ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.650.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 650/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. června 2007 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 55 To 441/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 123/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 2 T 123/2005, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že v době od 14.30 hod. dne 15. 12. 2004 do 7.45 hod. dne 16. 12. 2004 v R. p. R., okres V., část T., v bývalém areálu Š. s. odcizil přední sněhovou radlici pro nákladní vozidla typ SRSD-3500, se zvedacím zařízením typ HZZ-100R, kterou zde měla uskladněnu firma A., s. r. o., Ď. tuto prodal M. M. za částku 10.000,- Kč, čímž A., s. r. o., způsobil škodu ve výši 21.300,- Kč. Odsouzen byl podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby během zkušební doby uhradil způsobenou škodu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci z podnětu odvolání obviněného J. S. rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 55 To 441/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o omezení podle §59 odst. 2 tr. zák. a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že se podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému ukládá omezení, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 2 T 123/2005, podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce JUDr. J. Č. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci svých výhrad obviněný především vyjádřil, že když prodával M. M. sněhovou radlici, jednalo se o jeho vlastnictví a nikoliv o věc cizí a soudům vytkl, že se nezabývaly tím, co bylo obsahem kupní smlouvy uzavřené mezi ním a poškozenou A., s. r. o., Ď. (dále jen společnost A.) ze dne 1. 4. 2004, na jejímž základě byly do majetku uvedené společnosti převedeny z majetku společnosti obviněného některé věci v této kupní smlouvě specifikované. Tuto svou argumentaci opřel o tvrzení, že radlice, která měla být zcizena, poškozené společnosti A. nenáležela, nebyla předmětem prodeje, a proto stále patřila do vlastnictví společnosti J. S. – T. Toto své tvrzení obviněný opřel o obsah kupní smlouvy a k ní připojený seznam prodaných věcí včetně znaleckého posudku znalce Ing. L. S., podle jehož obsahu byla předmětem prodeje jiná radlice, než je ta o níž se vede uvedené trestní řízení. S ohledem na nesrovnalosti při předávání odkoupených věcí a na to, že pracovníci společnosti A. řádně nevěděli, které věci byly koupí předány do vlastnictví této společnosti, užívali i věci, které stále patřily společnosti obviněného. Obviněný na základě toho zdůraznil, že pokud prodal M. M. ve výroku o vině popsanou radlici, činil tak z přesvědčení, že prodal věc vlastní. Současně obviněný zdůraznil, že oba znalecké posudky, o něž soudy své rozhodnutí opřely, jsou nepoužitelné, neboť Ing. L. S. předmětnou radlici neviděl a znalec Ing. R. R. nehodnotil, zda byla úplná, a nedokázal spolehlivě určit její cenu. Obviněný dále namítl, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, protože nebyla naplněna subjektivní stránka a nebylo bráno do úvahy, že normy trestního práva lze uplatňovat jen jako krajní prostředek a není možné připustit, aby trestní represe sloužila k uspokojování práv soukromoprávní odpovědnosti. Svůj čin označil pouze za obchodně právní vztah, který měl být řešen v rovině občanskoprávní.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek, včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obviněný současně požádal, aby byl dodržen postup podle ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. a výkon dovoláním napadeného rozhodnutí, aby byl do konečného vyřízení věci odložen.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který ve svém stanovisku po shrnutí okolností, za nichž obviněný dovolání podal, poukázal na to, že je zřejmé, že námitky, o něž obviněný dovolání opřel, mají zčásti povahu skutkových námitek, protože jimi obviněný brojil proti obsahu znaleckých posudků a poukázal na nesrovnalosti ohledně výše stanovené ceny. Tyto námitky označil za nedopadající na žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. ř., a dovolací soud se jimi nemůže nezabývat. Výhrady, že nešlo o „věc cizí“, shledal v souladu s uvedeným dovolacím důvodem, avšak s tím, že jimi obviněný zpochybňuje skutkové závěry, k nimž došly oba soudy a že s ohledem na ustanovení §133 odst. 1 a §588 obch. zák., nelze brát do úvahy toliko obsah kupní smlouvy, ale i to, že k převodu vlastnictví dojde teprve převzetím movité věci. V důsledku této zásady poukázal na výpověď svědka Ing. A. Č., že v dubnu 2004 převzal od obviněného J. S. majetek, sepsaný na č. l. 33 spisu. V této době tedy společnost A. převzala i předmětnou sněhovou radlici. Státní zástupce s ohledem na tyto skutečnosti shledal, že obviněný byl zcela v souladu se zákonem uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestní represe byla v daném případě namístě. Napadený rozsudek ze všech uvedených důvodů shledal správným a dovolání obviněného navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Při zkoumání této otázky Nejvyšší soud vycházel z dikce tohoto dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani důvod jiný, protože pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, v ustanovení §265b tr. ř. jako důvod pro podání dovolání není uveden.
Obviněný v podaném dovolání plně tato kritéria nerespektoval a částečně v rozporu s nimi uplatnil námitky vztahující se k neúplnosti provedeného dokazování a k hodnocení provedených důkazů. Mezi tyto výhrady patří výtky, že se soudy nevěnovaly řádnému zjišťování obsahu kupní smlouvy nebo námitky proti způsobu zpracování znaleckých posudků, o něž soudy opřely své právní úvahy o ceně sněhové radlice a těmito nedostatky vyjadřoval, že obviněný nedostatečně objasnil, zda radlice, která byla předmětem činu, byla tou věcí, kterou obviněný poškozené společnosti prodal.
