ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.677.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 677/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání obviněného R. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 5 To 89/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 9/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá .
Odůvodnění:
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal dne 25. 7. 2006 Krajskému soudu v Hradci Králové na obviněného R. N. obžalobu pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že ve funkci jednatele společnosti M., s. r. o., IČO 620 63 …, se sídlem K., H. K. (dále jen „M.“), po ohlášení škody na zdraví dne 12. 4. 1996 v kanceláři Č. K., d. p., a. s., IČ 47116… (dále jen „K.“), v H. K., kterou utrpěl při dopravní nehodě dne 25. 7. 1995, uplatnil u K. nároky na pojistné plnění z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, přičemž při šetření pojistné události uvedl a písemně předložil K. nepravdivé údaje, vycházející z jím účelově upravených účetních a mzdových dokladů společnosti M., které měly, v rozporu se skutečným stavem věci, prokázat existenci jeho pracovního poměru ke společnosti a vyšší vyměřovací základy mzdy za období roku 1995, s cílem vylákat vyšší pojistné plnění, než by mu náleželo; tímto jednáním chtěl poškodit K., která však pojistné plnění odmítla vyplatit, o částku nejméně 12.939.239,05 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v neveřejném zasedání po předběžném projednání obžaloby usnesením ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 4 T 9/2006, tak, že podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., zastavil, neboť tento skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že klíčovým důkazem pro jeho rozhodnutí byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. 28 Ca 358/97, jímž bylo zrušeno rozhodnutí odpůrce Č. s. s. z. ze dne 20. 6. 1997 č. 710 520 7… o plném invalidním důchodu pro navrhovatele R. N. a věc byla vrácena odpůrci k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné podávalo, že krajský soud přisvědčil navrhovateli, požadoval-li přihlédnout jako k vyměřovacímu základu za rok 1995 pro výpočet plného invalidního důchodu k částce 844.110,- Kč, a to přesto, že tento vyměřovací základ byl stanoven po opravách, které byly sice neobvyklé, nikoliv však nedovolené či neoprávněné. Krajský soud argumentoval, že toto pravomocné rozhodnutí v tzv. důchodové oblasti práva je nutno respektovat, a otázku, k níž se vyjádřilo, není možné odlišně posuzovat v rámci řešení předběžné otázky v trestním řízení, poněvadž nelze připustit, aby v jednom právním odvětví uznávaná realita (charakter částky 844.110,- Kč coby mzda obviněného ve společnosti M. za rok 1995), považovaná za právem aprobovanou, byla v jiném odvětví práva chápána jako nemožná a zakázaná. Protože podle krajského soudu ke škodě nedošlo a dojít ani nemohlo, pokládat za nadbytečné zabývat se otázkou výše škody, byť se nejevila jako přezkoumatelná, a projednávat věc v hlavním líčení. V odůvodnění usnesení se dále naznačuje, že za spornou otázku krajský soud též pokládal, kdo vůči pojišťovně K. jednal a zda to byl právě obviněný, když i z vyjádření v obžalobě a listinných důkazů vyplývá, že uplatnitelem byla společnost M., byť za svého zaměstnance R. N., a že obviněný osobně uplatnil svoje požadavky jen formou žaloby k Okresnímu soudu v Hradci Králové, což je ovšem z hlediska jeho případné trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu nerelevantní. Krajský soud upozornil, že s ohledem na popis skutku nebylo možné zabývat se tou částí skutkového děje, kdy obviněný jako jednatel společnosti měl uplatnit k refundaci částku 1.605.084,- Kč, poněvadž skutek je v popisu výslovně vázán na uplatnění nároků na pojistné v souvislosti s nepravdivými údaji ve vztahu k existenci jeho pracovního poměru a výši vyměřovacích základů mzdy s cílem vylákat neoprávněně plnění na K., a nikoliv to, co obdržel či měl dostat od společnosti M.
Toto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadl stížností směřující v neprospěch obviněného státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 5 To 89/2006, bylo podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. usnesení soudu prvního stupně zrušeno a znovu bylo rozhodnuto tak, že podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. s použitím §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný ve shodě s obžalobou, ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť trestní stíhání je promlčeno.
Vrchní soud se se závěry krajského soudu neztotožnil. Vrchní soud především uvedl, že nebylo na místě bez provedení důkazů v hlavním líčení jednoznačně dospět k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem a není ani důvod k postoupení věci, jelikož obžaloba a připojený důkazní materiál takový závěr neumožňují. Nesouhlasil ani s názorem krajského soudu vyvozovaným z existence rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. 28 Ca 358/97. Otázka, týkající se nepravdivosti údajů, které měl obviněný podle obžaloby úmyslně sdělit při uplatnění pojistné události K., je podle něj otázkou prejudiciální ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., jež nebyla a nemohla být závazně vyřešena rozhodnutím v důchodové oblasti. Otázka, zda obviněný prostřednictvím zaměstnankyně obchodní společnosti M. sdělil pojišťovně K. pravdivé či nepravdivé údaje týkající se jeho postavení v této společnosti a toho, jakou zde pobíral mzdu, tedy zda svým jednáním naplnil jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, tj. uvedení někoho v omyl, je otázkou týkající se viny, takže ani v případě, kdyby nebyla předmětem trestního řízení, nebylo by možné s odkazem na pravomocné rozhodnutí správního orgánu učiněné v důchodovém řízení rezignovat na její samostatné vyřešení. Vrchní soud nesouhlasil ani s pochybnostmi krajského soudu, zda nárok na pojistné plnění uplatnil osobně obviněný, či zda tak neučinila obchodní společnost M. V této souvislosti poznamenal, že obviněný byl nejen v rozhodné době nejen jediným vlastníkem, ale i jediným statutárním orgánem této obchodní společnosti; toliko on byl oprávněn za ni jednat a pouze on mohl případně někoho jednáním v této věci pověřit. Z obžaloby je podle něj zřejmé, že státní zástupce svůj závěr o vině obviněného staví nejen na listinách, na nichž je razítko společnosti M. a podpis účetní V. Š., nýbrž i na svědecké výpovědi pracovnice K., která ve věci nahlášení pojistné události měla osobně jednat právě s obviněným. Přesto ale podle vrchního soudu nebylo možné v trestním stíhání pokračovat, a to pro promlčení jeho trestního stíhání. Správná kvalifikace skutku obviněného je totiž podle něj pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestnost takového činu podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. zaniká uplynutím promlčecí doby pěti let. Vrchní soud vycházel v tomto ohledu z přesvědčení, že obviněný je důvodně podezřelý ze spáchání žalovaného skutku s tím rozdílem, že výše hrozící škody činí 1.605.084,- Kč, nikoliv v obžalobě uvedených 12.939.239,05 Kč, přičemž za okamžik ukončení protiprávního jednání obviněného je nutné pokládat den 29. 6. 1996, kdy obviněný za společnost M., přičemž je nerozhodné, zda osobně či prostřednictvím jiného uplatnil u K. v důsledku již dříve nahlášené pojistné události refundační nárok ve výši 1.605.084,- Kč s tvrzením, že právě tato částka mu byla jakožto zaměstnanci společnosti M. vyplacena náhradou za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, jelikož úraz, který při dopravní nehodě utrpěl, byl úrazem pracovním. Protože od spáchání žalovaného skutku do sdělení obvinění uplynulo téměř osm let, bylo nutno trestní stíhání po zrušení usnesení soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavit.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze jakožto soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Připomněl, že trestní stíhání je možné jen pro skutek, pro který bylo vzneseno obvinění a pro který byla posléze podána obžaloba. Skutek, který je předmětem obžaloby státního zástupce, se ve vztahu ke skutku, který byl předmětem vznesení obvinění, může jen zúžit, nemůže se změnit nebo rozšířit. Obžaloba byla podle něj podána pro skutek, který nebyl předmětem sdělení obvinění. Při porovnání vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě je podle něj nutno dospět k závěru, že obžaloba jen nerozvíjí vymezení skutku, ale skutek podstatně mění. Uvedl, že je nutno přesně rozlišovat, kdy obviněný jednal jako jednatel společnosti M. a uplatňoval u K. refundační nárok za vyplacené odškodnění a kdy obviněný jednal jako „pracovním úrazem postižený zaměstnanec“ společnosti M., který uplatňuje svoje nároky na odškodnění pracovního úrazu u soudu. Teoreticky přichází v úvahu trestněprávní posouzení jeho jednání v roli jednatele. Společnost M. dne 12. 4. 1996 „jen“ prostřednictvím účetní společnosti ohlásila, že u jejího zaměstnance R. N. došlo k pracovnímu úrazu, aniž by byly uplatněny jakékoli nároky. Tento skutek není jednáním obviněného a pojmově z něho žádný ani jen pokus o podvod dovodit nelze. Kromě toho sporná otázka, zda šlo o pracovní úraz (pro údajnou absenci pracovněprávního vztahu obviněného vůči společnosti M.), nebyla předmětem obvinění, a vyvozoval, že se jí proto nelze v dalších fázích trestního stíhání vůbec zabývat. Obviněný připustil, že teoreticky se mohl dopustit jako jednatel společnosti M. pokusu trestného činu podvodu jednáním dne 29. 7. 1996, jež spočívalo v tom, že účetní společnosti M. uplatnila u K. refundační nárok na zaplacení odškodnění pracovního úrazu ve výši 1.605.100,- Kč, vyplaceného touto společností obviněnému jako pracovním úrazem postiženému zaměstnanci. Zdůraznil však, že tento skutek se zřetelem na jeho věcné a časové vymezení a ani co do výše škody předmětem trestního stíhání v počáteční fázi trestního stíhání nebyl. Uzavřel, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodl správně, pokud seznal, že skutek, který byl předmětem obvinění, není trestným činem.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného zdůraznila, že při splnění účelu řízení o dovolání je možno vycházet pouze z popisu skutkových okolností, které byly předmětem dosavadního řízení před soudy. Proto dovolatelův názor na rozlišení, kdy jednal jako jednatel pojištěné společnosti M. a uplatňoval u pojišťovny K. refundační nárok na odškodnění jejího zaměstnance v rámci zákonné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a kdy jednal jako pracovním úrazem postižený zaměstnanec uvedené společnosti, nemá opodstatnění, jestliže z popisu skutku je právní titul uplatněného nároku na pojistné plnění v souvislosti s odškodněním předmětného úrazu ze dne 25. 7. 1995 zcela zjevný. Pokud dovolatel poukazoval na to, že rozhodným způsobem jednala dne 12. 4. 1996 společnost M. jen prostřednictvím své účetní, která toliko ohlásila, že u jejího zaměstnance R. N. došlo k pracovnímu úrazu, aniž by byl současně uplatněn nárok na pojistné plnění, argumentovala poznatky, podle nichž dovolatel ve věci nahlášení pojistné události s pojistitelem osobně jednal, přičemž z titulu jeho statutárního postavení v pojistné společnosti tomu jinak být ani nemohlo. Proto poukaz na odpovědnost účetní pojištěného za zpracování mzdových podkladů není podle ní za daného stavu na místě. měla za to, že není pochyb ani o tom, že až 29. 6. 1996 obviněný učinil uplatnění předmětného nároku perfektním a tím z hlediska pojistitele způsobilým k vyplacení pojistného plnění. Jestliže se za těchto skutkových okolností a v postavení jednatele pojištěné obchodní společnosti domáhal náhrady odškodnění z titulu pracovního úrazu v plné jeho poskytnuté výši 1.605.084,- Kč, pak jeho jednání směřovalo ke způsobení škodlivého následku toliko v rozsahu značné škody. Tomu odpovídá právní kvalifikace jeho skutku jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož trestnost podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. zaniká uplynutím promlčecí doby pěti let. Protože od spáchání činu do sdělení obvinění takto stanovená promlčecí doba uplynula, správně bylo trestní stíhání dovolatele pro popsaný skutek zastaveno pro překážku uvedenou v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný učinil ve stanové lhůtě prohlášení, že trvá na projednání věci (§11 odst. 3, §172 odst. 4 tr. ř.). Tato okolnost ale nemá žádný vliv na existenci již učiněného usnesení o zastavení trestního stíhání, které zůstává nedotčeno a neruší se tím, ani na jeho právo podat proti označenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání. Prohlášení podle §11 odst. 3 tr. ř. není opravným prostředkem majícím vliv na právní moc (viz ustanovení §141 odst. 1 tr. ř.). Právní nauka i praxe soudů vychází z přesvědčení, že napadené usnesení přes prohlášení podle §11 odst. 3 tr. ř. nepřestane existovat pro účinky uvedené v §227 tr. ř., podle něhož jestliže trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku udělení milosti, amnestie promlčení nebo proto, že souhlas poškozeného s trestním stíháním nebyl dán nebo byl vzat zpět, anebo z některého z důvodů uvedených v §172 odst. 2 r. ř. a v řízení se pokračovalo jen proto, že obžalovaný na projednání věci trval, soud, neshledá-li žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží. Při neexistenci usnesení o zastavení trestního stíhání by totiž takový postup soudu neměl v ničem oporu (k tomu č. 41/2000-I., přiměřeně 44/1978 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto konstatuje, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda to byl obviněný a jeho jednání, jež bylo relevantní pro ohlášení škody na zdraví dne 12. 4. 1996 v kanceláři pojišťovny K. a v závislosti na tom i pro uplatňování nároků na pojistné plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou při pracovním úrazu vůči této pojišťovně.
Především je třeba ve shodě se závěry vrchního soudu uvést, že spolehlivé závěry k této otázce nemůže soud učinit, aniž by věc byla projednána v hlavním líčení. Za předčasný lze proto označit názor obviněného ale i soudu prvního stupně, že při ohlašování škody na zdraví dne 12. 4. 1996 za obchodní společnost M., s. r. o., nejednal obviněný, poněvadž hlášení pojistné události bylo vedle razítka obchodní společnosti opatřeno podpisem účetní společnosti V. Š. (č. l. 100). Vrchní soud přiléhavě připomněl, že v daných souvislostech zůstalo opomenuto, že až do 1. 1. 1997 byl obviněný jediným společníkem ale i jediným statutárním orgánem této obchodní společnosti. Protože právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce (§13 odst. 1 obchodního zákoníku), byl za uvedenou obchodní společnost oprávněn jednat toliko obviněný či jím pověřený zástupce. Proto i účetní V. Š. tak mohla učinit jedině tehdy, byla-li by k tomu obviněným zmocněna. Tato otázka z důvodů, jež byly zmíněny v odůvodnění napadeného usnesení, bez pochybností objasněna nebyla. Navíc nelze odhlédnout od výpovědi svědkyně Ing. Š. K., pracovnice K., jež se vyjadřovala k okolnostem, za nichž osobně jednala s obviněným ve věci nahlášené pojistné události (č. l. 264-267). Obdobné závěry je třeba učinit i ohledně u K. dne 29. 7. 1996 uplatněného refundačního nároku ve výši 1.605.084,- Kč s tím, že právě tato částka byla obviněnému jako zaměstnanci obchodní společnosti M. vyplacena náhradou za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 25. 7. 1995 do 25. 7. 1996 (č. l. 180), jak to zmiňuje vrchní soud. Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje, aniž by to cokoliv měnilo na podstatě jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, na listinu opatřenou razítky pojišťovny K. osvědčující tytéž nároky, podle níž však refundační nárok činil 1.676.783,- Kč (viz č. l. 206, 207).
Obviněný dále vytkl, že obžaloba byla podána pro skutek, který nebyl předmětem sdělení obvinění, a zpochybnil možnost zastavit z důvodu promlčení trestní stíhání pro skutek, v němž byl spatřován pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož podstata spočívala v tom, že jako jednatel společnosti M., s. r. o., uplatnil u K. v důsledku již dříve nahlášené pojistné události refundační nárok ve výši 1.605.100,- Kč (správně 1.605.084,- Kč) s tvrzením, že právě tato částka mu byla jakožto zaměstnanci M., s. r. o., vyplacena náhradou za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Obviněný namítl, že tento skutek, významný z hlediska úvah o ukončení trestné činnosti i právní kvalifikaci jeho skutku, se zřetelem na jeho věcné a časové souvislosti jakož i výši škody předmětem jeho trestního stíhání nebyl.
Jakkoliv nelze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného, že obžaloba nebyla podána pro skutek, který není předmětem sdělení obvinění, pokládá dovolací soud za vhodné reagovat i na tuto výhradu ubezpečením, že skutek uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 1. 2004, ČTS: PVC-240/0HK-2002, je totožný se skutkem uvedeným v obžalobě.
Trestní stíhání bylo zahájeno pro pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit tím, že dne 12. 4. 1996 podal jako jednatel společnosti M., s. r. o. v H. K., t. č. v likvidaci, u K. p., a. s., na pobočce v P. hlášení pojistné události při uplatnění nároku na pojistné plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 125/1993 Sb., a to za pracovní úraz, který utrpěl dne 25. 7. 1995 následkem dopravní nehody, přičemž při tomto podání uvedl vědomě nepravdivé údaje a doložil na pojišťovnu účelově upravené doklady prokazující navýšené vyměřovací základy za rozhodné období s úmyslem získat maximální plnění od K. p., a. s., pro tento účel provedl úpravy účetních a hospodářských dokladů společnosti M., s. r. o., a poté co pojišťovna plnění v rozsahu, který požadoval, odmítla, podal dne 16. 1. 1997 u Okresního soudu v Hradci Králové žalobu o náhradu škody na zdraví, kterou se domáhá v občanskoprávním řízení odškodnění za škodu způsobenou na zdraví ve výši jednorázové částky 730.293,- Kč s příslušenstvím a o peněžitý důchod ve výši 131.808,- Kč měsíčně s příslušenstvím a tímto způsobem se pokusil vylákat pojistné plnění ve výši nejméně 5 milionů Kč ke škodě K. p., a. s., a Č. k. p. z. Č. p., a. s.
Obžaloba byla podána pro skutek popsaný tak, že ve funkci jednatele společnosti M., s. r. o., po ohlášení škody na zdraví dne 12. 4. 1996 v kanceláři Č. K., d. p., a. s. v H. K., kterou utrpěl při dopravní nehodě dne 25. 7. 1995, uplatnil u K. nároky na pojistné plnění z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, přičemž při šetření pojistné události uvedl a písemně předložil K. nepravdivé údaje, vycházející z jím účelově upravených účetních a mzdových dokladů společnosti M., které měly, v rozporu se skutečným stavem věci, prokázat existenci jeho pracovního poměru ke společnosti a vyšší vyměřovací základy mzdy za období roku 1995, s cílem vylákat vyšší pojistné plnění, než by mu náleželo; tímto jednáním chtěl poškodit K., která však pojistné plnění odmítla vyplatit, o částku nejméně 12.939.239,05 Kč.
Nejvyšší soud především podotýká, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek\" a „popis skutku.\" Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání (v jeho relevantní části) a jak byl vylíčen v obžalobě, není z pohledu těchto východisek pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována. V obou případech je skutek charakterizován jednáním obviněného, jehož podstata měla spočívat v tom, že ve funkci jednatele společnosti M., po ohlášení pojistné události u K. při uplatňování nároků na pojistné plnění z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, uváděl záměrně nepravdivé údaje, a to aby vylákal vyšší pojistné plnění, jež by mu jinak náleželo. Není rozhodné, zda okruh vědomě nepravdivých údajů, jež měl obviněný udávat, byl popsán naprosto shodně. Jisto je, že nejméně částečná shoda jednání byla zachována. V obou případech je následek charakterizován hrozící škodou na majetku K.; je-li výše hrozící škody stanovena odlišně, nic to nemění na závěru, že i následek je alespoň částečně totožný.
Jiný skutek však nepředstavuje ani jednání obviněného spočívající v tom, že dne 29. 7. 1996 měl za společnost M., s. r. o., aniž by bylo rozhodné zda on sám osobně či prostřednictvím jiného, uplatnil u K. v důsledku již dříve nahlášené pojistné události refundační nárok ve výši nejméně 1.605.084,- Kč s tvrzením, že právě tato částka byla jakožto zaměstnanci M., s. r. o., vyplacena náhradou za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, jelikož úraz, který při dopravní nehodě utrpěl, byl úrazem pracovním. Ve svých důsledcích představuje tato jednání obviněného toliko ukončení jemu vytýkaného podvodného jednání tím, že ačkoliv pro uvedenou refundaci vyplaceného odškodnění v postavení zaměstnance M. nebyl splněn jeho základní předpoklad, tj. platně uzavřený pracovní poměr, a tím ani podmínka stanovení výše vyměřovacího základu jeho zaměstnanecké mzdy, refundační nárok za M. ve výši nejméně 1.605.084,- Kč vůči pojišťovně K. uplatnil. Vrchní soud tak na rozdíl od obžaloby toliko přesně vymezil relevantní časový úsek údajně podvodného jednání obviněného, vedeného záměrem získat pojistné plnění, na něž by bez uvedení nepravdivých údajů týkajících se existence jeho pracovního poměru u společnosti M. a účetních a mzdových dokladů společnosti M., významných pro výši vyměřovacího základu mzdy za rok 1995, neměl nárok. Jeho počátek je datován ohlášením škody na zdraví dne 12. 4. 1996 a ukončen uplatněním refundačního nároku dne 29. 7. 1996. Důsledkem takto upřesněného skutku je i konkretizace hrozící škody, jež měla být způsobena pojišťovně K. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu touto úpravou popisu skutku byla totožnost skutku zachována; totožné je jednání obviněného a částečně totožný (hrozící škoda byla stanovena na nižší částku) je i následek.
Je sice pravdou, že takto nebyl skutek v usnesení o zahájení trestního stíhání popsán, avšak z hlediska zachování totožnosti skutku není ani taková podrobná konkretizace na počátku trestního stíhání nutná, neboť je logické, že právě tyto skutečnosti jsou v průběhu řízení předmětem dokazování a jsou podle výsledků trestního řízení postupně zjišťovány. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude li zachována alespoň buď totožnost jednání nebo totožnost následku (k tomu č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Taková shoda musí být zachována i ve vztahu ke skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména č. 9/1972 Sb. rozh. tr., č. 52/1979 Sb. rozh. tr., č. 6/1962 Sb. rozh. tr., č. 19/1964 Sb. rozh. tr. a č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.
Je tedy zřejmé, že skutek obsažený v obžalobě s modifikací, na kterou upozornil v napadeném usnesení vrchní soud, je totožný se skutkem vymezeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, protože byla zachována částečná totožnost jak jednání, tak i následku. Vrchní soud dále přesvědčivě zdůvodnil, proč trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v obžalobě zastavil, argumentuje nepřípustností trestního stíhání z důvodu jeho promlčení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
V dalším řízení proto na Vrchním soudu v Praze bude, aby nejen rozhodl o pokračování v trestním stíhání v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 11 Td 37/2007, ale aby znovu rozhodl o stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 4 T 9/2006, byť jeho usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 5 To 89/2006, zůstává nadále z důvodů již vyložených nedotčeno a neruší se. Ve svém rozhodnutí je limitován tím, že nemůže trestní stíhání obviněného znovu zastavit s odkazem na důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková