ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.270.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 270/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 o dovolání obviněného B. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 67 To 292/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 186/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 3 T 186/2005, byl obviněný B. R. uznán vinným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §206 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu pomluvy dopustil tím, že dne 15. 2. 2005 v P., v budově P. K., a. s., vědomě uvedl nepravdivý údaj spočívající v tvrzení, že V. H. jakožto zaměstnanec P. K., a. s., vykonávající práci specialisty v oboru stavebnictví, na něm požadoval v souvislosti s likvidací pojistné události týkající se požáru domu Č., okr. B., poskytnutí úplatku, jehož výši 300.000,- Kč specifikoval následně dne 14. 4. 2005 na PČR OO T. do protokolu o podání vysvětlení, kdy v důsledku sdělení uvedeného nepravdivého údaje byl poškozený V. H. nucen se svému zaměstnavateli k celé věci vyjádřit a předmětná záležitost byla jeho nadřízenými projednávána.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 67 To 292/2006, bylo odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení soudu, který rozhodl ve druhém stupni, napadl obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovoláním v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle jeho přesvědčení jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. Upozornil, že soudy se nevypořádaly dostatečně s tím, za jakých okolností byl čin spáchán. Měl za to, že v řízení, které u p. v daných souvislostech probíhalo a které mělo mnoho shodných rysů se správním řízením u státního orgánu, měl určitá práva směřující k tomu, aby se bránil nesprávným a nezákonným postupům ze strany příslušné p. Mezi skutečnosti, které zpochybňovaly objektivitu jejího postupu, patřilo i jednání poškozeného V. H., a proto považoval uvedení zmiňovaných skutečností za důležité v zájmu ochrany svých zájmů a současně i za svoji občanskou povinnost. Domníval se, že byl odsouzen za to, že uplatnil určitá práva a plnil svou občanskou povinnost a že tedy byl v rámci šetření o pojistné události postaven do situace, že jednal pod sankcí případného trestního stíhání pro trestný čin pomluvy, pokud by uvedl jakékoliv nepravdivé skutečnosti týkající se pracovníků p. a pro ně pracujících subjektů. Poukazoval dále na to, že za takových okolností by v podstatě jakákoliv námitka týkající se nesprávného postupu takovýchto pracovníků mohla vést k obvinění pro trestný čin pomluvy (např. i námitka zpochybňující odborné posouzení určité skutečnosti). Zdůraznil, že cílem jeho jednání nebylo dotknout se cti poškozeného, je ale přesvědčen, že měl právo uvést všechny skutečnosti, které jsou pro posouzení záležitosti významné a takovou skutečností je i chování pracovníka p. či spolupracujících subjektů. Toto jeho právo by nemělo být omezeno hrozbou trestního stíhání pro trestný čin pomluvy. Vyvozoval, že se nemohl dopustit trestného činu pomluvy, neboť nebyl napaden objekt tohoto trestného činu a jeho jednání nevykazuje ani žádnou společenskou nebezpečnost.
Obviněný polemizoval také se závěrem, že se označeného trestného činu dopustil rovněž tím, že svá tvrzení o poškozeném specifikoval i dne 14. 4. 2005 na Policii ČR OO v T. Namítl, že při podání vysvětlení se nemohl dopustit trestného činu pomluvy, poněvadž podával vysvětlení právě k objasnění okolností týkajících se tohoto trestného činu, a bylo nutno mu přiznat jako osobě podezřelé všechna práva, která náležejí podle trestního řádu osobě obviněného, tj. i uvádět na svoji obhajobu všechny skutečnosti, které by mohly sloužit k jeho obhajobě. Byl-li i za toto jednání uznán vinným trestným činem pomluvy, došlo k porušení trestního zákona. Odkazuje na rozhodovací praxi soudů v oblasti ochrany osobnosti (např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 176/2005) konečně namítl, že na jeho straně není dána protiprávnost zásahu do osobnostních práv poškozeného jako fyzické osoby, a proto trestný čin pomluvy nemohl spáchat.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání uvedl, že část námitek, jimiž obviněný napadl skutková zjištění soudů, nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání. Lze však pod něj podřadit ty námitky, na základě nichž zpochybňoval, že se popsaným jednáním dopustil trestného činu pomluvy, neboť nenapadl objekt tohoto trestného činu a jeho čin nevykazuje žádnou společenskou nebezpečnost, a též námitky směřující proti tomu, aby znaky uvedeného trestného činu naplňovalo jeho jednání ze dne 14. 4. 2005, kdy byl vyslýchán na Okresním ředitelství Policie ČR. Podle státního zástupce skutková zjištění soudu prvního stupně přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. ohrožení vážnosti poškozeného u spoluobčanů, zejména poškození jeho osoby v zaměstnání, též jednání obviněného, které spočívalo ve sdělení nepravdivého údaje o poškozeném jako zaměstnanci P. K., a. s., který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u občanů. Po konstatování, že čin obviněného vykazuje znaky trestného činu pomluvy jak po stránce formální, tak i materiální (jeho výhradu, že nemá žádnou nebezpečnost pro společnost, shledal lichou), upozornil, že obviněný lživě obvinil poškozeného z úplatkářství, a to s úmyslem nejen poškodit jej v zaměstnání, ale navíc přivodit i jeho trestní stíhání, a proto mělo být jednání obviněného posouzeno jako trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., a nikoliv jako trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., který je k ustanovení §174 tr. zák. v poměru subsidiarity. Připomněl, že znaky trestného činu podle §174 tr. zák. naplňuje i lživé obvinění učiněné již uplatňováním vlastní obhajoby v trestním řízení, což je v daných souvislostech významné proto, že obviněný dne 14. 4. 2005 při sepisování protokolu o podání vysvětlení podle §12 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, specifikoval i výši úplatku údajně požadovaného poškozeným. Dodal ale, že posouzení skutku obviněného jako trestného činu podle §174 tr. zák. by znamenalo porušení zákazu reformationis in peius, a proto další doplnění řízení k objasňování věci naznačeným směrem shledal neúčelným. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., zejména pak jeho objekt, a zda je dán potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (materiální znak).
Obecně platí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 1, 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§3 odst. 3 tr. zák.).
Trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný o jiném sdělil nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou poškodit jej v zaměstnání. Jak správně poznamenali odvolací soud a též státní zástupce, právní věta je neúplná pro absenci slovního vyjádření skutečnosti, že nepravdivý údaj „je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost jiného u spoluobčanů“ (že došlo k ohrožení vážnosti poškozeného V. H. u spoluobčanů), avšak tento nedostatek sám o sobě nemá vliv na správnost napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplňují. Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, je jednání obviněného spočívající v tom, že nejdříve v budově P. K., a. s., vědomě uvedl nepravdivý údaj spočívající v tvrzení, že V. H. jakožto zaměstnanec P. K., a. s., vykonávající práci specialisty v oboru stavebnictví, na něm požadoval v souvislosti s likvidací pojistné události poskytnutí úplatku, jehož výši 300.000,- Kč specifikoval následně na PČR OO T. do protokolu o podání vysvětlení, kdy v důsledku sdělení uvedeného nepravdivého údaje byl poškozený V. H. nucen se svému zaměstnavateli k celé věci vyjádřit a předmětná záležitost byla jeho nadřízenými projednávána.
Individuálním objektem trestného činu pomluvy je ochrana vážnosti, cti a dobré pověsti člověka, které mohou být pomluvou ohroženy. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost takového údaje, pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba). Konkrétním objektem v předmětné trestní věci je podle vysloveného skutkového závěru ochrana před údaji způsobilými poškodit poškozeného v zaměstnání. Existenci objektu jako znaku skutkové podstaty lze v posuzované věci evidentně dovodit, jak správně uzavřely soudy obou stupňů.
Podobně to platí, pokud jde o objektivní stránku, jejíž podstatou je zde sdělení nepravdivých údajů způsobilých zasáhnout výše uvedený chráněný objekt trestného činu pomluvy. Jak jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v této trestní věci, obviněný uváděl před zaměstnavatelem poškozeného a posléze i na Policii ČR OO T., že V. H. jako zaměstnanec p. požadoval po něm v souvislosti s likvidací p. události poskytnutí úplatku, přičemž tyto údaje či informace byly nepravdivé a dozajista způsobilé ohrozit pověst poškozeného u spoluobčanů.
Obviněný namítl, že cílem jeho jednání nebylo dotknout se cti poškozeného, argumentoval, že v rámci šetření p. události jako účastník p. smlouvy má právo uvádět všechny skutečnosti, které jsou významné pro posouzení celé záležitosti a k nimž patří i chování pracovníka p. Vyslovil domněnku, že probíhající řízení mělo mnoho shodných rysů se správním řízením u státních orgánů, a informaci o chování poškozeného považoval za významnou v zájmu ochrany svých zájmů a pokládal to i za svoji občanskou povinnost.
Především nelze přisvědčit obviněnému, že šetření p. události má povahu asi správního řízení před státním orgánem. Ani ve vztahu k vymezení práv a povinnosti účastníků tohoto či jiného řízení před státním orgánem (kupř. též občanskoprávního) však nelze přijmout názor obviněného, že neexistují hranice, které možnost obrany účastníka řízení limitují. Vždy platí, že účastník řízení nemůže o jiném uvést údaje, jimiž by ho lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Nemůže ani o jiném sdělit nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů způsobem předvídaným v ustanovení §206 odst. 1 tr. zák. a stejně tak nemůže úmyslně užít padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé. V tomto ohledu by jeho jednání, tvrzení či výpověď byly relevantní z pohledu trestního práva a mohly by zakládat znaky trestných činů křivého obvinění podle §174 tr. zák., pomluvy podle §206 tr. zák. či padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák. Obviněný nebyl odsouzen za to, že uplatnil určitá práva a plnil svou občanskou povinnost, jak namítl, ale proto, že k hájení svých zájmů zvolil neodpovídající prostředky, jimiž se dostal do kolize nejen s normami morálními, ale též normami trestního práva.
Obviněný dále vytkl, že v rozporu se zákonem bylo součástí relevantních skutkových zjištění učiněno jeho jednání, k němuž došlo dne 14. 4. 2005 na Policii ČR OO v T. V této souvislosti zdůraznil, že ačkoliv byl policejní úkon proveden ještě před zahájením trestního stíhání, je zjevné, že mu jako osobě podezřelé ze spáchání trestného činu bylo třeba přiznat ta práva, která náležejí podle trestního řádu osobě obviněné, která může uvádět na svoji obhajobu všechny skutečnosti, které by mohly sloužit k její obhajobě. Má tedy podle něj i právo tvrdit, že údaje, které uvedl o jiné osobě, jsou pravdivé. Uzavřel, že jednáním ze dne 14. 4. 2005 se trestného činu pomluvy nemohl dopustit.
Ze široce vymezených práv obviněného, jak jsou zakotvena především v ustanovení §33 a §92 tr. ř., se podává, že obviněný má mimo jiné právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat (k tomu rovněž čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Z toho ovšem ještě neplyne, že má právo tvrdit o jiné osobě záměrně nepravdivé údaje, které jsou způsobilé přivodit její trestní stíhání či které jsou způsobilé značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů. Naopak limitem obhajoby vedené v zákonných mezích jsou právě omezení spočívající v tom, že ani obviněný nemůže o jiném úmyslně uvádět skutečnosti významné ve světle skutkových podstat trestných činů křivého obvinění či pomluvy. Takovým jednáním se dostává do kolize s čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. V tomto ohledu platí totéž, co již bylo řečeno ve vztahu k postavení účastníka v řízení před státními orgány. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud jako součást jednání relevantního z pohledu trestní odpovědnosti obviněného shledal i jeho jednání před policejním orgánem dne 14. 4. 2005.
Z trestního spisu vedeného v posuzované věci Nejvyšší soud zjistil, že na č. l. 12, 13 tohoto spisu je založen úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. Jak je z jeho obsahu patrné, obviněný učinil vysvětlení v souladu s ustanovením §158 odst. 3 a násl. tr. ř. a mimo jiné právě zde specifikoval i výši údajně požadovaného úplatku poškozeným V. H. částkou 300.000,- Kč. Podle §158 odst. 7 tr. ř. je třeba osobu, od níž je požadováno vysvětlení, předem poučit o tom, že osoba podávající vysvětlení, s výjimkou podezřelého, je povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčovat; vysvětlení může odepřít, pokud by jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v §100 odst. 2 tr. ř. vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. ř. nesmí být požadováno od toho, kdo by jím porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má. Takového poučení se obviněnému dostalo. Policejní orgán nad rámec svých zákonných povinností upozornil obviněného na trestní odpovědnost za uvedení vědomě nepravdivých údajů (křivé obvinění dle §174 tr. zák., pomluvy podle §206 tr. zák., poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. a nadržování podle §166 tr. zák.).
Trestného činu křivého obvinění se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit mu trestní stíhání. Pachatelem tudíž může být např. i ten, kdo učinil písemně nepravdivé oznámení o spáchání trestného činu či podal vysvětlení, v němž nepravdivě popsal skutkové okolnosti dokládající, že jiná osoba spáchala trestný čin. Není rozhodné, zda křivě obviněná osoba byla skutečně v důsledku lživého obvinění pachatele obviněna a trestně stíhána či nikoliv. Podstatná je skutečnost, že pachatel lživě obvinil určitou osobu s úmyslem přivodit její trestní stíhání, tedy vědomě nepravdivě informoval o důležitých skutkových okolnostech vztahujících se ke konkrétnímu trestnému činu (skutku) a ke konkrétní osobě, a toto lživé obvinění směřující proti takové osobě učinil u orgánu činného v trestním řízení se záměrem, aby inicioval její trestní stíhání. Znaky posuzovaného trestného činu budou naplněny jak tehdy, když nepravdivé obvinění skutečně vedlo nebo alespoň přispělo k zahájení trestního stíhání vůči osobě lživě obviněné, tak i tehdy, když orgán činný v trestním řízení neuvěřil tomuto nepravdivému obvinění a vůbec nezahájil trestní stíhání osoby lživě obviněné. Postačí tedy nepravdivé obvinění učiněné v úmyslu přivodit trestní stíhání, byť se pachateli nepodařilo tento úmysl uskutečnit.
Podstatné tedy je, že obviněný lživě obvinil poškozeného V. H. z úplatkářství, a to s úmyslem nejen poškodit jej v zaměstnání, ale navíc přivodit i jeho trestní stíhání. Právní nauka a ve shodě s ní i praxe soudů vycházejí ze závěru, že trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. je k ustanovení §174 tr. zák. v poměru subsidiarity. V poměru subsidiarity jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, je-li účelem subsidiárního ustanovení pouze doplnit v témže směru ochranu, kterou poskytuje druhé, tzv. primární ustanovení. U primární skutkové podstaty, která má více znaků než subsidiární ustanovení, je obsah pojmu širší, avšak okruh konkrétních případů, na které dopadá, je menší. Subsidiárního ustanovení se užije tehdy, není-li čin trestný podle ustanovení primárního, kterým je jinak lépe vystižena povaha i stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 27, též Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 406, 407). Subsidiárním je trestný čin pomluvy podle §206 tr. zák., protože pouze doplňuje ochranu poskytovanou primárním trestným činem křivého obvinění podle §174 tr. zák. Vztah subsidiarity označených trestných činů vylučuje jejich jednočinný souběh; vše svědčí ve prospěch závěru, že skutek měl být posouzen jako trestný čin křivého obvinění podle §174 tr. zák. Správně ale poznamenal státní zástupce, že posouzení skutku jako trestného činu křivého obvinění podle §174 tr. zák. by znamenalo porušení zákazu reformace in peius, poněvadž pouhé srovnání sazeb trestu odnětí svobody, který lze uložit pachateli trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. na straně jedné (až na jeden rok) a pachateli trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. na straně druhé (až tři léta), dokládá, že trestný čin křivého obvinění je přísněji trestný. Vůči právnímu posouzení skutku jako mírnějšího trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. nelze ve stávajícím stadiu řízení relevantně uplatnit žádnou námitku.
Není pochyb ani o tom, že dána je i subjektivní stránka trestného činu, a to nejméně formou úmyslu nepřímého. Subjektivní stránka, tedy zavinění vztahující se ke všem dalším znakům skutkové podstaty, je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu. Zavinění obviněného musí zahrnovat i skutečnost, že sdělený údaj je nepravdivý a současně způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou u spoluobčanů, přičemž vzhledem k ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. musí být zavinění ve formě úmyslu. Ke spáchání trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. postačuje i existence úmyslu eventuálního podle §4 písm. b) tr. zák., což zahrnuje stav, kdy obviněný věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že tak učiní, s tím byl srozuměn. Pokud pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Jak výstižně shrnul státní zástupce, sdělením údajů o poškozeném v budově p. musel obviněný se zřetelem k postavení poškozeného u p. vědět, že může značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména v jeho zaměstnání. Současně je zjevné, že nemohl reálně počítat s tím, že v případě že bude jeho stížnost shledána oprávněnou, neučiní p., resp. Policie České republiky, vůči poškozenému žádná opatření.
Neobstojí ani výhrady obviněného vůči hodnocení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.).
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno podle praxe soudů vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
O takovou situaci se však v posuzovaném případě evidentně nejednalo. Soud prvního stupně přiléhavě poukázal na povahu nepravdivého tvrzení, jež spočívalo ve vážném obvinění, že poškozený žádal úplatek vysoké částky v souvislosti s výkonem jeho pracovní činnosti. Významné je, že prostřednictvím lživého obvinění z požadování úplatku obviněný, byť v úmyslu nepřímém, vystavil poškozeného jak hrozbě trestního stíhání, tak nelehké situaci v zaměstnání, poněvadž věc byla řešena a musel k ní svým nadřízeným podat vysvětlení.
Z důvodů shora vyložených je v daných souvislostech zcela nepřiléhavý odkaz obviněného na rozhodovací praxi soudů v oblasti ochrany osobnosti, pakliže vyvozoval absenci znaků trestného činu pomluvy proto, že pouze uplatňoval svá zákonná oprávnění, plnil svoji občanskou povinnost a pakliže podával vysvětlení policejním orgánům, předmětem výslechu byly právě informace o chování poškozeného při ohledání místa p. události a policie šetřila celou záležitost z podnětu oznámení pro údajnou pomluvu.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že nepřehlédl, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením. V konkrétním případě je přesvědčen, že prostředky trestního práva a trestní postih byly uplatněny důvodně, neboť nelze očekávat, že by jiné prostředky ochrany práv fyzických osob byly účinné či vhodnější.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková