ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.37.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 37/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 7 To 194/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 6 T 175/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 6 T 175/2005, byl obviněný P. B. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1, §45 odst. 1, 2 a §45a odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 7 To 194/2006, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným, že
„v blíže nezjištěné době od 15:00 hodin dne 29. 12. 2004 do 14:00 hodin dne 4. 1. 2005, nezjištěným způsobem překonal uzamčení vstupních dveří rodinného domku, ze kterého odcizil horní skříňky kuchyňské linky, pět elektrických vypínačů, sedm elektrických zásuvek, dvanáct plastových krabic pod vypínače a zásuvky, průtokový ohřívač, vodovodní baterii, hlavní venkovní elektrickou rozvodní skříň KR 1.0/25 včetně jističe, vnitřní elektrickou rozvodní skříň 45x45 cm, přívodní měděný elektro kabel CYKY 4x10 mm o délce 13 m, domácí vodárnu – Darling LIDO 35 litrů, kabel k akumulačním kamnům o délce o délce 7,2 m, kabel k domácí vodárně o délce 2,25 m, tři třífázové a čtyři jednofázové jističe, čímž majiteli J. H. způsobil škodu odcizením ve výši 16.310,- Kč a poškozením zařízení pak škodu ve výši 10.500,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného odvolací soud právně posoudil jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jednak jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a dále jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za to jej odsoudil podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1, §45 odst. 1, 2 a §45a odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. F. dovoláním, ve kterém uvedl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho existenci shledal v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Soudy podle jeho názoru neuspokojivým způsobem vyhodnotily veškeré důkazy vztahující se k souvisejícímu občanskoprávnímu řízení, a to zejména pokud jde o výkon rozhodnutí. Zopakoval, že do předmětného domu vstoupil v domnění, že mu tato nemovitost neustále patří, a to včetně věcí, jež si z domu odnesl (nehledě na to, že dům byl prý v té době nezajištěn a zpřístupněn komukoliv). Podle dovolatelova přesvědčení se poškozený J. H. jakožto vydražitel této nemovitosti jejím vlastníkem nikdy nestal, neboť ve stanovené lhůtě nezaplatil v celé výši částku odpovídající nejvyššímu podání. Dovozoval, že výkon rozhodnutí se nevztahoval na movité věci, které se v této nemovitosti nacházely a jež tudíž nemohly přejít do vlastnictví vydražitele. V této spojitosti poukázal na absenci specifikace movitých věcí v dražební vyhlášce a jejich příslušného ohodnocení ve vypracovaném znaleckém posudku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku k novému projednání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatovala, že souhrn skutkových zjištění, opatřených v rámci trestního řízení, nedovoluje argumentaci obviněného přisvědčit v žádném z jím namítaných směrů. Z popisu skutku není podle ní pochyb o tom, že svým charakterem byly odcizené věci součástí nemovitosti (konkrétně v ní zabudované) a obviněný je vytrhal ze zdi, vyboural apod. Až na skříňky kuchyňské linky, jež je nutno označit za příslušenství věci hlavní, byly ostatní odcizené věci podle §120 občanského zákoníku součástí věci, tj. tím, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Kuchyňské skříňky byly jako příslušenství uvedené nemovitosti předmětem exekuce a následné koupě poškozeným, přičemž obviněnému byly tyto okolnosti známy. Se zřetelem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas podle §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž obviněný ve svém podání odkázal, lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z tohoto pohledu nelze pod citovaný dovolací důvod zahrnout tvrzení obviněného, že předmětný dům nebyl v době jeho jednání řádně zabezpečen a byl volně přístupný. Protože se jedná o námitku, která má skutkový charakter (v popisu skutku je totiž výslovně uvedeno, že obviněný „blíže nezjištěným způsobem překonal uzamčení vstupních dveří rodinného domku“), Nejvyšší soud se jí blíže nemohl zabývat.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného je však s poukazem na deklarovaný dovolací důvod významná otázka, zda soud druhého stupně správně přistoupil k právní kvalifikaci posuzovaného skutku jako trestných činů porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Dovolatel vytkl, že odvolací soud chybně hodnotil zejména existenci subjektivní stránky uvedených trestných činů a nezohlednil to, že podle jeho (dovolatelova) přesvědčení se poškozený vlastníkem předmětné nemovitosti nikdy nestal.
Poněvadž se jedná o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní, Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, užije-li při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. spáchá, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí-li tak škodu nikoli nepatrnou a čin spáchá vloupáním.
Pachatelem trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. je ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Pro trestní odpovědnost těmito trestnými činy je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkových podstat uvedených trestných činů či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv. právní věty výrokové části rozsudku. Právě z těchto právních vět výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedených trestných činů, které spočívají v tom, že obviněný jednak neoprávněně vnikl do domu jiného a při činu překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jednak si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, způsobil tak škodu nikoli nepatrnou a čin spáchal vloupáním a dále poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky uvedených trestných činů spolehlivě naplňují.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se obviněný trestného jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil v podstatě tím, že nezjištěným způsobem překonal uzamčení vstupních dveří rodinného domku, z něhož následně odcizil horní skříňky kuchyňské linky, venkovní a vnitřní elektrické rozvodní skříně, elektrické jističe, vypínače, zásuvky a kabely, vodovodní baterii a průtokový ohřívač; tímto svým jednáním způsobil poškozenému – majiteli této nemovitosti – J. H. škodu ve výši 26.810,- Kč.
Se zřetelem na takto popsanou trestnou činnost obviněného Nejvyšší soud nemohl jeho dovolací námitky přijmout, jelikož veškeré předpoklady pro posouzení předmětného skutku jakožto všech výše vyjmenovaných trestných činů byly v projednávané věci evidentně splněny. Soudy pečlivě zhodnotily všechny skutečnosti, jež byly z hlediska úvah o právní kvalifikaci jednání obviněného – a to i pokud jde o posouzení jeho zavinění – relevantní a Nejvyšší soud jejich právní úvahy sdílí a má je za přiléhavé.
Řešení otázky, zda obviněný vědomě jednal tak, jak předpokládají skutkové podstaty trestných činů porušování domovní svobody, krádeže a poškozování cizí věci podle výše citovaných zákonných ustanovení, je podmíněno posouzením předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., zda věci, jež obviněný z předmětné nemovitosti odcizil, měly ve vztahu k ní charakter součásti podle §120 občanského zákoníku či příslušenství podle §121 občanského zákoníku, jak dovodily soudy obou stupňů. Obviněný se totiž domníval, že se v případě odcizených věcí jednalo o věci movité, které zůstaly i po vydražení této nemovitosti poškozeným J. H. nadále v jeho vlastnictví, neboť se na ně soudem nařízený výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti nevztahoval.
Podle §9 odst. 1 tr. ř. posuzují orgány činné v trestním řízení předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Pojem movité věci v právní úpravě občanského zákoníku výslovně vymezen není, avšak z interpretace ustanovení §119 odst. 1, 2 občanského zákoníku vyplývá, že za movité věci jsou považovány věci, které nejsou nemovitostmi. Nemovitostmi podle §119 odst. 2 občanského zákoníku jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.
Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (§120 odst. 1 občanského zákoníku).
Příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§121 odst. 1 občanského zákoníku).
Z citace uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že součást hlavní věci není samostatnou věcí v právním smyslu, nýbrž hlavní věc i její součást tvoří jedinou věc nebo celek podrobený jedinému právnímu režimu. Příslušenství je oproti tomu pojmově vymezeno tak, že existuje vedle hlavní věci, s níž je – ač má charakter samostatné věci – vázáno hospodářským účelem, a má s věcí hlavní společného vlastníka, který je určil k trvalému užívání s hlavní věcí.
A právě povahu součásti, resp. příslušenství k věci hlavní, tj. rodinnému domu, obviněným odcizené věci měly.
V případě elektrických rozvodných skříní, zásuvek, vypínačů, kabelů, jističů, vodovodních baterií, průtokového ohřívače a domácí vodárny šlo bezesporu o součást uvedené stavby jako věci hlavní, neboť tyto věci byly v předmětném domě pevně zabudované, tvořily s ním jeden celek a obviněný je za účelem odcizení musel vytrhat ze zdi, vybourat či odmontovat, čímž hlavní stavbu v tomto směru znehodnotil (znehodnocením se rozumí funkční újma, kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu buď vůbec, anebo z velké části). V případě horních skříněk kuchyňské linky se jednalo o příslušenství uvedené stavby, neboť jejich faktické oddělení od věci hlavní mělo zcela nepochybně stěžejní dopad na funkčnost a užívání domu k bydlení.
Pakliže Nejvyšší soud shledal, že obviněným odcizené věci měly povahu zčásti příslušenství k věci hlavní (skřínky kuchyňské linky) a zčásti dokonce součásti věci hlavní (ostatní shora uvedené odcizené věci), pak musel aplikovat zásadu, podle níž příslušenství sdílí právní osud hlavní věci a součást věci je s hlavní věcí podrobená jedinému právnímu režimu. V důsledku tohoto pravidla se právní úkony, vzniklá práva a povinnosti, jejichž předmětem je určitá hlavní věc, vztahují bez dalšího (tj. i když tyto věci nejsou výslovně uvedeny ani identifikovány či individualizovány v nabývacím titulu) ve všem i na věci, které tvoří její příslušenství a součást.
V posuzovaném případě to znamená, že stal-li se na základě soudem nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti a následného dražebního řízení vydražitelem a vlastníkem uvedené nemovitosti poškozený J. H., svědčilo mu vlastnické právo rovněž k veškerým věcem, které byly svojí povahou jejím příslušenstvím či součástí, a obviněný neměl žádné oprávnění si tyto věci přisvojit. Protože obviněnému byly všechny relevantní skutečnosti stran přechodu vlastnického práva k rodinnému domu na poškozeného J. H. známy, nebylo možné jeho dovolacím námitkám přitakat.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným tvrzené skutečnosti o tom, že o přechodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti na poškozeného nevěděl, resp. že se domníval, že v době svého jednání poškozený vlastníkem uvedené nemovitosti nebyl a že se na odcizené věci výkon rozhodnutí nevztahoval, nemají oporu v žádném z provedených důkazů.
Z obsahu spisu se podává, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 27 E 872/98, byl dražiteli J. H. udělen příklep na nejvyšší podání v částce 230.000,- Kč k nemovitosti – rodinnému domu a byla mu uložena povinnost doplatit na nejvyšší podání částku 153.300,- Kč do jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení. Současně bylo v tomto usnesení uvedeno, že vydražitel je oprávněn převzít vydraženou nemovitost i s příslušenstvím dnem následujícím po vydání usnesení o příklepu a že vlastníkem vydražené nemovitosti i s příslušenstvím se vydražitel stává, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 3. 3. 2003 (č. l. 40), k předání domu novému majiteli došlo ze strany (svědkyně) M. B. dne 13. 12. 2004 a poškozený je zapsán jako vlastník uvedené nemovitosti na listu vlastnictví (č. l. 33).
Nejvyšší soud poznamenává, že občanský soudní řád rozlišuje v ustanovení §336l právo držby vydražitele, kterému byl udělen příklep, a přechod vlastnictví z povinného na tohoto vydražitele. Právo držby vzniká udělením příklepu při dražebním jednání, a to dnem následujícím po vydání usnesení o příklepu. Vlastníkem vydražené nemovitosti se vydražitel stává zpětně ke dni vydání usnesení o příklepu za předpokladu, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že zaplatil nejvyšší podání.
Přes uvedené rozlišení práva držby a vlastnického práva vydražitele je však zjevné, že poškozený se vlastníkem vydražené nemovitosti stal (srov. výše citovaný výpis z katastru nemovitostí na č. l. 33), a to ke dni udělení příklepu při dražebním jednání konaném dne 14. 11. 2002. Své opačné tvrzení o tom, že na poškozeného vlastnické právo k uvedenému domu nepřešlo, neboť doplatil částku na nejvyšší podání ve výši 153.300,- Kč opožděně, obviněný žádným způsobem nedoložil; jeho obhajoba založená na tom, že o přechodu vlastnického práva na poškozeného v době svého jednání nevěděl, je ryze účelová a sleduje toliko záměr zbavení se jeho trestní odpovědnosti. Žádná okolnost, indicie či vlastní poznatek obviněného pro takový závěr nesvědčily a obviněný ani na žádný takový důkaz neodkázal.
Opíraje se o výše popsané důkazy a na ně navazující skutková zjištění soudů obou stupňů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že způsob, jakým soudy vyřešily předběžnou otázku stran charakteru odcizených věcí a pokud dovodily, že se na straně obviněného jednalo o zcela vědomé a cílené jednání se záměrem způsobit poškozenému škodu, byl zcela správný a logický. V úvahu proto nepřicházel jiný závěr než ten, že jednání obviněného bylo zcela zjevně zahrnuto úmyslným zaviněním podle §4 písm. a) tr. zák. a dovolatel za svůj čin musí nést plnou trestní odpovědnost.
Protože se dovolání obviněného opíralo o argumenty, které bylo třeba považovat z hlediska zákonných předpokladů pro právní kvalifikaci přisouzeného skutku jako trestných činů porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. za irelelvantní, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a