V této části je dovolání obviněného v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož obviněný brojil proti nesprávnosti procesního postupu vycházejícího ze zásad ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jedná se o výhrady zaměřené proti učiněným skutkovým zjištěním, protože i když obviněný namítal v zásadě právní skutečnost (zda šlo o „věc cizí“), jeho výhrady se netýkaly hmotně právního vymezení tohoto pojmu, ale poukazoval výhradně na skutkové nedostatky, neboť napadená rozhodnutí nepovažoval za úplná a dokazování za dostatečné pro závěr, že radlice, která je předmětem tohoto činu, nebyla prodána. Nutné je předeslat, že právě této otázce se v rámci provedeného dokazování soudy obou stupňů věnovaly a obhajobu obviněného tvrzenou od počátku trestního řízení pečlivě objasňovaly. Závěr o tom, že obviněný M. M. prodal radlici, která přešla do vlastnictví poškozené společnosti, je v daném případě dostatečně objasněn na základě výsledků provedeného dokazování, jímž byla obhajoba obviněného vyvrácena. Nejvyšší soud proto tyto námitky posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Relevantně s označeným dovolacím důvodem byla uplatněna výhrada spočívající v názoru, že v daném případě není namístě trestní odpovědnost obviněného, neboť trestní represi lze použít jen jako krajní prostředek ochrany závazkových vztahů, a v tom, že obviněný vznesl námitku o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Nejprve je vhodné zmínit, že trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tím škodu nikoli nepatrnou. Jedná se o úmyslný trestný čin.
Ohledně subjektivní stránky, vůči níž obviněný svým dovoláním brojil, je vhodné připomenout, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Zavinění ve formě úmyslu (i nedbalosti) vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Nejvyšší soud na základě spisového materiálu a obsahu napadených rozhodnutí shledal, že byly dostatečně objasňovány všechny skutečnosti významné pro posouzení subjektivního vztahu obviněného k vzniklému následku. Lze v této souvislosti poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na čtvrté straně, s odkazem na provedené důkazy, které nejprve podrobně rozvedl, učinil závěr, že obviněný jednal zcela vědomě a úmyslně způsobil poškozené společnosti škodu přesahující 5.000,- Kč.
Odvolací soud přisvědčil logickým skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně s tím, že i přes nízkou kvalitu smlouvy uzavřené mezi obviněným a poškozenou A., zejména ohledně specifikace předmětu koupě, bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný vlastnil jen jednu sněhovou radlici připojitelnou k nákladnímu vozidlu, a právě tuto poškozená společnost od obviněného zakoupila, a je to ta, jíž se obviněný podle skutkových zjištění zmocnil a kterou prodal M. M.
K těmto skutečnostem Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že byť v napadených rozhodnutích není výslovně uvedeno, zda obviněný jednal v přímém nebo nepřímém úmyslu, lze na základě prokázaných okolností a stručně uvedených závěrů určit, že obviněnému byly všechny okolnosti, za nichž radlici prodal, známy, a pokud ji M. M. prodal, věděl, že již dříve ji prodal společnosti A. Za těchto okolností tak činil se srozuměním, že tato není jeho majetkem, ale „věcí cizí“, jakož i s tím, že když se jí zmocnil a prodal ji, způsobil poškozené společnosti, škodu. Obviněný tedy jednal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Otázka zavinění obviněného tudíž pochybnosti nevzbuzuje a soudy nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným, byly naplněny formální znaky trestného činu uvedeného v §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. S ohledem na výši způsobené škody je vhodné poznamenat, že nedostatky nebyly zjištěny ani ve vztahu k materiální stránce posuzovaného činu, protože je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud se dále zabýval další námitkou obviněného, kterou poukazoval na principy o nezbytnosti trestněprávní kvalifikace jen jako krajní možnosti právního prostředku s připomenutím toho, že toto pravidlo spočívá v tom, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.).
S ohledem na všechny zjištěné skutkové okolnosti, které mají odraz v použité právní kvalifikaci, dovolací soud shledal, že v daném případě se nejedná o případ, kdy použité prostředky trestní represe jsou limitovány principem „ultima ratio“. Po uvážení všech zásad, z nichž uvedený princip vychází, Nejvyšší soud shledal, že v posuzované trestní věci, byť by mohla existovat možnost náhrady škody v alternativní mimotrestní oblasti, jako je např. žaloba na vymáhání vzniklé škody, tyto prostředky k urovnání negativních dopadů trestného jednání obviněného zcela nepostačují a naopak je nutné zmínit, že obviněný nejen že nejednal v rámci uzákoněných obchodně právních pravidel, ale právě zcela v rozporu s nimi sledoval toliko svůj osobní prospěch a odpovědnost za vzniklou škodu odmítal. Trestněprávní normy na jeho čin proto plně dopadají, jak bylo výše popsáno.
Ze všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal jako správný rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 55 To 441/2006, který v návaznosti na rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 2 T 123/2005, obviněného J. S. uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dovolací soud proto dovolání obviněného ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová