ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.238.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 238/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2007 o dovolání obviněného P. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 To 99/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 36/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 5 T 36/2006, byl obviněný P. D. uznán vinným, že:
„dne 15. 2. 2006 kolem 22:30 hodin v místě svého trvalého bydliště ve S., po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy hladina alkoholu v jeho krvi dosahovala hodnoty nejméně 2,17 gr/kg alkoholu, po vzájemném slovním konfliktu s poškozeným Z. O., a při následné vzájemné fyzické potyčce zaútočil na poškozeného v úmyslu jej usmrtit střepem hrdla z rozbité láhve, kterým poškozeného opakovaně velkou silou bodal do různých částí těla i míst, kde se nachází životně důležité orgány, přičemž v důsledku bodného poranění pronikajícího do levé hrudní dutiny s následným průnikem vzduchu a krvácením do levé hrudní dutiny a snížením vzdušnosti levé plíce a dále v důsledku významných krevních ztrát s rozvojem pokrvácivého šoku došlo k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného Z. O., které bylo odvráceno včasnou vysoce odbornou lékařskou péčí.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. a obviněnému za něj uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce deseti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému současně uložil povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 15.073,92 Kč.
Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 To 99/2006, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody obviněnému za použití §40 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej zařadil do věznice s ostrahou.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. J. dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že citovaný rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Existenci uvedeného dovolacího důvodu obviněný shledal v tom, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. Zejména je přesvědčen, že chybí subjektivní stránka, tedy úmysl poškozeného usmrtit. Poškozenému se pouze bránil a nechtěl mu způsobit žádná zranění; nebyl ani srozuměn s tím, že by ke smrtelnému následku mohlo dojít. Neztotožnil se ani se závěry soudů obou stupňů, že byl naplněn formální i materiální znak pro zvolenou právní kvalifikaci.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 (obviněný měl zřejmě na mysli §265l) odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla v něm, že ze základních obecných hledisek lze dovolání obviněného označit za přípustné. V daném případě se však plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu, který se velmi podrobně zabýval totožnou argumentací obviněného v podaném odvolání a dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně nebyly naplněny. Četnost a charakter poranění způsobených při použití velké síly, která poškozený v důsledku jednání obviněného utrpěl, v porovnání se zraněním spočívajícím pouze ve dvou řezných rankách na levém předloktí a třetím prstu levé ruky, které utrpěl obviněný, nesvědčí (ve vyjádření je nepochybně omylem uvedeno „svědčí“) o tom, že obviněný se pouze bránil útoku ze strany poškozeného. Státní zástupkyně současně konstatovala, že skutková zjištění nejsou ani v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Za této situace státní zástupkyně považovala dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. V závěru svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž obviněný ve svém podání odkázal, lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl uznán vinným. Obviněný ve svém dovolání namítl nedostatek subjektivní stránky ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a současně nenaplnění jeho formální a materiální stránky. Jelikož takové námitky lze podřadit pod označený dovolací důvod, neboť jde o námitky hmotně právní povahy, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda jde o dovolání opodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu. Provedenými důkazy bylo prokázáno jednání obviněného, který po slovní provokaci poškozeného ve stavu středně těžké opilosti s projevy narůstající agresivity zaútočil na poškozeného střepem hrdla z rozbité lahve tak, že poškozeného opakovaně velkou silou bodal do různých částí těla i míst, kde se nacházejí životně důležité orgány. V příčinné souvislosti s útokem obviněného poškozený utrpěl bodná poranění, v důsledku nichž byl jeho život ohrožen krvácením, zejména z bodných ran v oblasti hrudní dutiny. Smrtící následek přitom hrozil v případě, že by nedošlo k okamžitému vysoce odbornému lékařskému zásahu, neboť poraněním hrudní dutiny došlo u poškozeného k průniku vzduchu a krve do levé hrudní dutiny a mohlo dojít k útlaku plíce a následně k selhání oběhové a dechové činnosti.
Podle ustanovení §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Soud prvního stupně dovodil, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním může způsobit poškozenému smrt a veden afektem, v němž se nacházel, byl v daném okamžiku se vznikem tohoto následku přinejmenším srozuměn (srov. str. 12 odůvodnění jeho rozsudku). S tímto závěrem se ztotožnil i soud odvolací (srov. str. 3, 4 odůvodnění jeho rozsudku).
Nejvyšší soud s tímto závěrem soudů obou stupňů souhlasí a pouze doplňuje, že z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace (viz č. 62/1973 Sb. rozh. tr.).
Použil-li obviněný při útoku na poškozeného střep z hrdla rozbité láhve, musel vědět, že jde o prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže tímto nástrojem obviněný útočil proti různým částem těla poškozeného, a to dokonce opakovaně a za použití velké síly do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, musel si být vědom toho, že poškozenému může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit. Tím je naplněna i složka srozumění s následkem, který může nastat.
Z provedeného dokazování, především ze znaleckého posudku rovněž vyplynulo, že ačkoliv obviněný jednal pod vlivem alkoholu, kdy byly jeho ovládací schopnosti podstatně sníženy, nejednalo se o patický afekt a obviněný byl schopen rozpoznat následky svého jednání, neboť jeho rozpoznávací schopnosti byly sníženy pouze nepodstatně. Obviněný navíc v předmětné době netrpěl duševní chorobou ani závažnější povahovou odchylkou.
Nejvyšší soud tak shledal, že právní závěry soudů obou stupňů o subjektivních znacích trestného činu se zakládají na skutkových zjištěních, která vyplynula z provedeného dokazování. Právě ve vztahu k zavinění obviněného soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu [přinejmenším úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.] evidentně naplňují. Proto námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu nemohly obstát.
Další námitka obviněného, že se pouze poškozenému bránil a nechtěl mu způsobit žádné zranění, která měla zřejmě směřovat k tomu, aby jeho jednání bylo posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák., není námitkou relevantní.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že základním předpokladem nutné obrany je přímo hrozící nebo trvající útok. Ze skutkových zjištění soudů nelze vyloučit, že rovněž poškozený fyzicky útočil na obviněného. Jednalo se však o útok tak malé intenzity, že je vyloučeno, že by na straně obviněného šlo o jednání v nutné obraně. Obviněný totiž na rozdíl od poškozeného utrpěl pouze drobná zranění spočívající ve dvou řezných rankách na levém předloktí a třetím prstu levé ruky. Z takto zjištěných skutkových okolností je jasné, že případný útok poškozeného nebyl nijak intenzivní a že tedy obviněný svým jednáním neodvracel žádný útok ze strany poškozeného. Nelze ani připustit možnost, že by pro obviněného eventuelní útok ze strany poškozeného mohl znamenat vážnou hrozbu (sám obviněný totiž uvedl, že spolu s poškozeným, který je jeho švagrem, měli velmi dobré vzájemné vztahy), která by ho opravňovala k fyzickému napadení za použití zbraně (střepu hrdla rozbité lahve). Je tedy vyloučeno uvažovat o nutné obraně podle §13 tr. zák. jako důvodu beztrestnosti obviněného.
Jak je dále zjevné z podaného dovolání, obviněný uplatnil námitky rovněž proti existenci materiální podmínky trestnosti jeho jednání. Nejvyšší soud proto řešil otázku, zda posuzovaný skutek dosahoval stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který byl vyšší než nepatrný.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Jisté je, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
O takovou situaci se však v daném případě evidentně nejednalo. Přestože obviněný tvrzení o údajném nedostatku materiální stránky svého činu konkrétními argumenty blíže nerozvedl, je ze skutkových zjištění soudů obou stupňů zřejmé, že šlo o tak závažné a společensky nebezpečné jednání (dosahovalo dokonce stupně odpovídajícího horní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost), u něhož o správnosti závěru soudů obou stupňů stran existence materiální stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. nelze vůbec pochybovat.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl ani tyto námitky obviněného, které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že obviněným uplatněné námitky nemají opodstatnění, proto jeho zjevně neopodstatněné dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a