ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.614.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 614/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2007 o dovolání obviněného V. G., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 To 9/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 5/2006, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného V. G. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 31 T 5/2006, byl obviněný V. G. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a to pro jednání, kterého se dopustil tak, že ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 12 T 6/2000, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2000, uznán vinným zvlášť závažným úmyslným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, který vykonal dne 7. 6. 2002, dne 3. 6. 2006 v odpoledních hodinách, v bytě své družky Š. B., ve stavu prosté střední opilosti, při slovní rozepři, nejprve vyprovokoval v obývacím pokoji opileckou bitku s bratrem své družky R. B., posléze v kuchyni bytu okolo 17.45 hodin při dalším slovním konfliktu se jmenovaným, v úmyslu jej usmrtit, ozbrojen kuchyňským nožem s délkou čepele 197 mm a šířkou až 37 mm, který si pro tento účel vytáhl z kuchyňské linky, nečekaně a opakovaně zaútočil na R. B. tak, že mu tímto nožem zasadil dvě bodné rány do hrudníku, z nichž jedna směřovala do oblasti při střední kličkové čáře vpravo, jejíž bodný kanál v délce okolo 10 cm pronikl měkkými tkáněmi stěny hrudní do dutiny hrudní a přes bránici do dutiny břišní, kde zraňoval pravý jaterní lalok a druhá směřovala na levou stranu hrudníku při kosti hrudní ve výši sedmého žebra, jejíž bodný kanál pronikl měkkými tkáněmi stěny hrudní v délce 6 cm a dále mu způsobil řezná poranění na končetinách, a to na palci levé ruky s přetětím šlachy natahovače palce a na přední straně pravého bérce, přičemž zejména bodné poranění hrudníku, pronikající do hloubky dutiny hrudní a břišní, zasahující játra s průnikem vzduchu do dutiny hrudní – pneumotoraxem, poškozeného bezprostředně ohrožovalo na životě, kdy jen shodou šťastných náhod spočívajících v aktivní sebeobraně poškozeného, jeho útěku z bytu, první pomoci ze strany strážníků Městské policie O. a včasnému odbornému lékařskému zákroku nedošlo k nástupu smrti, kdy následně si zranění vyžádalo hospitalizaci od 3. 6. do 18. 6. 2006 a dobu léčení nejméně v délce čtyř týdnů.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním, o kterém Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 To 9/2007 tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. K. dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. neboť obviněný se nespokojil s tím, že jeho odvolání bylo zamítnuto, když podle něj skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle ustanovení §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a jeho jednání nebylo možné posoudit jako spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný vyjádřil svůj nesouhlas se všemi rozhodnými skutečnostmi vztahujícími se k popisu skutku i k použité právní kvalifikaci s tím, že o zjištěném průběhu napadení a o eventuelním úmyslu usmrtit poškozeného neexistuje jediný přímý důkaz. Ve vztahu k těmto výhradám poukázal na vlastní verzi průběhu činu, podle níž sice připustil, že došlo ke konfliktu s poškozeným, však vyloučil, že by chtěl poškozeného usmrtit. Soud podle jeho názoru při posuzování viny zcela nedostatečně odůvodnil existenci nepřímého úmyslu, když ani neuvedl, o jaké důkazy tento závěr opřel a na podkladě kterých důkazních prostředků implicitní srozumění obviněného s usmrcením poškozeného dovodil. Ohledně posouzení činu spáchaného jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., obviněný poukázal na to, že v jeho případě nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, neboť k jeho předchozímu odsouzení pro zvlášť závažný trestný čin došlo před cca šesti lety a nebylo dostatečně vysvětleno, v čem tato skutečnost nebezpečnost jeho trestného činu zvyšuje.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dá jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007 podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 tr. zák., nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl a uložil obviněnému mírnější trest.
Obviněný též udělil souhlas, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že námitkám obviněného lze přiznat povahu právně relevantních výhrad jen v té části dovolání, v níž brojil proti materiální podmínce zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. K těmto výhradám shledal napadené rozhodnutí vadné, založené na nesprávném právním posouzení skutku, protože soud při úvahách, zda existence potrestání pachatele za předchozí zvlášť závažný trestný čin podstatně zvyšuje nebezpečnost nynějšího trestného činu pro společnost, neučinil žádná skutková zjištění. Z uvedeného důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. G. podle §265k odst. 1 tr. ř. částečně vyhověl a aby z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 To 9/2007, včetně všech dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí, s tím, aby podle §265l odst. 4 tr. ř. vzal obviněného V. G. do vazby. Rovněž vyjádřil souhlas s konáním tohoto řízení v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Pokud obviněný v podaném dovolání namítal, že skutek, tak jak je popsán ve skutkové větě, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., že skutková podstata trestného činu nebyla z jeho strany naplněna po stránce subjektivní, neboť absentuje byť i nepřímý úmysl [§4 písm. b) tr. zák.] poškozeného usmrtit, a pokud vytýkal, že po stránce materiální nebyly naplněny podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. uplatnil námitky, které na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadají a Nejvyšší soud, když neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř., na podkladě příslušného spisového materiálu a přílohových spisů, které sám vyžádal, zkoumal, zda je dovolání důvodné, a dospěl k následujícím závěrům:
Ve vztahu k uplatněným námitkám je nejprve vhodné zmínit, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
První z námitek, kterou obviněný uplatnil, byla zaměřena proti subjektivní stránce, a proto je vhodné připomenout, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Zavinění ve formě úmyslu (i nedbalosti) vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Nejvyšší soud podle obsahu spisu shledal, že se oba soudy otázce zavinění obviněného dostatečně věnovaly. Vhodné je proto poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 18), kde soud vysvětlil svůj závěr, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., s poukazem na konkrétní okolnosti, za nichž k činu došlo a zdůraznil zejména způsob, jakým byl útok vůči poškozenému veden, použitý nástroj a vycházel i z charakteru utrpěných zranění. Soud tak poukázal na to, že obviněný útočil proti tělu poškozeného velkým kuchyňským nožem s délkou čepele přibližně 20 cm o šířce necelých 4 cm, který označil za zbraň způsobilou přivodit velmi závažná zranění i smrt osoby, proti níž útočil. Za podstatné rovněž považoval, že útok byl veden proti části těla poškozeného, kde jsou uloženy důležité orgány a že obviněný na poškozeného zaútočil nejméně dvakrát s obdobnou razancí, když těmito ranami došlo k proniknutí čepele, v jednom případě do hloubky 6 cm, a v druhém šlo o bodnou ránu hlubokou 10 cm, pronikající do dutiny hrudní, kde zasáhla jaterní lalok. V této souvislosti soud přihlížel i k tomu, že bylo použito síly způsobilé takové proniknutí do dutiny hrudní a dutiny břišní přivodit.
Tyto závěry soudu prvního stupně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odovolací soud, který na str. 16, 17 po rekapitulaci závěrů soudu prvního stupně, tyto shledal ve vztahu k naplnění nepřímého úmyslu správnými i se zřetelem na to, že obviněný i přes aktivní obranu poškozeného v útoku na něj pokračoval, a když se poškozený snažil z místa činu utéci, pronásledoval ho ven z objektu, kde na něho volal, přičemž tím prokazoval svou tělesnou převahu. Za významné soud považoval i to, že obviněný po útoku nůž ukryl ve sklepních prostorách domu.
Nejvyšší soud takto vyjádřené úvahy vycházející z obsahu provedeného dokazování, považoval za zcela přiléhavé všem zjištěným okolnostem s tím, že byla dostatečně uvážena všechna pravidla významná z hlediska nepřímého úmyslu konkrétně vyjádřených v ustanovení §4 písm. b) tr. zák. Protože zavinění obviněného bylo posouzeno ze všech zákonem stanovených hledisek, nevznikají žádné pochybnosti o tom, že obviněný z hlediska subjektivní stránky spáchal pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., a námitka k této otázce zaměřená, byla posouzena jako nedůvodná.
Ve vztahu k dalším výhradám, jimiž obviněný brojil proti zvlášť nebezpečné recidivě podle §41 odst. 1 tr. zák., je vhodné zmínit, že za zvlášť nebezpečného recidivistu je označen pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jestliže soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, na straně 19 svého rozsudku vyjádřil, že podmínka zvlášť nebezpečné recidivy je ve vztahu k formálnímu znaku spočívajícímu v předchozím odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin naplněna, neboť trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pro který byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 12 T 6/2000, do této kategorie spadá, je závěrem zcela správným a na podkladě provedeného dokazování opodstatněným za situace, kdy obviněný byl v nyní projednávané věci odsouzen pro pokus vraždy, což je trestný čin spadající rovněž mezi zvlášť závažné trestné činy.
Obviněný však ve svém dovolání zpochybnil zejména to, zda je v daném případě u zvlášť nebezpečné recidivy možné její naplnění shledávat po stránce materiální, tedy zda opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. K tomu soud prvního stupně v tomto směru připomněl, že trestný čin loupeže, pro který byl obviněný v minulosti odsouzen a potrestán, v sobě nenese toliko charakter majetkové trestné činnosti, ale přistupuje zde také znak násilí či pohrůžka bezprostředního násilí. V důsledku toho uvedený trestný čin podřadil též pod skupinu trestných činů násilné povahy. Poukázal i na dobu, která uplynula od posledního odsouzení za uvedený zvlášť závažný trestný čin, a přihlížel i k délce doby uplynulé od výkonu posledního trestu odnětí svobody, s tím, že v průběhu výkonu tohoto trestu měl obviněný značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat. Jako další okolnost hodnotil, že obviněný je od roku 1989 prakticky systematicky odsuzován pro úmyslnou trestnou činnost a v přímém výkonu trestu odnětí svobody strávil téměř deset let.
Odvolací soud se s těmito právními úvahami soudu prvního stupně ztotožnil a navíc konstatoval, že dobu od 7. 6. 2002, kdy obviněný vykonal trest odnětí svobody za trestný čin loupeže z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 12 T 6/2000, do doby, kdy se dne 3. 6. 2006 dopustil nyní projednávaného pokusu trestného činu vraždy, nelze posuzovat ve prospěch obviněného, neboť v průběhu těchto čtyř let obviněný nevedl řádný život, ale byl znovu odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2002 sp. zn. 11 T 225/2002, za trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., spáchané ve dnech 3. a 4. 9. 2002, za něž mu byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců, který vykonal dne 4. 7. 2004. Odvolací soud proto shledal, že toto uvedené odsouzení dobu, která ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. uplynula od posledního odsouzení, je nutné hodnotit nikoliv v její celé délce, ale s přihlédnutím k tomu, že téměř polovinu z ní se obviněný nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud, který v posuzovaném případě považoval za základní otázku právě to, zda jsou naplněny po všech stránkách hlediska určující znak zvlášť nebezpečné recidivy po materiální stránce, shledal, že je nutné dokazování doplnit, a proto sám vyžádal od Okresního soudu v Ostravě spisy o předchozích odsouzeních obviněného, aby měl úplný podklad pro uvážení všech významných souvislostí a mohl tak zkoumat mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení i další okolnosti určující stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, především způsob provádění trestné činnosti, škody způsobené nynější i dřívější trestnou činností, počet, druh a výši dřívějších trestů, pohnutky a důvody, které obviněného vedly k recidivě. Za nutné považoval i zvážení celkového posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti a jeho věk. Též za důležité považoval zjistit, kolikrát už byl v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem. Nejvyšší soud měl též na zřeteli zhodnocení následků trestného činu a posuzoval i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, a přihlížel i k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl obviněný dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/2003).
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 12 T 6/2000, Nejvyšší soud zjistil, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný V. G. uznán vinným rozsudkem ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 12 T 6/2000, se dovolatel dopustil tak, že dne 16. 11. 1999 kolem 18.00 hod. při jízdě ve vlaku mezi železničními stanicemi B. a O., po předchozí slovní rozepři, vyzval P. H. k vydání walkmana zn. SONY v hodnotě 1.700,- Kč s tím, že když tak neučiní, fyzicky jej napadne, a to tak, že jej udeří pěstí do obličeje a způsobí mu tak zlomeninu nosních kůstek, čímž u poškozeného vyvolal důvodnou obavu z uskutečnění, a proto mu výše popsaný walkman vydal, čímž tímto jednáním způsobil P. H. škodu ve výši 1.700,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a trest vykonal dne 7. 6. 2002.
I když je z takto rozvedených skutkových souvislostí zřejmé, že obviněný tímto činem nezpůsobil poškozenému H. újmu na zdraví a při činu nebylo použito násilí, ale pouze pohrůžky násilím, jednalo se o čin spíše menší společenské nebezpečnosti, nelze tuto okolnost posuzovat odděleně od dalších skutečností v této věci Nejvyšším soudem zjišťovaných.
Jak totiž vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 11 T 225/2002, byl obviněný V. G. v této věci rozsudkem ze dne 6. 12. 2002 uznán vinným pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil třemi dílčími útoky tak, že dne 3. 9. 2002 napadl R. Š. nejprve v 19.00 hodin úderem pěstí do nosu a kopal do něj nohou, čímž tomuto poškozenému způsobil zlomeninu nosních kůstek a zhmoždění kolene s léčením 14 dnů. Ve 23.00 hodin tohoto poškozeného napadl znovu tak, že ho několikrát rukou udeřil do obličeje, když mu zranění již nezpůsobil. Dne 4. 9. 2002 napadl fyzicky S. B. tak, že ho opakovaně udeřil rukou do obličeje, zranění mu nezpůsobil.
Nejvyšší soud při hodnocení okolností významných z hlediska určení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, kromě zjištění, na něž se zaměřily oba nižší soudy, hodnotil i takto popsané okolnosti s tím, že zejména zvažoval, že při hodnocení doby, která uplynula od posledního odsouzení, obviněný spáchal další činy násilné povahy. Přitom přihlížel ke způsobu, jakým se obviněný vůči poškozeným ve věci sp. zn. 11 T 225/2002 choval, a za významné toto trestné jednání obviněného považoval kromě jiného i při úvahách o charakteru obviněného a jeho osobnosti, kterou rovněž hodnotil. Shledal, při porovnání útoků, jichž se obviněný ve věci sp. zn. 12 T 6/2000, 11 T 225/2002 a nyní projednávané věci dopustil, stupňující se projevy násilí a agresivity vůči poškozeným, neboť v první z uvedených trestních věcí se jednalo jen o výhrůžky násilím, ve druhé již obviněný útočil na poškozené opakovaně pěstmi a kopáním, a ve věci nyní projednávané poškozeného bodl opakovaně nožem. K tomu, že obviněný je osobou s agresivními projevy chování a známkami zvýšené afektové agrese ve spojení s dráždivými zlobnými prožitky ve frustračních či konfliktních situacích, se vyjádřili i znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (viz znalecké posudky str. 65 a násl. ve věci sp. zn. 31 T 5/2006).
Tato zjištění ve vztahu k tomu, že na obviněného nezapůsobily ve výchovném smyslu ani tresty dříve postupně vykonávané, jakož i to, že vždy krátce po předchozím výkonu trestu odnětí svobody spáchal další obdobná trestná jednání, jak jsou výše popsána, svědčí o tom, že jsou v dané trestní věci takové skutečnosti, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, jímž byl obviněný v nyní projednávané trestní věci uznán vinným, a to i přesto, že popsaný skutek loupeže spáchaný ve věci sp. zn. 12 T 6/2000, lze charakterizovat poměrně malou intenzitou fyzického násilí. Avšak i přes tuto skutečnost je nutné zvlášť závažné skutečnosti shledávat především v době, která, byť činila 4 roky od výkonu za poslední zvlášť závažný trestný čin, do doby než obviněný spáchal nyní projednávaný pokus vraždy, čtyři roky, nemůže být posuzována v této celé délce, neboť v jejím průběhu obviněný vykonal 22 měsíců trestu odnětí svobody za činy spáchané dne 3. – 4. 9. 2002, za něž byl odsouzen ve věci sp. zn. 11 T 225/2002, a z jehož výkonu byl propuštěn dne 4. 7. 2004. Přitom nelze přehlédnout ani to, že již dva měsíce poté, co byl propuštěn, se dopustil další trestné činnost majetkové povahy (sp. zn. 6 T 138/2004), na což poukazoval v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě je zcela namístě odchýlení se od obecné trestní sazby předpokládané institutem zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť je podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi (viz. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06).
Na základě uvedených skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 To 9/2007 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 31 T 5/2006, správnými, a to jak ve vztahu k právní kvalifikaci pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., tak i s ohledem na naplnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na to, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud trestné jednání obviněného po právní stránce uvedeným způsobem posoudily, bylo dovolání obviněného jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová