ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.44.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 44/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2007 o dovolání obviněného Ing. P. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 13 To 318/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 39/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 4 T 39/2006, byl obviněný Ing. P. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným M. P., T. P., K. P., V. P., M. Č. a H. Z.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 24. 12. 2005 kolem 13.40 hod. na komunikaci č. I/17 ve směru jízdy od obce H. M. do Č. řídil osobní vozidlo značky Land Rover, na 16,5 km mezi obcemi S. a B. u P., okr. P., předjížděl v levém jízdním pruhu osobní vozidlo zn. Škoda Favorit řidiče K. S. v místech, kde neměl před sebou rozhled na takovou vzdálenost, která byla nutná k bezpečnému předjetí, nemohl se bezpečně zařadit před předjížděné vozidlo a tím ohrozil protijedoucí osobní vozidlo zn. Renault 19 řízené P. P. a v levém jízdním pruhu došlo k čelnímu střetu obou vozidel, čímž porušil důležitou povinnost vyplývající z ustanovení §17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, při nehodě utrpěl sám obviněný zranění, řidič vozidla Renault 19 P. P. utrpěl mnohočetná těžká zranění, kterým na místě dopravní nehody podlehl, jeho spolujezdcem M. P. utrpěla zejména poranění stěny vzestupné srdečnice s hematomy v obou mezihrudních prostorech, výpotek v osrdečníku, oboustranné rozsáhlé pohmoždění hrudníku se zlomeninami žeber 3.-7. vlevo a 4.-6. vpravo, oboustranný pneumotorax, pohmoždění plíce vlevo, zlomeninu těla lýtkové kosti vlevo a pohmoždění měkkých tkání levého bérce, což si vyžádalo od 24. 12. 2005 do 10. 2. 2006 hospitalizaci na jednotce intenzivní péče a na kardiochirurgickém oddělení FN H. K. s následnou pracovní neschopností a dobou léčení nejméně 6 měsíců, T. P. utrpěl drobné řezné rány na levém obočí a temeni hlavy, zlomeninu prvního řezáku vpravo nahoře a četné hematomy v oblasti nohou, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgickém oddělení nemocnice Ch. s následnou dobou léčení a pracovní neschopností od 2. 1. 2006 do 9. 1. 2006.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil především proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 13 To 318/2006, byl k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, uložen trest odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem, a podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. S odkazem na relevantní judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 538/2002) zdůraznil, že není možno za porušení důležité povinnosti mechanicky považovat porušení jakéhokoliv ustanovení pravidel silničního provozu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž vědomé nerespektování má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život. Z přerušovaného vodorovného značení mu podle něj v dané situaci muselo být zřejmé, že předjíždění nemůže mít za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, v důsledku čehož ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použité vyšší trestní sazby, není jeho jednání kryto zaviněním. Vzhledem k tomu, že dopravní značení bylo pro něho, i z pohledu znalce, dosti zavádějící též proto, že za místem zakrytého výhledu následuje přímý úsek, vyjádřil přesvědčení, že neporušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §3 odst. 4 tr. zák. ve spojení s §88 odst. 1 tr. zák., poněvadž není dán podklad pro závěr, že v jeho případě okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Odmítl rovněž závěr soudu, že uložený trest je přiměřený, poněvadž k dopravní nehodě došlo bez spoluzavinění poškozeného. Tento závěr je podle něj v rozporu s jím předloženým znaleckým posudkem, z něhož vyplynulo, že by se pravděpodobnost přežití poškozeného výrazně zvýšila, kdyby byl připoután bezpečnostními pásy. Poznamenal, že i tato skutečnost má vliv na právní posouzení skutku, protože spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody snižuje stupeň nebezpečnosti činu natolik, že nebude splněna materiální podmínka §88 tr. zák. pro přihlédnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. Navíc poškozený mohl nehodě zabránit úhybným manévrem doprava, což však neučinil. Kromě spoluzavinění poškozeného vyplývá z předloženého znaleckého posudku také spoluzavinění příslušné správy komunikací, která nese odpovědnost za evidentně nesprávné značení. Vytkl, že při ukládaní trestu soudy dostatečně nezohlednily jeho osobní poměry, a to zejména skutečnost, že je dosud netrestaný, nemá záznam v kartě řidiče, má kladné hodnocení ze zaměstnání, pečuje o dvě nezletilé děti, přičemž jednomu jsou dva roky a druhému dva měsíce. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shledal dovolaní obviněného důvodným v té části, v níž dovolatel zpochybnil správnost právní kvalifikaci skutku i podle §224 odst. 2 tr. zák. Podle jeho názoru by předjíždění v daném místě bylo možno považovat za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona formou nedbalosti podle §5 tr. zák. tehdy, pokud by v místě bylo předjíždění zakázáno svislou či vodorovnou dopravní značkou (nepřerušovaná čára), nebo pokud by předjíždění nebylo dopravní značkou upraveno vůbec. Terénní nerovnost, při níž nebylo vidět na povrch vozovky před vozidlem, nemusí nutně znamenat, že by se v tomto prostoru mohlo nacházet protijedoucí vozidlo, neboť taková nerovnost může být i zcela nepatrná, takže i když na povrch vozovky není vidět, protijedoucí vozidlo při ní vidět je. Právě takové situaci by nasvědčovalo použití vodorovné dopravní značky V 2a. Z tohoto vyvozoval, že nepřiměřené spoléhání se na vodorovnou dopravní značku nelze posoudit jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. a že nejsou ani po stránce materiální splněny podmínky §88 odst. 1 tr. zák. Námitku o spoluzavinění poškozeného P. P., který nebyl připoután bezpečnostními pásy, shledal nevýznamnou, neboť šlo toliko o další okolnost, která přistoupila k základní příčině, jíž bylo nesprávné předjíždění obviněným, a navíc z charakteru zranění, která utrpěla připoutaná poškozená M. P., je nepochybné, že i v případě upoutání by poškozený utrpěl přinejmenším stejná zranění charakteru těžké újmy na zdraví. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda v porušení ustanovení §17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb. lze v konkrétním případě spatřovat porušení důležité povinnosti uložené zákonem a zda byly splněny materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §224 odst. 2 tr. zák. (§88 odst. 1 tr. zák.).
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele (v daném případě v nedbalostní formě ve smyslu §5 tr. zák.) zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Podle ustanovení §5 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a smrt proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Skutková část výroku o vině rozsudku tohoto soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. evidentně naplňují. Tato skutková zjištění vyjadřují vedle následku, smrti poškozeného P. P. a těžké újmy na zdraví M. P., též jednání obviněného, jehož podstata spočívala v tom, že předjížděl v levém jízdním pruhu vozidlo řízené K. S., aniž měl rozhled na takovou vzdálenost, která byla nutná k bezpečnému předjetí, pročež se nemohl bezpečně zařadit před předjížděné vozidlo, ohrozil protijedoucí vozidlo řízení P. P. a v levém jízdním pruhu došlo k čelnímu střetu jím řízeného vozidla a vozidla řízeného P. P. Takové jednání, tj. nerespektování pravidel, za nichž řidič nesmí předjíždět, jak jsou uvedena v ustanovení §17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o silničním provozu, nadále jen zákon č. 361/2000 Sb.), má podle závěrů soudů povahu porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona.
Obviněný namítl, že důležitou povinnost uloženou mu podle zákona neporušil. Argumentoval v podstatě tím, že v daném místě byla na pozemní komunikaci vodorovná dopravní značka umožňující předjíždění, a proto nemohl předpokládat, že předjíždění zde by mohlo mít za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak není podle něj dáno jeho zavinění a z týchž důvodů a dále též pro spoluzavinění poškozeného a příslušné správy komunikací nejsou ani splněny podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Výhrady obviněného však akceptovat nelze.
V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem (tj. zákonem č. 361/2000 Sb.). Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §5 písm. a), b) tr. zák. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chování ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Povinnosti řidičů při předjíždění vymezuje ustanovení §17 zákona č. 361/2000 Sb. Podle §17 odst. 5 tohoto zákona řidič nesmí předjíždět, nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí [písm. a)], jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet [písm. b)], jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu [písm. c)]. Podle §2 písm. l) citovaného zákona nesmět ohrozit znamená povinnost řidiče počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí, a nesmět omezit znamená podle písm. m) tohoto ustanovení povinnost řidiče počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nijak nepřekážel. V konkrétním případě šlo o to, zda porušení povinností řidiče uvedených v §17 odst. 5 písm. a), b), c) citovaného zákona představuje porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem.
Za nejpodstatnější pro závěr o porušení důležité povinnosti uložené zákonem č. 361/2000 Sb. označily soudy skutečnost, že obviněný v levém jízdním pruhu předjížděl vozidlo jedoucí maximální povolenou rychlostí v místech, kde vlivem terénních nerovností neměl před sebou rozhled na takovou vzdálenost, která byla nutná k bezpečnému předjetí, v důsledku čehož došlo k čelnímu střetu s protijedoucím vozidlem, přičemž jedna osoba byla usmrcena a další utrpěla závažná zranění.
Soud prvního stupně spatřoval v porušení povinností uložených obviněnému coby řidiči v ustanovení §17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb. porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem. V těchto souvislostech zdůraznil, že obviněný předjížděl za situace, kdy plynule dojel vyšší rychlostí před ním jedoucí vozidlo Škoda Favorit K. S., a aniž by se dostatečně seznámil s úsekem komunikace před sebou, ihned po dojetí jej začal předjíždět, navíc v místech, kde neměl a nemohl mít dostatečný rozhled před sebe, profil komunikace mu to neumožnil, jednalo se o stoupání, když za horizont nebylo vidět, a v důsledku toho se čelně střetl v protisměrném pruhu s vozidlem řidiče P. P. Vyloučil jakýkoliv podíl zavinění poškozeného P. P. či čehokoliv jiného a vinu obviněného nelze podle něj snížit ani poukazem na dopravní značení. Ačkoliv jím nebylo předjíždění v daném úseku zakázáno, neznamená to, že se předjíždět musí, navíc za situace, kdy není vidět na vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, a v poměrně vysokých rychlostech hraničících či překračujících povolenou rychlost mimo obec. Připomněl, že obviněný úsekem nejel poprvé, a i kdyby tomu tak bylo, měl nezbytně přizpůsobit způsob své jízdy profilu komunikace, který nemohl ignorovat ani za situace, kdy povětrnostní podmínky a denní doba viditelnost nijak nesnižovaly (viz str. 4, 5 rozsudku).
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. I podle jeho názoru obviněný závažným způsobem porušil významné ustanovení pravidel silničního provozu a výlučně vlastním zaviněním způsobil nehodu, při níž byly bezprostředně ohroženy životy dalších lidí, přičemž jedna zemřela a další utrpěla velmi těžké zranění s citelnými následky a dlouhodobým léčením. K odvolacím námitkám obviněného, jež jsou zčásti totožné s námitkami uplatněnými v dovolání, konstatoval, že odpovědnost obviněného za nehodu a míru jeho zavinění nemůže snížit ani okolnost, že v daném místě bylo předjíždění dovoleno vodorovným dopravním značením. Obviněný totiž předjížděl vozidlo, které jelo před ním prakticky nejvyšší povolenou rychlostí pro jízdu mimo obec, k předjíždění neměl žádný vážný důvod a začal předjíždět okamžitě poté, co se přiblížil k předjížděnému vozidlu řidiče K. S. Předjíždění automobilu jedoucího nejvýše povolenou rychlostí muselo představovat manévr, který by si vyžádal delší dobu a značně dlouhou vzdálenost, a v daném případě s ohledem na profil vozovky pro takové předjíždění nebyly bezpečné podmínky. Odvolací soud upozornil, že i když se ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství podává, že poškozený nebyl s vysokou pravděpodobností až téměř s jistotou řádně připoután bezpečnostními pásy, přesto lze dovodit, že obviněný zavinil nehodu za okolností, kdy zcela reálně hrozilo nebezpečí usmrcení i řádně připoutaným osobám v protijedoucím vozidle. K čelními střetu protijedoucích vozidel došlo mimo obec ve vysoké jízdní rychlosti a i spolujezdkyně protijedoucího vozidla M. P. utrpěla těžká zranění bezprostředně ohrožující její život. Z polohy vozidel při střetu vyplývá, že na tělo P. P., řidiče protijedoucího vozidla, působilo násilí minimálně stejné intenzity jako na spolujezdkyni (strany 4, 5 rozsudku).
Obviněný a v podstatě ve shodě s ním i státní zástupce zpochybnili právní závěry soudů obou stupňů argumentací, že terénní nerovnost, při níž není vidět na povrch vozovky před vozidlem, nemusí nutně znamenat, že by se v tomto prostoru mohlo nacházet protijedoucí vozidlo. Naznačovali, že z logiky věci vyplývá, že pokud dopravní značka předjíždění povoluje, měly by být výhledové podmínky takové, aby umožnily řidiči posoudit situaci před sebou z hlediska obecného dodržení ustanovení §17 zákona č. 361/200 Sb., aniž by musel posuzovat důvodnost umístění dopravní značky v daném místě, tedy zda jsou výhledové možnosti skutečně takové, jak dopravní značka proklamuje. Z toho vyvozovali, že skutek, spočívající v zásadě na nepřiměřeném spoléhaní se na vodorovnou dopravní značku, nelze posoudit jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. a že pro aplikaci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nejsou splněny ani materiální podmínky §88 odst. 1 tr. zák.
Argumentaci a závěrům obviněného a státního zástupce nelze přisvědčit.
Výsledky dokazování nebylo zpochybněno (viz protokol o ohledání místa činu, fotodokumentace, znalecký posudek z oboru dopravy Ing. J. S.), že v místech konkrétního předjížděcího manévru vozovka mění výškový profil, jde o méně přehledný úsek komunikace a vlivem klesání se protijedoucí vozidlo dostane do oblasti zakrytého výhledu. Pozemní komunikace byla před místem dopravní nehody rozdělena vodorovnou dopravní značkou podélná čára přerušovaná.
\"Podélná čára přerušovaná\" (č. V 2a a č. V 2b) náleží podle §18 písm. b) vyhlášky č. 30/2001 Sb. Ministerstva dopravy a spojů ze dne 10. ledna 2001, kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, mezi podélné značky. Podélná čára přerušovaná (č. V 2a a č. V 2b) je definovaná jako podélná značka, která se smí přejíždět; značka č. V 2a s mezerami dvojnásobné až čtyřnásobné délky než délka úseček vyznačuje zejména jízdní pruhy; značka č. V 2b s úsečkami stejné až čtyřnásobné délky než délka mezer vyznačuje jízdní pruhy, předchází značce č. V 1a (tj. podélná čára souvislá) nebo upozorňuje na nebezpečná místa (zatáčku, křižovatku apod.); značka může být doplněna značkou č. V 9b,
Především nelze akceptovat východisko, že je-li v daném místě předjíždění dopravním značením umožněno, měly by být výhledové poměry takové, aby umožnily řidiči posoudit situaci před sebou z hlediska obecného dodržení §17 citovaného zákona, aniž by musel posuzovat důvodnost umístění dopravní značky. Přesně je podélná čára přerušovaná definována jako podélná značka, která se smí přejíždět při dodržení příslušných ustanovení vyplývajících z obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích. Negarantuje příznivé výhledové poměry z hlediska předjíždění, a nepřiměřené spoléhání se na tuto dopravní značku právě v souvislosti s předjížděním nemůže obviněného - při splnění dalších podmínek - zbavit odpovědnosti za porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem. Ač předjíždění nebylo svislou dopravní značkou zákazovou „Zákaz předjíždění“ (č. B 21a) zakázáno a nebylo vyloučeno ani podélnou čárou souvislou (č. V 1a) či dvojitou podélnou čárou souvislou (č. V 1b), rozhodl-li se obviněný předjet před ním jedoucí vozidlo, mohl tak učinit po přejetí podélné přerušované čáry jedině při dodržení povinností uvedených v §17 zákona č. 361/2000 Sb.
Výhledové poměry obviněného však provedení bezpečného předjížděcího manévru neumožňovaly, neboť začal předjíždět a předjížděl v místech, kde neměl rozhled na postačující vzdálenost potřebnou k jeho provedení, jak též bylo konstatováno v závěrech obviněným předloženého znaleckého posudku Ing. J. S. (č. l. 177, 179) a výpovědi tohoto znalce (č. l. 200, 201). Obviněný rozhodně nebyl nezkušeným řidičem (řidičským oprávněním skupiny A disponuje od roku 1984, řidičským oprávněním skupiny B od roku 1986), kritickým místem sice nejezdil pravidelně, ale nebyl zde ani poprvé, řídil za denního světla, dobré viditelnosti. „Nepřiměřené spoléhání se na vodorovnou dopravní značku“ nemůže být v jeho případem důvodem pro závěr o absenci zavinění stran okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a v konkrétním případě ani důvodem pro závěr o absenci materiálních podmínek aplikace okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Dovolací soud proto nesdílí názor státního zástupce, že za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona formou nedbalosti podle §5 tr. zák. by bylo možné předjíždění v daném místě považovat jen tehdy, pokud by v místě bylo předjíždění zakázáno svislou či vodorovnou dopravní značkou nebo pokud by předjíždění nebylo dopravní značkou upraveno vůbec. Nebylo-li by na pozemní komunikaci v daném místě žádné dopravní značení, byla by situace stran předjíždění srovnatelná se situací, která se vyznačuje existencí podélné čáry přerušované (ta totiž, jak již bylo vyloženo, ve vztahu k předjíždění explicitně nic nestanoví). Rozdíl mezi těmito situacemi na straně jedné a situací, kdy je předjíždění zakázáno či není umožněno na straně druhé, je třeba vystihnout v závěru o formě, event. míře zavinění.
Soudy obou stupňů správně vyhodnotily, že obviněný minimálně z nevědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. b) tr. zák. poškozenému P. P. způsobil smrt a poškozené M. P. těžkou újmu na zdraví proto, že porušil povinnosti uvedené v ustanovení §17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., a své závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnily.
S názory soudů obou stupňů nutno souhlasit i potud, že porušení ustanovení §17 odst. 5 písm. a) až c) zákona č. 361/2000 Sb. je v konkrétním případě porušením důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona ve smyslu zákonných požadavků §224 odst. 2 tr. zák. Soudy použití §224 odst. 2 tr. zák. přiléhavě odůvodnily, vědomy si, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení za dané situace zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Význam porušení kterékoliv řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Odvolací soud výstižně shrnul, že obviněný předjížděl vozidlo, které jelo před ním prakticky nejvyšší povolenou rychlostí pro jízdu mimo obec, k předjíždění neměl žádný vážný důvod a začal předjíždět okamžitě poté, co se přiblížil k předjížděnému vozidlu řidiče K. S., a to v místě, kde s ohledem na profil vozovky pro takové předjíždění nebyly bezpečné podmínky. Čelní střet protijedoucích vozidel má v takových případech typicky za následek vážná zranění, ba i smrt zúčastněných osob. Obviněný porušil povinnosti řidiče způsobem, který má podle všeobecné zkušenosti zpravidla za následek vážnou dopravní nehodu s následky v podobě vážných poruch zdraví či smrti; porušení povinností řidiče lze proto důvodně považovat za porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona (k tomu viz č. 11/1964, 33/1972 Sb. rozh. tr. aj.).
Obstát nemohou ani výhrady obviněného týkající se naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se zřetelem k materiální podmínce použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Materiální podmínkou aplikace ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. se soud prvního stupně rovněž zabýval, odvolací soud s jeho závěry souhlasil a ztotožňuje se s nimi i dovolací soud. Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se v tomto směru od dosavadní judikatury, podle které zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí pod č. 34/1876-II. Sb. rozh. tr.). Jak je totiž patrné ze všech okolností posuzované věci, lze zde rozhodně učinit závěr, že skutek, pro který je obviněný stíhán, odpovídá běžně se vyskytujícím případům trestného činu ublížení na zdraví spáchaného porušením důležité povinnosti při řízení motorového vozidla.
Nerelevantní je v daných souvislostech i námitka o spoluzavinění poškozeného. Při úvahách o posuzování míry spoluzavinění poškozeného je totiž nutno rozlišovat mezi spoluzaviněním ve smyslu spolupodílení se na vzniku dopravní nehody a spoluzavinění ve vztahu k následku. V konkrétním případě pochybení poškozeného spočívající v tom, že až téměř s jistotou nebyl řádně připoután bezpečnostními pásy, na vzniku a příčinách dopravní nehody evidentně nikterak neparticipovalo. Jde-li pak o jeho spoluzavinění ve vztahu k následku, odvolací soud přiléhavě s odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zdůraznil, že v daném případě došlo k čelnímu střetu protijedoucích vozidel ve vysoké jízdní rychlosti a i spolujezdkyně M. P. utrpěla těžká zranění bezprostředně ohrožující její život, přičemž z polohy vozidel při střetu lze dovodit, že na tělo poškozeného P. P. působilo násilí minimálně stejné intenzity. Následek smrti nebyl vyloučen ani v případě, že by poškozený byl připoután bezpečnostními pásy (č. l. 85, 143).
Obviněný namítl, že soudy při ukládání trestu dostatečně nezhodnotily jeho osobní poměry, kladné hodnocení zaměstnavatele, rodinné poměry (dvě nezletilé děti, z nichž jednomu jsou dva měsíců a druhému dva roky), že byl dosud netrestaný a neměl záznam v kartě řidiče. Tyto námitky jdou zjevně nad rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. lze podle §224 odst. 2 tr. zák. odsoudit k trestu odnětí svobody na šest měsíců až pět let. Trest odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený trest je trestem sice relativně přísným, ale nelze jej vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Je pravdou, že na straně jedné ve prospěch obviněného hovořily jeho úsilí poškozené jistým způsobem „odškodnit“ i nad rámec plnění pojišťovny, jeho lítost, na druhé straně ale nelze přehlédnout neodčinitelný následek – smrt poškozeného P. P. a vážná újma na zdraví s dosud nevyjasněnou prognózou zdravotního stavu poškozené M. P.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková