ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.250.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 250/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 o dovolání obviněného Z. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 2 To 107/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 5/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 45 T 5/2006, byl obviněný Z. G. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 2 To 107/2006, z podnětu odvolání obviněného Z. G. shora citovaný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil podle tam popsaných skutkových zjištěních tak, že v přesně nezjištěné době od 02.30 hod. do 04.15 hod. dne 11. 2. 2006 v bytě, ve kterém společně bydleli, po déle trvajících manželských rozepřích, v lehce podnapilém stavu a v době aktuálního slovního konfliktu, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl rukou ozbrojenou kuchyňským nožem s délkou čepele 20 cm svou manželku H. G., tak, že jí zasadil opakované rány nožem do hrudníku, zad a obou horních končetin, přičemž svým jednáním jmenované způsobil celkem čtyři bodné a řezné rány, a to řeznou ránu délky 6 cm na hřbetu levé ruky zasahující ke šlachám natahovačů, řeznou ránu na hřbetní straně třetího prstu pravé ruky, protínající natahovač prostředníku, řeznou ránu délky 2 cm v oblasti prsní bradavky pravého prsu, zasahující do podkoží a zejména 5 cm dlouhé bodné poranění hrudníku, lokalizované na zádech vpravo v úrovni devátého žebra v lopatkové čáře, pronikající kůží a podkožím, zádovou svalovinou, protínající deváté žebro, zraňující střední a dolní lalok pravé plíce a zasahující až do hloubky 15 cm, které jmenovanou bezprostředně ohrožovalo na životě a vyžádalo si akutní lékařský zákrok a následnou hospitalizaci v Nemocnici v T. v době od 11. 2. 2006 do 8. 3. 2006, přičemž jen shodou šťastných okolností a v důsledku poskytnuté rychlé specializované lékařské pomoci nedošlo k její smrti, a pro poranění levé horní končetiny je jmenovaná léčena do současné doby, přičemž lékaři nevylučují možnost omezení hybnosti této končetiny, přičemž k záchraně poškozené došlo v důsledku toho, že obviněný přivolal prostřednictvím dalších osob lékařskou pomoc.
Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou a rozhodl též o jeho povinnosti k náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný Z. G. prostřednictvím obhájce JUDr. L. L. dovolání vymezené důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Obviněný nejprve poukázal na obsah svého odvolání a zdůraznil, že vždy pouze upřesňoval, že když poškozená byla v předklonu, narovnávala se, klopýtl o postel, a v rámci pohybu jeho těla vzniklo nejzávažnější zranění. Další poranění si poškozená způsobila, když proti němu mávala rukama. Obviněný se neztotožnil s odvolacím soudem ani v závěru, že při existenci možnosti aplikace dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 3 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., byl jeho čin posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud jej nesprávně uznal vinným, protože vyhodnotil jeho jednání jako úmyslné, aniž by dostatečně zvážil, že k naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení ublížení na zdraví. Při důsledném respektování zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“ mělo být předmětné jednání posouzeno jako čin spáchaný z nedbalosti a tomu měla odpovídat i příslušná právní kvalifikace.
Vzhledem k těmto výhradám obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 2 To 107/2006, a věc tomuto soudu vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která dovolání obviněného ze základních obecných hledisek označila za přípustné. K jeho obsahu však uvedla, že s ohledem na nástroj, jímž obviněný proti poškozené zranění způsobil, jakož i na intenzitu útoku a charakter újmy, která byla poškozené způsobena, bylo jeho jednání správně posouzeno jako úmyslný čin. Zdůraznila, že obviněný útočil za použití nože proti části těla, kde se nacházejí důležité orgány, a právě tyto skutečnosti považovala za rozhodné pro závěr o jeho úmyslu uškodit poškozené, respektive způsobit jí úmyslně zranění. S ohledem na dostupný spisový materiál rovněž konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Dovolání obviněného Z. G. shledala zjevně neopodstatněným a navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při posuzování otázky, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, Nejvyšší soud vycházel z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Projednávané dovolání vymezeným zákonným podmínkám odpovídá, neboť obviněný relevantně s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nedostatky právní povahy. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda jsou jeho výhrady opodstatněné.
S ohledem na obviněným namítané výhrady, je pro přehlednost potřeba nejprve uvést, že soud prvního stupně v činu, který byl popsán téměř shodně s tím, jak obviněného tímto skutkem uznal vinným odvolací soud, shledal naplnění znaků pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. S touto právní kvalifikací se odvolací soud neztotožnil, protože s ohledem na chování obviněného a změnu jeho postoje ke svému činu, tj. i vzniklému následku, poté, co poškozené způsobil shora popsané zranění, dospěl k závěru, že obviněný jednal za podmínek §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Odvolací soud, když uvážil všechny skutečnosti, které byly ve věci prokázány, shledal, že obviněný dobrovolně od pokusu vraždy spáchaného v přímém úmyslu upustil, neboť se poškozené snažil pomoci tím, že jí bodnou ránu stlačil, aby nekrvácela, vyběhl z bytu, vzbudil sousedy a zajistil přivolání sanitky. Současně však v souladu s ustanovením §8 odst. 4 tr. zák. jednání obviněného dále po právní stránce zkoumal a shledal, že ho je nutné posoudit jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., protože obviněný úmyslným jednáním poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák.
Obviněný právě proti tomuto závěru o vině nesouhlasil a v dovolání namítá, že nejednal úmyslně, ale z nedbalosti. Je proto nutné připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Odvolací soud k otázce zavinění podrobněji vyjádřil, že „… obviněný úmyslným jednáním poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví…“, a bližší souvislosti, z nichž uvedený závěr byl dovozen, vyjádřil v obsahu celého odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud vycházel z vysvětlení učiněného soudem prvního stupně, který ve vztahu k subjektivní stránce uvedl, že z hlediska zavinění, které hodnotil se zřetelem na použitou právní kvalifikaci pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., obviněný jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. (viz strana 17 odůvodnění jeho rozsudku). Za nesporné soud prvního považoval, že obviněný vedl útok nožem vůči tělu poškozené opakovaně, mimo jiné ránu lokalizoval do hrudníku, kde jsou umístěny životně důležité orgány. Zdůraznil též i to, že obviněný jednal přesto, že se poškozená útoku obviněného bránila, o čemž svědčí bodná a řezná poranění na hřbetech obou rukou a na prsu poškozené, jakož i další okolnosti, např. výhrůžky, že poškozenou zabije, které v průběhu incidentu adresoval přímo poškozené, ale jež uvedl i v telefonátu, který měl bezprostředně před incidentem se svědkem R. R.
Jestliže soud prvního stupně na základě těchto skutečností učinil závěr, že obviněný jednal v přímém, úmyslu poškozenou usmrtit, je vhodné uvést, že takto vyjádřené souvislosti lze vztáhnout i pro úvahy naznačené soudem druhého stupně ve směru použité mírnější právní kvalifikace. K nim je však pro úplnost vhodné připomenout, že pokud podle rozhodnutí soudu druhého stupně ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. zanikla trestnost pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., nebyla tím dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již zjištěným jednáním, ve smyslu §8 odst. 4 tr. zák., spáchal. Z dikce tohoto ustanovení totiž vyplývá, že dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu znamená zánik trestnosti toliko pokusu trestného činu, ke kterému směřovalo úmyslné jednání pachatele, nikoliv k jakémukoliv jinému trestnému, který již způsobeným jednáním spáchal.
V souladu s těmito zásadami postupoval i odvolací soud, který shledal, že obviněný zjištěným skutkem, i přes zánik trestnosti pokusu trestného činu vraždy, dokonal trestný čin ublížení na zdraví, protože poškozené způsobil zranění, které má znaky vyžadované ustanovením §89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák., a tím u ní došlo k těžké újmě na zdraví.
Podle skutkových zjištění, jak je konstatoval soud druhého stupně, není pochyb ani o tom, že obviněný i ve vztahu k tomuto těžkému následku jednal zcela vědomě a cíleně. Závěry, které pro své odůvodnění použil ve vztahu k zavinění soud prvního stupně, jsou zásadně platné i pro způsobení těžké újmy na zdraví, protože obviněný při použití nože o délce čepele 20 cm, jímž zasáhl poškozenou do hrudníku v oblasti zad vpravo v úrovni devátého žebra, věděl, že v těchto místech jsou lokalizovány životně důležité orgány jako např. plíce, které přímo zasáhl, a věděl, že jejich poraněním může svou manželku velice významně poškodit na zdraví. Jestliže tedy nelze pro naplnění podmínek §89 odst. 3 písm. a) tr. zák. obviněnému přisuzovat, že chtěl poškozenou usmrtit, je opodstatněné v jeho činu shledat, že chtěl způsobit vážné zranění, tedy takovou újmu, která by poškozenou výrazně ohrozila na zdraví. Odvolací soud proto nepochybil, pokud shledal, že obviněný naplnil všechny znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., a to ve vztahu k subjektivní stránce, neboť jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., jak správně soud druhého stupně shledal a rozvedl v napadeném rozhodnutí.
Jestliže se obviněný v rámci svého dovolání domáhal jiné právní kvalifikace proto, že předmětný čin nespáchal ve formě úmyslu, ale pouze z nedbalosti, pro takový závěr nejsou ve zjištěném skutku žádné relevantní okolnosti popsány.
Podle §5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Z uvedeného je patrné, že vymezení zavinění z nedbalosti je založeno na neexistenci volní složky. Rozdíl oproti úmyslu je právě ve volní složce, která zde chybí.
Podle popsaných skutkových zjištění je však najisto postaveno, že obviněný ve vztahu ke způsobenému zranění poškozené jednal zcela chtěně a záměrně, tedy tak, že jeho vůlí bylo, aby jí těžké zranění způsobil a proto, aby se tak stalo, učinil vše, co k realizaci tohoto jeho záměru bylo zapotřebí. Ze všech těchto skutečností je jednoznačné, že závěr o úmyslném zavinění je zcela správný, kdežto požadavek obviněného, je plně v rozporu se skutkem, jak byl zjištěn.
Pokud však obviněný požadoval, aby toto jím předkládané jiné právní posouzení bylo zvažováno ve vztahu k jeho obhajobě, tedy že při zakopnutí na základě nešťastné náhody došlo ke vzniku předmětných zranění na těle poškozené, touto variantou se dovolací soud nezabýval, protože nevycházela ze skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud druhého stupně, ale byla vystavěna na zcela jiných skutečnostech opírajících o vlastní verzi obviněného. Tyto námitky obviněného však byly učiněny v rozporu s označeným dovolacím důvodem a nebyly relevantně použity ani s žádným jiným v zákoně uvedeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., a proto se jimi dovolací soud nezabýval.
Ze všech rozvedených skutečností je nepochybné, že soud druhého stupně správně v jednání obviněného shledal naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a dospěl k přesvědčivým závěrům i z hlediska zavinění obviněného, jak je výše popsáno. Tato právní kvalifikace trestného jednání, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 2 To 107/2006, v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 45 T 5/2006, správná a odpovídající zákonu i všem zjištěným skutečnostem.
Nejvyšší soud na podkladě takto vyjádřených úvah shledal, že výhrady, které obviněný uplatnil v nyní podaném dovolání, nejsou opodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová