvedených důvodů je evidentní, že úvahy odvolacího soudu, měl-li za to, že zákonné podmínky pro vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání dne 30. 8. 2006 byly splněny, byly zcela správné. Obviněný byl o termínu odročeného veřejného zasedání nařízeného na den 30. 8. 2006 ze strany odvolacího soudu řádně a včas vyrozuměn (byť se jednalo o tzv. fikci doručení ve smyslu §64 odst. 2 tr. ř.), a jeho argumentům, jimiž řádnost doručení této zásilky zpochybnil, nelze přisvědčit.
Případný ovšem nebyl v tomto případě ani poukaz obviněného na jeho údajnou pracovní neschopnost. Obviněný předmětné lékařské potvrzení o své pracovní neschopnosti ze dne 14. 7. 2006 sice odvolacímu soudu předložil, avšak učinil tak pouze jednou, a to ve vztahu k veřejnému zasedání nařízenému na den 19. 7. 2006 jakožto součást žádosti učiněné prostřednictvím jeho obhájce o odročení tohoto veřejného zasedání. V této žádosti obhájce JUDr. M. S. navíc požádal, aby odvolací soud veřejné zasedání odročil „nejdříve na srpen 2006“. Od té doby obviněný s odvolacím soudem ani se svým obhájcem nekomunikoval, zásilky si nepřebíral, na nařízená veřejná zasedání se nedostavoval a svoji účast na odročených veřejných zasedáních ani v jednom případě neomluvil. Stejně tak žádným způsobem nedokladoval (to dokonce ani v dovolacím řízení), že jeho pracovní neschopnost v době konání odročených veřejných zasedání (dne 9. 8. 2006, resp. dne 30. 8. 2006) skutečně trvala.
Nutno poznamenat, že procesní úkony, spočívající v účasti na veřejném zasedání, stejně jako případné omluvy z těchto jednání, jsou oprávněními zcela v dispozici obviněného. Samy o sobě však nejsou pro soud jasným signálem toho, že se obviněný chce veřejného zasedání osobně účastnit. Chtěl-li obviněný svá práva v řízení před soudem uplatnit, mohl tak učinit pouze tehdy, dostavil-li by se po řádném vyrozumění k veřejnému zasedání. Pokud se ze zdravotních důvodů k tomuto zasedání dostavit nemohl a přitom na své účasti při veřejném zasedání trval, měl odvolacímu soudu zaslat řádnou omluvu a požádat jej o jeho odročení. To však neučinil ani sám ani prostřednictvím svého obhájce.
Se zřetelem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud nemohl námitkám obviněného, jež uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přisvědčit. Je totiž evidentní, že podané dovolání se v tomto směru opíralo o okolnosti, které je nutné z hlediska zákonných předpokladů pro konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného považovat za irelevantní.
Třebaže to obviněný ve svém podání nevytkl, zabýval se Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání nepřítomností obviněného při veřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2006 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první LZPS. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Podle čl. 38 odst. 2 LZPS má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu lze přiměřeně srovnat např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 LZPS není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, která zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádějí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, protože ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Dlužno ovšem dodat, že veřejné zasedání konané o odvolání obviněného se svojí povahou i významem blíží hlavnímu líčení. Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup odvolacího soudu nebyl nekorektní. Obviněný svoji neúčast ani neomluvil (ani nedoložil, že je stále v pracovní neschopnosti), ani o odročení hlavního líčení nepožádal a neuvedl ani, že na své účasti při veřejném zasedání trvá (neučinil tak ani prostřednictvím svého obhájce). Postup odvolacího soudu, který se za této situace rozhodl konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat. Soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Nejvyšší soud již zmínil, že konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
Nad rámec výše řečeného je nutno dodat, že ke zkrácení práv obviněného uvedených v čl. 38 odst. 2 LZPS nemohlo dojít postupem odvolacího soudu i proto, že veřejné zasedání se konalo za přítomnosti jeho obhájce, jenž proti zmíněnému postupu odvolacího soudu, přistoupil-li k projednání věci bez účasti obviněného, ničeho nenamítal.
Na základě všech výše uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že ve vztahu k dovolacím námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nejde o procesní pochybení, na jehož základě by bylo možno přisvědčit tvrzení obviněného o porušení ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu odklad nástupu výkonu jeho trestu, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a