ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.673.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 673/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání obviněné mladistvé R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 55 Tmo 4/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Tm 31/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné mladistvé R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 1. 11. 2005,
sp. zn. 7 Tm 31/2004, byla obviněná mladistvá R. K. (dále převážně jen „mladistvá“ nebo „obviněná“) uznána vinnou, že:
„v L. v ulici P. dne 16. 5. 2003 okolo 19:00 hod. vedla psa – německého ovčáka, kdy z důvodu nedostatečné kontroly nad zvířetem pes vběhl na ulici E. a zde se střetl s motocyklem zn. Peugeot Speedfight, přičemž řidič motocyklu M. J., utrpěl při nehodě otřes mozku s následným bezvědomím, zhmožděním krční páteře a krvácením do středoušní dutiny s pracovní neschopností od 17. 5. 2003 do 8. 7. 2003.“
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako provinění ublížení na zdraví podle §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“) k §224 odst. 1 tr. zák. a podle §11 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. upustil od uložení trestního opatření. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mladistvé uložil povinnost nahradit poškozené V. z. p. České republiky, Ú. n. L., škodu ve výši 6.434,- Kč a poškozenému M. J. škodu ve výši 75.897,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala mladistvá odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, soud pro mládež, rozhodl rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 55 Tmo 4/2006, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byla mladistvé uložena povinnost zaplatit škodu M. J., a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že mladistvé podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit M. J. škodu ve výši 8.400, Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozeného M. J. na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu mladistvá napadla prostřednictvím obhájce Mgr. R. S. dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože se domnívá, že rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku okresního soudu bylo vydáno, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem.
Zatímco naposledy uvedený dovolací důvod mladistvá blíže nekonkretizovala, první dovolací důvod, tedy nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotně právní posouzení, spatřovala v tom, že skutek tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, nevykazuje znaky provinění ublížení na zdraví podle §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k §224 odst. 1 tr. zák. Nesouhlasila s hodnocením skutkového stavu soudem prvního stupně a zejména se neztotožnila s jeho závěry, na jejichž základě dovodil její zavinění za způsobený následek.
V podrobnostech mladistvá uvedla, že jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě napadeného rozhodnutí, se nedopustila, poněvadž s vodítkem psa manipulovala na bezpečném místě, chodníku v ulici, kde byl klid a kde v té době nebyly přítomné žádné osoby a kdy v ulici nebyl a ani nemohl být žádný provoz motorových ani nemotorových vozidel, a to vzhledem ke stavebnímu stavu vozovky a dopravnímu značení zakazujícímu vjezd všem motorovým i nemotorovým vozidlům. Zdůraznila, že psa držela pevně za obojek a nemohla předvídat, že zvíře, které bývá vždy klidné a poslouchá na slovo, se jí náhle vytrhne, neuposlechne na zavolání jménem a poběží na cca 70 m vzdálenou komunikaci, kde vběhne do jízdní dráhy motocyklu. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/1988 Sb. rozh. trest., podle kterého o zavinění z nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně, přičemž nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný.
Mladistvá vyslovila nesouhlas se závěry znaleckého posudku soudního znalce Ing. P. Š., který uvedl, že způsobená škoda na motocyklu byla 35.000,- Kč (v návaznosti na tento znalecký posudek byla soudem prvního stupně poškozenému M. J. přiznána náhrada škody v této výši), a poukázala na skutečnost, že vlastníkem poškozeného motocyklu byla dle sdělení poškozeného jeho manželka, která se však s nárokem na náhradu k trestnímu řízení nepřipojila. Mladistvá namítla další údajné nedostatky ve znaleckém posudku a především tvrdila, že závěry posudku nekorespondují s výpovědí svědkyně P. K., u níž ani nebylo provedeno šetření jejího výhledu; polemizovala i s jinými závěry znalce a vyjmenovala další parametry, které měl znalec podle jejího názoru zkoumat – např. rychlost jedoucího motocyklu.
Mladistvá vyslovila přesvědčení o nutnosti vypracování dalšího znaleckého posudku, a to k posouzení otázky, zda přilba, kterou měl poškozený v době nehody, byla způsobilá k použití, schválená příslušným orgánem a zda ji měl obviněný při jízdě na motocyklu vůbec nasazenou na hlavě (tyto návrhy na doplnění dokazování učinila již v předcházejícím řízení, soudy obou stupňů je však zamítly).
V závěru svého podání mladistvá navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r tr. ř. o zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, aby zrušil i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby mladistvou zprostil obžaloby, příp. přikázal věc k novému projednání soudu prvního stupně. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
K dovolání mladistvé se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ve skutečnosti však převážná část námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a zejména proti hodnocení důkazů. K tomuto dodal, že přezkoumáním věci nebyly zjištěny žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídala toliko námitka nedostatku zavinění ve formě přinejmenším nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. V této části však považoval dovolání za neopodstatněné. K tomu podotkl, že na možné nebezpečí způsobené nevyzpytatelným chováním psa měla mladistvá usoudit nejen na základě obecně známé skutečnosti, že pes ne vždy reaguje na dané povely, ale zejména již na základě jeho bezprostředně předcházejícího chování, kdy obíháním kolem mladistvé zapříčinil zamotání svého vodítka. Takové chování psa totiž neodpovídá jeho údajnému výcviku a poslušnosti a svědčí spíše o tom, že se právě nacházel v „hravé náladě“, kdy riziko neuposlechnutí povelů či samovolného vzdálení je vyšší. Za této situace bylo povinností mladistvé psa při rozmotávání vodítka pevně držet za obojek a nikoliv nevědět, kde se pes nachází a zajímat se o něho až po zaslechnutí rány.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod nelze úspěšně uplatnit, neboť není naplněn jeho základní předpoklad, totiž že řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), bylo podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Při posuzování otázky, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z dikce tohoto ustanovení, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, jednak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
Mladistvá v podaném dovolání tato pravidla respektovala jen částečně, neboť v rozporu s nimi uplatnila i námitky vztahující se k neúplnosti provedeného dokazování, k hodnocení provedených důkazů a ke zjištěnému skutkovému stavu popsanému ve výroku odsuzujícího rozsudku. Sama na základě vlastních úvah konstruovala skutkový děj a z něj pak vyvozovala vlastní právní závěry o své nevině. Brojila rovněž proti obsahu znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. P. Š., který se jí zdál nedostatečný a v rozporu s výpovědí svědkyně P. K. Učinila i návrhy na vypracování dalšího znaleckého posudku, a to k posouzení otázky, zda přilba, kterou měl poškozený v době nehody, byla způsobilá k použití, byla schválena příslušným orgánem a zda ji měl obviněný při jízdě na motocyklu vůbec nasazenou na hlavě.
Z uvedeného vyplývá, že v rámci těchto námitek bylo prvotním požadavkem mladistvé vyvrátit skutkově prokázané skutečnosti, a na základě vlastní verze vycházející z jí uplatňované obhajoby docílit nejdříve jiného skutkového stavu. Ve skutečnosti tak namítala nesprávnost procesního postupu vycházejícího ze zásad zakotvených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V tomto směru se však jedná o výhrady procesní povahy, proto je Nejvyšší soud posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nemohl tudíž ve vztahu k nim dovolání obviněné věcně přezkoumávat.
Pokud by mladistvá v podaném dovolání uplatnila pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za námitky, které mladistvá uplatnila relevantně s označeným dovolacím důvodem a jimiž se dovolací soud ve směru jejich opodstatněnosti musel dále zabývat, je však třeba považovat výhrady k otázce jejího zavinění a o její odpovědnosti za způsobený následek, tedy výhrady, jimiž zpochybnila právní kvalifikaci zjištěného skutku jako provinění ublížení na zdraví podle §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k §224 odst. 1 tr. zák.
V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že tohoto trestného činu (v případě mladistvé provinění) se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Tento trestný čin lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím. V projednávaném případě je z pohledu řešené problematiky významné právě opomenutí, neboť podle popsaných skutkových zjištění se mladistvá činu dopustila tím, že při odchodu ze cvičiště nezajistila dostatečnou kontrolu nad zvířetem.
Podle §89 odst. 2 tr. zák. se za jednání ve smyslu trestního zákona považuje i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Za opomenutí však není možné považovat každé jednání, ale musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti, s níž je ve společenských vztazích přímo počítáno a je stanovena jako povinnost právní. Za opomenutí se proto považuje jen takové jednání, při němž pachatel nevykonal to, co bylo jeho právní povinností.
V projednávaném případě bylo jednání (opomenutí), s nímž je spojován vzniklý následek, shledáno soudy obou stupňů v tom, že mladistvá v kritickém okamžiku nezvládla svého psa přesto, že ho i po určitou dobu speciálně cvičila, pes se jí vytrhl a vběhl na ulici, kde se střetl s projíždějícím motocyklem; mladistvá tak nezabezpečila dostatečnou kontrolu nad svým psem.
Nejvyšší soud s ohledem na zákonné podmínky vyjádřené v ustanovení §89 odst. 2 tr. zák. dále posuzoval, zda takto zjištěné opomenutí je porušením právní povinnosti. Dospěl k závěru, že požadovaný právní základ pro vymezení právní povinnosti vychází z ustanovení §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením povinnosti. Toto ustanovení navazuje na §415 obč. zák., podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Porušením právní povinnosti z hlediska obecné odpovědnosti za vzniklou škodu je tudíž i nedodržení občanskoprávní prevence podle naposledy citovaného ustanovení, které každému ukládá povinnost postupovat tak, aby vzhledem ke konkrétním okolnostem nezavdal příčinu ke vzniku škody. Jeho aplikace proto přichází v úvahu tehdy, jestliže neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, což logicky vyplývá z toho, že povinnost vyslovená tímto ustanovením je pro každého z účastníků občanskoprávních vztahů závaznou právní povinností určitým způsobem se chovat. Její nedodržení představuje protiprávní jednání. Jednání v rozporu s ustanovením §415 obč. zák. je proto porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).
Nejvyšší soud při posuzování správnosti právní kvalifikace činu mladistvé z těchto zásad vycházel, a protože bylo na podkladě skutkových zjištění prokázáno, že mladistvá dostatečnou kontrolou nezajistila bezpečný pohyb svého psa, je toto jednání opomenutím ve smyslu §89 odst. 2 tr. zák.
Mladistvá v podaném dovolání dále namítla, že svým jednáním nenaplnila subjektivní stránku předmětného provinění, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti, neboť o zavinění v nevědomé nedbalosti jde pouze tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně; nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 6/1988 Sb. rozh. trest.).
Z hlediska trestního práva se ve vztahu k zavinění u provinění ublížení na zdraví podle §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k §224 odst. 1 tr. zák. vyžaduje nedbalost podle §5 tr. zák. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Dovolací soud shledal, že soudy obou stupňů se posouzením subjektivní stránky jednání obviněné zabývaly a dospěly k závěru, že se u ní jednalo přinejmenším o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. ř. Nejvyššímu soudu v tomto ohledu nezbývá, než tomuto právnímu názoru přisvědčit.
Závěr o uvedené formě zavinění obviněné podrobně odůvodnil již soud prvního stupně (srov. stranu 5 odsuzujícího rozsudku) a správnosti takového závěru přitakal i soud druhého stupně. Ten v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně uvedl, že „… byť je zvíře podrobeno výcviku, vždy je nutné počítat s určitými nečekanými reakcemi, které mohou mít svůj podnět ve vjemech zvířete člověkem nepostřehnutelnými ... sama mladistvá pak uvedla, že pes z místa, kde se jí vytrhnul, směrem k místu střetu s motocyklem uběhl vzdálenost přibližně 70 metrů, přitom se ho snažila zavolat, na což pes nereagoval a je tedy nepochybné, že mladistvá měla a mohla předpokládat, že pes ne vždy bude přesně reagovat na povely.“
Zmíněné úvahy svědčí pro závěr, že mladistvá jednala z nevědomé nedbalosti, neboť nezachovala potřebnou míru nejen povinné opatrnosti, ale i potřebnou míru subjektivní opatrnosti, neboť musela (měla i mohla) počítat s tím, že se jí pes může vytrhnout a na běžně užívané komunikaci vběhnout pod jedoucí vozidlo. V příčinné souvislosti s takovou nedbalostí pak způsobila zjištěný následek (účinek) v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného M. J.
Pokud jde o námitku obviněné, že vlastníkem poškozeného motocyklu byla podle sdělení poškozeného jeho manželka, která se však s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení nepřipojila, je tento argument zcela bezpředmětný. Odvolací soud totiž změněným výrokem o náhradě škody znovu rozhodl tak, že mladistvé uložil povinnost poškozenému M. J. uhradit pouze škodu na zdraví ve formě bolestného, a to ve výši 8.400,- Kč. Ve zbytku uplatněného nároku odkázal tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, čímž v podstatě vyhověl námitkám obviněné již v řízení před soudem druhého stupně.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady mladistvé nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny své závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněné zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty provinění ublížení na zdraví podle §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k §224 odst. 1 tr. zák.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.
Tento dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.
Za těchto předpokladů důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř., a tím spíše ani rozhodnutí, jímž bylo částečně o vině nebo trestu znovu ve smyslu §258 tr. ř. a §259 tr. ř. rozhodnuto, neboť postup podle těchto ustanovení lze použít právě až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu zakotvené v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Z uvedeného vyplývá, že citovaný dovolací důvod nepřichází v dané věci v úvahu, neboť soud druhého stupně rozhodl o podaném odvolání ve veřejném zasedání po věcném přezkoumání věci, takže mladistvá nebyla zbavena práva přístupu ke druhé instanci.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že mladistvou uplatněné dovolací námitky nejsou důvodné, proto její zjevně neopodstatněné dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a