ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.322.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 322/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2007 o dovolání obviněného JUDr. M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 To 308/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 152/2004, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují :
- rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 To 308/2006, v celé odsuzující části týkající se obviněného JUDr. M. B.,
- rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 1 T 152/2004, v části týkající se obviněného JUDr. M. B.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mělníku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný JUDr. M. B. rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 1 T 152/2004, uznán vinným, že:
2) společně s obviněným P. S.:
„obviněný M. B. z titulu funkce starosty Obecního úřadu Lobeč rozhodl v přesně nezjištěné době od poloviny roku 1998 do února 2000 v rozporu se zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších změn a doplňků, o prodeji parcely obviněnému P. S. – členovi zastupitelstva obce a od 23. 11. 1998 i předsedovi finanční komise a jeho manželce I. S., přičemž obviněný P. S., ač věděl, že záležitost prodeje pozemku nebyla projednána a schválena na zasedání zastupitelstva obce a záměr obce převést tuto parcelu na fyzickou osobu nebyl v souladu se zákonnými podmínkami zveřejněn, uzavřel dne 12. 2. 2000 s obcí Lobeč, zastupovanou obviněným B., kupní smlouvu na nákup uvedené parcely, jejíž kupní cenu v částce 3.990,- Kč uhradil dne 28. 6. 2000,“
3) obviněný JUDr. M. B. sám:
„z titulu funkce starosty Obecního úřadu Lobeč v průběhu ledna 2001 na základě faktury ze dne 1. 1. 2001, znějící na částku 23.387,20 Kč předložené obviněným P. S. – zastupitelem obce a předsedou finanční komise, za nákup tiskárny HP Laser Jet 110 A DTO 1125, který uskutečnil prostřednictvím své soukromé firmy obviněný S., proplatil na účet této firmy částku 36.100,- Kč, tedy částku obsahující provizi ve výši 12.712,80 Kč, ačkoli fakturovaná částka výrazně převyšovala obvyklou cenu, která se koncem roku 2000 pohybovala kolem 14.000,- Kč bez DPH ve výši 22%, čímž poškodil Obecní úřad Lobeč o částku nejméně 19.020,- Kč,“
4) obviněný JUDr. M. B. sám:
„z titulu funkce starosty Obecního úřadu Lobeč rozhodl v přesně nezjištěné době od počátku roku 1998 do 30. 7. 1998 v rozporu se zák. č. 367/1990 Sb. o obcích, ve znění pozdějších změn a doplňků, o připojení obce k síti Internet prostřednictvím soukromého počítače obviněného P. S. – člena zastupitelstva obce a přestože i obviněný P. S. věděl, že tato záležitost nebyla projednána a schválena na zasedání zastupitelstva obce a že částka na úhradu nákladů připojení nebyla obsažena v obecním rozpočtu, náklady na připojení k Internetu a na jeho provoz z vlastních prostředků nehradil, přičemž z prostředků obce byly na provoz Internetu na soukromém počítači obviněného S. uhrazeny náklady ve výši 20.547,60 Kč ke škodě Obecního úřadu Lobeč.“
Takto zjištěné jednání obviněného JUDr. M. B. soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodech 2) – 4) jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a v bodech 3) – 4) jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za to mu uložil podle §255 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání ve státní správě na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se „poškozený Obecní úřad Lobeč odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních“.
Tímto rozsudkem byl zároveň [v bodě 1)] uznán vinným a odsouzen obviněný P. S.
Proti citovanému rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 To 308/2006, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že v bodě 2) uznal obviněného JUDr. M. B. vinným, že:
„a) z titulu funkce starosty Obecního úřadu Lobeč rozhodl v přesně nezjištěné době od poloviny roku 1998 do února 2000 v rozporu se zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších změn a doplňků, o prodeji parcely obviněnému P. S. a jeho manželce I. S., přičemž věděl, že záležitost prodeje pozemku nebyla projednána a schválena na zasedání zastupitelstva obce a záměr obce převést tuto parcelu na fyzickou osobu nebyl v souladu se zákonnými podmínkami zveřejněn, a dne 12. 2. 2000 uzavřel jako zástupce obce Lobeč s manželi S. kupní smlouvu ohledně uvedené parcely, jejíž kupní cenu v částce 3.990, Kč uhradili S. dne 28. 6. 2000,
b) z titulu funkce starosty Obecního úřadu Lobeč v průběhu ledna 2001 v rozporu se zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších změn a doplňků, na základě faktury ze dne 1. 1. 2001 znějící na částku 36.100,- Kč vystavenou firmou Nakladatelství S. za nákup tiskárny HP Laser Jet 110 A DTO 1125, kterou P. S. zakoupil prostřednictvím své soukromé firmy za částku 23.387,20 Kč, proplatil na účet této firmy částku 36.100,- Kč, tedy částku obsahující provizi ve výši 12.712,80 Kč, ačkoli fakturovaná částka výrazně převyšovala obvyklou cenu tiskáren tohoto typu, která se koncem roku 2000 pohybovala kolem 14.000,- Kč bez DPH ve výši 22%, čímž poškodil Obecní úřad Lobeč o částku nejméně 12.712,80 Kč.“
Odvolací soud takto popsané jednání obviněného JUDr. M. B. právně posoudil v bodě 2.a) jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a v bodě 2.b) jako další trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., za což mu podle §158 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody tak, že tomuto obviněnému uložil za povinnost „nahradit poškozené obci Lobeč, způsobenou škodu ve výši 12.712,80 Kč“; podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soud druhého stupně zároveň v bodě 1. rozsudku uznal obviněného P. S. vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej k podmíněnému trestu odnětí svobody a povinnosti nahradit jmenované poškozené obci jím způsobenou škodu. Současně oba obviněné podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky, v nichž byly spatřovány trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. [obviněný JUDr. M. B. byl zproštěn obžaloby pro skutek popsaný shora v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4)] a v důsledku toho odkázal poškozenou Obec Lobeč s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním prostřednictvím obhájce JUDr. P. Z. pouze obviněný JUDr. M. B. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a uplatnil v něm dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.; je totiž přesvědčen, že výrok o vině napadeného rozsudku spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení příslušných ustanovení zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „zák. č. 367/1990 Sb.“).
Dovolatel v prvé řadě k bodu 2.a) výroku o vině namítl, že podle úpravy obsažené v §36a odst. 1 písm. a) zák. č. 367/1990 Sb. rozhodovalo o převodu nemovitých věcí obecní zastupitelstvo, před rozhodováním zastupitelstva však musel být záměr obce převést nemovitý majetek zveřejněn podle §36a odst. 4 tohoto zákona, přičemž porušení této povinnosti nečinilo [na rozdíl od současné úpravy obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 128/2000 Sb.“)] takové rozhodnutí zastupitelstva neplatným. Otázkou souhlasu obecního zastupitelstva obce Lobeč k prodeji předmětného pozemku manželům S. se však soudy obou stupňů nezabývaly.
Obviněný dále tvrdil, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to z toho důvodu, že kupní smlouvu o prodeji pozemku s manžely S. podepsal na základě rozhodnutí zastupitelstva obce ze dne 14. 10. 1998, které prodej pozemku schválilo a tato skutečnost je patrná i ze zápisu ze 32. zasedání obecního zastupitelstva Lobeč konaného dne 14. 10. 1998. Domníval se, že pokud obecní zastupitelstvo dne 14. 10. 1998 udělilo souhlas k prodeji pozemku manželům S., byl jako starosta obce oprávněn dne 12. 2. 2000 uzavřít s manžely S. kupní smlouvu o prodeji předmětného pozemku. Dále tvrdil, že pokud se kupní smlouva nebo její přílohy odvolávají na jiné právní skutečnosti než souhlas zastupitelstva ze dne 14. 10. 1998, pak se jednalo o administrativní nedostatky, za které by měl starosta obce případně odpovídat pouze disciplinárně, nikoliv trestněprávně. Shora uvedeného trestného činu se nemohl dopustit i proto, že nejednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, neboť kupní cena předmětného pozemku byla stanovena znaleckým posudkem a byla také manžely S. uhrazena.
K bodu 2.b) výroku o vině obviněný uvedl, že posouzení tohoto jednání jako porušení §36a odst. 1 písm. a) až k) zák. č. 367/1990 Sb. považuje za nesprávné hmotně právní posouzení příslušných ustanovení zákona o obcích; toto ustanovení totiž taxativně vyjmenovává majetkoprávní úkony obce, o nichž rozhodovalo obecní zastupitelstvo; tyto úkony jsou v něm taxativně uvedeny pod písmeny a) až k), avšak majetkoprávní úkon obce spočívající v nákupu movitých věcí pro zajištění činnosti obecního úřadu tam obsažen není. Navíc poukázal na skutečnost, že v době, kdy se měl protiprávního jednání dopustit, již zák. č. 367/1990 Sb. pozbyl účinnosti, poněvadž byl zrušen ustanovením §154 zák. č. 128/2000 Sb.; přesto ani v tomto zákoně není žádné ustanovení, které by ukládalo starostovi obce povinnost nechat odsouhlasit nákupy movitých věcí pro obecní úřad včetně jejich kupních cen zastupitelstvu obce.
Za rozpor se závěry soudu druhého stupně dovolatel považoval fakt, že zastupitelstvo obce bylo informováno o nákupu tiskárny (to prý je zřejmé z bodu 12. zápisu č. 27/2001 ze zasedání obecního zastupitelstva ze dne 30. 1. 2001) jako náhrady za odcizenou tiskárnu s tím, že náklady byly uplatněny i u Ž. pojišťovny. Nákup tiskárny byl dále projednáván při schvalování úprav rozpočtu pro rok 2001, dále při auditu výsledků hospodaření obce za rok 2001 a při schvalování zprávy o hospodaření za rok 2001, takže zastupitelstvo obce bez jakýchkoliv výhrad v rámci schvalování těchto dokumentů schválilo i nákup tiskárny za kupní cenu ve výši 36.100,-Kč.
Za nesprávné hmotně právní posouzení ustanovení §100 odst. 1 a §106 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále převážně jen „obč. zák.“) obviněný považoval také výrok o náhradě škody, neboť odvolací soud neakceptoval jeho námitky týkající se obecné promlčecí doby uvedené v občanském zákoníku. Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tato obecná tříletá promlčecí doba běží pouze v případech, pokud není v dalších ustanoveních občanského zákoníku uvedeno jinak. V navazujícím ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. je upraven nárok na náhradu škody, podle něhož právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Z provedeného dokazování vyplynulo, že o nákupu tiskárny se obecní zastupitelstvo dozvědělo dne 30. 1. 2001. Od tohoto data počala běžet dvouletá promlčecí lhůta, která uplynula dnem 30. 1. 2003. I pokud by soudy vycházely ze závěru, že Obec Lobeč se o vzniklé škodě dozvěděla až z auditorské zprávy ze dne 15. 10. 2002, dvouletá lhůta pro uplatnění náhrady škody by uplynula dnem 15. 10. 2004. Obec Lobeč se však se svým nárokem na náhradu škody připojila až dne 22. 3. 2005.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v celém výroku pod bodem 2., v celém výroku o jemu uloženém trestu a ve výroku, jímž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody; v návaznosti na to aby zrušil také rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích jeho se týkajících a dále postupoval podle §2651 tr. ř.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po stručném shrnutí obsahu dovolacích námitek uvedla, že výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím se snažil zpochybnit právní kvalifikaci prvního skutku, který byl posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poukázal přitom na to, že byly dodrženy veškeré zákonem požadované postupy pro odprodej pozemku obce, stejně jako jeho výhrady, v rámci nichž sám hodnotil soudem provedené důkazy a úměrně tomu činil vlastní skutkové závěry, jsou pouhou polemikou s tím, jak byly soudem hodnoceny provedené důkazy a jak jím byl zjištěn skutkový stav věci. Tyto námitky považovala v rámci uplatněného dovolacího důvodu za irelevantní.
Státní zástupkyně však považovala za důvodnou tu část námitek dovolatele, v nichž uvedl, že druhá skutková věta výroku o vině rozsudku odvolacího soudu poukazuje na v době skutku neplatný zák. č. 367/1990 Sb., a dále tu část dovolání, ve které zpochybnil správnost výroku o náhradě škody s tím, že škoda neměla být v adhezním řízení poškozené obci přiznána, protože (obviněný) uplatnil námitku promlčení. K tomu uvedla, že v době spáchání druhého skutku již skutečně neplatil zák. č. 367/1990 Sb., který byl zrušen ustanovením §154 zák. č. 128/2000 Sb. s účinností od 12. 11. 2000. Vyslovila názor, že není možné, aby se skutková věta rozsudku odvolávala na neplatný zákon, i když na samotnou trestnost jednání obviněného nebude mít uvedená skutečnost žádný vliv. Jakkoliv totiž nákup movitých věcí pro zajištění činnosti obecního úřadu spadá do samostatné působnosti obce, aniž by o něm muselo rozhodnout obecní zastupitelstvo, není možné, aby s majetkem obce bylo zacházeno, byt\' ze strany starosty, libovolně a nehospodárně. Odkázala přitom na ustanovení §38 zák. č. 128/2000 Sb., podle něhož majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti a obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku.
Státní zástupkyně přisvědčila dovolateli rovněž v tom, že výrok o náhradě škody je nesprávný. V daném případě byl obviněný uznán vinným trestným činem, proto platila objektivní desetiletá promlčecí doba. Zároveň však ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, uplynuly do uplatnění práva na náhradu škody více než dva roky subjektivní promlčecí doby a obviněný namítl v soudním řízení promlčení. Právo na náhradu škody proto bylo promlčeno, i když šlo o škodu způsobenou úmyslně, kdy by se jinak uplatnila objektivní desetiletá promlčecí doba (subjektivní a objektivní lhůta sice běží na sobě nezávisle, skončí-li však běh jedné, právo se promlčí). S ohledem na uplatněnou námitku promlčení uplynula promlčecí lhůta dne 15. 10. 2004, nikoliv dne 15. 10. 2005, jak konstatoval Krajský soud v Praze. O škodě se totiž poškozená obec dozvěděla z provedeného auditu už dne 15. 10. 2002.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené argumenty zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v rámci uvedeného dovolacího důvodu jsou v naprosté většině relevantní. Obviněný sice v některých výhradách vztahujících se jak k bodu 2.a), tak k bodu 2.b) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu uplatnil i vlastní skutkové verze odlišné od skutkových zjištění učiněných tímto soudem, což rozhodně nelze považovat za námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, současně však tvrdil, že skutkem popsaným v bodě 2.a) nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to ze tří důvodů: jednak proto, že jakkoliv záměr obce převést nemovitý majetek musel být podle §36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb. před rozhodováním zastupitelstva zveřejněn, porušení této povinnosti nečinilo takové rozhodnutí zastupitelstva neplatným, dále proto, že za zjištěné administrativní nedostatky by měl (jako starosta obce) odpovídat pouze disciplinárně, nikoliv trestněprávně, a konečně proto, že nejednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch; takové námitky je třeba považovat za relevantně uplatněné.
Za takové dovolací námitky soud považoval i ty námitky obviněného, v rámci nichž zdůrazňoval, že skutková věta v bodě 2.b) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jednak shledává jeho pochybení v porušení ustanovení §36a odst. 1 písm. a) až k) zák. č. 367/1990 Sb. (to považoval za nesprávné hmotně právní posouzení zákona o obcích), jednak poukazuje na v době skutku již neplatný zák. č. 367/1990 Sb. Relevantní je rovněž námitka, ve které obviněný zpochybnil správnost výroku o náhradě škody s poukazem na to, že škoda neměla být v adhezním řízení poškozené obci přiznána, protože uplatnil námitku promlčení.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda relevantně uplatněné námitky dovolatele jsou v uvedených směrech opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
K závěru, že podané dovolání je důvodné, Nejvyšší soud dospěl na podkladě těchto skutečností:
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. K naplnění jeho skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil speciální subjekt – veřejný činitel (§89 odst. 9 tr. zák.) – jednou ze tří alternativně uvedených forem jednání. Z hlediska zavinění musí úmysl pachatele zahrnovat kromě jednání i úmysl způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Podle tzv. právní věty napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vztahující se ke skutku popsanému pod bodem 2.a) jej obviněný spáchal v té alternativě, že „jako veřejný činitel v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu“.
Takto formulované právní větě, kterou odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně z důvodů rozvedených na str. 10 jeho rozsudku pozměnil, však bezezbytku neodpovídá popis zjištěného skutku, že obviněný “z titulu funkce starosty Obecního úřadu Lobeč rozhodl v přesně nezjištěné době od poloviny roku 1998 do února 2000 v rozporu se zák. č. 367/1990 Sb. … o prodeji parcely obviněnému P. S. a jeho manželce I. S., přičemž věděl, že záležitost prodeje pozemku nebyla projednána a schválena na zasedání zastupitelstva obce a záměr obce převést tuto parcelu na fyzickou osobu nebyl v souladu se zákonnými podmínkami zveřejněn, a dne 12. 2. 2000 uzavřel jako zástupce obce Lobeč s manželi S. smlouvu ohledně uvedené parcely, jejíž kupní cenu v částce 3.990,- Kč uhradili S. dne 28. 6. 2000”.
Z pohledu dovolacích námitek vztahujících se k tomuto skutku je především významná otázka, zda obviněný jednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Na takový jeho úmysl z popisu skutku jednoznačně usuzovat nelze, neboť zjištění soudu, že “rozhodl … v rozporu se zák. č. 367/1990 Sb., … přičemž věděl, že … a uzavřel … smlouvu …” pro takový závěr nestačí. Odvolací soud sice věnoval jednání obviněného nemalou pozornost (srov. str. 13 odůvodnění jeho rozsudku), ale konkrétní závěr o formě jeho zavinění neučinil.
Trestní zákon přitom rozlišuje zavinění ve formě úmyslu ve dvou stupních: a) úmysl přímý (dolus directus) a b) úmysl nepřímý (dolus eventualis). Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Pro oba tyto druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných. U obou je dána i složka volní, i když v různé míře, neboť právě v odstupňování této složky je mezi nimi rozdíl.
S konkrétní formou úmyslu bezprostředně souvisí i dovolatelova námitka, že porušení povinnosti zveřejnit před rozhodováním zastupitelstva záměr obce převést nemovitý majetek nečinilo takové rozhodnutí zastupitelstva neplatným. Odvolací soud (a předtím ani nalézací soud) se s touto otázkou náležitě nevypořádal, dokonce ve skutkové větě rozsudku ani výslovně neuvedl, jak bylo žádoucí, které konkrétní ustanovení zák. č. 367/1990 Sb. měl obviněný porušit. Teprve v odůvodnění svého rozsudku na straně 12 citoval (a to ještě ne zcela přesně) §36a odst. 4 tohoto zákona, podle něhož „záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny po dobu 30 dnů před projednáváním v orgánech obce, aby se k nim občané mohli vyjádřit a předložit své nabídky“ a v závěru obsáhlého odstavce (již na str. 14) při zmínce o právní kvalifikaci a opětovné citaci §36a odst. 4 dodal „… byť porušení této jeho povinnosti nemá za následek neplatnost tohoto právního úkonu“.
Materiální stránky trestného činu se dotýká další dovolatelova námitka, že za zjištěné administrativní nedostatky měl (jako starosta obce) odpovídat pouze disciplinárně, nikoliv trestněprávně. Touto otázkou se odvolací soud prakticky nezabýval, pouze v odůvodnění rozsudku (str. 14) paušálně uvedl, že obviněného „… uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak to již správně učinil soud I. stupně …“ a některá z rozhodných kritérií zmínil až při úvahách o trestu (str. 16). Přitom podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Jednotlivá kritéria pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou příkladmo uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., podle něhož je tento stupeň určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Teprve po jejich pečlivém vyhodnocení lze učinit závěr, zda projednávaný skutek dosahuje i potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Už z těchto důvodů nemohl skutek popsaný pod bodem 2.a) rozsudku odvolacího soudu obstát. Je tomu tak ovšem i z důvodů dalších, v dovolání obviněného neobsažených, které ještě budou zmíněny, neboť teprve po odstranění dalších zjištěných nedostatků bude možno ve věci vyhlásit rozhodnutí, které bude v souladu se zákonem.
Také skutku popsaného pod bodem 2.b) rozhodnutí odvolacího soudu se obviněný dopustil podle navazující právní věty v té alternativě, že „jako veřejný činitel v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu“. Měl jej spáchat tím, že „… z titulu funkce starosty Obecního úřadu Lobeč v průběhu ledna 2001 v rozporu se zák. č. 367/1990 Sb. … na základě faktury ze dne 1. 1. 2001 znějící na částku 36.100,- Kč vystavenou firmou Nakladatelství S. za nákup tiskárny HP Laser Jet 110 A DTO 1125, kterou P. S. zakoupil prostřednictvím své soukromé firmy za částku 23.387,20 Kč, proplatil na účet této firmy částku 36.100,- Kč, tedy částku obsahující provizi ve výši 12.712,80 Kč, ačkoli fakturovaná částka výrazně převyšovala obvyklou cenu tiskáren tohoto typu, která se koncem roku 2000 pohybovala kolem 14.000,- Kč bez DPH ve výši 22%, čímž poškodil Obecní úřad Lobeč o částku nejméně 12.712,80 Kč”.
Ani v tomto případě však takto formulované právní větě, kterou odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně z důvodů rozvedených na str. 14 a 15 jeho rozsudku rovněž pozměnil, neodpovídá popis zjištěného skutku. Zatímco v právní větě je uvedeno, že obviněný jednal „v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch“, skutková věta by mohla svědčit pro závěr, že jednal (i) „v úmyslu způsobit jinému škodu“. Stejně jako v předchozím případě odvolací soud ani v tomto případě ve skutkové větě rozsudku výslovně neuvedl, jak bylo potřebné, které konkrétní ustanovení dále citovaného zákona měl obviněný porušit.
Daleko závažnějšího pochybení se však odvolací soud (a předtím i soud prvního stupně) dopustil tím, že jednání obviněného „… v průběhu ledna 2001 …“ považoval za spáchané „… v rozporu se zák. č. 367/1990 Sb. …“. V té době totiž tento zákon již neplatil, neboť byl zrušen s účinností od 12. 11. 2000 ustanovením §154 zák. č. 128/2000 Sb. Skutková věta rozsudku odvolávající se na neplatný zákon nemůže být v žádném případě považována za správnou a zákonnou.
Přestože státní zástupkyně ve svém vyjádření v tomto směru uvedla, že uvedená skutečnost nebude mít na samotnou trestnost jednání obviněného žádný vliv, neboť není možné, aby s majetkem obce bylo zacházeno, byt\' ze strany starosty, libovolně a nehospodárně (jakkoliv nákup movitých věcí pro zajištění činnosti obecního úřadu spadá do samostatné působnosti obce, aniž by o něm muselo rozhodnout obecní zastupitelstvo), přičemž odkázala na ustanovení §38 zák. č. 128/2000 Sb., podle něhož majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti a obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku, bude na soudu prvního (event. i druhého) stupně s trestní odpovědností obviněného se vypořádat. V rámci svých úvah nesmí ani u tohoto skutku ponechat stranou otázku materiální stránky trestného činu (srov. shora – §3 odst. 2, 4 tr. zák.).
U obou skutků musí již soud prvního (příp. i druhého) stupně věnovat potřebnou pozornost i výkladu pojmu „veřejný činitel“. V předchozích rozsudcích totiž oba soudy považovaly za samozřejmé, že obviněný jako starosta obce byl v pozici tohoto speciálního subjektu, aniž blíže s odkazem na ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. (příp. i na konkrétní ustanovení příslušného zákona o obcích) vysvětlily, proč tomu tak u voleného funkcionáře orgánu samosprávy v obci je.
Za rozhodnutí spočívající na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba v případě dovolatele považovat i chybný výrok o náhradě škody k němu se vztahující, neboť má základ v nesprávné aplikaci předpisů občanského práva. O nároku poškozeného na náhradu škody, která mu byla způsobena trestným činem, se sice rozhoduje v adhezním řízení v rámci řízení trestního, ale samotné postavení určité osoby jako poškozeného a existence jeho nároku na náhradu škody se opírá o mimotrestní hmotně právní normy.
V dané věci se uplatní normy občanskoprávní (konkrétně zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), které pro právo na náhradu škody stanoví dvě promlčecí doby, subjektivní a objektivní. Subjektivní lhůta závisí na vědomí poškozeného a běží ode dne, kdy se poškozený dověděl či mohl dovědět o škodě a o osobě, která škodu způsobila. Objektivní lhůta je delší, počíná běžet dnem, kdy byla povinnost porušena. Aby se však povinná osoba mohla úspěšně bránit námitkou promlčení, stačí, když proběhne jedna z těchto lhůt, ať již subjektivní, či objektivní.
Podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Ačkoliv byl obviněný uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu [výrok o náhradě škody se vztahoval pouze ke skutku popsanému pod bodem 2.a)], a proto zde platila objektivní desetiletá promlčecí doba, běžela současně i lhůta subjektivní ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Zároveň je třeba podotknout, že od okamžiku, kdy se poškozená Obec Lobeč dozvěděla o způsobené škodě, do okamžiku uplatnění práva na náhradu škody uběhly více než dva roky subjektivní promlčecí doby, a obviněný namítl v soudním řízení promlčení. Z těchto důvodů bylo právo na náhradu škody promlčeno, i když šlo o škodu způsobenou úmyslně, přestože by se jinak uplatnila objektivní desetiletá promlčecí doba. Konkrétně bylo zjištěno, že poškozená Obec Lobeč se dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, z provedeného auditu dne 15. 10. 2002, subjektivní lhůta k uplatnění práva na náhradu škody před orgánem činným v trestním řízení proto uplynula již dne 15. 10. 2004 (nikoliv až dne 15. 10. 2005, jak konstatoval odvolací soud). Obec Lobeč se však s nárokem na náhradu škody připojila až dne 22. 3. 2005. S ohledem na tyto skutečnosti a vzhledem k tomu, že obviněný námitku promlčení uplatnil, měl soud k této námitce přihlédnout a považovat právo na náhradu škody za promlčené.
Se zřetelem k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jak jim oprávněně dovolatel vytýkal v podaném mimořádném opravném prostředku. Proto z jeho podnětu zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 To 308/2006, v celé odsuzující části týkající se obviněného JUDr. M. B., i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 1 T 152/2004, rovněž v části týkající se tohoto obviněného. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mělníku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zjištěná pochybení mají totiž základ již v postupu nalézacího soudu, takže bude především na něm, aby je v průběhu dalšího řízení napravil.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného JUDr. M. B. vrací do stadia řízení před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. V současné době se sice nejeví nezbytně nutným dokazování až dosud provedené dále doplňovat, což však neznamená, že by soud měl na další dokazování rezignovat, pokud by se v dalším řízení potřeba provedení dalších důkazů aktuálně objevila. Povinností nalézacího soudu však především bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil oba výše popsané skutky, přesně je vymezil, ve skutkových větách pregnantně popsal a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.).
Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obviněného JUDr. M. B. a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. Bude-li přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Odůvodnění:nového rozhodnutí nalézacího soudu musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., event. §134 odst. 2 tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud ve věci rozhodl shora uvedeným způsobem jen ohledně dovolatele (a u něho pouze v odsuzující části), zbývá dodat, že důvody pro případný postup podle §261 tr. ř. (srov. poslední větu §265k odst. 2 tr. ř.) stran druhého obviněného P. S. neshledal. Nedospěl totiž k závěru, že by i tomuto obviněnému prospíval důvod, z něhož rozhodl ve prospěch dovolatele. Obviněný P. S. byl pravomocně odsouzen pro skutek, který spáchal samostatně a který byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (bod 1. výroku rozsudku odvolacího soudu). Na tento skutek a trestný čin se také váže výrok o náhradě škody k tomuto obviněnému se vztahující, nehledě na to, že on sám námitku promlčení neuplatnil.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a